DMD č. 23 pro 23. 4. 2013. Téma: To druhé město

Na štaci platí, že když je člověk líný a nenasbírá si před setměním v lese klestí, nemá teplou večeři.
Ve městě se za teplou večeři platí.
Na štaci platí, že se na cestu přes nebezpečné hory nebo bažiny kočovné soubory spojí, aby měly větší šanci dojet v pořádku a v bezpečí.
Ve městě se za bezpečí platí.
Na štaci platí, že každý dělá, co je potřeba. Třeba stlouká provizorní jeviště ze starých prken a vysazených vrat od dvou, tří stodol.
Ve městě se za pronájem sálu platí; mnohdy i víc, než se vybralo na vstupném.
To první je prý divočina.

Tyador sa prechádzal po ulici. Po svojej strane ulice. Druhá strana bola niekde inde. Samozrejme, že ju mohol vidieť, rovnako, ako by z nej mohli vidieť jeho, ale za tie roky si človek zvykne nevnímať druhé mesto. Netušil, čo by sa stalo, keby prešiel na druhú stranu. Vedel samozrejme, že by ho vzali Trans-g, ale netušil, čo sa stalo s ľuďmi, ktorí to skúsili. Ak by tam chcel dôjsť, musel by prejsť hraničným prechodom. Ale nepotreboval to. Jeho rodný Besźel mu vyhovoval. Raz bol s kamarátmi na výlete v Ul Qome, ale prišlo mu, že je nejaká chladnejšia a tmavšia.

Tanagura. Město všech. Dobrých, špatných, bohatých, chudých.
Blondies - ti bohatí - ho vnímají jako svoje město, kde se místy pohybují různí parazité.
Mongrels - ti nejchudší - ho mají za svoje hřiště s přísně stanovenými mantinely kam smíš a kam ne, které je třeba porušovat. Kde vládne nespravedlnost nadřazených. Vlastně jsou to dvě města, dva světy. Alespoň tak to vnímají.
Rozdělení na "pány s právem na vše" a "švábi bez práv".
A přesto v těchto rozdílných světech se najdou ti, co mají něco společného. I když jsou z opačných světů. Jako den a noc, černá a bílá, Mongrel a Blondi.
Riki a Iason...

Dům z jeho snů mu přišel jako z jiného světa. Byl stejný, jako tenhle, ale přesto byl odlišný. Jako by byl jeho přesnou kopií, ale stál na jiném místě u jiné vesnice nebo města, obydlen mnoha lidmi.
V domě z jeho snů se konaly slavnostní večeře, plesy, večírky, místnosti se třpytily křišťálem, který odrážel malá světýlka po zdech a zrcadlil se v honosných číších s vínem.
Iorghovi se po tom čase občas zastesklo. Přál si něco takového vidět na vlastní oči, protože to nikdy nezažil. Jeho život byl místo toho pustý a osamělý, plný úzkostného strachu z budoucnosti a neznáma.

To první město
Mraky se prohánějí po obloze, prší a já jsem přesto doposud nespatřila nic krásnějšího.
Procházím úzkými uličkami, jejichž pronikavý zápach sice cítím, ale nevadí mi.
Všude vidím lidi, staré, mladé, bohaté, chudé... všichni vypadají tak živě, barevně...
Dívám se okolo sebe a zeširoka usmívám.
Jsem doma.
To druhé město
Mraky se prohánějí po obloze, prší a já si razím cestu davy.
Procházím širokými ulicemi... a nic necítím.
Všude vidím lidi, staré, mladé, bohaté, chudé... všichni působí tak neživotně, prázdně...
Dívám se okolo sebe, avšak v mysli spatřuji jiné město, kdysi dávno, kdesi daleko.
Ztratila jsem můj domov.

Ještě pamatuji první město. Zrcadlení červených cihel ve vodě kanálů, plachetnice s nákladem koření, pach petroleje a rybiny i slaný vítr od moře.
Pamatuji i Velkou ohnivou bouři. Peklo rozevřelo svůj chřtán a začalo město požírat. V ulicích bublal žhavý asfalt, voda v kanálech syčela a zdálo se, že hoří samotný vzduch. Když požár konečně pohasl, z hrdé hanzy zbyl zčernalý oharek.
Z popela jako bájný Fénix povstalo druhé město. Ve vodě kanálů se znovu zrcadlí červené cihly, ve skle se rozpustile odráží slunce, po jezeře se rozlétly plachetničky a ulicemi se honí ozvěna Beatles se slaným větrem od moře.

Už konečně se blížíme ke konci naší cesty. Je na dohled a my jsme skoro tam. Kde na nás čeká Erwin, se kterou se tam máme sejít...
Tak jo, už toho mám dost, třikrát už jsme prošli město kolem dokola a ona nikde. Jak je možné, že tak výraznou osobu jako je ona nemůžem nikde najít?
"Pánové, potřebujete pomoc?" Přistoupí k nám jeden ze zdejších obchodníků. Dřív než ho stihnu odbýt, říká mu můj společník: "Hledáme vyšší rudovlasou a velice hlučnou dámu, neviděl jste ji tu?"
"Aha, to ne. Nejspíš je v tom druhém městě. Třicet kiláků nazpět, odbočka doleva."

Slavný Lamželezonebovaz stanul před králem.
Působil rozruch jen zjevem; ženy padaly do mdlob, zatímco se jim samy rozvazovaly korzety, muži zhnuseně huhlali něco o steroidech a depresivně odcházeli do krčem.
Lamželezonebovaz byl zkrátka třída, a pokud šlo o likvidaci nepřátel, nikdo nebyl lepší. Tím jej ostatně král pověřil...
Podél Západní cesty se rozkládala dvě města; Pravé bylo hlavním obchodním spojencem. Levé hrozilo válkou. Lamželezonebovaz měl situaci „vyřešit“.
„Pane, jak jsi mi přikázal, vlevo ležící město jsem zničil tak, že se z toho léta nevzpamatuje!“
„Podej mi pravici, synku,“ pronesl král slavnostně.
Lamželezonebovaz natáhl levou ruku.
Králi se zatmělo před očima.

„Ale nebuď tak línej, Marty!“
„Ty si vůbec nedovedeš představit, jaká je to námaha, vláčet se sem tam takovou dálku!“
„To opravdu nedovedu. A chceš se tam radši vypravit se mnou autem?“
„Dobrá, dobrá. Jenom kvůli tobě…“ zmizel. Hned byl ale zpátky. „A jak vypadá?“
„To by sis měl pamatovat spíš ty! A běž už!“
„Byl to ten dlouhý, že?“ ujišťoval se.
„Ani ťuk,“ hlásil za minutku.
„Tak zkus ještě to druhý město!“
„Jeffe!“
„Hele, na mě nekoukej. Děláme to přece pro Jeannie.“
„Fajn, ale je to poslední pokus,“ smlouval.
„Vyšlo to, Jeffe,“ hlásil duch. „V Dorkingu ten deštník nechala.“

„Písemný test? Co by propána na u těch přijímaček na Oxford nechtěli?“
„Že jo. Taky si říkám. Loni tam prý po nich chtěli, kdy bylo založené NATO.“
„Hmm… To jsou ti doktoři, jak jezdí pomáhat, ne?“
„Jojo, ale kdy bylo založené?“
„Přece před válkou.“
„Jakou?“
„No tou jednou… Ech, odborářů?“
„Nejspíš.“
„Na co se ptali dál?“
„Myslím, že hlavní město Německa. Takový to velký.“
„Amsterodam?“
„Ne, to druhý velký.“
„Česká republika?“
„Jo! To je ono. Seš fakt dobrej. Jak to, že sis na to vzpomněl?“
„No jednoduše, Česká republika musí být hlavní město Německa, protože Němci přece dělaj nejlepší pivo.“