Sám proti... přesile?

Byli všude. Všude! Dusot kopyt, lesk křižáckých pancířů, ostré čepele mečů. Prosmýkám se mezi nimi, rozdávám rány, jako zázrakem jsem zatím žádnou nedostal. Z dálky slyším řev našeho vůdce, že se nemáme bát a nehledět na množství nepřátel – no tomu se to za vozovou hradbou mluví. Proti mně vyráží obrovský voják, výhrůžně mává palcátem, z dálky slyším křik nějaké ženy, cosi mě rýpne do ramene, a pak---
„Petře, vzbuď se!“
„...?“
„V koupelně.“
Sbírám z gauče a setřásám zbytky snu.
Na umyvadle sedí pavouk.
„Kvůli tomu mě budíš? Křižák, no. Vždyť je jenom jeden.“
Asi bych toho Sapkowského neměl tak žrát.