Vzpomínky na jaro

Pamatuje si, jak běžel po zasněženém poli, křup křup křup, čerstvý prašan mu praskal pod nohama. Užíval si to – byl to první sníh té zimy.
O půl roku později mu křupání věčné sněhové krusty lezlo dost na nervy.
O pět let později by dal všechno za jaro. Za kvetoucí stromy a sladkou vůni ve vzduchu a vlahý vítr ve tváři.
Za dalších deset let začal pochybovat o tom, že někdy nějaké jaro vůbec bylo. Led na jezeře za domem potměšile křupal.
O čtyřicet let později se jeho šestiletý vnouček dost vyděsil, když se dědeček rozplakal v polovině pohádky o jaru.