Ať všechna zloba zemře s námi

Někdy v noci na něj padne tíha jeho vin. Lapá po dechu, cítí, že umírá, snad stokrát.
Když nakonec zemře doopravdy, je to stejné – krátký dech, rozdrcené hrdlo, tma.
Znovu prožije každé špatné rozhodnutí, zaváhání, chybu. Chápe to jako trest – jen zabít by ho bylo málo.
Pak, po dlouhé době, přijde světlo.
Stojí na měkké trávě. Slunce hřeje, jezero se třpytí. Oni sedí pod stromem.
Je tohle peklo? Vidět je, spolu, a nemít už nikdy právo k nim patřit?
Náhle se Lily otočí a pokyne mu, aby přišel blíž.
„Už toho bylo dost,“ řekne.
A Petr jde.
Vrací se domů.