Moje články

Carson se snažil udržet dojem důstojného majordoma, ale velmi těžko zakrýval rozhořčení. Rázně nakráčel do jídelny pro služebnictvo. Ozvalo se dvanácteré zacinkání lžic a pak už nic. Carson si významně odkašlal.
„Nedopustím, abyste svým chováním nabourávali důstojnost a postavení této vážené rodiny. Žádám viníka o okamžité vysvětlení.“
Ví, že jsem se převlékla do odpoledního stejnokroje o deset minut později. Annu poléval studený pot.
Jak poznal, že jsem měl návštěvu? Thomas krabatil čelo.
Ten chlap snad pozná margarín místo másla i po čuchu. Paní Patmorová si už psala výpověď.
„Nuže, tak kdo z vás rozložil příbory na stolech ve špatném úhlu?“

„Mercutio!“
Claretin hlas se rozléhal po chodbách, zatímco ona sama běsnila držíc pár svých prošlápnutých bot.
„To je naposledy, co sis půjčil moje střevíčky,“ mračila se na něj. On se na ni omluvně usmál a se slovy, že jí koupí nové, ji pozval na šálek čaje.
Odpoledne nakonec strávili nezávazným tlacháním.
„…nicméně Argent si zatím nestěžuje. I když je pravda, že toho moc nenamluví. Ne jako ty,“ klevetila, zatímco Mercutio nadšeně leštil podivnou hračku.
„Stejně, co myslíš, že na mě vidí?“
„Jednoznačně tvoji inteligenci,“ zamumlal a cídil u toho s vyplazeným jazykem záhyby.
„Prosím?“
„Ty tvoje dva velké pevné… mozky.“

V poklidném, sněhem zachumlaném Chamonix málokdy docházelo k nějakému výraznějšímu pozdvižení. Pak ale jakýsi profesor Saussure vypsal mnohatisícovou odměnu pro toho, kdo pokoří Bílou horu.
V jednu chvíli se na horu drala snad polovina obyvatel Chamonix. Dál než nad sedlo se nepodařilo vylézt žádnému, motaly se jim hlavy a krátil dech. Zklamáni se vraceli do svých chudých chaloupek bez odměny, aniž by tušili, jaké měli štěstí.
Trvalo ještě pár let, než Bílá hora poprvé pocítila lidské stopy na svém hřbetě. A nakonec to opravdu byli rodáci z Chamonix, kterým se to povedlo. Roku 1786 Packard a Bamat zdolali Mont Blanc.

TRACHTA: (hledí na prázdný stůl) Hlaváčku, pište si!
Stal se zločin hodný okamžitého zásahu.
HLAVÁČEK: Ale pane inspektore… (polkne)
TRACHTA: Nepřerušujte, praktikante Hlaváčku, a pište si.
Kam si u všech rohatých zapisujete? Ne do notesu, do protokolu!
Diktuji: pohřešuje se jeden chleba žitný, jedno vejce vařené a (zařve) deset deka salámu, turistického.
Máte? Tak dál. Důmyslným ohledáním místa činu se hlavním podezřelým stává diverzant Valášek, který dnes ráno předstíral návštěvu komisařství.
Máte? Pátrání po podezřelém zahájeno.
HLAVÁČEK: (polkne) Ale pane inspektore, váš chleba se salámem má pan inspektor Klečka. Sám jste mu včera řekl, jestli by nechtěl i vaši svačinu…

Na počátku všeho byly zlé sny. Bloudily zemí, jež byla prázdná, a jelikož nebylo hlav, do kterých by se usídlily, sílily, až nabyly strašlivé moci. Pak teprve přišli první lidé, kteří se, schouleni těsně jeden k druhému, krčili a modlili k bohům, kteří ještě nebyli, aby přežili další noc. Potom mocný bůh – oheň – porazil tmu a noční můry proměnil ve slabé šeptající stíny. Ty ovšem nikdy nezmizely. Jsou všude a stále šeptají. Když jdeme ze sklepa a za zády je tmavé schodiště, když zhasne světlo na chodbě, když šátráme noční tmou, připomínají nám lidem, že něco se skrývá ve tmě…

Strach byl jedním z důvodů, proč Alec nenáviděl, když Seregil vyrazil na noční akci sám. Zbývalo jenom doufat, že jsou to zbytečné obavy a ne ozvy partnerského pouta, které se Seregilem sdíleli. Nakonec v teple krbu na chvíli usnul. Když se probudil, venku už se o slovo hlásilo ranní šero a Seregil se právě protahoval oknem.
Alecovi stačil jediný pohled, aby věděl, že tentokrát to bylo o fous.
„Kočka z Rhíminee dostala výprask?“
Seregil se ušklíbl místo odpovědi a nechal se zabalit do přikrývky. Spokojeně přimhouřil oči, když mu Alec zabořil nos do vlasů a pohladil ho po rozbitých zádech.

Tlusťoch předváděl svůj ďábelský smích č. 3 a s pobavením sledoval, jak se celá Rychlá Rota pomalu blíží k nádrži s neidentifikovatelnou kapalinou. Tentokrát nechtěl žádný z Tlusťochových nohsledů nic ponechat náhodě, takže všech pět členů, včetně malého Zipa, bylo pevně svázáno a nevyhnutelně odsouzeno k záhubě.
Monty Jack se snažil provazy přetrhnout silou, Chip křičel na Tlusťocha, Dale se modlil k veverčímu bůžkovi. Jenom Gadgetka byla klidná a pomaličku vytahovala ze zadní kapsičky kancelářskou sponku. Potom už stačilo, aby ji za zády šikovně spojila s knoflíkem, a než se kdokoliv nadál, provazy povolily. O zbytek se postaraly Montyho svaly.

Hlavně se nedívat. V noci si přikrýt nejlépe i hlavu, nerozhlížet se a rozhodně nechodit do sprch. Být slepý vůči ostatním, nevidět šikanu, zavírat oči před nespravedlností. Být neviditelná, neviděná, nenápadná, být stejná.
Neposlouchat pomluvy. Nevnímat urážky. Přehlížet stupidní návrhy a sprostá slůvka na vaši adresu. Nedávat o sobě vědět.
Nemluvit. S nikým, o ničem, hlavně ne o sobě. Prostě být o půlnoci na stráži na palubě a mlčet se všemi, kdo tam jsou.
Služba v armádě vyžaduje, abych denně opakovaně lhala. Jak dlouho ještě vydržím popírat sama sebe, než se úplně ztratím?
A bude na mě Alice ještě čekat?

Život s Martinem, jeho třema dětma a ještě k tomu na vesnici sice nebyl jednoduchej, ale vraždil bych za otázku: „A co na něm jako vidíš?“
Viděli jsme na sobě tolik, že jsme se rozhodli vzít.
V den D se Martin najednou vytratil a já začal propadat zoufalství nevěsty opuštěný u oltáře.
Našel jsem ho na poli za barákem, jak cosi kutí s obilím. Ani nezved hlavu a prostě mi vysvětlil: „Když se vdávala vdova, nosila na hlavě slaměný věnec, aby bylo jasný, že neni panna. Jsem vdovec, vdávám se a tradice je tradice.“
Chápete, co na něm vidím, ne?

Správné dláždění bývalo pýchou každého města. Ta správná ukázka pokroku v ulicích. Ručně lámané mramorové kostky tří barev se ovíjely okolo domů v pravidelných opakováních a důmyslných vzorech.
I považte: sedmdesátka s dámou na promenádách, hvězdy a kříže před kostelem, obyčejný šachovnicový vzor v bočních uličkách, draci v rámech na náměstích. Významné budovy bankovní mohly se ozdobit bílým mramorem, ti nejbohatší si mohli naporoučeti tříbarevné bordury na míru.
Kromě potěchy oka se kostkované vzory těšily i praktickému využití. Jeden vzorek – jeden majitel a zodpovědnost. V 50. letech zvítězil asfalt. Kostky zůstaly uvězněny pod ním. Hranice domů se utopily v kolektivismu.

„A to já vám povidám, že to tak prostě bylo a basta fidli,“ rozohnil se komisař Ledvina tak, až svůj knírek musel uhasit tuplákem poctivého plzeňského. Potom mohutně přikousl uzenku a podíval se na své věrné druhy od Maříků.
„No věřte tomu, lidičky, Zahradník tam měl obří kytku, která nejdřív člověka oslintala a potom ho dočista sežrala.“
„Kecá, lidičky, nevěřte mu, prostě kecá,“ mudroval výčepní.
„Tak helejte,“ řekl a vynal z příruční tašky dvě docela malé rostlinky, které sluply všechno, co na stole zbývalo.
„Tydlenc sem si vycvičil. Nevěřili byste, jak jsou na direkci užitečný,“ usmál se pod knírem Ledvina.

Budou umírat nevinní, trpět pronásledovaní, budou mučeny tisíce. Komunistická strana na vás spáchá škody, jež budou trvat na věčné časy a nikdy jinak. Nedovolte morální úpadek. Nenechte se opakovaně napálit. Nevolte škody hospodářské a majetkové.
K opakovanému neštěstí nemusí dojít. Pojďte k volbám a volte jedinou správnou budoucnost!
Volte NSDAP!

Vždycky kolem sebe milovala cvrkot a ruch. Nejšťastnější byla v tančírně, kde to cvrkalo nejvíc. Oblíbili si ji snad všichni muži a už v jejích patnácti letech ji nazvali Perlou Jihu. Málem pracovala pro Hollywood.
Místo, aby skončila v té slavné části Kalifornie, skončila v zapadlé pustině s chlapem, který na ni kdysi dávno býval hodný.
Chtěla si povídat, ale nikdo ji neposlouchal.
Chtěla společnost, ale manžel ji zamykal doma.
Až jednou ten veliký silák věnoval pozornost tomu, co říkala.
Poprvé měla radost. Místo svobody však přišla ruka na ústech a vyplašený křik.
A potom už jenom ticho, které nesnášela.

Na horách je všechno tak trochu drsnější než v údolích. Počasí je drsnější, tráva je drsnější, krávy jsou drsný jak šmirgl, lidé jsou drsnější a nejdrsnější ze všech je Franta Mlátička. Kolují o něm mnohé zvěsti - že uškrtil kozu, že zmlátí každého, kdo se ho zeptá na jeho tetování nad pupíkem, že žere děti. Caparti se mu vyhýbají obloukem a občas mu z hecu rozbijou okno kamenem.
Franta Mlátička je prostě drsňák s velkým kusem jemnosti. Stačí, aby mu jeho milující partner Eda, řečený Řízek, nabídl kostičku čokolády a Franta si troufne na jemnost - roztaje pod jeho rukama jako máslo.

Duše národního českého jazyka je bohatá, barvitá a nepochybně krásná, co ovšem čeští vlastenci a národovci připouštějí méně rádi, je fakt, že duše českého jazyka je z velké části německá. I považte – posvátný vršek Oškobrh není nic jiného než Dubová hora, Pihel (a teď vypněte své pubertální já) je obyčejný Kopeček, Cukmantl zavání sice něčím sladkým, ale v zásadě je to místo, kde vám ukradli i zástěru, a taková krásná malebná vesnička Oflenda byla porobená Dvorská půda.
Ale abychom dali citům národním vřelé pohlazení, jsou i krásná ryze česká místa. Třebas Chomle, víska mezi kopci zachumlaná, nebo Plzeň – vodní sliz.

Tisíckrát si v noci opakujete, že váš strach způsobil ten horor, který jste si četla večer před spaním. A taky, že tam ve tmě na dvoře nikdo nekouká do vašeho okna, protože to všechno, i ty vrzavé zvuky ve vašem přízemí, jsou pouze výplody vašeho postrašeného mozku.
Tohle všechno Katje věděla. Stejně však paranoidně vyhlédla z okna, kde ovšem neviděla nic než měsíční světlo, jež se odráželo od čerstvě napadaného sněhu.
Uklidněná se Katje vrátila do postele.
Ráno našel manžel její hlavu v kaluži krve. V puse měla naraženou mrkev a místo očí na něj slepě civěly dva černé uhlíky.

Pro N. jsem byl sklenice whisky, kapka toho nabuzování sebevědomí a sex. V případě O. stačilo vyměnit whisky za vodku. P. se zpočátku jevil slibně, byl abstinent, ale nic nezabíralo víc než pořádné honění ega. Q. zmizel rychleji, než mohla být rovnice aplikována, a na R. raději zapomenout, protože tak veliké ego jsem doma nechtěl. S. vypadal jako životní láska. T. tu byl na jednu noc. Z U. mě dodnes bolí žaludek.
Do konce mé cynické abecedy zbývalo už jen pár písmen. Kdyby ani Z. nevybočil z řady, měl jsem v plánu to definitivně zabalit.
A pak jsem potkal Dona.

„Tohle je pro velký, na to se nemůžeš koukat. Šup, běž spinkat,“ vyháněla ji od pořadu s hvězdičkou mamka a ještě si demonstrativně stoupla před obrazovku, aby náhodou nedošlo k úhoně.
*
„Jéééžiš, to je slaďouš… Tam, za náma…. Zbláznila ses? Ti řeknu, že je za náma a ty se na něj otáčíš? Dyť si nás všimne!“
*
„Hele, somrák. Nečum na něj, nebo půjde k nám a bude něco chtít,“ sykla kolegyně na zastávce.
*
Když dostala v tramvaji od holohlavce ránu do obličeje, zoufale se rozhlédla kolem sebe. Zjistila, že svět se naučil před vším zavírat oči.
Bezmocně nastavila druhou tvář.

„Skvěle, jste zpět, Uesugi-san.“
Na doktorově tváři, která se skláněla nad ležícím Yukim, zasvítil úsměv, poté pokračoval v přeříkávání zdvořilostí míšených s celkovou diagnózou.
Yuki na chvilku usnul a najednou se nad ním místo doktora nakláněla Mika.
„Eiri-kun, doktor říkal, že se musíš za každou cenu vyhnout veškerému stresu, jinak tě potká další kolaps, “ říkala, zatímco hladila svého mladšího bratra po vlasech. „Soudím, že by ses měl okamžitě rozejít s tím svým zpěvákem.“ Nikdy nechodila okolo horké kaše.
Yukimu bylo zle. Ale když viděl za Mičinými zády spratka s růžovými vlasy, došlo mu, že tenhle stresor z jeho života nezmizí.

Odteď, když se řekne březen, kašlu vám na kamna a na lezení kamkoliv. Popřípadě za cokoliv. Březen, to se rovná krájení zeleniny, čištění zeleniny, škrábání snad úplně všeho, strouhání zeleniny, marinování zeleniny, míchání všeho, vaření, znova strouhání (tentokrát sýra) a následné ukládání do zakoupených plastových krabiček, nevěřícné stolování, ujídání, potom nadávání, plakání, utěšování, pomalému ujídání, opakovanému nadávání, potřeba vzdávání, přemlouvání, argumentování, přesvědčování, hubnutí, zoufání, plakání, uznání a možná ještě něco dalšího, co má souvislost s celerem a červenou řepou. Březen však pomalu končí a za sporák demonstrativně zapadla škrabka. Asi bych pro ni měla vlézt. Ale počká to na duben.

Mé lásky vzácný pane, tvá krása jest věru vzácný skvost,
já k tobě poután co tvůj vazal chci dokázat ti svoji oddanost.
Svou lásku k tobě vyjádřím něžným hemžením slov a vět,
vždyť bouře, mráz ni krupobití nezničí překrásný náš svět.
Hvězdy snad jednou poctí lásku naši svou přízní nebeskou,
zatím však tiše oči mhouří nad mou tváří skrytou, nehezkou.
Odvahu našel jsem ve své písni a nebojím se říct svá slova,
doufám, že neomrzí se ti přízeň přísahaná zas a znova.
Nahá a cudná je láska moje k tobě, můj přesladký pane.
Však kroužit kolem tebe přes nástrahy nepřestane.

Už tu byl zase další pohřeb. Nad rakví stále ještě zbýval kousek nebe, ale smlouvu se Zubatou se ještě nikomu nepodařilo vymluvit. Život nebožtíkův byl krátký, ale zcela naplněný, protože měl dokonalé tvary, za které mu někdo vrazil kudlu do zad. Velení se ujal místní farář, který zklidnil hemžení pozůstalých zvoláním: „Hlavně klid!“ Hosté byli různí, malí, oškliví, přišel i jeden přizdisráč, pravá žena a jeden strýček. Ten vyměnil vejce za volání přírody, očividně byl opilý, pořád pábil a ptal se na pumpu. Farář otočil za poslední stránku, pronesl hlasité Amen! a letošnímu DMD dali všichni poslední pac a pusu.

Fenoglio, zoufalý a starý, cítil, že příběh se už dávno vymkl ze všech jeho pravidel. Ať se snažil jakkoliv přizpůsobit svět vlastním přáním, bránil se, bouřil a rychle se vydal svou vlastní cestou. Ani Orfeus, nadšený a mladý, nedokázal příběh zkrotit, byť mu byl ochotný obětovat život.
Zmijohlav zemřel, Černý princ se vrátil na trůn. Inkoustový svět si mohl oddechnout.
Mo a jeho rodina si uvědomili, že do svého původního života, mimo inkoustové listy, se nevrátí. Stačilo pár měsíců a došlo jim, že ani nechtějí.
Inkoustové srdce dospělo ke svému konci. Za poslední stránkou začal jejich nový, nikým nenapsaný život.

I když dávno pominuly zlé noční můry, pořád z nich cosi zůstalo. Malé, skryté a plíživé potíže, které čas od času vystrčily drápky a způsobovaly, že mladá dáma působila na své okolí poněkud rozpačitými dojmy. Cožpak o to, byla krásná, slušně vychovaná, vzdělaná, navíc se slušnou vyhlídkou na pěkné věno, ale žádný nápadník se o ní dlouho neucházel, protože stačil jediný odpolední čaj, aby si zájem o tuto nevšední slečnu rozmyslel.
Nikdo z mladíků nepochopil, proč nervózně odmítá nabízené čajové sušenky a proč tak důsledně prohlíží scones. Alice sama neměla tu možnost jim vysvětlit, že hledá skrytý nápis EAT ME.

Lopotily se, až z nich lilo. Každá z nich nesla kbelík s vodou, ale bryndaly strašlivým způsobem. Když už to vypadalo, že jeden kbelík donesou celý, zakopla ta Menší o kořen, polila té Větší nohy, ta vykvíkla a ze vzteku polila tu Menší.
Celé promáčené a ulopocené se svalily u stěny kuchyně.
„No holky, voda pořád není,“ káral je vedoucí Rys.
Menší i Větší natahovaly k pláči: „My už nemůžeme, prostě tu vodu od potoka nedonesem.“
„Od potoka? A pročpa asi máme támhle za kuchyní pumpu, co?“ Rys se smál na plné kolo. Zato Menší i Větší se rozplakaly doopravdy.

Billyho šíleně bolela hlava. Ne že by snad včerejší pijatyka byla jeho první, ale ještě nikdy se nezřídil tolik, že by ho postihl fatální výpadek paměti. Doufal, že se nezapletl do nějaké rvačky.
Pak mu ale došlo, že v té posteli, ve které tak úporně trpí, neleží sám. Dlouhé zrzavé vlasy ho lechtaly… všude! Přitulila se k němu a šeptala v polospánku něžná slůvka. Takže přece bylo včera nějaké poprvé.
Když přišel její otec, hrozil mu propíchnutím vidlemi. Bál se, tak si ji vzal.
Celý život přemýšlel, jestli by vidle nebyly lepší volba.
Tak o svém nešťastném manželství alespoň psal.

Lenka Krupičková se nervózně ošívala. Právě na ni promluvilo zvíře, což mohlo znamenat jenom dvě věci. Buď jí definitivně přeskočilo, nebo je se světem něco strašně špatně. Potom zavrtěla hlavou a vydala se směrem k ubikaci. Na nebe se vyhoupl měsíc jako tvarohový koláč, v lese zahoukala sova, přes cestu přeběhl hraboš a Lenka byla nervózní.
V noci ji trápily noční můry, ve kterých na ni mluvili hrabošové, sovy, lišky a dokonce i měsíc, ona sama byla spíš liška než člověk.
Probudila se úplně propocená. S hrůzou pak hleděla na svoje ruce porostlé hustou kožešinou. Dostala neuvěřitelnou chuť na hraboše.

Na zdi se přede mnou tyčí obří vejce v obleku. Zkouším se štípnout, ale vidím ho pořád.
„A do prdele,“ ujede mi nahlas.
„Jsem přítel srdcového krále, měla bys pokleknout.“
„Víte, tohle bude zatraceně veliký omyl, já tady přece nemůžu být,“ zkouším to, ale je mi jasné, že v tomhle světě je to zbytečná poznámka.
„Povím ti básničku, potom poklekneš,“ pokračuje bez ohledu na mou otázku.
„Jo, jasně, je svačvečer. Lysperní jezeleni se vírně vrtáčejí v mokřavě,“ protočím naštvaně oči.
„Ty znáš mou báseň?“
Zazubím se tak, že by utekl i spící plch. „Věř mi, vejce, tenhle svět mám přečtenej.“

Když kovářovic stračena přestala dojit a do pár dní se začala svíjet v křečích, bylo jasné, že za to může ta stařena, co bydlí pod kopcem u lesa.
Když našli ráno při cestě do kostela podřezanou mladou dívku, všichni hned věděli, že to udělal ten podivínský Žid z cukrovaru.
Když se vlivem podivné změny počasí stalo, že došlo k rozsáhlé neúrodě kukuřice, byla to vina těch divných Holanďanů, co pořád něco mumlali.
Když přišel uhlazený František domů s roztrhanými kalhotami, věděl jeho tatíček, že musí hledat viníka u té černé rodiny z přízemí.
Protože být jiný přece znamená být vinný.

„Slyšel‘s, hajnej? Hybaj na sojku!“ křikl Trautenberk na přikrčeného hajného. Ten měl sice hlavu plnou námitek, ale šel, protože pán je jednou pán a poslouchat se musí. Krakonoš se rychle dovtípil, co chce hajný provádět, mračil se na něj jako mraky nad Sněžkou. Hajný se rozklepal a zakoktal, protože Krakonoš je taky pán a poslouchat se musí.
Bez odporu vyrobil Trautenberkovi fajfku, posouval s ním hraniční kameny, kladl pasti na pstruhy a vykopal studnu. Pokaždé se za to Krakonošovi rozpačitě omlouval.
Na vlastní nohy se nikdy nepostavil, a když se Anče s Kubou stěhovali do chaloupky, rád šel s nimi.

Režisér nechává diváka, aby vplouval do příběhu velice pozvolna. Atmosféru dokresluje podmanivá scénická hudba, scéna sama je neuvěřitelně prostá – kulisa chátrajícího statku, stůl a židle. Vše stojí a padá na hereckých výkonech, jež jsou strhující, dynamické, psychologicky přesné; emoce se na jevišti přímo vaří, ať už uvnitř postav nebo jako dokonalá souhra. Ivan Vojnickij v podání Igora Bareše omráčí diváka svým projevem, aby nakonec skončil stejně šílený jako všichni obyvatelé statku.
Strýček Váňa ještě nikdy nebyl inscenován s takovým nasazením. Úchvatný již během své premiéry nabízí neuvěřitelné možnosti, až se opakovaně zahraje a usadí.
Vícero diváckých zážitků, více Strýčka Váni!

Většina žen není správně poučena bolestivou menstruační zkušeností. Pokud ovšem žena přijme svou menstruaci jako dar, dopracuje se tak ke svému právoplatnému dědictví – menstruační moudrosti. Jakmile dospěje k tomuto cíli, předá další generaci správné vnímání půvabného těla a osvobozuje sebe i své dcery od patriarchální degenerace ženství. Pozitivní přijetí výrazně posiluje možnost uzdravení cyklu.
Nezasvěcujte své dcery do menstruace v souvislosti s možností nechtěného otěhotnění, nejsou na to emocionálně připraveny. Nenuťte je dál nosit generace se táhnoucí pocit hanby. S osvojenou menstruační moudrostí budou schopny pozitivně vnímat svou životní cestu, budou ve svých tělech šťastnější a spokojenější.
Oslavujte Bohyni menstruace.

Mé lásky vzácný pane, tvá krása jest věru vzácný skvost,
já k tobě poután co tvůj vazal chci dokázat ti svoji oddanost.
Svou lásku k tobě vyjádřím něžným hemžením slov a vět,
vždyť bouře, mráz ni krupobití nezničí překrásný náš svět.
Hvězdy snad jednou poctí lásku naši svou přízní nebeskou,
zatím však tiše oči mhouří nad mou tváří skrytou, nehezkou.
Odvahu našel jsem ve své písni a nebojím se říct svá slova,
doufám, že neomrzí se ti přízeň přísahaná zas a znova.
Nahá a cudná je láska moje k tobě, můj přesladký pane.
Však kroužit kolem tebe přes nástrahy nepřestane.

Vzít fakta, dvacetkrát je projít, asi tak šedesátkrát přežvýkat a ve výsledku je z toho učební látka. Okořením ji špetkou svého hereckého umu, přidám kouzlo osobnosti, kterým naštěstí oplývám, to nejdůležitější zapíšu. Odměnou jsou mi prázdné pohledy, mechanické opisování v lepší případě, věta: „Já si to zapisuju do hlavy.“ v tom běžnějším.
Pokaždé si říkám, co z tohohle kšeftu mám, vždyť vložená energie se mi nevrací. A hle, najednou e-mail: „Zpracovávám maturitní otázky. Našla jsem zápisky z hodin, kdy jsme měli vás. Jsou úplně super. Chtěla bych vám straně poděkovat.“
Se slzami v očích konstatuju, že moje snaha se vrátila.

Jmenujeme se Hannah, Eva, Sára, Riva, Ruth, Katja, Jora, Ester…
Hannah krásně hraje na klavír. Eva má sedm mladších sester. Sára svými zlatými vlasy a modrýma očima připomíná anděla. Riva se před týdnem provdala. Ruth chce být lékařkou. Katja brzy porodí dítě. Jora peče nejlepší koláče na světě. Ester rozumí tóře. Sedíme namačkány jedna vedle druhé. Připravili nás o vše, co nám bylo drahé. Vzali nám naši budoucnost. Máme strach. Ztratily jsme sny. Zbyl nám život, který trávíme v modlitbách. Tiše se ptáme. Ptáme se na jediné. Dorazí naše modlitby i z tohoto místa? Ví o nás ještě vůbec Bůh?

„Představte si, narodil jsem se jako Kilian, otec se ke mně vůbec nechtěl hlásit, moje drahá matička, jejíž dlouhé vlasy chtěli líbat všichni páni z Polné, měla štěstíčko a potkala Francina, který si ji vzal, taky si vzal za vlastního mě, jenomže já nebyl zdárným synkem, divadlo mě zajímalo víc než škola, věřte nebo ne, já jsem vám propadal, dokonce třikrát, takže mě zaměstnali jenom u šraněk, potom jenom na mojí milovaný Poldi, ale tam jsem se zranil… Mimochodem, říkal jsem vám, že mi můžete říkat doktore, protože jsem JUDr.?“
„Bohouši, tohle se nedá poslouchat.“
A tak to raději sepsal.

Nebeská klenba byla temně fialová a budila dojem, že se pod tíhou podzimní bouře prolomí. Vichřice přišla tak prudce, že strhávala nepřipravené jezdce z koně, blesky divoce křižovaly oblohu a pověrčiví klekali na zem v očekávání Ragnarögu. Očekávali příjezd armády démonů, kteří povedou zemi k její záhubě.
Všechny čarodějky měly oné noci stejnou děsivou vizi. Nebesa hořela a nad hlavami všech se vznášel kovově šedý kruh. Při úderu blesku praskl a zhroutil se k zemi.
Všechny čarodějky se oné noci najednou prudce probudily. Filippa Eilhart rozhodla o okamžitém svolání lóže. Tu noc zemřela jedna z nich. Dívka s královskou krví.

Když vstoupil do kaple, ozývalo se ze zpovědnice vzývání Nejvyššího.
"Bože, ano," nesl se tichem hlas mládencův.
"Můžeš mi říkat Veličenstvo," mrouskal jeho královský majestát Václav.
Zpovědník se chystal nenápadně odejít, ale srazil svícen a jeho rána oba milence vyrušila.
Král chtě zjistit, kdo brání mu v jeho hrátkách s milcem, spatřil oči zpovědníka své manželky. Zbledl.
"Snad zachováš zpovědní tajemství, Johánku."
"Ne všechny akty, jež se odehrávají za plachetkou, jsou tajemstvím," odtušil ten a chvatně utekl.
"Co budeme dělat?" Pana Ondřeje jímal strach.
"To, co viděl, si nechá pro sebe. I kdybych ho měl hodit do Vltavy," rozhodl král.

Zase jí bylo o málo víc. A zase spadla. Padala dlouho, skoro by přísahala, že už si zvykla. Ale poprvé ji pád bolel. Skleněný stoleček byl rozbitý na malinké střípky a hledat klíč nebylo třeba, všechny dveře byly vyražené. V zahradě ležela tělíčka spálených vážek a utrhaná křídla motýlů. Slzy ji pálily, utíkala, ale zůstávala na místě. U stolu bylo pusto a prázdno, jenom plch se krčil mezi střepy konvičky. Zatřásla jím.
Plch si protřel oči a na chvíli se probral ze spánku.
„Krutá královna. Nejdřív nadávala netopýrům. Potom popravila pampelišky. Zde zbyla…“ zív.
Záhada zůstala nevyslovená v králičí noře.

Na počátku všeho smělo slunce pohladit jenom pár mých kamenných hradů, které byly bičovány vyprahlým větrem. Později přibylo moře, hned za ním druhé. S nimi přišlo pár ostrovů a za pár let jsem dostala i botu. K narozeninám jsem dostala větrné mlýnu a spousty barevných tulipánů, k výročí celý Nový svět. Díky tomu jsem poprvé okusila rum a mohla mlsat arašídy. Taky mi posílali spoustu brambor, těm jsem ale na chuť nikdy nepřišla.
Nikdy jsem neměla nouzi o zlato, hlavně poté, co se ke mně přidaly pyramidy. Nad mou hlavou slunce nikdy nezapadalo. Kdo že jsem? Říkalo se mi Španělsko.