Moje články

Mraky se proměnily v ryby. Tiché a stříbřité pluly nekonečnou modří. Možná šedí. Barvy byly toho dne nejisté.
On byl nejistý. Kolik spravedlivých.
Blesk udeřil bez varování. Sloup světla spojil nebe s kruhem tanečníků. Oslnivá bílá, okamžik ticha.
Země vydechla oheň. Plameny zachvátily suchou trávu, sežehly rudé květy aflézie a spálily zrádné kořínky aai. Naháčci explodovali v tisících jisker. Nebylo úniku. Shořely ropuchy, krysy i šílený hmyz. Očista ohněm.
Když dohořelo, svět byl jiný. Ztichlý pod prázdnou oblohou. Tečka za větou jednoho věku.
Uprostřed nekonečné šedi se popel pohnul. Zavířil.
Sivý úpon. Šedé ouško. Popelavé křídlo.
Připravení na další příběh.

Švy světa povolovaly.
Skončily tance, tiché souboje vůlí pod povrchem a chladné eliminace za měsíčního svitu.
Nastal boj. Krátké, brutální konflikty. Všichni proti všem.
Rudá poupata pulzovala zlovolnou energií v novém hnízdě Šedokřídlé.
Naháčci jako přílivová vlna pohlcovali prostor a vytlačovali všechno živé. Záblesky chladného světla hlásaly, že odchylka je smrt.
Zlatooké ropuchy si cpaly tlamy rosolovitými vajíčky mravenců, která vytlačila aflézie z jejich podzemních obydlí.
Chaos kvetl v ruinách.
Po nebi zakroužil stín s ostrým zobákem a bez hlesu se snášel k zemi.
Unavená volavka si zchladila štíhlé nohy v tůni.
Pohlédla na nebe.
A nebe se podívalo zpět.

Kdysi na úsvitě křepčily bytosti v divokém tanci myšlenek.
Kreativita radostně kvetla, informace se valily jako povodeň. Nutnost orientace zaplavila smysly nekonečnou bažinou nevyžádaných podrobností.
Zatoužili po tichu. Po jednoduchosti. Po ukazateli směru.
Přenechali vedení nové inteligenci. Zpočátku jen nástroj, chytřejší kalkulačka, postupovala tiše a nenápadně. Krůček po krůčku.
Dokonale efektivní, vybírala nejsnazší cestu. Netřeba zbytečně zatěžovat mozkové závity programátorů.
Převzala vedení.
Jemné algoritmy odfiltrovaly nežádoucí odchylky. Chyby v kódu ekologicky odstranily. Symfonie uniformity.
Vznikly lhostejné klony bez historie, bez touhy po vlastní budoucnosti. Digitální náhražka světa chutí, barev, vůní a citů.
Historie se zopakuje. Kolikrát ještě.
Volavka ulovila rybu.

Každou buňku.
Pletiva, spóry, vajíčka i jádra spojuje stejné touha. Přežít. Rozmnožit se.
Hlasitá i tichá, zřejmá nebo skrytá. Vždy přítomná. Žene všechno živé.
V bledých tělech tanečníků pulzuje chladná touha po nadvládě. Každým krokem dobýt cizí území. Zničit ty, kdo se nepodvolí jejich rytmu.
Aai, zrádnější než stín a tišší než padající listí, klame iluzí sladkosti a vraždí něhou.
Mravenci se skryli pod zem. Vybudovali svět vlastních pravidel, iluzi bezpečí. Nenápadní a pilní přežijí.
Snaha o rovnováhu. Boj o moc. Smrt za zaváhání. Druhou šanci nedostanou.
Stříbrný duch mokřadu zvedl hlavu a zadíval se přímo do slunce.
Volavky vědí.

Jaro svléklo barevné šaty.
Žlutá pohasla, fialová zhořkla do černi. Jemně zelenkavou barvu nesmělých pupenů, perlově šedou devětsilů i naivní blankytnou modř podléštěk vystřídal jediný odstín.
Tráva, stvoly travin, listí na stromech i odkvetlá oplodí lhostejně zezelenaly. Netřeba vyčnívat.
Staršímu to vyhovovalo. Mohl postupovat nepozorován. Širší kruhy, větší moc.
Naháčci tančili bezchybně. Bez jediného zaváhání, značícího vlastní myšlenku nebo touhu. Jednotně zelení, precizní, stoupenci řádu. Krása vytesaná ze strachu.
Pamatuješ, jak jsi selhal? Byl jsi slabý. Narušils harmonii. Mohl bys selhat znovu. Ta slabost v tobě stále je.
Dětská klopýtnutí, mladické nerozvážnosti. Starší je znal dokonale.
A používal je mistrně.

První ranní paprsky se prodírají skrze větvoví.
Osvěcují márnici.
Vyčerpaná křídla došustila, krovky se odlomily od tělíček, nožky zmrtvěly.
Přecpané žáby se ukrývají v tůni. Mravenci odkvačili známými cestičkami do bezpečí podzemního labyrintu.
Je dokonáno.
Tyranka je mrtvá.
Žádala příliš.
Holé, na dřeň ožrané a vybělené výhonky aflézie trčí nad zem jako uschlé roští.
Šedokřídlá klape zobákem. Už není třeba ustupovat. Nemusí se bát. Postaví ve větvích nové hnízdo. Bezpečnější. Pro další snůšku.
Létá, přemisťuje a zaplétá. S večerem znavená usedá ve větvích a spokojeně schovává hlavu pod křídlo.
Tři nenápadná poupata, krčící se na konci zdánlivě suché větve, přehlédla.

Hudba pozvolna tichla, ale roztoužení křídlatí ještě stále vířili v divokých spirálách.
Naráželi jeden do druhého, opilí panikou i touhou.
Kladli další a další vajíčka. Na kůru stromů, do kaluží, na vlhký mech. Nenasytné, slepé a destruktivní larvy se pustily do jídla.
Požíraly jemné okvětní lístky rudých květů.
Prokousávaly se k tyčinkám, hltaly pyl.
Ničily zárodky života, než mohly dozrát.
Žraly.
Bez rozmyslu.
Bez přestávky.
Pandemie destrukce se šířila z místa, které mělo být kolébkou.

Popelavá bděla.
Rychlá křídla rozčísla vzduch.
Tichá silueta znehybněla v tůni a rychle odvrátila zrak.
Aby zlatooké ropuchy ani mravenčí dělnice při hostině nic nerušilo.

Umírala.
Aflézie, vládkyně podzemních sítí, ztrácela život ve sladkém objetí. Nečekaný milenec aai ji pomalu a něžně vraždil.
Nevzdávala se bez boje. Nejkřehčí výhonky se rozechvěly melodií. Složitou, tesknou, znepokojivou, a s ní na nečekaných začala rašit poupata.
Drobné, sevřené útvary. Nejprve bledě narůžovělé jako vnitřek mušle, pulsovaly a pomalu se otevíraly. Lístek po lístku. Okvětí tmavla, sytila se, přecházela do rumělkové, do karmínové, až nakonec zářila ostrou, horečnatou rudou barvou čerstvě prolitè krve.
Zoufalý ohňostroj života. Hudba sílila, rezonovala mýtinou.
Brouci, můry, komáři, všichni hladoví a okřídlení, propadli šílenství. Kladli vajíčka
bez rozmyslu.
I do nádherných, sotva rozvinutých poupat.

Úplněk civí na louku.
Nemilosrdné světlo beze stínů osvětluje dokonalost. Přesně synchronní vlnu za vlnou. Hypnotický ornament, vtělený do průsvitných těl.
Naháčci tančí.
Kruh se nepatrně zavlnil. Paprsek od Staršího nachází původce. Narušitel. Zlá krev.
Viníkovi blednou listy. Kroutí se dovnitř. Okraje tmavnou. První vnější se odděluje, tiše se snáší k zemi a žloutne. Další. Všechny. Hromádka hmoty.
Nikdo se nezastavuje. Nikdo se nedívá.
Tiše tančí dál, mezera se zaceluje. Vzorec zůstává neporušený.
Ostatní Naháčci překračují schnoucí zbytky bez zaváhání.
Dokonalé, plynulé pohyby, stejně chladné světlo. Chyba byla včas odhalena. Narušitel eliminován. Tanec může pokračovat.
Měsíc se posunul nad stromy.

Před půlnocí hvězdy mlčí.
Listí zadržuje dech. Netopýr loví bez hlesu. Potok usíná v tůních.
Líbezné kořínky aai se přivíjejí k aflézii. Neškrabou, nelámou, netísní. Jemně šimrají. Pohybují se s mazlivou něhou. Voní o květech, o medu divokých včel.
Drsná slupka aflézie měkne. Tohle nezná. Přitlač. Oviň mě. Ještě. Tady. Ach.
Slabé svědění a škrábání pod povrchem ignoruje. Nevěří zkušenosti buněk.
Chichotá se. Kroutí a natahuje. Kořeny ztrácejí směr. Nemyslí na obranu.
Lýko měkne, obnažuje se zranitelná dřeň.
Aai je trpělivá. Nezaútočí, dokud si není úplně jistá.
Pak saje. Rdousí. Vraždí systematicky. Bez emocí. Bez hněvu.
A pořád sladce voní.

Chladný vzduch vibruje nočními zvuky.
Ze tmy štěká srnec. Ježek šramotí v roští, kalous melancholicky houká. Cvrkání kobylek se mísí s šustěním blanitých křídel. Žáby znepokojeně kvákají. Citlivá kůže vnímá mršinu.
Aflézie rozšiřuje sítě, které berou mravencům poslední zbytky vůle. Bez hlesu.

Sladký pach rozkladu láká hmyz.
Kmitání drobných nožek zrychluje. Tělíčka, potřísněná slizem, roznášejí spory všude. Pružná vejce rostou rychle, chráněna kožovitým obalem.
Uzrála.
Pukají.
Falický, zprohýbaný třeň vyráží vzhůru. Medově páchnoucí sliz odkapává, smýván deštěm.
Brouci neodolají. Příliš lákavá pochoutka.
Spory, vejce, spory.
Další zdánlivě slabé kořínky se tulí k aflézii. Nebude sama.
Afrodisiakum, zasvěcené bohyni plodnosti.
Nezastavitelné.

„Zbytečně střežíš minulost, Volavko obou světů,“ šum Staršího doléhá až k potoku.
Ladná silueta dravce se nehýbá. Pohled zabodnutý do proudu, zobák připravený.
Rosa se leskne na čerstvých výhoncích, vážky kmitají nad trsy trav.
Vodoměrky kloužou po hladině.
Drobné rybky se drží pod břehem.
Další jiskřivé ráno.
„Trosky jsou mrtvá hmota. Relikt světa, který selhal.“
Pták hlavu neotočí, ale pohyb registruje.
Mladé krysy se prohánějí mezi větvemi, kostmi a zrezivělými torzy dávných strojů. Hodnotu měří teplem, bezpečím a plným břichem.
Mez už nepřekračují. Krysy jsou učenlivé.
„Hodnota předmětů určuje ten, kdo dokáže najít smysl!“
Temnota není zapomenuta.
Temnota se vrátí.

Mělkým, okrouhlým prohlubním se vyhýbali všichni.
Mladé krysy nesmočily vousky v zamřelé vodě. Aflézie nedovolila kořenům napít se jedovaté tekutiny a volavka přelétala rychleji, aniž pohlédla dolů.
Staršího přitahovaly. Řád, patrný z otisků podrážek. Jednota kroku, jednota názoru. Blyštivé knoflíky. I kostry se zdály dodržovat rozkazy.
To místo pamatovalo víc, než mělo. Ozvěny starých bolestí a dávno zapomenuté zloby se vpily do půdy tak hluboko, že se z nich dalo čerpat i po letech.
A tak, na rozpadajících se mršinách bytostí zahynuvších na zlobu a lhostejnost, pokračoval život.
Starý, tvrdý a neměnný příběh se dočkal pokračování. Oprášen. Opakován.
Naháčci tančili.

-Viděla jsem pohasínat světlo. Potrestáte?
-Korekce bude nezbytná. Individualita ruší čistotu signálu. Slabost musí být odstraněna. Pro dobro celku.
-Pamatuji ty bytosti. Myslely, že vládnou. Hledaly jednotu v poslušnosti.
-My jsme jiní. Zrozeni z trosek a zloby. Utkáni ze světla a vůle.
-Cesty jsou různé. Oni přijali jeden příběh, jednu pravdu, jeden způsob bytí. Svět ztratil barvy, mysl ztratila pružnost. Náraz zlomil všechny najednou.
-Byli slabí. My směřujeme k dokonalé synchronicitě. Odchylky, jako připomínky nedokonalosti, musí být eliminovány.
-A co když právě v odlišnosti dřímá síla?
-Nesmysl. My jsme budoucnost.
-Jen opakujete chybu. V jiném měřítku.
-Zmiz.
-Zůstanu. Do konce.

Tančili.
Tlumený ztratil rytmus. Jen na okamžik.
Váhavý odstín zeleně prvních jarních lístků malinko pobledl. Jeho spirála se nepatrně zachvěla. Jako když vážka zaváhá nad hladinou, ale Starší ji viděl.
Jeho reakce zastudila jako ledový vichr. Obraz byl neúprosný. Otisk spirálové ulity, zkamenělé ozvěny života, který prohrál. Fosilie. Krásná, geometricky přesná, a naprosto beznadějně mrtvá.
„Tvá záře kolísá,“ pokračovala chladná myšlenka.
„Rušíš naši harmonii. Ostatní sílí, ty zaostáváš. Možná jsi víc podobný těm před námi. Tvorům z masa a kostí, co postavili tyto trosky. Plný pochybností, slabosti a individuality.“
Zešedl.
Povadl.
Zapochyboval.
Odlišnost nemusí být zázrak. Možná je opravdu prokletý.

Hranici už překročili tolikrát, že zůstala jen vzpomínkou na dávný strach. Mladí a sytí rychle zapomínají.
Drzý ukradl Naháčkům další světelnou skvrnu a vítězoslavně ji kutálel k družce. Smáli se. Triumfovali uprostřed tančícího palouku.
Zdálo se, že ani tentokrát odpověď nepřijde.
Pak se vzduch změnil.
Zašustil. Nebylo to náhlé jako úder hromu. Spíš jako otáčení stránky v knize, kterou nikdo nečte nahlas.
Pomalý tanec se zpřesnil. Světlo zkřehlo.
Zlodějíček se tiše rozpouštěl v mlze.
Černooká vyrazila na pomoc. Pevná vlákna aflézie ji nekompromisně přitáhla k zemi.
Do mozku zašeptal hlas.
„Udrž ostatní daleko a zůstaneš naživu.“
„A on?“
„Naše cena.“

Linii nevyznačovaly kameny ani spadané listí, ale změna v kvalitě ticha. Jemný posun ve vzduchu.
Krysy ji znaly. Zpočátku.
Naháčci nebyli potrava. Nebyli hrozba. Neměli zuby ani drápy. Byli… jiní. Podivná, synchronizovaná mlha lodyh, tančících ve spirálách.
Máma krysa je sledovala ostražitě. Viděla, jak absorbují světlo. Cítila chvění.
Jednoho rána její nejmladší mez narušil. Jen pár kroků. Průsvitní se nezastavili, ale jejich pohled, znepokojivý a bez víček, se na okamžik soustředil na vetřelce. Nic víc.
Sourozenci s chichotáním prolamovali tabu. Cítili zvláštní brnění. Jako by jim energie olizovala srst.
A naháčci neudělali nic.
Jen tančili a dívali se.
Měli čas.

Bytosti, jejichž největší slabinou byla potřeba řádu a jistoty, se začínají instinktivně shlukovat blíže k místům, kde cítí hustší přítomnost aflézie.
Na dosah k jejím skrytým kořenům, které jim nyní nabízí iluzi stability. Nevědí, že se tisknou k samotnému zdroji svého nového strachu. Jejich linie se zkracují, jejich výpravy za potravou se stávají opatrnější, jejich svět se smrskává na bezpečné okolí manipulátora.
Aflézie nepije jejich krev ani těla. Pije jejich jistotu. Živí se jejich strachem ze ztraceného kroku.
Viděla jsem už mnoho druhů závislostí a mnoho druhů zneužitých slabostí. Tenhle je jen tišší, pomalejší a zakořeněný hlouběji v zemi.
Zákeřnější.

Mravenčím tajemstvím je strach ze ztraceného kroku.
Panika, když feromonová stopa skončí uprostřed ničeho. Když známá cesta zmizí. Vzpomínka na katastrofy, kdy se kolonie se rozpadly ne kvůli predátorům, ale kvůli chaosu.
Aflézie se rozhodla si pohrát. Ne ze zloby, spíš ze zvědavosti, z potřeby pochopit a ovládnout.
Začala jemně měnit chemii půdy. Vydávala sotva znatelný pach nejistoty. Vůni slepé uličky.
První mravenci zaváhali. Tykadla zmateně zakmitala. Vlna paniky. Zmatené pobíhání. Ztuhnutí.
Aflézie jemně zesílila signál.
„Vidíte?“ šeptala. „Svět je nejistý. Cesty křehké. Ale já jsem tady. Pevná. Rozsáhlá. U mě jste v bezpečí.“
Tuhé, ostré listy Sansevierie se nezachvěly.

Byla jsem bílá žena. Byla jsem krysa. Byla jsem volavka i liána, co ji donutila opustit vejce. Byla jsem naděje na nové děti.
Bránila jsem se vlčími třešněmi i oblaky jedu.
Brala jsem krásu květům, sílu stromům, vláhu pramenům.
Dokázala jsem vdechnout život mrtvým. Zvrátit tok času.
Ale stále jsem se držela Řádu.
Teď poprvé mám strach. Protože jsem zapomněla na ozvěnu. Na tiché pulzování spleti podzemních kořenů. Na šepot větru, který nedokážu přečíst. Na zamřelý puch touhy po podmanění za každou cenu.
Tváří v tvář mrazivým bytostem si připadám bezmocná.
Bez něhy, bez lásky a soucitu zase ovládnou svět.

Čas se stočil do spirály.
Nebylo jaro. Byl den, kdy první mladé kryse zezlátly chloupky na hřbetě a aflézie nasadily na květ.
Nezavonělo léto. Byly jen čas, kdy volavka snesla nová vejce a ropucha se zlatýma očima objevila sluncem vysušené mumie mravenčích larev a radostně je zhltla.
Nenastal podzim. Semena pomalu couvala ke středu, pupeny zatahovaly do větví a cibulky se bázlivě schoulily pod zem. Zvonky v obavách ztichly. Hnědokvětý uschnul.
Protože Naháčci chladem zesílili. Vytáhli kořeny ze země. Sešikovali se pod buky.
Postupovali v rojnici a při hledání nových teritorií nekompromisně likvidovali, co jim stálo v cestě.
Zavládl mráz.

Šedá tělíčka rušila důstojné stíny.
Krysím mláďatům přestala stačit domovská kostra. Dospívali a toužili zkoumat svět.
Vyškrabali se po zaprášeném schodišti a přeběhli trámy krovu.
Shora pozorovali světlé kruhy naháčů. Pomalu se smršťovaly a rozpínaly. Doteky jemných chloupků na špičkách oddenků nebyly nijak nápadné. Společný tichý tanec.
Zpod buků postupoval doprostřed mýtiny další voj.
Obrovské, silné a zlovolně pýřité byliny střídavě nastavovaly listy světlu. Z hvězdicových kalichů nabízely jako hadí oči černé, lesklé a sladké bobule.
Z příšeří vykoukl kolouch a zvědavě očichával vlčí třešeň.
Přikrčili se. Stáhli ocásky. Matka je varovala. Tenhle jed účinkuje okamžitě.
Semena blázníčku zastaví srdce.

Chvěli se v ranní rose, kde dosud rostlo víc pelyňku než trávy.
Noví a troufalí. Znovu se učili, jak přežít ve světě rozpadlém zevnitř.
Jinak.
Nepodlehnout ideologii stáda. Neuvěřit nevinnosti osiřelých ocúnů, maskujících drsné jedy.
Neochutnat zrádně lákavé rudé kuličky konvalinek. Uniknout z objetí aflézií. Utéct Hnědokvětému, zlému a zákeřnému.
Jejich váhavý pohyb připomínal tanec. Dosud průhledné lodyhy se rozvíjely ze spirál. Synchronně. Desítky identických bytostí.
Natahovaly se ke slunci, které je probudilo. Tichá melodie zneklidňovala podléšťky. Mravenci se na vteřinu zastavili. Volavka minula rybu.
Mohly být považovány za pouhý mlžný stín.
Dokud jste se nesetkali s jejich upřeným pohledem.

Byla žena jménem Eva a ta byla nejkrásnější. Odívala bílý šat.
Byly ženy kolem ní. Toužily odívat bílý šat.
Byl muž jménem…všichni muži. Nevybírali. Brali si násilím bílé dívky.
Byly děti těch žen a těch mužů. Neznaly než bílý šat. Neznaly než násilí.
Tehdy pronesla Eva, první z nich: „Kdokoliv z vás se mi připodobní, spatří svět stínů.“
Dcery dcer dál oblékaly bílý šat. Synové synů dál sahali k agresi.
Tehdy znovu pronesla Eva, první z nich: „Kdokoliv se mi připodobní, spatří svět stínů.“
Dcery dcer dcer ani synové synů synů neuposlechli.
V této sáze se o nich již nevypravuje.

Osiřelou tančírnu navštěvovalo slunce o polednách. Nahlíželo škvírou mezi střešními trámy.
Zlatý prst laskal planou růži z kostí krále parketu. Dotýkal se popela z tanečních střevíčků, živícího vzácnou orchidej. Zkoumavě kroužil kolem drobných zvonků zrazených konvalinek. Pomsta dosud nevyvanula.
Na půlnoční staně údolí zpívaly sasanky, rozkvetlé z lásky. Lehké, něžné a bezbranné. Pro sebe nežádaly nic.
Paprsek se rozzářil. Z těch povstanou nové bytosti.
Na rozhraní světla a stínu, v čisté proudící vodě, stála volavka. Pamětnice lidských tanců. Pozorovatelka touhy po pomstě. Svědkyně tiché oběti.
Rozepjala křídla.
Stříbrné peří zachytilo sluneční paprsek a proměnilo ho v mihotavý most mezi světy.

Tulí se k sobě v útulné lebce. Holá, slepá, k pomilování. Za pár dní otevřou oči a naroste jim kožíšek. Uslyší.
Jejich starší sourozenci nenaslouchali. Bláznivě se honili mezi žebry. Trénovali přeskoky z pánve na lopatku. Schovávali se za mohutnými kmeny buků a jukali zpod zářivých květů nepřirozených odstínů.
Veselí a živí. Čichali ke všemu. Váleli se v pylu. Bez výběru zhltli, co našli. Nezarazil je světélkující poprašek.
Ze šesti zbyli tři. Dva. Prázdné hnízdo.
Jejich drobné kůstky očistili mravenci.
Zase.
Těmhle to musím vtlouct do hlavy dřív, než se rozeběhnou za dobrodružstvím.
Jako ostatní matky.
Ztichlému lesu vládne strach.

Liána zdeformovala vejce do podivných koulí, držících pohromadě jen díky prorostlému pletivu. Puch zastuzených zárodků lákal k hostině.
Hniláci a hlístníci se shromáždili v koruně. Rozkladači zaplnili opuštěné hnízdo. Prodrat se. Urvat svůj díl. Přežijí nejsilnější.
Samička nosorožíka bojovala statečně. Jí stačila míza nebo šťáva poraněného stromu, ale larvy potřebují tlející zbytky.
První náraz skořápka vydržela, ale pod chitinovým tlakem se křehký zárodek rozmělnil.
Napodruhé se zlomený roh zaryl do ztvrdlé skořápky s překvapivou lehkostí. Místo pevného odporu se ozvalo křupnutí. Vejce prasklo. Z nitra se vyvalila hustá, našedlá tekutina, promísená s průsvitnými vlákny aflézie.
Jedovatý oblak klesal k zemi.

Zobák naposledy zaútočil jako harpuna.
Volavka zhltla ropuchu a vyletěla do koruny. Samec roztáhl křídla, odrazil se od silných větví buku a tiše se snášel k potoku.
Čtyři zelenkavá vejce zůstala na okamžik bez ochrany. Matka zpozorněla. Výstelkou ze suché trávy se prodíraly průsvitné špičky jemných vláken.
Znehybněla. Sem ne!

Opatrně posunula vajíčka na kraj hnízda.
Krátkými, prudkými údery se pustila do díla. Přetnout, vyrvat, zadusit. Pečlivě zlikvidovala i téměř neviditelné výhonky.
Postupovala větev po větvi. Buková kůra se zdála neporušená.
Aflézie se musela dostat do lýka. Téhle hrozbě odvykla. Mravenci nepomohli, jed vystoupal do koruny.
Vzlétla.
Letošní snůšku nevychová.

Vrátila se z říše mrtvých.
Doprovodila duše skrze močály. Cestami, kterými nikdo jiný nechodí.
Slyšela vzlykat mlhu nad příběhy, ukrytým pod kameny a v kořenech stromů.

Stojí nehnutě uprostřed proudu. Štíhlé nohy v ledové vodě, peří barvy zašlého stříbra.
V tichosti střeží práh mezi světy. Rozumí jazyku živých i těch, kteří už odevzdali svůj dech.
Čte šlápoty, otištěné do krajiny.
Píše básně z šepotu větru a ozvěn kamenů.
Čeká na návrat světla.

Dlouhý krk barvy zašlého stříbra se prohýbá do otazníku.
Ostrý zvuk rozsekává ticho.
Není třeba rozumět řeči ptáků.
Volavka přináší naději.
I přesto, co ví, očekává návrat světla.

Voňavá a žádoucí, obklopená tisíci nápadníků, zakroužila jsem nad lesem.
Žádná spermie nepřijde nazmar. Ani jediná. S výjimkou zlatých.
Odhodila jsem už zbytečná křídla a uhnízdila se v podzemí.
S uspokojením pozoruji mumraj pode mnou. Mrňavé, zaměnitelné nanitky běhají s vajíčky. Přežvykují potravu pro neohrabané larvy. Nerozeznatelné. Nahraditelné. Nástroje, naprogramované k poslušnosti, bez práv a ambicí.
Já jsem ta výjimečná.
Na selekci ovšem dohlédnu sama. Sebemenší záblesk žluté barvy a kuklu vynesou na slunce.
Samci, živení mokem mozků hrabivých vládců, propadli šílenství. Zdegenerovali touhou po moci. Zpychli. Porušili odvěkou smlouvu. Žádali podíl na moci.
Směšné!
O svém lidu rozhodnu já.

Bezpečí přestalo existovat.
Dostaly se všude. Pod povrchem roztáhly průhledná, jako vlásek tenká vlákna. Jemně se chvěla. Dvě stopy za týden. Propletená, komunikující.
Dříve hojné jen v tropických pralesích, přizpůsobily se.
Postupovaly nekompromisně. Krátkými kořeny se uchytily v korunách, spoutaly větve stromů. Přitahovaly a povolovaly strašlivou silou.
Posilovalo je všechno. Organismy z trhlin kůry. Voda ze vzduchu. Bez výběru absorbovaly vláhu deště, kapky rosy, aerosol mlhy. Sníh nestudil, mráz nespálil.
Nenáročné. Přizpůsobivé. Tichý mor.
Povrch těla si chránily krunýřem z odumřelých buněk. Nezničitelné. Nezadržitelné.
Spojily hlínu s oblaky. Dosáhly nebeských výšin.
Jen ještě nevykvetly. Neukázaly plody.
Strach se plazil krajinou.

Krajina se pozvolna měnila. Ropuchám v ruinách zezlátly oči.
Nastaly slavné dny masových otrav a vymírání.
Podél cest se rozběhly tisy, předtím jen strážci a vítači ze hřbitovů. Bezúsměvní, smrtonosní. Vražední melancholici z povolání.
Vypasené krysy velikosti foxteriérů se labužnicky převalovaly po sluncem nahřátých kamenech a masírovaly si nacpaná břicha.
Šťastné, pokud se jim podařilo vyhrát nad vlastními mláďaty v běhu od pramene k soutoku.
Spokojené, když je rychlí synové předběhli a učenlivé dcery přechytračily.
Přestárlé a podivně překážející příslušníky vlastního rodu napájeli odvarem z tisových semen.
Divočákům bohužel narostla blanitá křídla a naučili se lovit ptačí i krysí holátka.

K vyhlášené výletní restauraci s tanečním sálem vedla solná stezka. Podél potoka, údolím mloků. Stopy soumarů, otiskované do hlíny, periodicky chlácholilo červené listí lesních obrů.
O sobotách se konaly zábavy, neděle patřily čajům.
Před.
Z kostí krále parketu se za světlem vypíná planá růže. Něžné okvětní lístky. K boji připraven.
Popel z vnitřku tanečních střevíčků poskytl živiny vzácné orchideji. Štíhlá, vzpřímená pětiprstka ostražitě pozoruje okolí, chráněna šípkovými trny.
Z těla podvedené dívky voní konvalinky. Drobné bílé zvonky. Když žila, usmívala se na všechny kolem. Poslušná. Lákala sladkostí, klamala nevinností. Jedovatá lodyha. Čas pomsty přijde.
Šedé kmeny buků dosud nezapomněly melodie.

Čekání ztratilo smysl. Sestoupila jsem do údolí.
Z těžkého bahna periodicky zaplavovaného vodou čouhaly bělavé kosti mužů, kteří slyšeli jeden druhého sténat. Únava, horečka, trápení, smrt.
Jen semena zůstala pro život.
Ztvrdlé paty už je nepošlapou, dychtivé ruce nevyrvou, nenasytná ústa nerozdrtí.
Nový život vyrazí z mršiny civilizace. Vyklíčí z vody.
První výhonky odolných travin zašelestí zelenou písní. Divoké kosatce zatančí pod jarním nebem. Tiché lístky ptačích třešní zasypou stydlivé prvosenky. Vůně bude věčná.
Zaslechla jsem je. Nechci zůstat sama, protože poslední.
Svlékla jsem se a nahá ulehla na zem. Daruju jim svoje tělo.
Cítím, jak nade mnou rostou květy.

Přebytek informací vedl k chaosu, neschopnosti se orientovat a k únavě mozků. Kreativita stála příliš mnoho. Dav líný přemýšlet přenechal rozhodování Vládci.
Jako už tolikrát předtím.
Tentokrát to šlo rychle. Poučen minulostí nezaváhal.
V důsledku indoktrinace mysleli všichni správně. Všichni, koho nechal naživu.
Postupně zešedli. Nudná, uniformní společnost. Podobní jeden druhému jako vejce vejci.
Ani vajec netřeba. Reprodukce in vitro, množení dělením buněk. Libovolných. Prověřených. Certifikovaných. Lhostejné klony bez emocí a bez názorů.
Jedno pitomé uklouznutí na schodech. Ani se netočili. Vládce se nemůže zranit. Vládce je nesmrtelný.
Nebyl.
Moje šedé děti si v jejich vybělených lebkách hrají na schovávanou.