Něžně

Před půlnocí hvězdy mlčí.
Listí zadržuje dech. Netopýr loví bez hlesu. Potok usíná v tůních.
Líbezné kořínky aai se přivíjejí k aflézii. Neškrabou, nelámou, netísní. Jemně šimrají. Pohybují se s mazlivou něhou. Voní o květech, o medu divokých včel.
Drsná slupka aflézie měkne. Tohle nezná. Přitlač. Oviň mě. Ještě. Tady. Ach.
Slabé svědění a škrábání pod povrchem ignoruje. Nevěří zkušenosti buněk.
Chichotá se. Kroutí a natahuje. Kořeny ztrácejí směr. Nemyslí na obranu.
Lýko měkne, obnažuje se zranitelná dřeň.
Aai je trpělivá. Nezaútočí, dokud si není úplně jistá.
Pak saje. Rdousí. Vraždí systematicky. Bez emocí. Bez hněvu.
A pořád sladce voní.