Moje články

https://docs.google.com/document/d/116c9eMaqXGEGzJdoTK7i-LREoesC5ywlR1r…

Z výšky věků pozorně sleduje lidský mžik. Století jsou pomalá lavina. Hory dýchají jeho dechem, vápencem i ledem. 

Drak je spokojený. Dvě propustil do údolí, jedna zůstává. Oběť přijata. 

Zpoza mraků čte jejich jizvy. Inina je bílá, zhojená. Martu pálí čerstvá rána. Rita má ještě hladkou kůži, ale všeho dočasu. 

Tři ženy, jedno jméno. Rita, Marta, Ina. MARTINA. Jdou stejnou cestou. 

Časem prach jejich těl vykvete ve fialových nahých květech. Prokletije setřese jména, asfalt i pýchu. Zůstane dračí stín a věčná síla. A ticho potrvá dál.

Ty hory nejsou prokleté. Jen těžko přístupné. Nebezpečné a zakázané. 

Jeho.

Omnia tempus habent.

Sedím na kamenném prahu, zády opřená o trám, na klíně skicák. Snažím se spoutat světlo. Šedá růžoví, stříbřitá zeleň přechází v olivovou a na stéblech jiskří kapky.

„Zůstanu tady.“ 

„Ino, neblázni.“ Rita vyskakuje jako čertík ze škatulky. „Přišly jsme spolu, odejdeme spolu.“

Marta nevěřícně kouká. „Normální život je dole.“

Ovíjejí mne teplé ruce. Na krku cítím slzy. „Mám tě ráda. Moc. Chci, abys šla s námi.“

Zpod lesa sestupuje postava. Opírá hůl o stěnu, pokládá kbelík. Snědá ruka láme kus divoké plástve. Vrásky nezmizely, brada je hladká. Bez stínů strniště. Vlasy má sepnuté sponou.

Burrnesha, panna z přísahy, voní medem.

V horách, kde vládne Kanun, se osud měří na stíny. 

Muž v kamenné věži zapomnění sleduje svět skrze úzkou střílnu. Opustit čtyřhrannou nedobytnou pevnost bez oken a vyjít na slunce znamená sehrát ruletu se smrtí. Krevní msta ho může smýt z povrchu země. 

Výš k nebi sbírá horský med burrnesha. Bytost v hrubém šatě, s ostříhanými vlasy a puškou. Ženskost pohřbila pod přísahou, aby rodina přežila. 

Vězni i zachránci zároveň. Křehký paradox vytesaný do vápence. JInde než v těsné cele nebo cizím těle nemají právo na život.

Prokleté pohoří své lidi chrání. Přivlastní si je. Pohltí. 

Cenou je ztráta svobody. 

Ticho. To jsem chtěla. V přítomnosti cizince holky umlkají. Rita se přestává chichotat a Marta dobublává. Dopíjejí horký čaj, oslazený medem divokých včel, a zalézají na pryčnu.

Mlčíme spolu. Vařič vyměňuje za primitivní hrnec na oheň, takové si pamatuju z Nepálu. Plechovka od čehosi s dírami pro vzduch povzbudivě hřeje, světlo plamínků nedosahuje do obličejů. 

Začíná první. Tichounce vypráví, nejdřív to zní jako modlitba nebo zaříkání. Potom se přidávají emoce. Nerozumím ani slovu, chápu všechno. Už se nepotkáme, a sdílet je potřeba. Svěřit se s myšlenkami, které nikomu jinému říct nedokáže.

Mluvím do svítání. Zastaví mne až ranní paprsky slunce. 

Mezi štíty mizí přetvářka. Namyšlenost spláchne déšť, dokonale připravené plány se smýknou po ledové plotně do propasti. 

Střevlíkům lze bezpečně přiznat slabost a hořcům ukázat něhu, kterou lidé dole v údolí pohrdají. Strach může řvát nahlas a barevná radost se vnáší bez provázku.

V plamenech ohně shoří civilizační opatrnost. Tváří v tvář tichu lze mlčet věty, které ani nejbližší přítel nikdy neuslyší. 

Kameny ani voda nesoudí. Co se stane v horách, zapadne do puklin nebo vykvete na stráni.

Hory lež netolerují a mocný drak si pamatuje. Nablýskané i smradlavé výmysly namotává na drápy jako vlákna. Svět pod ním je nahý.

Uvnitř stavení se setmělo. Hranatá postava v mantlu zakrývá dveře. Pergamenová kůže plná vrásek, vlasy stažené pod mokrým kloboukem, v ruce hůl. 

Nemluví. Temné oči prohlížejí vetřelce. 

„Promiňte, dům vypadal opuštěně. A venku tak hrozně prší. Zaplatíme vám za nocleh,“ padá ze mě. Nehovoříme stejným jazykem. 

Rita se sune z pryčny, stojí kousek za mnou. V ruce peněženku.

Ignoruje nás. Vytřepává kabát, věší ho na trám. Odněkud ze tmy vytahuje otřískanou hliníkovou konvici a vychází zpátky do deště. Vrací se s vodou. Ukazuje na náš vařič. Úslužně stahujeme ešus z hořáku. Kývne, staví nádobu na oheň a rozpřahuje ruce.  

Vítejte.

Moře se rozhodlo zkamenět a dotknout se nebe. 

Bílý vápenec, ostrý jako zuby dravců, je tichý hřbitov korálů. Každý kámen tvoří miliardy schránek dávných tvorů. Kdo našlapuje po hřebeni, chodí po dně oceánu, který už miliony let neokusil ani kapku slané vody. Ticho bolí.

Když se jarní slunce dotkne ledových štítů, probudí v horách touhu vrátit perly do prázdných škeblí. Z ostrého štěrku vytrysknou šafrány. Křehká chapadla okvětních lístků se natahují do řídkého vzduchu, oranžové blizny svítí jako sasanky. Prokletije se na pár týdnů stává zase útesem. 

Fialové stráně potvrzují, že minulost není zapomenuta. 

Lze se vrátit. 

Drak to ví.

Voda vaří, Marta zkoumá návod na obalu. „Vraž to tam všechno,“ ozývá se z pryčny. „Mám příšernej hlad.“

„Při válení vyhládne nejvíc,“ neodpustím si poznámku. 

„Italská ňamka.“ Rita mazlí pytlík s parmezánem.

„Když zbyde, ona to dorazí,“ kouknu na Zrzku. Uschla, vrtí ocasem a nespouští oči z vařiče. 

„Jasně, hlavně nakrmit potřebné.“ Těstoviny rachotí do ešusu. Voda se bouří, přetéká a hasí plyn. Marta v panice chytá ucho, nudle kloužou po zemi a ona si cucá rudou šmouhu na zápěstí. 

„Než se zase vdáš, tak se ti to zahojí!“ 

Sjede mě pohledem. Máme stejnou jizvu. Jen její je ještě čerstvá. 

Přicházejí s ocelí v rukách a pýchou v srdcích. Do kamenné kůže bez milosti zatloukají ostré skoby, porostům ubližují hlučnými stroji. Svazují prsť asfaltem. 

Věří, že hory lze ochočit jako toulavé psy. Pečlivě mapují každý záhyb, škálují ticho, předpovídají déšť. Přitom kradou nerosty pro svůj dočasný lesk. Jistí, že pouze jim patří svět pod mraky.

Hoře stačí se lehce oklepat. Jeden hluboký výdech mlhy, ledové objetí vánice, zasvištění laviny. Skála lhostejně setřese nepatrné parazity i s jejich ambicemi. Sesuvy pohřbí pýchu a vítr hravě rozfouká jména hrdinů. Lidská stopa je šrám, co zaroste býlím.

Vrcholy nelze dobýt. To ony dobíjejí.

„Už se to trhá,“ hlásím optimisticky po obědě. 

„Ta o Červený Karkulce je taky dobrá,“ odzívne mě Marta. Ani se neobtěžuje vylézt ze spacáku 

„Pršelo a blejskalo se sedm…slyšíte?“ Rita tuhne. Něco škrabe zvenku na dveře. 

„Měly jsme zavřít na petlici,“ šeptá Marta. Rita nenápadně couvá do nejzazšího rohu. 

„Neblbněte, medvědi přece nelezou do baráku.“ Nový útok. Silnější.  

„Jsme v pasti. Teď si na nás venku počíhá!“ 

„Seš cvok,“ opatrně se sunu k oknu a rukávem vytírám kolečko. Zrzavá fenka, hubená a promočená na kůži. V tlamě drží pomuchlaný a dočista vylízaný obal od Ritiny Májky a dožaduje se přídavku.

Prokletije je plné obrovských a zákeřných medvědů. 

Číhají za každým balvanem. Neslyšně plavou v jezeře, připraveni vynořit se vteřinu poté, co se nahá bílá těla ponoří pod hladinu. Schovávají se za tenounkými kmeny bříz, které by neukryly ani veverku. Za nocí otevírají bytelné dveře salaší. Baží po lidské krvi. Strašlivé bestie, zvětšené lidskou zlomyslností. 

Neživí se lesními plody, neztloustli po mršinách. Vykrmila je slova. Hlavně nepoužívejte mozek. Myšlení není ženská práce. Jen tak mezi řečí, se škodolibým úšklebkem jsou přihazována tučná sousta strachu. Tragické nehody. Roztrhané turistky.

Temné, nelítostné příšery, pro které fyzikální zákony neplatí, jsou všude.

Živí se strachem.

Slejvák protéká střechou. Drobné čůrky radostně zurčí do louží na podlaze.

„Kape mi na karbid,“ Rita zkoumá díry v plechu.

„Seš zpovykaná. Bejvák s tekoucí vodou je luxus,“ Marta se žížalí ve spacáku do sucha.

„Támhleta si nestěžuje,“ pozoruju, jak neúprosně vlhne vyšitá dívka na lněném plátně v rohu. 

„Mně by spíš vadilo bejt sama jen s kozama,“ Rita kouká po obraze. 

„Vije věnec. Někoho čeká,“ přemýšlí nahlas Marta. „Nebo je náhradní,“ uchichtne se.

Odpojuju se. Podobný visel u babičky nad sporákem. Když jí muž za války umřel, dcerky vychovala sama. Spokojená i bez chlapa. Asi budu po tobě, babi.

A potom jsou v horách hřbitovy. Ve štěrbinách mezi balvany reznou zapomenuté nože. Na loukách mlčí ovčí zvonky, modrá stuha tvoří základ stračího hnízda. Odvátý šátek ozdobil větev borovice. V bunkru žloutne milostná báseň, napsaná inkoustem na linkovaný papír ze sešitu. 

Krajku rudých kalhotek dopaličkovala plíseň a osamělá černá ponožka touží po životě v páru. Na vrcholu Maja Kollatës, v puklině pod křížem, studí snubní prsten. K nebi blíž. 

Voda odplavila vzpomínky na první výstupy i poslední slova. Všechno, co lidé v horách zanechali, obrůstá mechem a tajemstvím. Tiché oběti. 

Drak o nich ví. Trpělivě je střeží. Pomalu dostává hlad.

Obloha se vylévá na zem. 

„Nikam nejdu. Nemám ploutve,“ chrastí z Ritina spacáku. Sundává si čepici, opatrně vysunuje ven paži v péřovce a hrabe se v batohu. Zírám na skládací zrcátko. „Ty vlasy už by potřebovaly umejt.“

„Stačí vystrčit hlavu ze dveří,“ chechtám se nahlas. 

„Ale vem si radši šnorchl.“ Marta už je taky vzhůru. „Day off. Potřebuju se oholit. Už to škrabe.“ 

Hlavou se mi mihne hláška Meryl Streep o výhodách života bez chlapů. Jsi stará, cynická krůta, nadávám si v duchu. Taky ti bylo čtyřicet. I dvaapadesát.

Dávno.

Přes práh pomalu přetéká voda. Jsem v pasti. Zatracená slepičárna.

Tisknou se k sobě a sotva znatelně vržou. Vlásečnicovými skulinami k nim pronikají poryvy větru. Vnímají tichounké cvakání mravenčích kusadel i pravidelný rytmus tisíců identických nožek. Neomylně rozliší dunivého roháče od hbitého střevlíka. 

Cítí úsilí vlhkého tělíčka, obtížně se prokousávajícího tenkou vrstvou hlíny. Slyší ostré klapnutí zobáku a zamávání křídel. Soucit je jim cizí. 

Tření hladkých plazích těl, úporné šustění žlutočerných ocasů, ostražité našlapování měkkých tlapek ani dutá ozvěna kopyt je neruší. Tichá síla cibulí je bezpečně ukrytá pod povrchem. 

Pozvolna vadnoucí fialová okvětí přenášejí zprávy shora. Dorazili vetřelci s hrubými podrážkami. Nad zemí není bezpečno. 

Ani když drak mlčí.

Od rána lilo a zase bude. Od Maja Kollatës pospíchají šedofialové mraky.

Suneme se po úbočí, vpravo skála, pod námi krpál, dole potok. Mokrým prstem kloužu po mobilu, terén mírně zplacatí tak za dvě hodiny. To už budeme úplně durch. 

Holky hlasitě bublají přede mnou. Nikdy nepřestanou. 

Vítr honí bělavé cáry po údolí, zbloudilý paprsek ukazuje střechu. Jsem si dost jistá, že v mapě nic nebylo. Zírám do mlhy. Je tam. Zhmotnělé přání. 

Zemědělská usedlost, polorozpadlá, opuštěná. 

Miluju plechovou střechu, smrkovou  pryčnu i červeně vyšívaný obraz na stěně z prken. Jak málo stačí ke štěstí. I když kafe zjevně došlo. 

Hory jsou složené z detailů. Z třpytivých kamenů, obřích šišek borovic nad roklí, ze smutku nad mrtvým krtkem. Z barev, ticha, strachu a vášně. 

Kdo se neodkutálel z deky do trávy, nenacpal si pusu jehličím, nevyplivnul hořkou pampelišku a z čirého nadšení nerozmáčknul červenou ploštici, zůstává vězněm. 

Nepořádal šnečí dostihy. Neproklepal noc v hrůze ze štěkání srnce. Nesešel ze značky a divoké včely v rezavé plechovce na něj nezaútočily. Nebrodil potok proti proudu, když lepší cestu nenašel.

Kdo se naučil číst v knize hor, je do smrti lapen. Mapy se skládají z jizev. Vrásky jsou jen vrstevnice.

Drak to ví.

„K čertu s nima!“ 

Suť nám ujíždí pod nohama, krok dopředu, půl zpátky. Často obráceně. 

Supíme do kopce. Funím, Marta se potí a Rita vyčítá nahlas růžovým keckám (původně jen na cestu autem) labilitu.

„Buď ráda, že je máš!“ Zastavuju a fotím zelené krovky. Každá záminka k zastavení dobrá. 

„Chci svoje pohorky.“ 

„To znám,“ Marta se po ní křivě koukne. „Mazalas je, leštila a napouštěla impregnací za tři kila. Rup bez varování.“

„Jsem je milovala.“ 

„A chtěla jsi s nima žít až do smrti,“ už se dokážu chechtat nahlas. „Jsi jasná kandidátka na pořádnej průser.“

Ten brouk je vlastně prima.

Hory mají vlastní ticho. Hluboké, základní, vytesané věky do vápence.

Neruší ho chlupatí bohové v medvědích kožiších. Zmije na dva lokty se sveze z vyhřátého balvanu a neslyšně zmizí v prachu.

Ledové potoky skotačí ve vodopádech, sníh zasviští v lavině, když ho pošimrají ranní paprsky. Kolem salaší měkce klapou polodivocí koně, kozy mečí ke hvězdám.

Svět sám pro sebe. Nežádá a neprosí. Zlacený něžnými východy slunce, voní čerstvým větrem a syrovou svobodou. 

Bytosti se rodí potichu, neradno na sebe upozorňovat. Zranění bývají fatální a smrt končí bez obřadu. 

Za lidskými vymyšlenostmi a pozlátkem musíte jinam. Plav nebo Dushkajē nejsou Grenóbl.

Nechci to poslouchat. Bublají jako potok, piští víc než myši. Ticho je nejspíš smrt. Schválně se táhnu pár set metrů za nimi, ale všechno se přeslechnout nedá.

„Jestli se brzo neprobudíš, dopadneš jako já.“ Marta to myslí dobře. Zkušenosti jsou nepřenosné.

„Jak asi, ty chytrá,“ Rita už se blíží k netopýří frekvenci. „Vzdalujeme se. A ne, nespím s nikým jiným.“ 

Zastavuju. Vrtím se na pařezu. Počkám, až se mi dohádají z doslechu. Tohle žehlit nebudu. O Ritiných snech i nočních můrách vím až moc. I o tom, čí stín viděla v jezeře. 

Skála přes údolí připomíná prince na bílém koni.

Prokletije povstalo z kalů a koster na mořském dně. Z miliard bezvýznamných schránek dávných tvorů. Zkamenělá smrt se v průběhu věků přeměnila v bělostný vápenec. Drobné, něžné kapky vody rozervaly dolomit do hlubokých propastí a ostrých štítů. 

Z východu se tlačí tmavá břidlice, ledovce čtvrtohor vyryly hluboké kary a strmé stěny. 

S lidmi začaly stoupat k nebi vůně lásek, hroty vášní i oblaka hněvu. Strachy se srážely v ledových jehličkách a zrady měnily barvy. 

Drak nad horami, původně ochránce s laskavou tváří, dokázal dlouho a trpělivě odsávat obavy, zášť a zlou vůli z údolí. 

Černá břidlice v jeho útrobách těžkne.

Kosa. Hrozná. A euforie, jako pokaždé, když vylezu z ledový vody. Poskakuju po břehu a culím se. „Tohle jsou orgasmy.“

„Smutný,“ Rita se choulí ve dvou mikinách, dojídá paštiku a útrpně pozoruje, jak se ještě mokrá pokouším nasoukat do kalhot.

„Naopak. Otázka hodnot. První je svoboda, druhá svoboda…“ 

„A svoboda, já vím,“ poslední Májka jí mizí v puse. „Takhle to nechci. Milovali se. Žili spolu šťastně až do smrti.“ Konečně dožvýkala. 

Mám ji ráda a nechci se hádat. Neřeknu nahlas, že draci se krmí právě takovými, jako je ona. A nespočítám, kolikrát by už musela být podle téhle teorie mrtvá.

Nepokoušejte se pokořit Prokletije. 

Kdo zakolísá, bude smeten. Bouře smyje prach i slzy, spláchne těla do údolí. 

Fialoví v suti procitnou a nakrmí se jeho stínem.

Les vstalý z popela ukryje toho, kdo vytrvá. Nasytí ho pylem a změkčí mu lůžko. 

Kdo ponese v dlaních popel starých tužeb, shoří bleskem. 

Kdo žádá víc než pramen, utone v hlubině. 

Kdo pozbyde naděje, rozplyne se v zapomnění. 

Vykvete kdo nežádá, ale v tichu prosí. 

Přeslechnete-li tep hor nebo vlastní, drak nad Mali i Korabit mávne křídly. 

Potom by i smrt byla milosrdnějším úkrytem. 

Důvěřujte hoře. Není třeba hledat cestu. Cesta najde vás.

Válíme se pod smrkem, přestávka. Kraje jezera jsou ještě pod ledem.

„Hele, pěknej zadek!“ Rita ukazuje na vzduchové bubliny. „Vypracovanej.“

„A teď myslíš na kterýho?“ šklebí se Marta. 

„To je fuk. Chci žít. Ne hnít, jako teď.“

Vyzouvám boty a sundavám propocený ponožky. „Já nehniju. Jsem nasolená jak treska.“

„To by šlo i olízat.“ Ona si nedá pokoj. 

Marta mlčí. Odvrací hlavu. 

„Nejsi odepsaná! Svět je plnej chlapů. Lepších,“ Rita vyskakuje a objímá kamarádku.

„Už bych fakt chtěla klid,“ slyším Martu. „Ale ten stín mě najde i tady.“

Přidržuju se balvanů a šlapu do jezera. Přesně mezi ty dvě půlky.

V puklinách vápence, kde voní divoký tymián, existují včelí státy. Ženské republiky. 

Trubce snášejí na chvíli. Dokud nesplní úkol. Než předají kód. Jsou dočasnými dary pro královnu. Trpěni pro jediný let, pro vteřinu rozkoše. Jakmile slunce klesne, sestry jim ukážou cestu k východu. Bez jídla. Bez milosti. Příroda nemiluje zbytečnost. 

Existují i jiná uspořádání. Včely samotářky. Zednice, co v prachu cest využijí každou škvíru. Zútulní opuštěnou myší díru, zabydlí se v rezavé nábojnici. Bez královny, bez armády. Svobodné. Volné. 

Když úly hučí hněvem, a roj zní stejnou melodií, samotářka letí dál. Sama se postará o med. Nežádá soucit.

Celu nesnese.

„Tohle nedám!“ Marta kouká na zledovatělou plotnu. Shora se plazí bílé jazyky, značka mizí uprostřed sněhu. Konce nevidět. 

„Nejde to někudy obejít?“ Zkoumáme terén, ledové nadělení končí někde v údolí, pár set metrů pod námi, vidět tam není. Zkoumám mapu. „Spodem ne, tam jsou skály.“ Nahoře taky. Pod obzorem zelená tráva. Místy. 

Moc se nerozmýšlím. Vyrážím vzhůru, ohlížím se po holkách. Jsem lezec, najdu cestu. Věřím si. 

Váhají. Příliš velká expozice. Porovnávají riziko, hloubku pádu. Uklouznout může být konečná. Štrachají se spodem. 

Sedím za jazykem, pozoruju pinožící se postavičky a přemýšlím, kdy jsem se vlastně naučila skákat bez záložního padáku. 

Hora je mince hozená bohem.

Fialovou barvu jižních stání doplňuje sebevědomá modř hořců. Protěže kvetou pro jistotu v zimním šatě. Žlutočerní mloci se jako jedovatá znamení úporně škrábou suchou kostrou loňského listí. Mezi bělavými kusy vápence se nahřívá had. Teplo ho vytáhlo ze snu.

Stačí krok za hřeben. Severní svahy svírají ledové čelisti, smluvené se smrtí. Jaro neexistuje. Pěšina mizí v závěji. Neprošlapaná, zledovatělá, není. Neprojdou.

Vlídná tvář Prokletije dýchá životem, ta druhá trpělivě čeká, až uklouzneš. Vyber si svůj svah, malá loutko. Vyber si sama.  

Tmavé oči zpod oblaků sledují ty, kdo uvěřili ve slunce. I koho sevře led.

Spacák vzlyky neutlumí. Marta probrečela polovinu noci. Možná celou, nevím, občas jsem i spala. Na utěšování máme Ritu. 

„On už není tvoje starost!“ Ten, jehož jméno nevyslovujeme. Pořád to bolí. „Poradí si. Důležitá jsi ty!“ Kafemlejnek s funkcí chlácholení. Co se rozešli, jedeme stejnou smyčku. 

„Konečně máš čas pro sebe!“ Usmívám se. Rita prodává svůj sen. I ten další. „Celej svět je plnej úžasnejch chlapů.“ 

To je moc i na Martu. „O princi sníš ty,“ škytá. „Já jsem na tyhle radovánky stará.“ 

Na pryčně to šustí. Ruce v péřovce lezou z pytle a obemykají druhou mumii. Kurnik.

Mne políbí slunce.

Šedé skelety diktatury jsou rozeseté po svazích Prokletije jako zkamenělý strach. Enverovi vojáci marně vyhlíželi nepřítele přes úzké betonové průzory. Nikdy nepřišel. 

Dnes bunkry slouží životu. Když se mraky srazí nad hřebeny, stávají se provizorním azylem. Rezavé dveře se hýbají jen s námahou. Pomalé skřípání. Kov na kov. 

Pro teenagery z horské vesnice je to jediné místo, kde se smí nerušeně dotýkat. Rychlý akt, trocha studu a vůně plesnivého krytu. Jedno malé lidské vrznutí v útrobách mrtvé historie. 

A zase ticho, rušené křikem orlů a mečením koz. Čas trpělivě požírá beton i vášeň. Hory se nadechují a staré strachy reznou.

„Tady žádná cesta není!“ Rita huláká odkudsi shora.

Musí. Mám ji v mapě. Prodíráme se plantáží. Nahusto vysemeněné desetileté stromky, po dešti ozdobené třpytivými kapkami. Borovice vonící po vánocích. Tradice, bezpečí, kouzlo. 

Houby. Snad jen Rita, s svou Májkou k obědu, by se při představě rodinných svátků usmívala. Martě by naskočila pachuť předstírání, lží a dárků na usmířenou. Ušklíbám se. Tady se slzy ztratí. 

Voda všude. Batoh pod pláštěnkou, jinak mám mokro i v kalhotkách. 

„Vezmeme to po vrstevnici,“ křičím na holky. „Je to jen něco přes kilák.“

To dáme. Přece nás nezastaví pitomý požár starého lesa. Nebo chybějící značení.

Desítky, stovky, miliony identických bytostí. 

Horské svahy, kde obvykle roste víc pelyňku než trávy, si přivlastnily něžné a křehké fialové květy. Chvějí se v ranní rose, přes poledne se chtivě natáčejí za sluncem. Za mrazivých nocí schoulí blizny a sní o dlouhých, chlupatých sosácích.

Tančí v davech. Tlapy ani kopýtka je nevyděsí, predátorům se ubrání jedem. Sílu skrývají pod zemí. Cibulka vedle cibulky, po generace na stejném místě. Nájemní smlouva se skálou je nezrušitelná. Za vodu a nepatrný díl minerálů dodávají do Prokletije jarní poezii. Účinek spočívá v nadbytku. Jedinec tu neznamená nic, masa je nesmrtelná.

Jen drak je jeden.

Stáří je hnusný, ale dneska ještě nechcípnu. Rita došlápla na šutr a její draze milovaná pohorka se rozšklebila. Do půlky chodidla. Použily jsme lavinovku i stříbrnou spásu, ale provizorium vystačí tak na cestu do civilizace pro nové boty.

Holky odchichotaly do údolí a já resuscituju. Sama na vrcholu. Kolikrát ještě. Oči sjedou z horizontu. Bývalá louže. Uprostřed se ještě mrskají černá tělíčka. Okraje zarůstá zelený sliz, co pulce nejdřív obejme. Pak je znehybní v šedavou krustu. 

Nad Maja Popluqes se mračí. Když zaprší, ti ze středu mají ještě šanci. 

Zhluboka se napiju. Zbytek vody vracím do batohu. Nejsem kurva bůh.

Z výšky jsou to drobné barevné figurky. Postavičky na hraní. Tak předvídatelné. Nahoru, dolů, po ostrém hřebínku. Pěšinkami, které vyšlapali jiní. 

Na chvilku zatáhnout oponu z mraků. Zamotat nitky v husté kleči. Rozhoupat balvan pod patou. Prudce trhnout stezkou do srázu. Vrzavé divadelní propadlo. 

Mizí v hustníku. Chvilka napětí. Á, tudy z lesa ven. Kousek severněji vede pěšina, poplety. Vlastně jsou roztomilé. Až na ten zpěv. 

Stačil by jeden pohyb a scéna se sesune. Ještě ne. Na jaře netřeba hnojit. Květy by zlenivěly. Ani vlci nežerou mršiny. Touží po lovu. 

Netřeba spěchat. Uzel se utahuje pomalu. Drak krouží nad horou.

„Půjdu, kam chci a nikdy mě nedoženou,“ Martiny nohy v barevných legínách svítí v šotolině kousek pod sedlem. Ještě zvládá zpívat. 

„Jasně. A co přesně si musíš přiznat?“ pokouším se ji zpomalit. Krok, sun, vzdech. Pitomej krpál.

„Nech ji, zase bude skučet,“ Rita poskakuje kolem mě jako koza. „Proto jsme tady. Aby problémy zůstaly dole.“

Hlasitě funím. „Uděláme si jiný. Nakonec se to sečte.“

„Nebo vynásobí!“ Marta má netopýří uši. „Oplakáno mám. Teď už jen zapomenout.“

To určitě. Odpustit možná, zapomenout nikdy. Zvedám oči k nebi. „Slunce, hory, mraky, umět chtít, to co mám,“ přidávám se falešně.

Papírový drak zavětřil.

Vítr v průsmyku nad Valbonou obezřetně ohmatává hrany skal.

Rozeznít vápencové stěny není fyzika, ale ladění prostoru. Umění nastavit se na bouři. Zarezonovat v tónině, kterou zvládne zachytit lidské ucho.

Ty hory nejsou prokleté. Jsou těžko přístupné. Nebezpečné a zakázané. Zvědavé na tvory, kteří se odváží. Myši a medvědy už znají. Se ženami musí zpolehoučka. Nevyděsit. Nalákat. Synchronizovat tlak vzduchu s měkkostí mechu a tepem rozmrzajících jezer. Přimodřit oblohu, něžně zfialovět louky, probudit mloky.

Opatrně, aby se dech přizpůsobil rytmu větru. Ať ty tři uvěří, že určují tempo a rozumějí tichu. 

Až se jejich pýcha dotkne obzoru, přijde čas udeřit.