Moje články

Při prvním odchodu z Kamina - Hush tenkrát ještě netušil, že nebude poslední - bylo balení otázkou minuty. Všechno podstatné měl přichystané od zásobovačů, jen zkontroloval, že mu nechybí něco zásadního a že mu nějaký vtipálek neschoval kus brnění. Osobních věcí bylo minimum - datapad s pár lacinými časopisy a jeho poznámkami k medickému manuálu.

Při tom druhém všechno desetkrát obracel. Bude to opravdu potřebovat? Dokáže to sehnat po cestě? Každý gram potáhne na zádech, a nikde nebude čekat loď s jídlem a postelí.

Poprvé odcházel hlavou vztyčenou - jeho výcvik byl u konce.

Podruhé se na každém kroku otáčel, jestli ho někdo nesleduje.

“Pane, tam bych nech…”

Velvyslanec se otočil, ruku výhružně zdviženou.

“Jak se opovažujete? Vy máte sloužit, ne obtěžovat občany Republiky!”

“Pane, já vás chtěl…”

“Vy jste chtěl?” Velvyslanec zvolna nabýval čím dál červenější odstín: “Co máte co chtít?”

“Já jenom…” Lefty se naposledy pokusil, ale nebylo mu dopřáno.

“Vaše výmluvy mě nezajímají! Taková druhořadá náhražka za člověka mě nebude zdržovat od práce!” Kapky slin mu odletovaly od úst: “Můžete být rád, že vás nenahlásím!”  Znovu se dramaticky otočil. Plášť za ním vlál.

Lefty počkal pár vteřin. Ozvalo se zaječení a rána.

“...jsem chtěl říct, že je tam nezakrytý výkop,” dokončil.

Klonová armáda už skončila.

Možná je to tak dobře, pomyslela si Sister. Klouby ji bolely moc na to, aby se tahala s blasterem. A těch pár kreditů, které si vydělala v čajovně, jí k životu stačilo.

“Tady, slečno.”

“Díky, vode.”

To slovo jí zaskočilo. Než si dala dohromady přízvuk a rysy tváře, jasné i v trochu změněné tváři.

Musela to být ona. To škvrně v modré zástěrce, které se jí kdysi ptalo, co znamená její jméno.

V době, kdy jim sebrali i tu trochu barvy na brnění, bylo těžké vyčnívat.

Ale kdyby nezůstaly těmi, kým byly, nebyly by už vůbec.

Dots si myslel, že bude mít klid. Že si prostě dá na týden dva dovolenou, bude se válet na sluníčku, pít předražené koktejly, a relaxovat. 

Prvního ze svých ex potkal už na recepci hotelu. Nějak se mu podařilo uhádat, aby ho přesunuli do sesterské pobočky na vedlejším měsíci. 

Další k němu přisedl přímo v horkém prameni. Po pár trapných větách se vymluvil na migrénu a zmizel do pokoje.

Třetí se prosmeknul dovnitř s večeří. Dots utekl přes balkon.

Po dalších několika setkáních a změnách lokací skončil zpátky na lodi s taškou rychlého občerstvení.

Do pěti minut někdo klepal na dveře.

“Proč to děláš složité?” Snažila se znít klidně, ale hlas se jí třásl. “Odpověz, a všichni si můžeme jít po svém.”

Vyslýchaný zíral z okna a mlčel.

Její kolega ji odstrčil stranou. “Nechceš po dobrým?” Chytil vyslýchaného za ramena: “Máš poslední možnost začít zpívat...”

“Zbláznil ses? Když ho natlučem, dlouhokrci nám ho strhnou z platu.”

“A když to nezjistíme, tak z nás Jango udělá Cuy’val Dar, a tentokrát doslova.”

“Já jsem ten debilní nápad neměla.”

“Já netušil, že je trénujou na výslech už v jeslích.” 

Znovu se naklonila k vyslýchanému. “No tak, prcku. Prosím. Kde skončili klíčky od Jangovy lodi…”

Čekala je infiltrace imperiální základny.

Lefty tvrdil, že si může nechat svoji normální výstroj, ale Dots nechtěl nic riskovat. O kbelík zelené později z něj byl obstojný Boba.

“To si ze mě děláš srandu!”

Druhý Boba byl o něco menší, zato sehnal raketový batoh.

“Já myslel, že máme být čtyři různí lovci…” divil se třetí. Při pohybu bylo slyšet, jak mu bzučí kybernetické protézy.

“A proto jsem chtěl předem určit, kdo bude kdo,” povzdechl si čtvrtý.

Poslední, reálný Boba vycouval s uličky, kde se jeho dvojníci sešli.

Měl by to ohlásit. Ale měl pocit, že by mu to stejně nevěřili.

“Á, náš botanik se konečně ráčil probudit.”

Calico zavřel oči a snažil se tvářit, že je pořád ještě v hlubokém bezvědomí.

“Jako kdyby to aspoň třikrát neříkali v úvodním hlášení: Když to kvete, není to korál. A když to není korál, tak.. “ 

Nečekal, až dá Calico dohromady větu.

“Tak se tě to pokusí sežrat.”

Jako kdyby to dávalo o moc větší smysl než kvetoucí korály.

“Aspoň se to splnilo přání půlky jednotky a tisíců natbornek.”

“Co?” zaskřehotal Calico. Medik se ušklíbnul.

“Když ti ta věc servala helmu, vylovil tě sám generál Fisto. A taky ti na pláži dával umělé dýchání.”

Plechovka se musela poškodit v transportu, nebo se něco pokazilo už ve výrobě.

Backup několikrát ztěžka polknul a pokusil se udržet nevolnost pod kontrolou. I tak měl na jazyku kyselo.

Měl by to vyhodit. Určitě to bylo kontaminované. Jenže cesta měla trvat ještě víc než týden a na lodi bylo sotva něco jiného, co by dokázal strávit. 

Odvrátil hlavu. Po hmatu se dalo předstírat, že jsou to jenom kamínky, nebo hrudky spečeného prášku. Když ignoroval, že se mu hýbou v prstech.

Raději kaši zalil dvojnásobnou dávkou vody. Dala se pak vypít rychleji, než jeho žaludku došlo, co se vlastně děje.

“Je naživu?”

Fox šťouchnul do senátora. Nepohnul se, ale zaskučel, takže alespoň dýchal. 

“Kdybych nevěděl, že je citlivý na sílu míň než kafevar, tipnul bych si, že to byl útok Sitha.”

“Myslíš toho, co vede Senát?”

Fox si vzdychnul. “Nejspíš to přehnal na nějaké párty a usmažil si mozek.”

Pod nehty senátorových rukou bylo něco černého a mastného. Někde už to viděl. Možná dokonce v kasárnách…

Zavrtěl hlavou. Škoda ho nebude. Spousta kluků už si na něj stěžovalo.

Cluster zapadl do stínu a tvářil se nenápadně. Dělal to nerad, ale když si senátor vybral jeho, tak si to nenechal líbit.

Lovení potřebovalo trpělivost.

Mohli jste čekat dlouhé hodiny, ale když jste se pohnuli o vteřinu moc brzo, váš cíl to zpozoroval a zmizel.

Lovení potřebovalo výdrž.

Člověk si nemohl stěžovat, že ho bolí záda, že zimou už necítí prsty u nohou, že se mu chce spát.

Lovení potřebovalo mazanost.

Přemýšlet tak, jak přemýšlí kořist. Využít všechny zbraně a výhody na své straně.

A pak, když přijde správná chvíle…

Vlasec s sebou cuknul, Dots zatáhl za udici.

A ryba znovu vyklouzla a zmizela někam do hlubin.

Plácnul s sebou na bahnitý břeh.

Kašle na to. Proteinové tyčinky se aspoň nemusejí kuchat.

I s hyperpohonem byly přelety mezi soustavami k uzoufání dlouhé. Tak dlouhé, že Aco brala za vděk i tím škvárem, co se dal chytnout na meziplanetárních kanálech. 

Dokumenty o tom, že celou Galaxii doopravdy založili bytosti z nějaké ztracené planety.

Seriály o nejdražších svatbách na Chandrille, o panovačných tchýních a nevěstách na mol.

Nebo… tenhle. Tvářil se jako důstojník Imperia, ale Aco znala jejich uniformy dost dobře - tohle byl nějaký třetiřadý úředník. 

“Nepotřebujeme kariéristky. Potřebujeme matky, které budou rodit a vychovávat další generace. Lidské matky. Města jsou plná twileků a durosů…”

Vypnula obrazovku. Možná bude lepší chvilku cestovat v tichu.

Nepamatoval si, jak se správně drží blaster.

Pamatoval si, jak byl cítit ferobeton, když jednou za čas vysvitlo slunce.

Nepamatoval si, jaký je vzletový úhel pro stíhačku Z-95.

Pamatoval si, jak zůstávali vzhůru dlouho po večerce, protože jiný volný čas neexistoval.

Nepamatoval si tu směs basicu a mando’a, kterou spolu mluvili.

Nepamatoval si svoje číslo, jméno, které mu jeho sourozenci dali.

Nepamatoval si, jak přišel na Coruscant, jen cinkání kreditů z dlaně do dlaně.

Pamatoval si věci, které by chtěl zapomenout.

Pamatoval si, jak si komandér Thire sundal přilbu a ukázal mu svou tvář - první klonskou tvář po několika letech. 

“Dazi, prosím…” 

Daze zavrtěl hlavou. Slzy se mu valily přes bradu a vsakovaly se do límce haleny.

Slepice, kterou svíral v náručí, se tvářila stejně zoufale, jako se Hush cítil.

Možná by Dazovi mohl namluvit, že jim tu jenom nechá maso a půjde domů. Natborní rodiče to dělali. Jenže i když ale byli jeho kadeti občas trochu naivní, až tak zlé to nikdy nebylo.

Nebo mu ji prostě mohl vyrvat a strčit ji do hrnce. Kdyby vydržel, že s ním Daze týden nebude mluvit…

Původní nájemník nechal na dvoře něco jako kurník.

Vajíček se možná nají víc, než jednoho kuřete.

Klony se učily jen to, co nutně potřebovaly vědět. 

Jak držet blaster. Jak pilotovat. Jak se postarat o raněného bratra  a jak poznat, kdy už to přestalo mít cenu.

Cokoli navíc by je jen zdržovalo od nástupu na bitevní pole.

I tak měl Omen někdy pocit, že je toho Kaminoanci naučili moc. Mohli jim dát jen gesta pro jdi a zastav a utíkej a střílej.

Naučili je myslet. A cítit. A mluvit.

Říkat Mám strach. A To bolí. A Ne, prosím, ne.

A pak předstírali, že jim nerozumí.

A každé to nedorozumění byla další jizva, která se nikdy pořádně nezhojila.

Dahlia se připotácela do kasáren nad ránem, s odřenými koleny a s šaty politými pivem - stručně řečeno, nic se podařila. Jen se ten nenápadný tlak v hlavě nesměl změnit v reálnou kocovinu.

Rozdrtila v zubech prášek proti bolesti a nalila si hrnek kafe. Vypadalo jako asfalt a chutnalo jako zázrak. Znovu se natáhla po konvičce.

Prázdná. A krabička kapslí taky.

“Do hajzlu.”

Zásobování mělo jako obvykle zpoždění, a jejich obvyklý obchod zase dovolenou “z rodinných důvodu”. 

Prohrávala kapsy. Třeba bude mít dost kreditů, aby koupila pár kelímků ze Spacebucks.

Nebo na jeden lístek z planety dřív, než se velitel probudí.

Nikdo z nich moc čtení nedal.

Ono toho taky na Kaminu ke čtení moc nebylo. Pár časopisů, které tu nechali starší kadeti, stohy vojenských regulí, příručky první pomoci. Jediové prý něco přivezli, jenže to bylo… dřív. 

Pod lehátkem v odpočinkové zóně ležel datapad. Dadita ho vyšťourali koštětem a rukávem setřeli prach z obrazovky. Barevná encyklopedie jedovatých členovců Divokého vesmíru, oznámil nápis na první stránce. 

Neznělo to úplně špatně. Zvlášť, když jinak nebylo co dělat.

Pokaždé, když Hush Daditu na poslední chvíli chytal, aby s nosem v knížce nevběhli pod speeder, si na Členovce vzpomněl. Možná to bylo Jangovo posmrtné prokletí.

Natbornský důstojník se podíval na zmuchlaný kousek flimsy a znechuceně nakrčil nos.

“Nedůstojné. Nechutné. Takhle se…” zamračil se: “pojímat nad členkou senátu. Máte ji mít v úctě, ne…” 

Ještě chvíli soptil, než se otočil na podpatku a odkráčel. Flimsy zůstalo ležet na zemi. Zip ho opatrně zvednul.

Senátorka Chuchi měla jemnou, něžnou tvář, a Zip si dokázal představit, že někoho přitahovala. Důležitější bylo ale, co stálo na druhé straně listu.

Komise pro práva a blahobyt klonového vojska. Nadpis, několik málo jmen pod ním. Zip nevěřil, že získají dost hlasů, aby vůbec mohli existovat. Ale alespoň byl někdo na jejich straně.

Dots nešťastně šťouchnul vidličkou - pokud to byla vidlička - do jídla před sebou - pokud to bylo jídlo. Ze všeho nejvíc to připomínalo Hutta, co spadl do solného dolu. Jemně dozdobeného zlatými plátky.

V takových chvílích se mu stýskalo po jídelně na Kaminu. Bylo to sice každý den stejné, ale aspoň nehrozilo, že ho někdo vyzve na souboj, protože použil špatnou lžíci.

A čím horší mafián, tím komplikovanější večeře. A tím hladovější z nich odcházel.

Číšník odnesl nedotknutý talíř a přinesl nový. Vypadalo by to celkem jedle. Kdyby to nehořelo.

Příště prostě všem řekne, že Mandaloriani nesmí sundávat přilbu ani při jídle. 

“Větší.”

Lefty se pokusil, ale Lucky jen zavrtěl hlavou.

“Takhle vypadáš, že máš zácpu. Ještě jednou.”

“Osychají mi oční bulvy."

Lucky si povzdechl. “To si nikdy nezkoušel dostat sušenku navíc?”

“Ne,” Lefty si pohrdavě odfrknul: “To bylo pod moji úroveň.”

“Vážně?”

Lucky se otočil, ale to už ho Lefty chytil za rukáv.

“Prosím!” zakvílel: “Musíš to nějak vyžehlit.”

Lucky se usmál: “Já nemusím žehlit nic. Já jsem kávovar nerozbil. Ale budu tak hodný, že to s tebou ještě zkusím. Takže - vystrčit spodní ret, oči jako tooka. Musíš být ten nejroztomilejší vojáček na Coruscantu, jinak tě Fox přerazí na dva kadety.”

“Já jsem myslel, že ti nebudu přidělávat starosti.”

Dahlia se kousla do jazyka, aby nezačala ječet. Nechtěla budit ostatní pacienty.

Přidělávat starosti, no jasně. Stejně jako jí včera někdo nechtěl přidělávat starosti a ignoroval otřes mozku. Nebo jak jí předevčírem nepřidělávali starosti se zlomenými žebry. Nebo ty desítky dalších, kteří jí nepřidělávali starosti tak důkladně, že to pak skončilo v nádrži s bactou.

Aspoň, že ji měl za pár hodin kdo vystřídat. A ona měla půl dne, aby se najedla, odpočinula si…

Nebo aby se nepředstavitelně zřídila v 79s.

Zítra ráno bude medikům z druhé směny přidělávat starosti  zase ona.

“Tak ještě jednou.” Voják nevypadal - nezněl, víc se přes brnění nedalo poznat - rozzlobeně. Spíš trochu znuděně. “Jak se jmenuješ?”

“Kiore,” zašeptal Mouse. Jazyk se mu žízní lepil na patro. Zapomínal, jak dlouho tu je a proč ho vlastně přivedli. Věděl jen, že musí být Mandalorian. Za dezertérství byly mnohem vyšší tresty.

Voják si povzdechl.

“Nikdo takový tu nežije.”

“Zrovna jsme přiletěli, ještě jsme nestihli zapsat…”

Další povzdech. “A já to chtěl udělat po dobrým.”

Chytil Mouse za týl.

“Jak. Se. Jmenuješ.”

Každé slovo následovala rána tváří o stůl. Do hrubého dřeva se vsákly kapky krve.

“A tentokrát zkus jinou pohádku.”

Na šátek před sebou rozhodila hromádku kostí a kamínků a studovala tvary, které spolu tvořili.

“Tenhle modrý, ten značí místo, které je svázané s vaším osudem. Místo se spoustou vody. Neříká vám to něco?”

Důstojník otevřel ústa, a zase je zavřel.

“Nejste ten, který o tom rozhodl, ale svoji vinu si nesete.” 

“Blíží se další bitva. Složitá. A osobní. S někým, o kom jste myslel, že už jste dávno nechal za sebou. Vaše obvyklé zbraně vám budou k ničemu. A svou smrt uvidíte zblízka.”

Důstojník se ušklíbnul: “Jen taháš peníze z hlupáků.”

Meče, který Aco skrývala pod pláštěm, si nevšimnul.

Po půl hodině marného čekání, když už mu páteř úpěla z nepřirozeného ohnutí a skoro necítil nohy, se Mouse vyhrabal ze skříně a mžoural v odpoledním světle. Po ostatních nebyla ani stopa.

“Kde jste všichni?” zavolal, a snažil se ignorovat rostoucí kouli nervozity v žaludku: “Můžete vylézt, je dohráno!”

Ticho. 

Jen z vedlejší místnosti se ozývalo tiché odfukování. 

Ta hromádka dek předtím na křesle nebyla.

Zatřásl s ní. Hromádka vyjekla a pak z ní vykoukla rozježená světlovlasá hlava.

“Dazi! Měl si nás hledat!”

Promnul si oči.

“Vážně? Já to asi špatně pochopil.” Zívnul. “Běž se schovat, třeba to teď zvládnu.”

“Zpomal!”

Kdyby neměl vlasy na ježka, už by si je trhal. Takhle si Crash aspoň okousával špičky rukavic. Kolem tribuny se s dusotem prohnala skupinka fathierů. Komentátor ohlásil pořadí před posledním kolem.

“Zakopni! Dej si pauzu!”

Diváci kolem se začínali otáčet a zahlížet. Crashovi to bylo celkem jedno.

“Zlom si nohu, potvoro!”

Prý zaručené zprávy přímo ze stájí. Šampion měl mít teplotu a sotva se držet na kopytech. Sázka na poslední místo by mu vynesla tolik kreditů, že by se v nich mohl koupat.

Jenže místo toho nasadil třetí kosmickou, a na Crashe čekali jen naštvaní bráškové, co mu půjčili.

“Pět kreditů na to, že trefí ten spídr.”

Cluster natočil zadumaně hlavu na stranu.

It’s called freefall, zahrálo z reproduktoru nad zastávkou gravvlaku.

“Až úplně dolů?” Lefty se naklonil přes zábradlí: “To si zlomí oba kotníky.”

Dumb ways to die, odporoval reproduktor.

“Aspoň nějaký pud sebezáchovy má. Bez nohou nemůže…”

Fox skočil. Někde v druhém patře pádu narazil na stříšku bufetu, odrazil se od ní, sklouzl po reklamní ceduli, přetrhnul šňůru s prádlem a s heknutím dopadl na ferobeton. Vzápětí se zvedl a vyrazil za zločincem.

Cluster důrazně natáhl dlaň.

“To nebylo až dolů!” 

Money, money, money…  důrazně zakvílel reproduktor.

V životě každého klona bylo několik zlomových okamžiků. Zkoušky na specializace. Moment, kdy získal jméno. První bitva.

První kafe. To se, na rozdíl od alkoholu, nedalo vyrábět, a o tu trochu propašovanou na Kamino se nikdo dělit nechtěl.

Pak přišla první dovolenka, první hrnek. Z drahé kavárny nebo z nejlevnějšího stánku. Výsledek byl pokaždé stejný - zjištění, že se dá žít na dvojnásobnou rychlost, a pak věčná závislost.

Skoro stejný.

“Co si mu do toho hodil? 

V jídelně byl takový kravál, že se třásly stěny. Uprostřed toho ležel s hlavou na stole Zap. Chrápal. Z kelímku kafe se mu ještě kouřilo.

Crybaby si vynesl před stan deku, láhev s vodou a opalovací krém, čerňáky poskládal na hromádku, a natáhl se na slunce. Zavřel oči.

Práce hackera se většinou odehrávala ve tmě, a on se nechtěl stát jedním z těch shrbených, pobledlých stvoření s měkkými kostmi z natbornských seriálů.

Přes tvář mu padl stín. Nejspíš mrak, nebo přelétající loď. O kousek se posunul.

Další stín. A další.

Zamračil se. Předpověď hlásila jasno, ale tohle vypadalo na předčasný soumrak.

Nebo…

Popadl lahev a slepě zkropil obloukem svoje okolí. Tlumené nadávky prozradili, že neminul.

Čumilové ať počkají do 79s. Teď je tu pro zdraví.

Nějak se povedlo, že měli všichni volno na den života. Předávání dárků rovnou zavrhli - nikdo neměl místo na zbytečné krámy. Takže Zip a Zap donesli chlast, Dots nakoupil ve stáncích jídlo tak na dva dny, a Lefty zabavil místnost s největší holoobrazovkou. Ta se ukázala být kamenem úrazu.

“Jedině Past smrti,” hádal se Zip.

“To ani není film na Den života,” oponoval Dots: “Radši Sám doma: Ztracen na Coruscantu.”

“Já chci tu reklamu s nafukoprasetem,” hlásil Zap.

“Protože u ničeho delšího nevydržíš. A hlavně - film vybírám já.”

Zmáčnul tlačítko. Na holu se zjevila zasněžená krajina.

Kdepak kdy ptáčku hnízdo máš…

Loď dřív bývala tichá.

No, ne úplně, ale všechno to klapání a pípání se člověk rychle naučil odfiltrovat, stejně jako nadávání kořistí z podpalubí.

Tohle bylo nové. Táhlé vrznutí tam, kde předtím nic nevrzalo.

Dots se posadil na posteli, srdce mu bušilo, a mozek mu v rozespalosti servíroval katastrofické scénáře. Z nějakého důvodu se soustředil na historku, která se šířila po Kaminu, když byl ještě kadet.

“Sendvičový duch neexistuje,” zamumlal: “Někdo jen kradl v kuchyni a sváděl to na strašidla.”

Pomalu zase usínal.

Mlask.

Dalších pár nocí se moc nevyspal. 

Než přišel na to, že Leftyho tooka umí otevírat lednici.

Jango si promnul oči a znovu kadety přepočítal. Nahlas. Ukazoval si přitom na prstech.

Vyšlo mu šest. Byl si poměrně jistý, že jich mělo být pět.

Po chvilce přemýšlení mezi nimi našel Bobu a odvlekl ho do pokoje. Neobešlo se to bez nasupeného prskání. Znovu je přepočítal.

Čtyři.

“Prosím, Zi… CT-3569 se šel vyčurat.” Pípnul jeden z kadetů.

Našel ho. Dotáhl zpátky. Přepočítal. Pět.

“Mě jste počítal dvakrát, pane.”

Další přepočítání. Vyšťáral jednoho kadeta z pod stolu a znovu uklidil Bobu. Nějak mu vyšlo sedm.  

Složil hlavu do dlaní a zakvílel. Možná bude lepší nechat pozici trenéra na někom povolanějším.

Když začal poprvé vykašlávat krev, měl Curse záchvat paniky. 

Pro natborna by to ve stejné situaci byla nedostatečná reakce, ale klony měli trénink. Věděli, co mají dělat. Nemělo by ho to rozhodit.

Rozhodilo.

Crossguard ho našel, jak se schovává ve skladišti, posadil ho na bednu od zásob a držel ho za ruku, dokud nepřestal škytat a lapat po dechu.

“Já umírám?” dostal ze sebe nakonec. Crossguard přikývnul.

“Ale to my tady všichni,” dodal rychle, když se Cursovi zase zkřivil obličej do pláče. “Jen si musíš pokaždé najít tolik práce, aby si to nestihnul, a musel to odložit na další den.”

Byla to jenom hra pro děti. Žádný velký děj, jen loutky, které se navzájem tlučou a pokřikují na sebe věci, které dětem přeletí nad hlavou a dospělí se jim zasmějí. Hush byl rád, že má kam na půl hodiny odložit mládež, aby se mu při nákupech nerozutekly po tržišti.

Když se vrátil, šlo se zrovna do finále. Postavičky v bílém brnění se shlukli kolem nepřítele a společně ho vyhodili z pódia do bahna. Potlesk. Smích.

Zeleně natřený klacík v ruce loutky svítil i na dálku.

Byla to jenom hra pro děti. Nebyl důvod, aby se z ní Hushovi třásly ruce.

Hush nasypal do čaje poslední lžičku cukru, zamíchal ho, a podal ho hromádce dek, která se klepala na podlaze. Ven vystřelila ruka, popadla hrnek, a zase se stáhla.

“Já ti říkal, že tam nemáš lézt. Tak se teď nediv.”

Hromádka cosi zahuhňala.

“Ale taky tam bylo napsáno Jen pro mediky. Cos myslel, že tam uvidíš?”

Deky se na okamžik nadzvedly, jak ten pod nimi naznačil dva oblouky někde ve výšce hrudníku.

“A co si tam uviděl?”

Táhlé zaskučení.

“Přesně tak. Snad si to budeš pamatovat, až na tebe začne dělat oči nějaká natbornka.”

Některé geny nebylo radno šířit mezi civilisty.

Dvě hodiny po půlnoci lodního času.

Naprosté ticho. Jen z jedné zapadlé místnosti na spodní palubě se ozývalo tiché klikání. Pauza. Zamručení. Další klikání. Polohlasné zaklení.

Velmi sprosté a hlasité slovo.

Dunění těžkých kroků na schodech.

Zelenáči, kteří se ještě nenaučili prospat i tu nejhorší bouřku, se probouzeli a mžourali nervózně kolem sebe.

Dveře se otevřeli. Klon, který za nimi stál, se rameny dotýkal zárubní.

“Který z vás dutohlavů sežral serverové čipsy?”

Někde vzadu v místnosti se zvedla ruka.

“Tak začni urychleně shánět nové,” zavrčel CB a hodil po něm prázdný sáček: “jestli se nechceš z hyperprostoru vynořit uprostřed hvězdy.”

Posledních pár let byl jeho život útěk.
Dny bez jídla a občas bez vody, probdělé noci a počítání kreditů. Střídání planet co pár měsíců, falešné doklady na falešná jména, učení se, jak bez mrknutí lhát do tváře někomu, kdo drží v rukou blaster. Bezděčně se dotknul jizvy, která mu protínala tvář. Momenty, kdy se to pokazilo.
Přesto…
Od moře foukalo. Hvězdy na nebi byly pro jednou jen hvězdy, a ne motory stíhaček. Oheň pomalu dohasínal, ale ještě pořád hřál. Ostatní pospávali kolem, bez starosti.
Mouse zavřel oči.
Pro jednou nemyslel na zítřek. Pro jednou jenom věřil, že už bude lépe.

Crybaby se na ubytování vrátil až pár hodin po večerce. Oknem. Byl rozcuchaný, s natrženou uniformou, a smrděl cizím potem. S heknutím se svalil na postel.
“Jak šlo rande,” zvednul Calico hlavu od blasteru, který zrovna čistil.
“Ze začátku celkem dobře,” zahučel Crybaby do polštáře.
“A pak se ukázal její manžel?”
“Ne.” Crybaby se převalil. Na krku kolem límce mu tmavly modřiny: “jen to chtěla brát pomalu, a na to není čas. Tak jsme se zase rozloučili.”
“A jak si teda přišel k tomu… všemu?”
“To víš…” ušklíbnul se Crybaby: “Těm, co chodí chlastat do 79tky nějaké to rychlorande nevadí.”

Seděli kolem stolu. Mlčeli.
Backup nabodl jednu z kostek, která plavala v omáčce, a zvedl si ji před oči. “Je to…”
Aco si ucpala nos, nabrala lžíci, vrazila si ji do pusy a polkla. Rozkašlala se.
Daze vybral z talíře ty kousky, které vypadaly jako zelenina, a běžel je umýt ke dřezu.
Dadita složili hlavu do dlaní. “Hush se brzo vrátí. Zkuste to vydržet…”
“Chce někdo přidat?” Mouse vykoukl z kuchyně. Hrnec na sporáku za ním bublal jako reaktor před výbuchem. Všichni zavrtěli hlavou.
Aco konečně popadla dech.
“Někdo by mu měl říct, že se mu v kuchařce slepily stránky.”

Nebylo to ani dekádu, co Hush nastoupil na loď pryč z Kamina. Perfektní výrobek kaminonské vědy, na vrcholu své užitečnosti, neušpiněný prachem z bojiště. Vode jen o pár měsíců starší, lak brnění spálený od blasterů a přetřený zlatou a modrou a rudou, jim se smíchem říkali blejskové.
Nebylo to ani dekádu, a jeho tělo se začínalo rozpadat na kousky. Nikdy nebylo stavěné na to, aby vydrželo déle než jednu válku. Déle než jednu prohranou bitvu. Přesluhoval od momentu, kdy ho jeho generál nenechal umřít. Jeho paměť pomalu selhávala. Třásli se mu ruce.
Nebylo to ani dekádu od zelenáče po veterána.

Posledních pár let se Zip držel stejného účesu - druhé stupeň strojku, ten nejkratší na krku a na spáncích, jednou za měsíc, častěji, když je čekala dlouhá akce nebo když už se vlasy na konečcích začínaly vlnit.
Snažil se toho držet, i když utekl od armády - poslední kousek předvídatelného, starého života. Jenže pak se o pár dní opozdil, a pak znovu, všechno utíkalo rychleji, než byl zvyklý…
Skoro ucukl, když zahlédl v zrcadle - vlasy, dlouho uvězněné pod přilbou, se rozježily kolem hlavy. Jako křoví, zamračil se, ústrojová nekázeň.
Nebo jako oblak nad mořem, který nic nedrží.
Možná to ještě chvilku počká.

Tu noc jich ještě bylo všech pět. Zip a Zap, Lefty, Beam a on - i když někteří ještě neměli jména.
Probudilo je ticho - najednou slyšeli hučení krve v uších a šepot hlasů ve vedlejších pokojích, kde se ostatní probouzeli ve stejném zmatku. Ticho z absence něčeho, co ani nevěděli, že slyší.
Vyšly na chodbu. Podlaha ho studila do bosých chodidel, a v namodralém světle záložních lamp vypadali všichni přízračně.
Ven, naléhal hlas v jeho hlavě, musíš ven.

Poprvé v jeho životě nepršelo, a hvězd bylo víc, než oblohy mezi nimi. A kolem každé z nich - světy, které byli stvořeni bránit.