Moje články

Ne každý klon byl určený pro armádu. A nemusely to být zrovna chybové kusy, určené pro úklid, pro pomocné práce. Ne. I ti, kteří splňovaly všechny limity, občas skončili tady.
Oficiální termín zněl kontrola kvality, ale Omen dobře věděl, že je to jen krycí název. Kaminoanci vedli svůj vlastní výzkum.
Řádka cel, neprůhledné dveře s obrazovkou. Vše potřebné se podávalo přes vnitřní systém. Omen měl jen pozorovat a zapisovat.
Kolik z jeho mladších bratrů ještě jí. Kolik se ještě snaží dovolat pomoci. Kolik z nich už jen sedí, nevidoucí oči upřené do zdi.
Kolik z nich už vzdalo i to.

“Protože bejby, teď je mezi náma zlá krev…”
Lefty zaskučel a praštil hlavou o stůl. Dokud byla Hlídka čistě klonská záležitost, měli pravidla, která dodržovali všichni napříč hodnostmi. Jako třeba, že muziku na recepci vybírá ten, kdo má službu.
“Byla to šílená láska…”
Jenže natbornům to bylo evidentně jedno, a už týden se budovou rozléhaly Největší hity Tay’lor Spiff.
“Tak koukej, co si proved’”
Ani nevěděl, jak se mu v ruce octnul blaster. Jen, že holopřehrávač zajiskři, naposledy zakvílel, a poroučel se k zemi. Nastalo blažené ticho.
Jestli ho za to pošlou zpátky na Kamino, tak to stálo za to.

Zcela upřímně to nebyl ten nejlepší svetr v galaxii. Kolem vlny nikdy ani neprošel, na rameni mu povolovaly švy, a z vláken se ulamovaly malé kousky, které se zapichovaly do kůže a svědili.
Někteří klienti mu nosili oblečení. Ručně tkané stewjonské šátky, nabooiské šaty s užasnou výšivkou, chandrilská hedvábná kimona, všechno drahé tak, že to ani nechtěl vyslovovat. Byl to ten největší luxus, nechat něco takového skončit zmačkané na podlaze ložnice, roztrhané, když se nevysvlékl dost rychle.
Svetr mu za pár kreditů koupili bráškové z hlídky, aby se přestal klepat zimou.
Radši by si seškrábal kůži, než aby ho sundal.

Podle instruktorů tu bylo jídla dost, stačilo se dívat.
Samozřejmě, řekli to dost jinými slovy, konkrétně Jestli tu někdo zdechne hlady, tak je to idiot, co si nezaslouží přežít.
CT-7205 si jako idiot připadal. Ještěrka, kterou půl hodiny pronásledoval, se vypařila mezi kameny, ryby se návnady odmítaly dotknout, a nemohl si vzpomenout, jestli bobulky, které rostly kolem, byly jedlé, nebo rychle působící neurotoxin.
Na stromě nad ním se černalo hnízdo. Hnízdo znamenalo vejce, vejce znamenaly bílkoviny. Jen ta větev, na které leželo, vypadala trochu tenká…
Měl přece trénink.

Pokaždé, když Crash vyprávěl, jak přišel ke jménu, to byla jiná lež.

Z chrámu zbyla jen kostra, ohořelé trámy a kameny se stopami od blasterových střel.
Všechno cenné, knihy a holokrony a krystaly z mečů, už Impérium dávno odvezlo. Jen v pokojích zbylo pár osobních věcí. Možná, že se místní o rozkazu dozvěděli včas, že zaslechli varování dřív, než dorazila místní klonová posádka. Že těch pár starých rytířů, kteří to nikdy nedotáhli na mistry, nikomu nestáli za námahu.
Pod hmyzem prožranou matrací našla Aco meč - vyřezávaný jílec a dřevěná čepel. Tréninková zbraň. Nepatřila na pásek vedle DC-17.
Ale klonoví vojáci zase nenosili meče, ty patřili jen generálům.
Stará pravidla už dávno neplatila.

Dadita seděli na předzahrádce, bolavou nohu nataženou před sebou, u lokte skleničku s limonádou a na klíně tác součástek, jazyk povyplazený, jak opatrně pájeli titěrné drátky zpátky na místo.
Na záhonku klečel B-1. Kovové prsty mu jen kmitaly a hromádka plevele spokojeně rostla.
“Konečně jsou k něčemu, co?” ozvalo se od plotu
Dadita naklonili tázavě hlavu. “Prosím?”
“Ten rachťák,” ukázal chlápek směrem k B-1: “jak vám tu robotí. Sehnali jste omezovač? Nebo je přeprogramovanej?”
“Kamarád potřeboval opravit chodidlo. Já zase vyplet.” Dadita máchli trochu důrazněji pájkou, dost na to, aby chlápek odskočil: “Jeden veterán pro druhého.”
“Roger, roger,” přikývnul B-1.

Hush dobře věděl, že stárne. S životem nastaveným na dvojnásobnou rychlost se to nedalo dobře ignorovat. Šedé vlasy a vrásky u očí, klouby, co bolely pokaždé, když se změnil tlak - a fakt, že nováčci mu najednou připadali jako sotva vykulení kadeti.
Radši než stáří tomu říkal zkušenost.
Dokud na něj jednou nepromluvila Aco, tenkrát čerstvě šestiletá, a on měl pocit, že právě dostal mrtvici.
“Prosím?” zeptal se opatrně.
Zopakovala to, slovo za nesmyslným slovem. A ještě jednou. Protočila oči.
“Chce vědět, jestli nezbyli ty modré přídělové tyčinky,” vysvětlil Mouse. Ani jedno slovo předtím nezaznělo.
“Fosílie,” zamumlala Aco.
Aspoň tomu rozuměl.

Crybaby po třetí přepočítal kredity.
“Pokud nevíte o někom, kdo by chtěl koupit ledvinu, tak jsme v kashyyckym háji.”
“Takhle naložený ledviny nikdo nekoupí,” škytnul Curse: “leda tak na pokusy. Ale mám nápad.” Chvilku něco klikal na tabletu, jazyk povystrčený a nos skoro na obrazovce.”
“Ha!”
Přistrčil tablet před ostatní.
“Dobře zaopatřená vdova hledá nového…” slabikoval Crash. Zamrkal: “Ty mě chceš prodat jako trofejního manžílka?”
“Tebe ne, Crashi, ty máš ksicht jak…”
“Zkus to doříct, jestli si troufáš!”
“Je to zbytečný, kluci,” přerušil je Cluster: “Pár řádků nad tím je už oznámení.”
“Svatební?” zašklebil se Calico: “Já čekal spíš parte.”

Nepřišlo to naráz.
Ze začátku byli Cluster, a ta Věc, která žila v jeho brnění. Slyšel ji, jak v noci šeptá. Postupně mu vklouzla pod kůži, jako inkoust tetování. Výměnou mu dala schopnost dovolat se hlídky, i když mu zločinec dupnul na zápěstí a spolu s kostmi rozdrtil i komlink.
Nakonec mu pomohla otevřít oči a uvidět vesmír v celé bezmeznosti, a držela ho, když se zoufale snažil znovu postavit ty zbytečné zdi.
Jeho bratři vyprávěli o příšerách, které jedli duše a vodili těla jako loutky.
Věc taková nebyla. Rostla v něm jako řasa v lišejníku na zdech starých domů.

Hush si byl jistý, že jestli neměl žaludeční vředy předtím, tak teď už je má určitě.
To už začíná senilnět? Má na starost pět kih’vod’ike. Pět. Medik by měl zvládnout uhlídat celou jednotku. Přesto teď seděl v kanceláři lokální gravivlakové dopravy, sledoval, jak úředník pomalu ťuká do klávesnice, a pod každou rukou svíral jen dva.
Aco bručela a vyhrožovala, že začne kousat.
“Tady ho máme!” prohlásil konečně úředník. “Depo patnáct.” Zmateně zvedl hlavu: “Tam se jede hodinu přes tunel. A třikrát hlasíme konečnou stanicí. Jak to mohl přeslechnout?”

Daze na obrazovce přepnul na další stránku holonovely.

To jako odpověď stačilo.

“Cos to s ní prováděl?”
Lucky květinu donesl před pár týdny - prodavač ho ošidil o pár kreditů výměnou za něco, co se nedalo sníst ani vykouřit, ale prý chránilo váš domov před temnými silami. Doufal, že chrání aspoň proti radonu a plísni. Teď Rast'an'cat ttin't vypadala jako něco zapomenutého vzadu v lednici.
“Nic!” bránil se nováček za přepážkou: “Zalíval jsem ji, hnojil, rostla, a pak…”
“Pak?”
“Pak se tu zastavil kancléř, a ona prostě…” prstem si přejel po krku.
Lucky se zamračil. Bylo na tom něco podezřelého.
“Lucky! Máme práci!”
Zavrtěl hlavou. Květina jen nejspíš nesnášela politiky, jako zbytek hlídky.

Twilečka před ním couvla, záda přitisknutá ke zdi, a sevřela dítě pevněji v náručí.
“Nic se neděje,” zašeptal Omen. Doufal jenom, že rozumí Basicu. “Jen si vezmu malinký vzorek,” ukázal na odběrový přístroj: “a můžete zase jít.”
Nevěděl, jestli zabralo vysvětlení, nebo ti dva vojáci, ale přikývla.
Když bylo po všem, popadla poukaz na jídlo, a utekla.

Večer procházel vzorky, které ten den nasbíral.
Geny typické pro Concord Dawn, se najednou objevovaly na opačné straně Galaxie. Všude, kam vkročili děti Janga Fetta.
Neměl tušení, na co je Republika - Impérium - potřebuje. Snažil se věřit, že je to jenom studie genového toku.

Ne na všechno byla potřeba bacta.
Někdo při stavbě rozkopnul vosí hnízdo? Plátky cibule na štípance.
Horečka, kašel, chrapot a tekoucí nos? Cibulový sirup po lžičkách a pár dní lehčí služby.
Namožené svaly? Pasta z cibule a jawského koření.
Kocovina? Cibulačka a šichta v kuchyni, aby si to příště rozmysleli.

Hush by se nejspíš zhrozil, že Backup léčí podle povídaček a ne podle vědy. Sám měl ale vedle každého domu, kde za ty roky bydleli, záhon, a hledal na něm léky častěji, než byl ochotný přiznat. Dokud to fungovalo, tak si nikdo moc nestěžoval.

Jen pacientům občas trochu slzely oči.

Zajela mu rukou do vlasů - černých, oranžových a spálených bílých.
“Neřekla bych, že jsi klon.”
Nebyla to pravda, ani pochvala. Calicovi to nevadilo. Odešel s ní na pokoj.

Porodila na planetě beze jména. Sama měla šanci utéct - podobnou tvář měla spousta Mandalorianů - ale dítě ji táhlo k zemi.
Snad bude mít lepší život, než s matkou stormtrooperkou.

“Curly!”
KN-361 tu přezdívku nesnášel, ale svoje číslo nesnášel ještě o něco víc. V Prvním Řádu byla jména příliš vzácná na to, aby si vybíral.

Dokud se na šachovnici Galaxie bude hrát ta prokletá hra s bílými pěšáky, geny Janga Fetta se neztratí.

Od té doby, co se Cluster vrátil ze spodních pater, s ním něco nebylo v pořádku.
Ne tím obyčejným způsobem, jakým byl v nepořádku snad každý z hlídky.
Předně přestal mluvit - fyzicky. Jeho hlas byl pořád slyšet, ale z odložené prázdné helmy nebo z reproduktoru holopromítačky. Jeho stín ignoroval, odkud přichází světlo. Někdy věděl věci, které se ještě nestaly, ale zapomínal to, co všichni znali z tréninku.
Nováčci, kteří ho viděli poprvé, často vyděšeně šeptali o příliš mnoho očích.

Možná už nebyl úplně klon. Ale dával pozor na svoje bratry a senátoři se ho báli.
To pro jejich práci stačilo.

Dots chtěl být z planety co nejdřív, co to šlo.
Na komlinku měl pět zmeškaných hovorů, cíl se v podpalubní lodi domáhal propuštění, a místní se rozhodli, že je na nesprávné straně, a nejspíš už na něj chystali vidle.
Zatnul zuby. Nikdo mu nesliboval, že život lovce bude jednoduchý.
Zkontroloval palivo, nastavil souřadnice, zmáčkl start. Pípnutí. Cizí předmět na trupu.

“Slez dolů, prosím…”
Tooka pootevřela oko. Pruh světla se táhl přes střechu lodě a tam hodlala zůstat, nehledě na výhrůžky, prosby, a házené předměty.
Dots se vyčerpaně svezl do trávy.
“Kašlu na to,” zabručel
Taky si zasloužil chvilku na slunci.

Curse se rozkašlal, až lapal po dechu. Prach na jazyku chutnal po kovu. Nebo po krvi.
“Jak dlouho už jim říkáme, že ty filtry jsou k ničemu?” zachraptěl: “a nikdo neposlouchá. Ale jak dojde na chlast ve službě, jsou jedno ucho.” Natáhl ruku s placatkou.
“Nechceš? Jak myslíš, Guarde. Aspoň víc zbude.”
“Nebyl si to ty, kdo mě naučil pít? Říkals mi, že je to proti otravě.” Pousmál se, trochu křivě” “A já ti všechno věřil.”
Zavřel oči.

“Cursi… měl bys už jít…”
Zavrtěl hlavou.
“Musíme ho pohřbít, a ty musíš do dekontaminace.”
“Ještě chvíli,” zašeptal: “Ještě jsem se nerozloučil.”

“Vždyť je to jen malá ovečka,” prohlásil Zap bez známky ironie.
Malá ovečka byl obstarožní dray, který se usadil u základny. Možná ho na padáku shodilo Imperium, nebo se manifestoval ze Síly. Měl už na kontě několik zlomenin a zdál se být neprůstřelný.
Zap to všechno ignoroval a vyrazil za ním, vybavený jen mrkví a nezdolným optimismem. Než stihli cokoli říct, ozvalo se zabečení, dusot, rána…
Vykoukli ven.
Zap vypadal v pořádku, až na promáčklinu na jedné protéze.
Dray omráčeně mžoural na vlastní ulomené rohy.
“Když ho chytíme teď, tak může být k večeři…” povzdechl si toužebně a marně Fireball.

Lefty ještě jednou zkontroloval, že jsou dveře zavřené, než se vrátil k holopromítačce.
“Asi všichni víte, proč jsme tady,” začal.
Odpovědí mu bylo pár nejistých přikývnutí. Povzdechl si. S nováčky byla občas těžká práce. Zmáčknul tlačítko startu.
“Projekt Odvykačka!” praštil dlaní o stůl. Několik kluků nadskočilo.
“Podle mediků je velitel už na nebezpečné dávce kofeinu. Nespí, třesou se mu ruce, krevní tlak až k senátu… ale našli jsme řešení.” Vytáhl sáček. “Kashyyycká kůra! Nula kofeinu, stejná chuť! Nic nepozná!”
“Jsi si jistý?”
Ve stínu se zaleskly narudlé oči. Lefty polknul.
“Veliteli?”
“Máš minutu náskok,” zavrčel Fox: “Být tebou, začnu utíkat.”

Společný chat velitelské várky byl posledních pár hodin zaplavený Wolffeho stížnostmi. Fox je znal nazpaměť - Geonosis byla sranda proti tomu, kde jsou teď, do brnění mu vlezli místní mravenci a pokousali ho na místech, které dosud neviděli ani jeho bratři…
Raději se věnoval zprávám od Hlídky, i když ho z nich občas třeštila hlava.

Na dně města žijí kanibalové.
Něco ovládá klony a nutí je dělat věci, které by nikdy neudělaly.
Obě strany vede ten samý člověk.
Jednoho z hlídky ovládl prastarý duch planety.
Někdo vysoko v Senátu je Sith.

Važ si mravenců, odepsal konečně. Sice koušou, ale aspoň mlčí.

Její cíl byl nepřehlédnutelný - uprostřed davu stokrát opravovaného a děděného oblečení působila jeho pečlivě vyžehlená šedá uniforma jako plivnutí do tváře. Nejraději by mu zlámala vaz hned teď, ale ve stínech se schovávalo příliš bílých brnění, než aby si troufla.
A tak seděla, poslouchala, jak se chlubí zajatci - dětmi, které sotva začaly výcvik - a snažila se předstírat, že se jí nezvedá žaludek. Předstírala, že se směje jeho mizerným vtipům. Předstírala, že se sotva udrží na nohou, i když vypila sotva skleničku.
Lidé jako on rádi předstírali sílu, ale troufli si jen na bezbranné.
Trochu přetvářky, a nemusela lovit. Přišli sami.

“Dazi, už máš zabaleno?”
Místo odpovědi zalezl pod deku, přitáhl kolena k bradě a zavřel oči.
“Dazi, loď nám letí už za dva dny.”
Hush trpělivě skládal všechno jeho oblečení do batohu, a on ho tahal ven a tvrdohlavě ho vracel do skříní, kam patřilo.
“Dazi, prosím, posloucháš mě?”
Vytrhnul se mu a vyběhl na střechu. Na obloze se nesměle ukazovaly první hvězdy, a Daze k nim křičel všechno, co nedokázal jinak říct. Dokud neochraptěl, dokud se nevyčerpal tak, že se neudržel na nohou, dokud nezůstalo jen přerývané dýchání a vzlykání.
Byl tu doma. Nechtěl už se vracet do oblak.

Hush chtěl být kdekoli jinde než na Coruscantu, přímo pod nosem Impériu, v podezřelém masážním salonu, nahý, až na ručník přes klín.
Klony nahotu vůbec neřeší, a neřeší ani jizvy. Jenže tady byl mezi natborny. Zavřel oči, a pokusil se zklidnit dech. Četl studie, věděl, že mu to může pomoc, a v poslední době už skoro nemohl používat levačku.
“Omlouvám se za čekání…”
Moc dobře ten hlas znal. Ne osobně, ale jeho tón, přízvuk z jazykových modulů namluvených samotným Pravzorem.
Chtěl se zeptat, co tu dělá, tak hluboko v břiše příšery. Jenže po prvním doteku se už na slova nezmohl.

Klub na Niamosu je jiná kategorie než cokoli předtím.
Záře neonů, hudba, kterou cítíte až v kostech, a stovky tvorů, kteří sledují ten stejný rytmus.
Je snadné se v něm ztratit.
Někdo se k němu přitiskne. Mouse se na něj usměje, než ho odtáhne do kouta dál od parketu.
I tady se dá sledovat rytmus, tep srdce v uších a přerývaný dech a to, jak mu ten druhý vychází vstříc, než mu konečně zaplete prsty do vlasů a začne rychlost udávat sám.
I v tom se dá snadno ztratit.

Otře si pusu hřbetem ruky a vydá se hledat dalšího tanečníka.

Po deseti minutách to Crybabyho přestalo bavit. Kručelo mu v břiše, smrděl jak prostěradlo v huttím paláci, chtěl začít pracovat na přístupu na holonet, který už klukům měsíc sliboval…
A medik byl hvězdy ví kde.
Nejspíš po lokty v něčím žaludku. Zraněných bylo spoustu, a Crybaby měl štěstí, že vyvázl jen s škrábancem na předloktí. Skoro to ani nekrvácelo. A na stolku kousek od něj ležela medicínská svorkovačka.
Co na tom může být těžkého, zašeptal hlásek v jeho hlavě. Stačí namířit a zmáčknout.
Usmál se.

Corric, který mu o týden později tahal svorky z hnisající rány, se bavil podstatně méně.

Nový vojáci přilétali na Coruscant zhruba jednou za půl roku, a v podstatě hned v přístavu na ně čekali senátorky a zbohatlíci, aby si mezi nimi vybrali mladíčka, kterého budou další měsíc rozmazlovat, než se jim zase přejí a nechají ho vlastnímu osudu. Poslední várka byla ale… nějaká jiná.
“Jak si mám jednoho vybrat, když pořád chodí v hejnu?” zabručel velvyslanec z Bespinu.
Obchodnice z Chandrili přikývla. “A taky se chtějí potkávat jen na veřejnosti. To se máme spolu scházet někde v kavárně jako plebs?”
“Kdo je ty nesmysly učí?” povzdechl si zástupce Bankovního klanu: “V tomhle městě bývala zábava…”

Za cenu toho, že jsem málem umřela ve výlukovem autobusu, jsem letošni klony naházela na AO3.

“Crack se to řekl 72ce, ale přinutil ho slíbit, že dál to nikomu nepoví…”
Začínal litovat, že včera pil. Kadet ještě nevyrostl z toho vysokého dětského hlásku, co se mu zavrtával do mozku.
“...jenže 72ka vyžvaní vždycky všechno, takže to zaslechl 88čka…” ukazoval si na prstech, jak v hlavě procházel trasu, kterou po Kaminu putovala nejnovější legenda: “...od něj se to dozvěděl…”
Pomalu mu došlo, co provedl. Roztřásla se mu brada.
“Budeme mít průšvih?” popotáhnul.
Povzdechl si.
“Ne,” zavrčel, a kadet se rozzářil: “Jen dej vědět ostatním, že jste teď oddíl Kurník.”

Vážně. Budoucí elita GAR, a nedokázali zavřít zobáčky.

Střela z blasteru minula všechno důležité. Když se voják dostal Backupovi na stůl, byl při vědomí - a ukecaný.
“Stejně jsou to klony,” zavrčel. Backupa bodlo pod žebry něco jako naděje.
“Klony?”
“Všichni vypadají a chovají se stejně - a stejně mizerně střílí.” Voják se rozesmál. Pak rozkašlal.
“Tys ale Klonový války zažil, doktore” zachraptěl nakonec: “Potkals někdy opravdový klony? Jaký byly?”
“Předně bysme se trefili.” Voják zmateně nakrčil obočí, ale hyposprej ho poslal do bezvědomí dřív, než se stihl zeptat.
Nevěděl, kdo vede Imperiální propagandu, ale byl v tom dobrý. Necelých dvacet let, a jejich životy už byla pradávná historie.
Pohádka.

Jango ležel v odpočinkové zóně a četl si Barevnou encyklopedii jedovatých členovců Divokého vesmíru, když mu na stránky padl stín.
Dřív by sahal po zbrani, ale relativní bezpečí Kamina trochu otupilo jeho reakce. “Copak, ad'ika?” zeptal se.
Nervózní zahihňání ho přimělo zvednout hlavu.
Mohl by to být Boba. Koneckonců, geneticky se lišili jen minimálně.
O to víc hledal drobnosti, které jiné byly.
Drobné jizvičky na prstech. Trošičku jiný tvar nosu. Ramena držená předpisově přímo.
Černé prázdno v očích.
Možná si ho jen namlouval, aby se mu nedělalo zle, když viděl svoji tvář - tvář svého dítěte - každý den v tisícech jiných.

Pouta se mu zařízla do kůže.
Měl dost medického výcviku, aby věděl, že nic z toho nedává smysl. Nesnažili se ho léčit. Nemohli se dozvědět nic nového, kromě toho, jak dlouho vydrží při vědomí. Doufal, že to nedělají pro svou zábavu.
Znovu ním proletěla bolest. Křik přehlušil poplašené kvílení přístrojů.
Medicínský droid po jeho boku něco řekl, ale byl už moc daleko, než aby mu rozuměl.

Probudil se v oslepující bílé ošetřovny, s novou jizvou přes břicho. Bactou na něj neplýtvali.
Možná byl vážně prokletý. Jen mu jeho znamení slibovalo rychlou cestu ven, ne to, co pro něj chystali dlouhokrci.

Nad střechou něco zařvalo. Dělalo to pokaždé, když vyšlo slunce.
Vyhrabal se z postele a studený vzduch se mu zakousl do kůže. Přitáhl si deku blíž kolem ramen.
Nějak se mi podařilo dojít do koupelny bez toho, aby si zakopnul o nohy. Opláchnul se. Sprcha prskala, ale alespoň tekla. Pokusil se učesat, ale kartáč se mu zasekával ve vlasech.
Tuniku a legíny našel zmuchlané v rohu místnosti. Ponožky se pořád nezjevily.
Snídaně už na něj čekala na stole. Nabral lžíci, polknul…
Rozkašlal se
“Měl by ses probouzet ještě před snídaní, Dazi,” povzdechl si Hush: “tu kaši jsem ještě nestihl zalít.”

Holonet je jako voda.
Data se slévají a dělí a ztrácejí se pod zemí, aby se za pár mil zase vynořily. Když si člověk nedával pozor, mohly ho stáhnout s sebou a utopit.
Nebo alespoň přitáhnout pozornost, o kterou jste nestáli.
Dadita si unaveně promnuli oči. Hush je posílal do postele před třemi hodinami, a to ani nevěděl o předchozích pár dnech.
Ale konečně to začínalo dávat smysl.
Všechny kapky a pramínky vedly na jedno místo. Na planetu schovanou na okraji galaxie, kam ještě Impérium nenapadlo se podívat.
K vode, kterým se podařilo utéct
Zapamatovali si souřadnice a všechno smazali.

Dots se s rostoucím neklidem probíral nabídkou holopuků. Většina byla na uprchlé klony, zbytek směs marných honiček za dávno mrtvými generály, a směšných lovů za pár kreditů, které by mu nezaplatili ani palivo.
Lovení nikdy nebyla práce, kdy si člověk mohl být jistý zítřkem. V poslední době to už přerůstalo všechny hranice.
“Nic lepšího nemáš?”
Zavrtěl hlavou: “Ráno tu byl ten skrček v zelený helmě, vzal, co mohl.”
Sebral nejméně hrozný puk, a šel chvilku řvát za popelnice.
Když se s ostatními začínal učit střílet, tak s sebou ještě nosil plyšového mythosaura.
A teď mu ten Jangův spratek kradl práci.

Jsem klon!
Co to znamená?
Že mě vyrobili na Kaminu a naučili všechno, co musí voják znát.
Jak střílet, a létat, a pochodovat do rytmu. Jak poslouchat rozkazy svého generála.

Jsem klon!
Co to znamená?
Že mám tisíce bratrů. Vypadají jako já, mluví jako já, a stojí mi vždy po boku. I já jim stojím po boku. Když se spolu, nebojím se.

Jsem klon!
Co to znamená?
Že sloužím Republice a všem v ní.
Když přijdou nepřátelé, budu držet svůj blaster pevně v ruce a nenechám je projít.
Že nemám cenu že jsem droid že se nemám ptát, jen umřít

“Já se na to…”
DR-4174 odhodil přilbu do rohu a začal se přehrabovat medkitem. Ostatní ani nezvedli hlavu od partie sabaku.
“Dělám, co můžu, snažím se jim pomoct, a co z toho mám?”
Ani je nenechal odpovědět, jen zvedl ruku. Prsty měl prokousnuté na kost.
“Zase ses popral s Wookiem?” zasmála se DB-024: “Říkala jsem ti, ať k nim nechodíš sám.”
Konečně našel bactovou náplast. “Ne,” zavrčel: “takovej blonďatej pazdrát. Motal se po tržišti, nikdo dospělej v dohledu, tak jsem ho chtěl vzít na stanici…”
“A nechal sis ukrást kreditovku.”
DR-4174 odpověděl něco, z čeho by se červenal i Hutt.

Pacienti přišli pozdě v noci - Aco měla dávno spát, ale všichni byli zvyklí se vzbudit při nejmenším zvuku. Schovala se za dveřmi a poslouchala, jak si starší z nich z Hushem něco šeptá, zatímco mu zašíval ránu na rameni.
“Co tu dělali,” zeptala se potom: “Myslela jsem, že natborni chodí do nemocnice.”
Hush se pousmál. “Koukni se znovu.”
Detaily se lišily - ostatní by možná viděli jen otce s dcerou - ale stačilo se podívat na široké nosy, stejné, jaký měla i ona a její sourozenci, na kulaté brady, na oči, a měla jasno.
Vode pokaždé věděli, jak k nim najít cestu.

Senátor za Mon Callu nejdřív protestoval, pak křičel, potom mlátil pěstmi do stolu, začal bublat, a nakonec se unaveně zhroutil do židle.
Jediné, co udělal Fox bylo, že nadzvedl svůj hrnek s kafem. Jedna z noh stolu byla trochu kratší a byl by nerad, kdyby jeho dnešní dávka kofeinu skončila na koberci. Už tak nešla pro skvrny poznat původní barva.
“Vy mě vůbec neberete vážně, CC-1010!” zakvílel senátor: “Mě, ani svoji práci, ani Republiku!”
“Buďte si jistý,” řekl Fox: “že všechno beru vážně přesně do výše svého platu.”
Chlupaté papuče, které celou dobu měl na nohou, tu výši dost napovídaly.

Měl to začít řešit dřív, jenže nebyl čas, a kredity, které se jim podařilo našetřit, si pokaždé někde rozkutálely. Za léky, za jídlo, za úplatky, když bylo potřeba.
Jenže teď se mu u jedné boty odlepila podrážka a druhá už držela jen silou vůle.
Začal se přehrabovat skříní. Musely tam být aspoň sandály, nebo role izolepy. S tím by snad pár dní překlepal.
Konečně něco nahmátl.
Možná by jen chtělo vyčistit spáleniny po levé straně. A přetřít, aby bílý plastoid tak nesvítil. Aby nebylo tolik vidět, že patří k brnění.
Hush už je vůbec stejně nenosil, a Mousovi seděly přesně.

Doktorka Sai se zamračila. Myslela si, že tak očividné chyby už budou za nimi. Ale přesto…
Duplikace vznikaly chybou v nasazení nebo v dělení zárodků, a obvykle nepřežívaly déle než několik dní. Problémy s výživou, s okysličením, neúplné rozdělení - zajímavé vzorky pro výzkum, ale jinak nepoužitelné. Určené k odstranění.
Těmhle dvěma se podařilo vyhnout detekci - srdeční rytmus obou plodů se synchronizoval natolik, že je počítač vyhodnotil jako jeden.
Měla by je zničit.
Jenže každá dekomise obnášela stránky a stránky hlášení. Plody vypadaly životaschopně, i když o něco menší, než byla norma.
Další měsíc nebo dva péče se zas tolik neprodraží.