Moje články

Rachťáci nebyli nijak těžký nepřítel. Stačilo držet spoušť a kosit je jako na střelnici.
Přechod na další úroveň.
Záblesk zeleného světla. Úšklebek na generálově tváří. Vystřelil, a Jedi se zhroutil k zemi.
Přechod na další úroveň.
Konečně mohl zastavit a nadechnout se. Vzduch byl cítit roztaveným plastoidem.
Střela z blasteru ho škrábla do ramene. Otočil se. Žádní rachťáci, jen ostatní klony.
"Co blázníte?"
Problém s propojením implantátu. Opakovat.
"Zipe, to jsem já, nevidíš?"
Životní funkce nestabilní.
CT-3568, pokračujte.
Zvedl blaster. "Zipe, prosím…"
Další střela ho zasáhla do břicha.
Kriff!
Opovaž se to vzdát, CT-3568. Už jsme do tebe investovali dost…

"Je tu snad nějaký problém?" řekne důstojník. Nezní to jako otázka. Zní to jako varování.
Je to složitý cíl - bývalý elitní voják, který už nemá co ztratit. A Imperium ho chce řešit neoficiálně, to samo o sobě znamená riziko.
Je to vod. Dots ho nezná osobně, ale už o něm slyšel. CT-7567.
Dots odloží datapad. Doufá, že se mu netřesou ruce. Zavrtí hlavou.
"Nemám zájem."
Důstojník tázavě zvedne obočí.
"Nenechám se zabít za almužnu."
"Nemyslím, že máte na výběr, CT-3571."
Na vteřinu ztuhne. Jen na vteřinu.

Zvuk blasteru se v tom hluku ztratí. A stejně už dávno chtěl změnit brnění

…protože jeden umí číst a druhej psát!

Teda takhle mrtvý publikum jsem naposledy zažil v Chrámu.
Moc brzo? Ale no tak, vždyť už je to měsíc. Myslel jsem teda, že to bude jiný svět, to naše Impérium. Přitom je všechno při starým. Chápu, přelepovat na všem logo Republiky, to se trochu prodraží. Ale co kdyby Imperátor všem nasadil do hlavy, že už je hotovo? To by zvládl, když je…
Ahá. Chápu. Neříkat to slovo na S. Ani to druhý. Jasně. A ty blesky ze senátu, to je jen statická elektřina…

Nešahejte na mě! Máme přece svobodu slova…

(Tlumený zvuk blasteru)

Nešlo ani tak o ten poslední rozkaz.
I když to s každým dnem dávalo menší smysl, Zip si pořád dokázal obhájit, co udělal.

(Musel ochránit Republiku. Republiku, která už ani neexistovala.)

Ale čím dál víc času trávili na základnách, hlídáním věcí, o které už nikdo nestál, zbytečnými úkoly, jen aby nevyšli ze cviku.
Šeptalo se o úplné restrukturalizaci armády.
Zapa odveleli někam daleko, a tu poslední noc mu zase jednou brečel v náručí.
Na příští misi zůstal Zip pozadu, zbroj zahrabal pod stromy a ukradl civilní šaty.
Nevěděl, jestli ho venku nečeká jen popravčí četa.

Krok do prázdna. Pád důvěry.

“Říkali to kluci, co pomáhají v jeslích!”

Hush se pousmál. Stejné věci slýchal, už když ještě nosil modrou. Nějaký mir'sheb to tenkrát rozšířil, aby na něj zbyly ty dobré proteinové tyčinky.
“Musíš kouknout na kód výroby. Když to začíná C, tak je to recyklovaný!”
Vlastně ho to uklidňovalo. Přes všechny změny, přes to, že Republika byla najednou Impérium, se na Kaminu pořád vyprávělo o klonech, kteří věčně bloudí nocí, o vode, kteří viděli budoucnost, a jídle, které nebylo jídlo.
“Co jinýho myslíš, že budou dělat s mrňatama? Čekat na další válku?”

Jen některé historky v poslední době zněly nebezpečně pravdivě.

Jediové zradili.

Zap se zarazil v půlce slova. V mozku se mu rozlilo studené soustředění. Sevřel blaster, až mu zbělely klouby.
Zip měl vztek. Celou válku za ně nasazovali krk, a teď… Nezastaví se, dokud neuvidí generála s dírou v čele.
Hushovi to nedávalo smysl, ale na tom nezáleželo. Jeho zajímala ošetřovna a zranění.
Dotse na vteřinu bodlo někde pod jizvou na spánku. Vzpomínka na něco, co bylo dávno pryč.
Lefty se konečně dostal do bitvy. V Senátu místo na separatistické planetě, ale srdce mu z toho bušilo stejně.

Hra skončila. Jen nevěděli, že nejsou vítězi ani poražení. Jenom figurky.

Dots se snažil být nenápadný. Odměny za dezertéry byly vysoké, zvlášť na místní poměry.

“Myslel jsem, že seš Jangův syn, ale na to seš moc starej.”
Chlápek natáhl ruku a šťouchnul do jedné ze skvrn na jeho tváři. “A nemyslím, že by si někdy začal s togrutou.”
V příští vteřině už ležel na baru, ruku zkroucenou za záda, Dotsovu přilbu přímo ve výhledu vyděšených očí.
Nedalo se tomu zrovna říkat být nenápadný. A lidé ho pak oslovovali jménem, na které neměl nejlepší vzpomínky. Ale vidět je blednout, když si mysleli, že právě urazili člena Umrlčí hlídky? To za to stálo.

"Ani o tom nemluv," zhrozil se Zip: "radši nemyslím dál než měsíc."
Lefty ho ve sváteční uniformě, s vlasy přistřiženými ke kůži, málem nepoznal. Zato Zap se prakticky nezměnil, kromě kruhů pod očima. Vedení ho tahalo po doktorech. Jestli ho měli naučit v klidu sedět, nezabíralo to.
"Něco se najde," zkusil ho uklidnit, ale Zip se jenom ušklíbnul.
"Tobě se to mluví, policajte. Za pět let budeš komandér, s pivním pupkem a mozolem na zadku."
"Na záchytku tě můžu zavřít už teď, tak bacha na pusu."
Ještě že přišel přímo z obchůzky. V brnění aspoň nebylo vidět, jak moc zhubnul.

"Rozumíte, CT-3568?"
Kývnul.
"Dobrá. Hlava."
Přilba. Bezpečí. Vypneš zvuk zvenku. "Ticho."
"Zelená."
Felucia. Kashkyyyk. Umbara. Pot teče do očí a do úst. "Slaný."
"Voda."
Má žízeň. Před testem se zapomněl napít. Doktor má před sebou sklenici, ale jemu nenabídl.
"CT-3568?"
"Omlouvám se. Modrá?"
Klikání datapadu. Chyba.
"Zpívat."
Večer po bitvě. Vrátila se jich polovina. Láme se mu hlas, rozkašle se, ale zpívá dál. Ukolébavka pro mrtvé.
"CT-3568?"
"Můžeme přestat, prosím?"
Další klikání. Další chyba.
"Loď?"

"K čemu to vůbec je? Myslíš, že se ti droidi můžou zhroutit?"
Zavrtěl hlavou.
"Tak proč?"
"Ustanovení výchozí úrovně. CT-3568 byl vybrán pro nový projekt."

Hushovi bylo jasné, že nebýt povinného očkování, kluk by se u něj na ošetřovně ani neukázal. I tak se snažil předstírat, že to vykloubené rameno je v podstatě legrace.
"Jen jsme se s ostatníma pošťuchovali a špatně jsem spadnul."
Možná by mu to i věřil, kdyby se mu kluk dokázal aspoň jednou podívat do očí. A kdyby jeho modřiny podezřele nepřipomínaly otisk dospělé ruky.
Nebylo tak těžké zjistit, kdo z cuy'val dar měl tuhle várku na starost. A hvězdy ví, proč ten mandalorianský parchant nenosil přilbu.
Dospělý voják, i když napůl zmrzačený, je pořád těžší soupeř než sotva odrostlý kadet.

Felucia byl nepřetržité, neuniknutelné vlhké horko. Všechno, včetně kůže, okamžitě plesnivělo, a čerňáky nestíhaly odvádět pot, takže jste se nakonec pomalu vařili ve vlastním brnění. Vlasy se vám lepily na obličej, svědily, a buď vás pomalu dovedly k šílenství, nebo jste si nakonec sundali přilbu a schytali blasterem doprostřed čela.
Zip vydržel přesně týden, než od někoho vyžebral strojek a vlasy, které si nechal odrůstat poslední rok na Kaminu, ustřihl na pár milimetrů.
Údržba dala míň práce, vlasy nehřály a necuchaly se, a ubylo stížností na ústrojovou nekázeň. Jen ho lekal ten vyděšený kadet, kterého místo sebe vídal v zrcadle.

Jednání Senátu šlo do finále - alespoň všichni doufali. Je málokterý druh dokázal zvládnout projev delší než tři hodiny, a senátor začínal pátou.
"...a proto je nejen morálně, ale i existenčně nepřípustné, aby válka s CIS pokračovala. Naše republika je obr na křehkých nohou, a my jí přesto na ramena nakládáme…"
Kancléř se podíval na hodinky. Opera začínala za pět minut.

"Sebevražda."
"Ale…"
Komandér Fox ho gestem zastavil. Vytáhl placatku, část obsahu nalil do kelímku s kafem a napil se.
"Něco ti poradím, Left'ika. Když řeknu, že je něco sebevražda, tak s tím nepolemizuj."
"Ani když oběti chybí hlava?"
"Ani tak."

Podle pravidel neměla hlídka u Senátu trvat déle než šest hodin.
Jak se blížil večer a bolest v zádech a nohách se přehoupla do té fáze, kdy ji přestáváte vnímat, došlo Leftymu, že pravidla jsou zase jednou spíš návrh.
Stěžovat si nemělo cenu. Komandér to mohl předat jedině kancléři, a křičet svoje problémy do drtiče na odpadky by bylo účinnější. Takže jste museli najít vlastní způsob, jak přežít.
Lefty většinou poslouchal. Lidé se snadno prořekli, když vás nebrali jako myslící bytost. Politika, podvody, aféry… a i mnohem důležitější věci.
Třeba kde se dá sehnat kávovar, zadarmo a v podstatě funkční.

Probudil se a bylo mu strašně. Hůř než po tom nejtvrdším tréninku, hůř než těch posledních pár dní na Kaminu, když mu ta věc - aneuryzma, říkali - začala spouštět migrény.
Včerejšek si skoro nepamatoval. Mizerný bar v mizerné části města. Hnědozlatá tekutina, která chutnala po obilí. Až pozdě mu došlo, že by si musel sundat přilbu. Ještě později, že pít tvrdý alkohol brčkem není dobrý nápad.
Nejdřív v sobě neudržel věci, které asi neměl někomu říkat. Pak vztek a smutek a slzy. Pak snad všechno, co za poslední týden snědl.
V Mandalorianské helmě se zvracelo ještě o něco hůř, než pilo.

Základna na Aldhani byla tichá, klidná, bezpečná - nudná. Většina vojáků vyplňovala čas spánkem, chlastáním, koukáním na idiotské seriály a děláním problémů.

Zap zmizel.
Naučil se sice nasměrovat soustředění na ničení rachťáků, jenže jak bylo po boji, upnul se na první věc, která ho zaujala. Jako třeba…
“To je dray,” řekl Zap, jako by to tu kouli chlupů nějak vysvětlovalo. Byla zcuchaná jako Zap po týdnu v brnění, a smrděla podobně.
“Myslím, že mě má rád,” prohlásil. V tu chvíli se mu dray zakousl do prstů.

Zip si povzdechl. Jeho bráška měl prostě náhled na svět, se kterým se nedalo hádat.

"Tohle nemá cenu zachraňovat! I tak docházejí zásoby."
Kdyby šlo o jeho pacienta, hádal by se Hush do krve, nejspíš ne vlastní. Takhle i docela souhlasil. Nějakou smůlou se mu nepodařilo úplně omdlít. Výbuch mu spálil kůži na půlce těla, zlámal ruku a pánev. I kdyby přežil, bude GAR k ničemu.
Jen doufal, že ho zastřelí, a nenechají ho několik dní dodělávat.
Další hlasy. Někdo se nad ním hádal.
Pak studený dotek hypospreje na krku.
Ta nejlehčí cesta ven.

Probudil se v místnosti, která byla cítit dezinfekcí a bactou.
Až za pár dní dokázal přijmout, že to opravdu není márnice.

I na Kaminu se dal sehnat alkohol - slzely z něj oči a pálilo v krku, ale nic lepšího neznali, takže neměli s čím srovnávat.
První panák byl za Beama, kterého jim vzala nešťastná náhoda a krutost těch nad nimi.
Druhý za Dotse, který odešel z vlastní vůle a snad někde našel svoji svobodu.
Třetí, aby se jim přestaly třást ruce, než otevřou svoje umístěnky.
Čtvrtým Zip a Zap slavili, že mohou zůstat spolu, a Lefty zapíjel hořkost, když v té jeho stálo Coruscant.
Pátý byl modlitba za málo vrásek ze starostí, hodně z radosti, a nejvíc těch z dlouhého věku.

"Kde je?"
Lefty se probudil tak prudce, že se praštil do hlavy. Trenér vypadal nepříčetně. Bylo to snad poprvé, co ho viděli bez přilby.
"Kde je Dots? Ještě v noci byl u mě."
Tys ho měl hlídat, přemohl Lefty úšklebek. Tys mu sliboval, že všechno bude v pořádku. Tebe nechal, abys mu maloval krásný svět pro vás dva. Tys mu lhal, že nebude jen klon jako my ostatní. Tebe bránil, i když si ho dostal na ošetřovnu.
"CT-3562!" zavrčel trenér, a Lefty radši hned vyskočil na nohy.

O pár světelných let dál vyklouzla z Kaminonské lodi postava v Mandalorské zbroji.

Zábavný kvíz o ceny pro všechny kadety!
Dokážete správně odpovědět na otázky?
Vyplněný kvíz zašlete na adresu v hlavičce stránky.

1. Podle zákonů Galaktické republiky, jak definujete sentientní bytost?
2. Jak se jmenuje dokument, který stanovuje jejich práva?
3. Jak nazýváme sentientní bytost, která je po právní i faktické stránce obchodovatelným majetkem, a je využíváno její práce?
4. V kterém roce bylo senátem Galaktické republiky ustanoveno otrokářství jako ilegální?
5. V jakém věku může být občan republiky naverbován do armády?
6. Za jakých podmínek může být sentientní bytost zbavena života?
Do kvízu nezapomeňte vyplnit svůj věk a jméno!
Hodně štěstí!

Zprávu dostal někdy třetí den bitvy. Ani ne přes holonet - přivezl mu ji jeden z bratrů, kteří z Kamina odcházeli až po něm. Jenom slovně. Pár vět.
Lefty mě prosil, abych tě našel.
CT-3567 už pochoduje někde daleko.
Stihl si najít jméno. Jmenoval se Beam.
Seděl ve stanu mediků, v tom krátkém okamžiku mezi posledním ošetřeným a chvílí, kdy dorazili další zranění. Ten první šok z rozdílu mezi tréninkem a realitou už trochu pominul, ale měl pocit, že jeho mozek stejně pořád trochu nestíhá.
Beamovi bylo osm a půl a ještě úplně nedorostl.
Kdo ví, jestli tam daleko ostatním stačí.

Coruscantská hlídka měla zakázáno zdobit si brnění.
Nejdřív to považoval za další potupu pro ty, kteří tu skončili, a komandéra Foxe za to nenáviděl.
Pak se první blejsk vrátil z hlídky v slzách. Senátorka za Bespin ho lákala k sobě, a když odmítl, podala žádost o okamžitou likvidaci. Fox tu noc nespal, a blejsk skončil s číslem bratra, který krátce předtím umřel na hlídce.
Se stejným brněním nedokázali natborni poznat, s kým z nich mluví.

(Nakonec začali zdobit brnění zevnitř. Pro sebe a kohokoli, kdo by je našel mrtvé. Ani ve věčné Coruscantské válce se toho kousku duše nechtěli vzdát.)

Občas tu píseň slýchal, v noci, když se zvuk obzvlášť nesl.
Dots se postupně učil slova, a když začal jeho hlas zase znít normálně, odvážil se přidat.
Hlasy zmlkly, a v příštím okamžiku už ho někdo držel pod krkem.
“Co to zkoušíš, ara'gotenir?” zavrčela a zatřásla s ním. V hlase jí bylo cítit to, čím zaháněli smutek po domově. “Tahle patří vode, ne laciným kopiím.”
Chtěl se bránit, ale stiskla silněji a on se raději poddal, aby neskončil se zlomeným vazem.

Ti, kteří se dostali do GAR, tu píseň nakonec mohli přijmout za svou.
Ti, kteří se dostali z Kamina.

Posledních pár nocí zase spal s dvojčetem v jedné posteli. V téměř osmi letech už na to možná byli staří, ale pořád lepší, než aby všechny budil křikem.
Míval noční můry. Ty hloupé, o věcech které žily ve ventilaci, nebo ta, kde mu vypadaly všechny vlasy. Ty opravdové, kde se dlouhokrčáci rozhodli, že ho přece jen dají k recyklaci. Jeho i ostatní bratříčky.
Tahle byla jiná. Spíš vzpomínka, která se ještě nestala. Mise, kde nevěděli, kdo je nepřítel.
Vzlykl, a Zip ho ve spánku přitáhl blíž k sobě.
Už to bylo dobré.
Ať ten nepřítel byl kdokoli, porazí ho spolu.

“To je dobrý,” zamumlal Dots do polštáře: “jsou to jenom modřiny. Ten blaster strašně kope.”
Nevypadalo to jako jenom modřiny. Dots připomínal to divné ovoce, které viděli v lekci o Rylothu. Nebo trojbarevnou tooku, když se k tmavým skvrnám na kůži připočetly světlé, které měl od narození.
“A trenér taky rád kope,” zavrčel '67: “zvlášť do ležících.”
“Nemůže nás šetřit. Rachťáci taky nebudou.”
'67 toho měl na jazyku ještě spoustu. Radši všechno spolkl a šel se přehrabovat v tenčících se zásobách bacta gelu.
Dots prostě nedokázal přijmout, že některým dělá dobře týrat jiné.

Jednou ho to nejspíš bude stát život.

"Co je šoustat?" zeptal se CT-3567. Následující minutu se Hush snažil neudusit čajem.
"Kdes to slyšel?" zachroptěl konečně.
"Jak tu byla ta návštěva z Coruscantu. Tu bych šoustal, řekl Calico, a 88ka ho praštil To my všichni, ale je zadaná, ten její by tě klidně nechal zrecyklovat. Co znamená šoustat?"
Hush málem čelem trefil snídani. Každý rok. Každý rok se nějaký di'kut naučí nové slovo a do týdne přijde katastrofa.
Zvedl se. Radši začne na přednášce pracovat už teď.
"Kam jdeš?" zakňučel '67: "Furt nevím, co znamená…"
"Z toho si nic nedělej, prcku," přerušil ho Hush: "to oni taky ne."

Test za testem se vracel s poznámkou Nedoporučuje se.
Jen ti nejlepší se mohli stát veliteli, nebo ARC.
Třeba šlo o ten jediný výstřel, který minul střed. Třeba by jeho odpovědi mohly být přesnější. Třeba se musí soustředit na svoje velitelské schopnosti. Třeba musí dávat víc pozor na to, co dělá mimo testy.
Třeba…

Trenér mu přitáhl pravačku před obličej.
"Vidíš?" zasyčel. "Máš štěstí, že tě vůbec nechali žít. Přestaň myslet za roh a zapadni do řady."
Co na tom, že levačkou zvládal to samé, co ostatní pravou.
Kamino nepřijímalo nic než dokonalost. Pět prstů na každé ruce byl základ.

Siréna zařvala, jeden dlouhý, pronikavý tón - poslední varování, než se strhne chaos.
Lefty ještě vysvětloval plán útoku, ale CT-3569 ho moc neposlouchal. Bylo to jen cvičení, co na tom mohlo být těžkého? Stačilo držet prsty na spoušti a…
A nezapomenout, že mají vůbec útočit, jak se dařilo 68čce. Na střešním okně arény přistála létající ryba a on ji teď sledoval se zaujetím, které u něj viděli jen málokdy. Blaster měl svěšený u nohy, málem mu vyklouznul z prstů.
Siréna zatroubila naposledy.
Popadl ho za zápěstí a vyrazili, 69ka s řevem a 68ka duchem pořád ještě někde daleko.

Stejně to projeli.

Tréning na medika měl svoje výhody i nevýhody.

Tvoji spolubojovníci byli vode, kterým do nádrže nezapomněli dosypat neurony. Zároveň jsi ale musel suplovat chůvu mladším ročníkům.

Hush asi někoho naštval, protože na něj vyšli vejškrabci. Slušněji se to říct nedalo. Kosmetické defekty - mizející pigment, různobarevné oči, poslední nervózně schovával pravačku. Kadet vepředu vypadal standardně, ale dokázal se ztratit třikrát na sto metrech.
Začínala mu docházet trpělivost.
“Dobrá,” řekl nejklidněji, jak to šlo: “CT-3567 se chytne mě, ostatní za něj. Uděláme vláček.”
Prcci to naštěstí pochopili celkem rychle.
S udržením to bylo horší. Vagonky se mu rozsypaly ani ne do minuty.