Moje články

Tisíce střípků, pozůstatky prastarého boha,

cestují skrz světy, hledají, hledají život...

A cesta zavede je sem, zkáza přijde s nimi,

v správných rukou obnoví svého boha.

Spolu s nimi přijde i velká moc,

pro každého, kdo bude jejich host.

dej pozor však, ať nespadneš do pasti,

každý pár “Feathers” sobecké je mysli. 

A „Singlets“, části, jež ztratily svou vůli,

chaos a smrt rozpoutají po zemi.

Bez rozdílu slabé, své zvolené hosty,

v krvežíznivá monstra promění jejich osudy.

Pozůstatek, jenž odmítl zemřít,

směřuje sem, utíká pryč od mrtvoly.

Křídla, jež zbyla, na pírka rozpadla se,

tělo hledají, aby obnovila původního boha.

Chaosantové o sobě rádi říkají, že nemají žádné nepřátele a že jsou nepřáteli všech. Nemají strach z ničeho, ale chtějí, abys ty měl strach z chaosu, který způsobí.

Avšak ve městě, které leží uprostřed jejich říše a které ještě před sedmi dny bylo počtvrté hlavním městem, se nachází místo, kde se vymýšlejí pravidla - i když Chaosantové žádná pravidla nemají.

A přestože toto místo existuje, žádné pravidlo zatím nikdy nevydalo…

Každé setkání kolem debaty, jak nejlépe bojovat proti paradoxu, kde chaos přinese řád, končí tím, že každý Chaosant odchází jiným směrem a dělá pak něco jiného aby bránil vzniku tohoto paradoxu…

Jen střípek v tiché noci,

jen zlomek jeho moci.

Dárek, co darován nám byl,

ať zbytek temnoty jde pryč.

Protože věz, že v jednu chvíli

byl čas, kdy temno bylo vše,

smrt vládla a život nebyl zde.

Než přišlo světlo a život přineslo,

absolutně nic na světě nebylo.

Jenže pak nastal ten zrod,

kdy mocné Slunce vzniklo,

rovnováhu ve světě nastolilo,

první život na Zemi vytvořilo.

Avšak temno tímto činem nezmizelo,

část dne pro sebe si vzalo, Slunci ukradlo,

temnou, zlou nocí na půl dne Zemi zakrylo.

A proto Slunce lidem polibek svůj dalo,

světlo v noci nastavilo, měsíc vytvořilo.

Tančíš v mé síni,
myslíš si, že máš moc,
ale věz, že nemáš nic.

Já jsem tvým králem,
tichým tvým pánem,
přání mé je rozkazem!

Celý tvůj život, vše, co je tvé,
zařízeno bylo mou rukou,
protože já jsem tvým bohem!

Bez přestávky, pořád a navždy,
pobavením pro nás, smrtelníku,
v životě i v následující smrti.

Tak bojuj dál, vzpouzej se,
avšak neunikneš, neutečeš,
smrt novým začátkem bude.

Dokola a znovu, smrt se životem,
zrození a život, jenž neustává,
vše, co se jen opakuje.

Tak se toč dál, má loutko,
a až se tvá duše rozpadne,
opona na zem dopadne.

Já uchopil tužku, jež spadla mi pod nohy,
a všem okolo jsem začal kreslit úsměvy.
Smějte se, radujte se a buďte šťastní,
vyměňte starosti a všechno to trápení.

Já snil s volností, s hlavou v oblacích,
o tichu a o tom, jak hádky se vytrácí.
Iluzi tvořil jsem, svět lepší chtěl,
aby i ten mocný strach hned zmizel.

Já zadoufal, ať iluze skutečnou se stane,
temno a zlo, co jest, okolo ať přestane.
Přání jsem vyslal, v zázrak jsem čekal,
v co předtím jsem nevěřil, jsem doufal.
Avšak ty úsměvy zůstaly jen tmavě šedé,
vlepené ve stranách mého sešitu, ztracené.

Ticho, které v dálce zpívá,
hraje svými vlastními tóny.
To ticho mocné, hlasité a tiché,
vůči všem nespočetně čistě kruté.

Píseň jež v záhybech se skrývá,
těsně před příchodem ticha zní.
Zní hlasitě, však stále tak tiše,
v duši své v ní musíš uvěřit.

Čím více hlasité, tím více ho vnímáš,
tím ticho nenápadněji k tobě dorazí.
Objetí své daruje ti v osamělých chvílích,
vždy přítomné, vždy jen krok od tebe.

Až veškeré kameny obrátí se v prach,
jen ono jediné zůstane beze změn.
Až poslední dech, slova splynou z tvých úst,
jen ticho mocné, hlasité a tiché zde zůstane.

Kde ticho spí a smrt do šatů se strojí,
tam svobodu ducha, tajemství světa, najdeš-li,
když svým strachům tváří tvář budeš stát,
jde o to, že čistě se nesmíš vůbec bát.

Největší dar, největší požehnání,
věc co iluzí se může jednoduše státi.
Svobodo mocná, sílu svou daruj mi,
mé vlastní okovy, klec nech rozpadati.

Avšak, i když je tvá síla mocná,
někdy tvoje pomoc nemusí být vhodná.
Nedávej bláznům svobodu od jejich iluzí,
neboť někteří tím jen čistě utrpí.

Svobodo má krásko jsi má milá,
i když si někdy připadám ztracená.
Volnost mojí drahé duši dáváš,
způsobem jest mi nejbližším.

Titulek Sosáka tento den hlásal "Víte jak být správným Chaosantem?" Pod ním se třpytil text:
Pokud nevíte odpověď na tuto otázku neváhejte si přečíst následující mentální gymnastiku pro vaše mozky!
Za dvacáté nikdy se nesmíte bát způsobit více Chaosu.
Za třetí jakékoliv pořadí čísel je správné, zkuste jako cvik každý den odříkat čísla od jedné do deseti, ale prosím vás ne v tomhle pořadí, zvolte nové pořadí, to které vám bude připadat správné.
A tak text pokračoval, občas dokonce odběhl od tématu, jak procvičovat svůj mozek, dokud najednou nebyl text přerušen uprostřed slova a celý článek nezačal znovu od začátku...

Už troubějí, toto bude moje sbohem. Čas radosti a smutku přišel.
Promiň mi má maminko zašeptal muž tiše k sobě. Chtěla jsi po mě něco jiného. Měl jsem být dobrým králem. Učila jsi mě být milým, moudrým a shovívavým.
Chystám se teď ale zbavit všech zrádců. Popravím je. Zabiju je. Zaplatí za to, co ti udělali. Žádné odpuštění pro ně nenastane.
Tak odpočívej tady moje drahá máti. Korunovace začíná. Troubí už v oslavu.
A naposled muž pokládá chladnou ruku na tichý kámen. Sbohem, říká muž a otáčí se zády k hrobu. Tyranem se chystám státi, zaplatí za vše, co udělali.

Zbavte se hlavy. Popravte nás co odhalíte. V řadách lidu ještě tam budem. Revoluce žije. Revoluce zpívá.
Jsme jedna mysl, jsme tichý šepot. Zbavte se hlasu, zbavte se lidu, revoluce však zůstane. Revoluce jest tichým králem.
Utište jednu stranu a z druhé strany pak přijde náš šepotavý křik. Bojujte, ale vězte, že oddalujete čistě jen vaší smrt. Revoluce neprohraje, revoluce neumírá.
Slyšte náš křik, slyšte naše ticho, ať pochyba ve vás žije. Usekněte drakovi krk, jen abyste zjistili, že naše revoluce jest květina, jež useknutím své hlavy roznáší svá semena.
Udělejte cokoliv ještě tam budem. Revoluce ta jen tak neumírá.

„Nové vydaní Sosáku je tady! Lidé Chaosova neuvěříte jaký Sosák se nám podařilo zachytit!”ozývalo se ze všech novinových stánků, někdy týdeníku jindy deníku, patřící Sosákovi.
„Kupujte Chaosantové! Nenechte si dnešního Sosáka ujít!”každý křičel o trochu víc než ten předchozí, i když ve skutečnosti měl Chaosov jen jedny noviny.
„Cena je padesát mincí!”
„Dvacet!”
„Dnešní vydání je mimořádně zadarmo berte Chaosantové!”
Žádná z vykřikovaných cen nebyla stejná a mohlo se i stát, že i po optání kolik dnešní Sosák stojí, jste zaplatili méně nebo více, než kolik vám předtím řekli.
A hlavní titulek novin hlásal „Nová cesta k chaosu či ne?”

Jméno našeho národa je Chaosantové. Jsme všude, kde je nás potřeba, což je ve skutečnosti nikde, neboť nás ve skutečnosti nikdo nepotřebuje.
Naše moto je „Zachovejte Paniku”, protože zastáváme myšlenku, že když panika bude zachována, tak lidem můžou pomoci i ti, kteří jsou naprosto neschopní.
Někteří mě řadili do této kategorie, ale to vůbec nechápali krásu mé veliké revoluce.
„Vše pro úklid! Vše pro pořádek! Pryč s chaosem!”
Myslím, že zpočátku měla úspěch, ale pak přišla ta pozvánka do paláce a protože v naší společnosti neexistují žádná pravidla, jedná se jen o jednu věc.
O pochvalu za mimořádné tvoření chaosu...

Jen jednou za sto let vídám kvést tvoje růže. Jen jednou za sto let je čas kdy se tě dočkám.
Zrození a tvou smrt vídám v ten stejný den. V den kdy trhám tvé růže, které voní stejně jako ty.
Nosím je domů a zkoumám, jak zařídit, aby kvetly a ty tu pro mě byla alespoň o den dýl.
Avšak... Tvé růže, a s nimi spojený pocit tvé přítomnosti, vykvétají stále pořád v ten stejný den a umírají s úderem půlnoci.
Jen jeden den ve věčnosti, jen jedna chvíle v době kdy čekám. Kdy čekám na to, až se vrátíš.

Kde je drabble? Kde je můj příběh? Ptala se postava sama sebe.
Deset hodin, dvanáct hodin, jedna hodina odpoledne a příběh nikde.
Možná jen neví co má napsat. Snažila se postava uklidnit sama sebe.
Devět, deset, jedenáct a čas se pomalu blížil k půlnoci.
Proč mě ještě neumístil můj autor do příběhu? Už naštvaně čekala postava.
Odbila půlnoc příběh žádný, jen kdesi v prostoru naštvaná postava.
A přišel druhý den a odbilo deset, jedenáct a dvanáct...
Nic. Ticho. Žádný příběh, jen naštvaná postava.
A v deset večer, kdy autor řekl, že zapomněl, postava řekla, že mu tehle hřích nikdy neodpustí.

„Kapitáne! Agent mnz-0 se hlásí, že dorazil na vaše pozvání. Jsem připraven přijmout jakékoliv rozkazy!“ oznámil v pozoru.
„Ach... To od vás bylo rychlé. Prosím posaďte se, netřeba tolika formalit,“ odmlčel se a koutkem oka se podíval na papíry, které měl v ruce.
„Slyšel jsem o vašich schopnostech. Máte řadu úspěchů a jako jediný jste vhoden na tuhle přísně tajnou misi. Váš úkol je jasný. Zapamatovat, spálit a osobně zprávu z papíru předat. Vše je na něm, víc nepotřebujete vědět,“ řekl velitel agentovi a předal mu papír.

Místo: Ministerstvo Nových začátků
Oficiální žádost o to, aby se háďátko stalo drakem.

Byl krásný, pěkný den, avšak háďátko nebylo vůbec spokojené.
Proč mě vše tak svědí? Hudrovalo si pro sebe. Co se to se mnou děje? Plné strachu se ptalo samo sebe.
Háďátko se pochmurně plazilo dál a aniž by si to uvědomovalo, tu se otřelo o strom, tu o kámen a tu o kořeny.
Doplazilo se k jezeru a zde zkamenělo šokem.
Moje šupiny... Moje šupiny?! Zděšeně opakovalo v duchu. Proč... Jak... Co... Zmateně se snažilo přijít na to co se stalo.
Háďátko nechápalo. Netušilo jak je možné, že jeho šupiny ztratily svůj lesk a proč se některé šupiny začaly odlupovat.

Jen jedno světlo jediné vede mne po cestě dál. Jen jedno, poslední, co zůstalo tu pro mne. Krok za krokem, obklopen neproniknutelnou tmou, jdu po cestě, jenž osvětluje tichý svit stříbrné hvězdy.
Nic nevidím, jen její vytrvalý, ale slabý jas. Avšak ty slabé paprsky mi jako jediné stále ukazují cestu vpřed.
Viděl jsem hvězdy jasnější. Některé mě vedly spolu s ní. Vedly, ale už nevedou. Jen ona malá stříbrná, kterou jsem předtím moc ani nevnímal, mi stále dělá společnost.
A já jak ji následuji přemýšlím. A najednou s novou myšlenkou...
Zjišťuji, že zářivější hvězdy není, protože ona jako jediná zůstala.

Háďátko si vždy přálo zažít ten pocit, když vám vlasy vlajou ve větru, i když aby jsme byli přesní, pro čínské draky je to hříva místo vlasů.
Přálo si zažít tu volnost a chtělo si hrát v těch nádherných bílých chomáčcích.
Kdybych mohlo létat, netrčelo bych tady dole na tomhle bílem studeném cosi. Zamračilo se háďátko.
Všude jen tenhle sníh, sníh, led a... Remcalo v duchu háďátko, když si všimlo lidí.
A bylo překvapené co to ti lidi dělají.
Proč sedají na tak divná prkna? Divilo se. A proč jedou dolů, když vyšli nahoru? Nechápalo je.
Počkat... Vždyť oni letí!

Sliby se mají plnit. Pomyslela si.
Proč jsi mi jen tehdy dal ten slib? Povzdechla si a začala vzpomínat.
Na slib stvořený mezi dvěma dětmi. Na slib, který oba složili, když jim bylo jen pět let. Na slib a na vzájemnou přísahu.
„Anne, až budeme staří a velcí, tak se vezmeme a budeme navždy spolu! Já přísahám Anne, že tě nikdy neopustím.”
Též jsem tehdy přísahala, Same. Smutně si pomyslela Anne, při vzpomínce na jeho slova.
Nesplnila jsem ji, tak proč jsi ji musel splnit tak doslovně? Otázala se sama sebe a přiložila ruku na srdce, které dřív bylo jeho.

Mám zlatý klíč, od bran vzdálených. Zlatý klíč, jenž každý touží mít. Zlatý klíč... To něco, co já už nesmím použít.
Nesmím. Nemůžu. Splnil už mé přání, to přání sobecké, jen pro mě určené. Zavedl mě do jednoho ze vzdušných zámků, které zhmotněnými přáními jsou. Zvolila jsem, vybrala jsem, dostala jsem, co jsem chtěla.
Užívala jsem si svého přání, avšak to pro mě nebylo dost. Vzala jsem do ruky znovu zlatý klíč, toužíc mít toho víc.
Mám zlatý klíč, který je pro mě prokletý. Zlatý klíč, jenž potrestal mé sobectví. Toužíc víc, ztratila jsem vše.
A teď...
Zlatý klíč jsem.

Zoruaku! Máme vlastní bratrstvo. Ano konečně máme. Zoruaku! Prosím rozhodni jak se budeme jmenovat. Budeme se jmenovat vlci, ať naše přátelství a víra přetrvá navždy. Ano vlci! A ty Zoruaku budeš naším vůdcem!

Jak je to jen dlouho. Vzpomněl si Zoruak při pohledu na krajinu. Tak dlouho... Povzdechl si.
Je čas. Pomyslel si Zoruak a vykročil směrem k městu.
Konečně doma. Radostně se usmál, když ucítil vůni známého větru. Bude si mě ale ještě někdo pamatovat? Zachmuřil se hned vzápětí.
„Stát! Dovnitř nikdo nesmí!” byl zastaven u brány.
„Dobře, ale řekni vlkům, že jsem doma.”
„Kdo že?”
„ Zoruak,” usmál se.

„Drahý, tohle místo nemůže být, to správné,” znechuceně se podívala na sklepní stěny a na uložené víno, „koukni na toho pána. Vždyť je to jen obyčejný sklepmistr!”
Než muž stihl zareagovat, tak se ozval hlas sklepmistra.
„Máte pravdu, slečno. Sklepmistr, mág, kouzelník a alchymista k vaším službám,” usmál se na ni bez emocí, „Mám pocit, že tady někdo nebyl pořádně seznámen,” podotkl tiše k muži.
„Co si dnes přejete?” otázal se po krátké odmlce páru.
„Nic důležitého, sklepmistře, jen položku číslo 413,” odpověděl muž.
„Takže víno,” zasmál se sklepmistr, „A co tady pro slečnu?” otázal se.
„Jen zasvěcení,” odpověděl muž.

Nastalo léto a háďátko se radostně prohánělo po louce. Miluji léto. Běželo spokojenému háďátku v hlavě.
To teplo. Ta krása. Uvažovalo. Tak hezké květy, počkat... Zarazilo se háďátko. Všimlo si kytky, kterou zatím nevidělo, pelyňku.
Tak tahle kytka vůbec není hezká. Hned ji zkritizovalo. Avšak nevoní tak špatně. Pokusilo se zlepšit svůj názor.
Nevypadá pěkně, voní dobře, jakpak asi bude chutnat? Začalo háďátko přemýšlet.
Zatímco se rozhodovalo, tak svým pohledem pelyněk probodávalo.
Jedovaté to není, to vím, tak proč bych to nemohlo ochutnat? Rozhodlo se.
Utrhlo lístek. Ochutnalo.
„Fuj to je hořké!” zasyčelo a k pelyňku se už nikdy nepřiblížilo.

Jakmile se postava vynořila zpoza papírů věděla, že se nezmýlila, byl to Dante.
„Dante! To jsem já Eleanor.” radostně spustila.
„Chodili jsme do stejné třídy pamatuješ?” nedala mu žádnou šanci odpovědět, protože hned pokračovala, „byla jsem to já, kdo s tebou dělal závěrečnou zkoušku. Měli jsme za úkol splnit jednoduchou žádost a pak její hotovou podobu poslat tomu, kdo o ní požádal. Sice mi simulace šli úplně v pohodě, tehdy bych ale vytvoření příběhu naostro nedala, kdyby nebylo tebe,” dalo by se říct, že ze sebe téměř vychrlila.
Dante ale mlčel a Eleanor si uvědomila, že něco není v pořádku.

Autor sedí, přemýšlí, nemůže dostat nápad na zadané téma. Přemýšlí dál, ale už ne o tématu. Dostává nápad, co by se stalo, kdyby se nějaké témata zakázala, přece jen s tímhle nedokáže navázat na žádnou sérii.
Přijde mu tak blbé, že dokonce přemýšlí, že by se to vážně mělo udělat. Kouká se do historie a...
Zjišťuje, že tady byla mnohem horší, jen on se s nimi nesetkal. A dochází k závěru, že téma není tak špatné, že přece jen něco sepíše.
A zatímco přemýšlí co napíše, uklidňuje se myšlenkou, že vždy může být téma horší, že není potřeba nic zakazovat.

Mířím domů, blížím se už k našim dveřím.
Otevírám první dveře a připravuji se na otevření druhých.
Obrňuji se a začínám se soustředit na maximum, za těmito dveřmi totiž čeká bestie.
Strkám klíč do zámku a už to začíná.
„vrrr, baf, baf!“ už o sobě dává najevo.
Otočila jsem klíčem, já i bestie slyšíme jasné cvak.
„baf, baf!“ zvyšuje intenzitu a vydává zvuky ještě hlasitěji.
Otáčím klíčem podruhé.
Bestie se teď snaží ke mně dostat ještě intenzivněji, začíná skákat na dveře.
Otevírám druhé dveře připravená se bránit...
„Né moji tvář ne! Nechci ani žádnou hubičku!“ vítám se s naším psem.

I když si háďátko myslelo, že je drakem, jednou nastal den, kdy pohybovalo a váhalo o tom co si má myslet o svém těle.
Jak sebe častokrát popsalo a o sobě řeklo, že je chytré, tak bylo jasné, že si toho rozhodně všimne, řeklo by pravděpodobně háďátko.
Moje tělo je prostě hadí. Zachmuřeně uvažovalo. Avšak má matka byla rozhodně drakem. Přemýšlelo dál. Jak... Jak je to možné? snažilo se přijít na rozumnou odpověď.
Na nic ale nepřicházelo. Chtělo to vzdát, avšak dostalo geniální nápad.
Už vím! Tohle tělo je jen falešná identita. A háďátko bylo na nějakou dobu zas šťastné.

„Řekni mi pravdu, kde jsou?” chladným hlasem řekla.
„Prosím neubližuj mi, vůbec nevím koho myslíš!” vyděšeně vykřikl.
„Však víš, jsou to ti co schováváš ve sklepě.” ušklíbla se.
„Já o žádných temných elfech nevím!” vykoktal ze sebe muž a jeho tvář nabrala křídové barvy.
„O elfech? Kdo se ptal na elfy?” vítězoslavně se na něj podívala.
V tu chvíli muž věděl, že pochybil a zmohl se jen zeptat na jednu otázku.
„Proč je chceš zabít? Co ti udělali?”
„Oni? Pravděpodobně nic, avšak jejich vinou je to, že jsou temnými elfy. Hnusná stvoření, jejich vinou je jejich existence, proto musí zemřít.”

Přišel podzim.
Brr, zase spousta deště, bahna a lepícího se listí. Pomyslelo si háďátko podrážděně.
Nemělo podzim rádo. Proč nemůže být místo podzimu druhé léto? Častokrát uvažovalo. A k tomu i zima, aby neexistovala. mihlo se háďátku v hlavě.
Hm, a co k tomu přidat i jaro?. V tu chvíli si připadalo jako génius.
Při myšlence na věčné léto radostně zakmitalo ocáskem. To ale nemělo dělat.
Ani nepostřehlo jak, ale už letělo bahnem, listím přímo do kaluže.
Žbluňk. Hlasitě dopadlo do vody.
Plno hněvu se podívalo na hladinu a hned vědělo, že tohle zrcadlo je jeho přítel, ukazovalo totiž draka.

Vzpomínám na ty časy, kdy jsme byli mladí. Vzpomínám na to, jak jsme měli pocit, že jsme jiní, výjimeční a volní, volní tak, že to pro nás v budoucnosti bude skoro neskutečné.
Vzpomínám a nechci zapomenout. Chci si uchovat vzpomínku těch příjemných dnů, radosti a mládí. Toho, že jsme ještě byli spolu, já a tvůj otec, mé drahé dítě.
Ani nevíš, jak moc se chci vrátit do těch časů, avšak už nemůžu.
Mám jen jedno přání. Jen jedna věc mi může být na smrtelné loži splněna.
Moje sladké milované dítě, přeji si, aby všechny dny v tvém životě byli příjemné.

-Ministerstvo Nových začátků
Čas: těsně před desátou

V místnosti, ve čtvrtém patře, oddělení vyřizující žádosti čtenářů, číslo 66 stále svítilo světlo. Toho si všimla mladá důstojníce z oddělení pro odpověď autorům.
Plna nedůvěry k svým kolegům z druhého oddělení se vydala zhasnout tu lampu, kterou nějaký blbec nezhasnul.
Budova byla tichá a jediný zvuk, který se budovou rozhléhal byl klapot jejích podpadků na schodech.
Dorazila k pracovně číslo 66 myslící jenom na zhasnutí toho pitomého světla.
Vešla. Zhasla. A hned na to zas rosvítila, protože z hromad papírů se ozval rozčílený hlas.
A s úderem desáté hodiny překvapeně řekla.
„Dante?“

Matko. Byla první myšlenka malého hádka.
„Matko,” zasyčel zoufalým hlasem několikrát ke své nehýbající se matce.
„Matko,” trpce volal, když ho lidi hnali od matky.
Matko... Volal v myšlenkách ke své matce, k nebi, dožadující se odpovědi.
Matko. Až jako starý, se pochybovačně začal ptát v duchu své matky, jestli je vůbec drakem, po celém životu ve víře, že je, a smíchu, který ho při téhle víře doprovázel.
„Matko,” srdceryvně zaznělo naposled, když spatřil po dlouhých letech zlatou hřívu a hlavu své matky, tančící nad hlavami lidí při Dračím tanci. V té chvíli už věděl. Věděl, že nikdy nebyl drakem.