Moje články

Irena se opřela o hůl zakončenou dračí hlavou a oslovila kamenný náhrobek.

„Ahoj, Ryko. Vím, že jsem tu za ta léta, co tu ležíš vedle Samuela, ještě nebyla, ale znáš mě. Před těžkými věcmi jsem vždycky utíkala. Celý život jsem strávila v pohybu, na cestách… Když jsi odešel… Opakovala jsem, že jsi na hvězdném nebi a ne tady v hlíně, ale ty víš, že to byla výmluva. Prostě jsem si nechtěla přiznat, že ses vydal někam, kam jsem za tebou nemohla. Promiň mi to. Teď jsem tady, můj milý, a přišla jsem ti říct, že mám sbaleno. Brzy se uvidíme.“

„Máte právo nevypovídat…“

Gabriel zatýkací formuli neposlouchal, její znění si ze studií pamatoval.

Místo toho se snažil popasovat se s tím, co všechno se během jediného dne změnilo. Rozpadly se veškeré iluze, které měl o svém otci, dokázal, že si poradí s vyšetřováním vraždy, bojoval na život a na smrt a vyhrál, a teď se ještě nechal zatknout za použití magie, aby zachránil vlkodlačku, se kterou se spřátelil.

Až se zítra ráno probudí, bude někým jiným než včera. Jeho život se bude už navždycky dělit na Předtím a Potom.

Až se zítra ráno probudí, bude sedět v cele předběžného zadržení.

Když se Briwal po korunovaci setkal s Talzidem, zmítal jím vztek a bezmoc. Šlechtic byl věrným následovníkem Briwalova otce a pomáhal starému králi všemi zvěrstvy.

Jenže vzato doslova, neudělal nic protizákonného. Rozetínač a Supové znásilňovali, kradli a vraždili. Talzid jen poskytoval své muže a peníze svému králi jako správný poddaný. Kdyby za to měl viset, musel by Briwal popravit celou ollienskou šlechtu.

Mohl by. Teď byl králem on, mohl všechno.

Pokud by byl ochoten stát se svým otcem.

A tak s nuceným úsměvem přijal Talzidovu přísahu věrnosti a sám sobě slíbil, že počká na Talzidovu chybu. Však on nějakou udělá.

Osamělá kožoměnkyně se zapotácela a odhrnula si z obličeje dlouhé tmavé vlasy. Silnička mezi vesnicemi byla temná a žena měla upito. Prokletý si olízl rty. Alkohol v krvi chutnal odporně, ale zjednodušoval lov.

Žena zakopla a málem upadla, přímo před jeho úkrytem. Prokletý zaútočil.

V další chvíli už se k nim po silnici řítilo z každého směru jedno auto a jeho zamýšlená oběť ho zkušeným chvatem složila na zem. Než pochopil, co se děje, z aut vyskákali Lovci.

„Jsi v pořádku, Nancy?“ zavolal jeden z nich.

„Nekvokej kolem mě a radši mi s ním pomoz,“ zavrčela a sevřela Prokletého pevněji.

Řemeslníci, opravující tvrz Maurent, se děsili chvíle, kdy se objevila baronka Irena.

Ne že by byla nepříjemná nebo přehnaně náročná. Naopak, práce ji zajímala. Až příliš.

Irena Maurentová si chtěla všechno vyzkoušet.

Výsledkem bylo, že si málem usekla prst, div se neskutálela ze střechy, a její zídku zedníci opravovali celý den. Kovář se před ní zatím úspěšně schovával.

Protože baronky se zlomeným vazem neplatí řemeslníkům, nakonec za ní vyslali nejhubatějšího z nich, mistra tesaře.

„Paní, nechtěla byste se dnes projet po okolí? Je krásně.“

„Dnes jsem chtěla pomoct…“

„Paní, ať se jedná o kohokoliv, nejvíc mu pomůžete, když nebudete pomáhat.“

Tým viděl Jaspera čelit duchům různé síly, dokonce i jednomu démonovi, a problém v něm vždycky vyvolal jen větší odhodlání. Proto pohled na elitního vymítače, který pobíhá jako slepice bez hlavy a přehrabuje každý kout svého obytného přívěsu, přinášel určitý neklid.

„Tak ti nějaké koupíme,“ uklidňovala ho Phoebe.

„Nejbližší obchod je tři hodiny odtud,“ odsekl, vyklepal deku a pak s ní vztekle mrštil do kouta.

„Tak se holt obejdeš bez nich.“

„Chceš, abych byl ve vrcholné formě? Chceš. A bez nich mi to pořádně nemyslí!“

Před přívěsem se objevila technička Hope.

„Co se stalo?“ zašeptala Kaydenovi.

„Jasper si zapomněl háčkování.“

Kněžně Myrael medovina hořkla v ústech. Už dvakrát se pokusila stát se královnou Deabartu a dvakrát prohrála. Nejdřív místo ní zvolili toho arogantního mizeru Aodhana a teď zvítězil jeho bratr Corann, bývalý člen její vlastní družiny!

Vlastně Corannovi nezáviděla. Dostal království sužované Běsy a i když všichni věřili, že si s nadpřirozenou hrozbou poradí, nikdo nevěřil, že to přežije. Byla ho svým způsobem škoda, byl to dobrý člověk, ale velké činy si obvykle žádaly velké oběti.

No nic, pokrčila rameny. Brzy bude další volba krále a to by bylo, aby to nevyhrála ta nejlepší kandidátka. Do třetice to musí vyjít.

„Co to je?“ zeptala se Nevaia zahradníka.

„Jakýsi exotický pták, kterého Jeho Výsost dostala darem od vyslanců z jihu,“ odpověděl muž.

Nevaia si prohlédla pestrobarevného opeřence, který nevzrušeně ozobával něco na zemi. Jeho peří se černě a zlatě lesklo a bílá hlava s černou páskou přes oči a dlouhá ocasní pera mu propůjčovala důstojnost. Skutečně, dárek vhodný pro krále.

„A co tamhle stavíte?“

„Chystáme pro ten dárek obydlí. Prý žijí podobně jako slepice, tak jsme koupili kurník a trochu ho upravujeme.“

Nevaia zamrkala a pousmála se. V celé situaci se někde skrývala metafora, jen ji nebyla schopna dát do slov.

Nancy a Ryan se do sebe zamilovali, protože když společně mlčeli, bylo jim dobře. Tím samozřejmě nechci říct, že spolu vůbec nemluvili, jen že některé věty mezi nimi zazněly jen výjimečně nebo vůbec.

Nevím, co bych bez tebe dělala.

Vrátila jsi mi do života smích.

Položila bych za tebe život.

Miluji tě.

Kdybyste se jich zeptali, jestli jim nechybí vyznání lásky, jen by se nechápavě zamračili. A možná by se jim vybavila jiná slova.

Klidně tam přespi, ať nesedáš do auta unavený, já děti zvládnu.

Dáme si závod domů? Tři, dva, jedna...

Dej mi chvilku, jdu s tebou.

Chceš kakao?

Gabriel zíral na dno plechovky a v hrudi ho pálilo něco, co nedovedl pojmenovat.

Přitom taková hloupost. Došla mu káva, to se lidem stávalo dnes a denně.

Celý jeho život byla káva něco, co si objednal v kavárně nebo u někoho ze služebnictva. Prostě požádal a zakrátko se před ním objevil šálek. Jenže teď…

Odešel z domova. Zřekl se svojí rodiny, odhodlaný se protloukat životem sám. Čekal, že to bude náročné, ale každý den narážel na nové problémy, byť často malicherné. Jako třeba že nemá nikoho, kdo by mu připomněl, že má dokoupit kávu...

Na dno plechovky dopadla osamělá slza.

Když Ryko vstoupil do pokoje, Irena právě zírala do zahrady.

„Veverka má zase mladé?“ zeptal se.

Irena zavrtěla hlavou, položila si prst na ústa a ukázala pod starou jabloň. Ryko vykoukl a uviděl Robina, jejich nejmladšího syna… s knihou?

„Není to Rylan?“ šeptl. Dvojčata sice nebyla jednovaječná, ale i tak vypadala skoro stejně. Lišily se hlavně jejich povahy – Robin nikde neměl stání, Rylan upřednostňoval hudbu a knihy.

Irena znovu zavrtěla hlavou. „Takhle tam sedí od rána. Nikdy jsem neviděla, aby u něčeho vydržel tak dlouho v kuse.“

„Co je to za knihu?“

„Ten cestopis, co jsi mi přivezl z Tristu.“

„Měla by ses tátovi omluvit.“

Raquel si odfrkla. „On vychladne.“

„O to nejde. Potřeboval na té slavnosti celou rodinu, vyhlížel tě a pak zjistil, že ses na nás vykašlala.“

„Zapomněla jsem,“ opravila ho Raquel. „Dovedu si představit, jaké kázání má pro mě nachystané. Díky, nepotřebuju. Nemůžeš za ním zajít ty? Vysvětli mu, že mám těžké období, potýkám se s depresí nebo tak něčím…“

„Vážně?“ zvedl Gabriel obočí.

„Ne, ale ty to prodáš tak, že se táta uklidní a všichni budeme spokojení. Máš to u mě.“ Raquel poslala bratrovi vzdušný polibek a odešla.

Gabriel si povzdechl a vydal se za otcem.

U filmů, seriálů a knih mě vždycky pobaví, když vidím vědce vyobrazené jako pedantické suchary bez emocí. S pěknou řádkou vědců jsem se v životě potkala a zasvětím vás do tajemství.

Ti nejlepší vědci jsou v hloubi duše vypravěči. Nechtějí si zapamatovat dlouhý seznam faktů, chtějí příběh. Možná v názvu práce zmiňují reparační mechanismy buněčného dělení, ale ve skutečnosti vidí princeznu Buňku, místo draka nepovedenou rekombinaci chromozomů, a v roli prince hrdinnou molekulu. Vypráví příběhy, které objevují v mikroskopech, dalekohledech, nebo třeba v elegantní rovnici.

A každý, kdo kdy viděl diskuzi na vědecké konferenci, ví, že emoce jim rozhodně nechybí.

Tařina matka uctívala Širmanu, bohyni otroků, a věřila, že když bude dobře sloužit, po smrti se dostane do Širmanina paláce, kde ji čeká věčný blahobyt. Pokud by ale byla špatnou otrokyní, čekalo by ji po smrti další otroctví v Širmanině paláci.

Pak Tara přišla do Deabartu, kde věřili na Otce a Matku, kteří se o ně starali, a smrt považovali za Matčin dar, poslední útěk před utrpením. I když lidé v Deabartu nebyli svou přirozeností laskavější než v císařství, jejich náboženství bylo. Přestože Tara neměla příliš blízko k žádnému božstvu, nepochybovala o tom, ve které víře bude vychovávat svoje děti.

„Pomohla jsem ti?“ zeptala se Lydia.

Cameron si dlouze povzdechl. „Potvrdila jsi to, co říkaly všechny ostatní metody. Pořád to nedává smysl.“

„To nemusí. Ale pokud osud volá tak silně, neměl bys ho ignorovat. To nosí smůlu.“

Cameron o jejích slovech uvažoval celou cestu domů. Gabriel za ním nedávno přišel a žádal ho o pomoc s hledáním jedné čarodějky, ale jako by se pouhým překročením řeky dostal do hledáčku vyšších mocností a ty si ho teď vyvolily.

Doma ani nestihl svléct kabát a už zvonil telefon. Cameron zvedl sluchátko.

„Ahoj, Came, tady Gabriel.“

Náznaky osudu dnes měly delikátnost rány lopatou.

„Lydie, potřebuju věštbu,“ vyhrkl Cameron. „Věštil jsem si všemi možnými způsoby, co dělat s tou situací kolem Douglasovy smrti, ale odpovědi nedávají smysl.“

Mladá vědma se podívala na jeho popravdě trochu nepříčetný výraz a přikývla. Jakmile o chvíli později vklouzla do transu, proroctví už čekalo:

„Zavolej dávného přítele se zlatem ve vlasech, sazemi na rukách a ohněm v duši. Postav ho proti zlu, postav ho po boku vlčice, postav ho mezi nás, a on se postaví do čela. Až prolije svou krev, pomstí krev a bude krví pokřtěn, tehdy odvrhne krev. Pokud se to všechno stane, pak západ zažije úsvit.“

„Počkej, chlapče, nespěchej.“

Briwal se rozhodl drzost hraničící s urážkou přejít mlčením. Jednak pocházela z úst jeho tchána, a ten si přece jen mohl dovolit víc než ostatní, a potom – Briwal ještě nebyl králem. Od trůnu ho dělilo posledních pár desítek kroků, musel už jen projít královskou zahradou a najít svého otce.

„Bude tam mít svoje Supy,“ pokračoval jeho tchán. „Nech někoho jiného, ať jde první.“

„Nikoho nepošlu do situace, které nejsem ochoten čelit sám,“ odvětil Briwal. Se zbraněmi mu to nikdy nešlo a zatím nikdy v životě nikoho nezabil, ale to se mělo brzy změnit.

Otevřel branku a vstoupil.

Gabriel se rozhlédl po výrobní hale zničené výbuchem. Kolem epicentra vyšetřovatelé odebírali vzorky. Sanitky se zraněnými už odjely. Strážníci zajistili celý objekt a Gabrielovi právníci debatovali s vedoucím vyšetřování. Najednou se otevřely dveře a všichni jako by se na moment zastavili v přítomnosti někoho většího než obyčejný člověk.

Gabrielův otec dorazil.

A Gabriel se cítil zase jako malý kluk, který rozbil matce oblíbenou vázu.

Uriel Kalmbach přejel celou spoušť pohledem a pánovitým gestem si zavolal právníky.

„Všechno ohledně této továrny řešte se mnou,“ oznámil. „Gabriel od této chvíle nezastává ve firmě žádnou funkci.“

Na syna se při tom ani nepodíval.

Jasper Dunne dokázal být okouzlující, a o ženy nikdy neměl nouzi. Jenže když potkal Abigail Ransomovou a nevěděl si rady.

Odmítla nabídku pracovat v jejich firmě a zmizela mu ze života.

Samozřejmě, mohl si vzít ze životopisu její číslo a pozvat ji na kávu, jenže to nebylo ono. Chtěl ji, ale zároveň chtěl, aby začala svoji inteligenci využívat k něčemu pořádnému, aby ta síla a schopnosti dřímající pod povrchem konečně vykvetly do plné krásy.

Vždycky si myslel, že až potká ženu jako Abigail, bude to jednoduché, vždyť už nebyl žádný zmatený panic.

Jenže když Abigail poznal, přesně tak si připadal.

Když Fanreda zajali, pocítil jedině úlevu, že si konečně odpočine od války, kterou vést nechtěl. Od té chvíle si připadal stejně jako když zabil prvního člověka – jako housenka v kukle, jako by jeden Fanred umíral a rodil se nový. Jenom nevěděl, kdo se z něj vlastně stává.

Průčelí rícasealského paláce zdobil motiv slunce. Když k němu Fanreda vedli, mraky se rozestoupily a slunce se zalesklo jako skutečné. Zároveň paprsky polaskaly Fanreda po tváři. Jako polibek matky na rozloučenou, polibek matky na přivítanou.

Nevěděl, jaký bude nový Fanred, ale věděl, že v zajetí stráví dost času na to, aby ho poznal.

Ještě kousek, plížil se Ryko ke dveřím. Irena se držela těsně za ním. Už se natahoval po klice, když v tom-

Vrznutní podlahy. Jedno jediné, ale ve večerním tichu zaznělo jako výkřik umírajícího tvora.

Ryko i Irena ztuhli a zatajili dech.

Jedno zafňukání, pak druhé, a pak se Robin rozplakal naplno. O vteřinu později se k němu přidal Rylan. A všichni věděli, že za pár minu se ve dveřích objeví Sofiina rozcuchaná hlavička.

Irena na Ryka vrhla pohled, který vydal za tisíc slov.

„Ráno zajdu za truhlářem, ať se na to prkno podívá,“ zavrčel a poraženě se vrátil k postýlkám.

Předvídala Gormlaith i tohle?

Tara věděla, že byla do Deabartu přivedena, aby sehrála určitou roli. Celý její příběh, od vidění vědmy Gormlaith, přes magický příchod až po závěrečnou bitvu s nadpřirozenými Běsy, připomínal pečlivě připravené představení, jako ty, na které se Tara chodívala dívat na schody před Chrámem tisíci božstev. Jen tady herci nerozpohybovávali dřevěné loutky taháním za provázky, ale jakési tajemnější síly dávaly přesnými zásahy do pohybu osudy celých království.

Všechno ale možná naplánované nebylo, pomyslela si Tara a přitáhla si na klín synáčka. Poté, co jsem splnila svou úlohu, jsem si přece jen svůj osud mohla zvolit sama.

Tak se na to podívejme, pomyslel si Gabriel.

Jeden podnikatelský synek, toho času v nemilosti

plus

jeden dědic čarodějnického klanu, který se snaží přesvědčit ostatní čarodějky, že je dost dobrý

plus

jeden detektiv, toho času chodící o holi

plus

tři mladí vlkodlaci (jedna servírka v baru, jedna nedostudovaná medička, jeden výrostek zabývající se kdoví čím)

plus

jedna velmi talentovaná, velmi naivní fotografka

plus

neustále se měnící počet doktorů a zdravotních sester s velkým srdcem

plus

jeden opilý satyr, u kterého nikdo neví, proč se kolem nich pořád ochomýtá

plus

jeden nebojácný novinář s nabroušeným perem i jazykem

rovná se

změna?

„Máš všechno?“ zeptal se Cameron.

Gabriel si zkontroloval kouzlo nachystané v kapse a zažil deja vu – jeho cesta začala tím, že použil v sebeobraně podobné kouzlo. Tehdy ho použil, aby si zachránil život. Dnes měla lahvička v jeho kapse zajistit, aby zemřel.

„Nejdřív rozbij lahvičku, pak vdechni prášek,“ kladl mu Cam na srdce.

„Takže náš geniální plán je zabít ho?“ založila si Evangeline ruce na hrudi.

„Zastavit jeho organismus v čase, aby vypadal mrtvý,“ opravil ji Cameron. „A shodli jsme se, že musíme být o krok napřed tentokrát my. Takže, Gabrieli, nezapomeň – lahvička a pak prášek, opačně to nebude fungovat.“

„Já to říkal.“

Gabriel probodl Aurelia pohledem, ale ukázal na židli vedle svého nemocničního lůžka: „Posaď se u nás.“

Od chvíle, kdy Gabriela postřelili během protestu za práva magických bytostí, měl jen málo návštěv a ty, co přišly, se většinou tvářili účastně a ustaraně, takže Aureliův podrážděný výraz představoval osvěžující zpestření.

„Říkal jsem, nechoď tam, budeš se divit.“

„Ale propustku jsi mi podepsal,“ připomněl mu Gabriel zlomyslně. Tušil, že si to Aurelius vyčítá, ale na ujištění, že k výčitkám není důvod, ještě nepřišel čas.

„A jak to dopadlo?“

Gabriel se trochu zavrtěl a zaškaredil se bolestí. „No, aspoň se nedivím.“

Když se řeklo zázrak, Ireně se vybavil jeden letní večer. Našla Ryka u okna jídelny, jak ladí loutnu. Zapadající slunce mu propůjčovalo zvláštní záři, až připomínal dračího pána.

„Už jsem nehrál roky,“ řekl. „Až se miminko narodí, bude se to hodit.“

Sklonil se ke strunám. Nakonec spokojeně pokýval hlavou, zadíval se na západ slunce jako by hledal inspiraci, a začal hrát.

A svět se zastavil. Irena zatajila dech. Čeledíni nechali práce a zvedli oči k oknu. Ptáci ztichli a zaposlouchali se. Tichem teplého večera se linuly jen tóny loutny.

V Tristenolu se dračí páni nevyskytovali – zázraky museli obstarat obyčejní lidé.

Jmenovala se Ája. Černá tříměsíční poukázka na flat coated retrívra. Když jsme si ji přivezli, vzali jsme ji k rybníku. Že si namočí tlapičky a čuchne si k vodě, když je to ten vodní pes.
Ája uviděla rybník, vletěla do vody jako torpédo a zavřela se nad ní hladina. Než jsme se rozmysleli, jestli pro ni skočit v botách nebo se zout, vynořila se, vyfrkla vodu a začala se nadšeně cákat na mělčině. Tři konsternované lidi na hrázi nevnímala.
O devatenáct let a hromadu psích dětí, vnoučat, pravnoučat, prapravnoučat a praprapravnoučat později na ten slunný den z rybníka pořád vzpomínáme.

Starý voják vyprávěl. Popisoval, jak se Briwal nepřítomně usmíval, když četl poezii. Jak kdykoliv Nevaia našla zanedbaný kousek zahrady, nedala si pokoj, dokud nerozkvetl. Jak Maila dokázala použít krásu jako smrtící zbraň. Škytavku, kterou Lycva dostala vždy, když se moc smála, a jak Fanred miloval pomerančové víno a rychlé koně.
„Můj pane, potřeboval bych spíš popis konkrétních událostí…“ přerušil ho písař.
Stařec si odfrknul. „To se můžeš dočíst v kronikách. Zapiš to, co ti říkám – to podstatné, co by nemělo být zapomenuto. Pokud si lidé budou pamatovat je, nejen jejich činy, pak jsem od nich odehnal smrt naposledy a navždy.“

„Kdo je můj otec?“ zeptala se Lycva jednoho dne.
Kirilla si povzdechla. Každé z jejích dětí jí tuhle otázku nakonec položilo. Kdyby žili jako usazenci, kteří připoutali ženu jen k jednomu muži, nemusela by takové dotazy zodpovídat, ale oni byli Ai Ciligh – vázala je jen krev, nic jiného.
„Nevím, kde je mu konec,“ řekla. „I na náš kmen byl… svobodný. U žádné rodiny nevydržel, toulal se po lese sám. Ale když zpíval, i Pramáti se zastavila a poslouchala, takovou měl moc.“
Kirilla si povzdechla ještě jednou. Kdyby se Ai Ciligh vázali, pak by se připoutala jen k otci své nejmladší.

Ryko Niman se probudil, když s ním jeho žena prudce zatřásla.
„Cseděje?“
„Mluvíš ze spaní,“ odsekla Irena.
„Co jsem říkal?“ posadil se a promnul si oči.
V Irenině hlase slyšel úsměv. „Že jsem nejkrásnější ženská, co jsi kdy viděl, a že mě miluješ víc než vlastní život.“
„Vážně?“
„Přesvědčovat tě nebudu, věř tomu nebo ne.“
Ryko zabručel, lehl si zpátky a přitáhl si peřinu až k nosu.
„Poslouchalo by se to líp, kdybys u toho byl při vědomí a věděl, co říkáš,“ ozval se tichý, váhavý hlas.
Rykova ruka tápala, dokud nenašla tu její a nestiskla. „Je to pravda pravdoucí.“

Nevaia se dívala z okna. K vráně, která seděla na zídce, se právě připojila druhá. Fanred mi kdysi vyprávěl, že na pláních havrani věští smrt. Platí to i pro vrány? Znamená ta druhá vrána, že Fanredova smrt není jediná, že někdo další bude následovat?
„Není mrtvý,“ pronesla Maila. „Prostě není.“
„Talzidova zpráva mluvila jasně,“ namítl Briwal.
„Talzid,“ nakrčila Maila nos. „Tomu tak budu věřit.“
„Vzhledem k tomu, že Fanredovu smrt pravděpodobně zosnoval, tak bych mu věřil.“
„Není mrtvý,“ zopakovala Maila tvrdohlavě.
Nevaia pozorovala vrány. Ptáci chvíli poskakovali po zídce, než odlétli. Třeba je to smrt, která se od nás odvrací..