Moje články

Lycva vyšla z jeskyně, kde spávala, a naskytl se jí jedinečný pohled. Z tunelů a kaňonů po stranách vycházely jednotlivé rodiny kmene Ai Ciligh jako pramínky, některé klidné a rozvážné, jiné halasné a vzájemně se předbíhající jako když voda v korytě klokotá a přeskakuje kameny. Všichni se pak setkávali v největší jeskyni v Zimovišti, kde se mísili a tvořili jednu souvislou lidskou řeku, pomalu tekoucí směrem k srdci Zimoviště. Nastala noc zimního slunovratu, noc písní a kouzel, čas na požehnání.
Lycva se zařadila za svou sestru a připojila se ke své rodině – jedna kapka v jednom pramínku v jediné řece.

Nevaia se bála. Od chvíle, kdy se políbili, Fanreda neviděla, zato král ji každý den zval do své společnosti – jako na dnešní snídani v zahradách. Ona strnule seděla, on se probíral hrozny vína, dokud nenašel tu největší, nejšťavnatější kuličku a podržel ji Nevaie před obličejem.
Králi se neříkalo ne. Rozevřela rty a nechala ho, aby jí kuličku vložil do úst.
„Mohl bych tě mít kdykoliv,“ řekl, zatímco jeho prsty se znovu zabývaly hrozny. „Ale rozmyslel jsem si to. Ožením se s tebou. Ano, to bude lepší.“
Ani se nezeptal, pomyslela si otupěle, zatímco jí další kulička vína hořkla na jazyku.

Ze skupiny, která bránila úvoz, zůstal poslední muž. Laivovi spolubojovníci ho obklopili a smáli se jeho pokusům zvednout se. Když už se zdálo, že vstane, někdo ho shodil zpátky do bláta. Laivo musel ocenit nepřítelovo odhodlání – třásl se vyčerpáním a bolestí, krvácel z nespočtu ran, a přesto odmítal zemřít na kolenou.
Laivo odstrčil nejhorlivějšího z trapičů a nabídl nepříteli ruku. Muž k němu zvedl oči, ve kterých se nezračila ani špetka naděje, ale zato hodně vděčnosti a úlevy. Přijal Laivovu dlaň a nechal se vytáhnout na nohy.
Laivo by přísahal, že muž vzdychl úlevou, když mu Laivova dýka probodla srdce.

Fanred se ztěžka posadil na stoličku a zul si vysoké jezdecké boty. Pořád ve vlasech cítil vítr, svaly ho příjemně bolely a byl cítit koňským potem. Vesnice a pole kolem Anlonny sice neposkytovaly příležitosti k nevázanému trysku jako jeho panství na pláních, ale i krotší projížďka dokázala provětrat hlavu a ulehčit srdci.
Pomalu se svlékl a ponořil se do vany s horkou vodou. O něco později, vymydlený a navoněný, minul jezdecké oblečení a vysoké boty a místo toho si oblékl zdobené roucho a obul měkké kozinkové střevíce. Čas pro zábavu skončil, čekala ho práce a jeho výstroj tomu musela odpovídat.

První noc, kdy byl Fanred zpátky v paláci, Nevaia nemohla spát.
Briwalovi milovaní básníci popisovali spojení mezi lidmi, kteří se milují, jako by jejich srdce byla jedním orgánem ve dvou tělech. Před mnoha lety to Nevaia tak i cítila. Když dnes Fanreda uviděla živého a zdravého, i přes zprávy, které tvrdily opak, cítila úlevu a radost, ale žádnou touhu a lásky jen tolik, kolik jí chovala k Briwalovi nebo Maile. A když se díval on na ni, nevěděla, na co myslí. Dřív to poznala okamžitě.
Pokud měli básníci pravdu, když mluvili o spojených srdcích, pak jedno z jejích někdo amputoval.

Fanred hlídkový ochoz v pevnosti Raban nenáviděl.
Nikoho nenapadlo nic lepšího, než na vrcholku skály nad pevností postavit úzký chodník a každých osm hodin tam poslat nějakého nešťastníka na hlídku.
A tihle nešťastníci z něj občas padali na skalnaté úbočí o mnoho sáhů níž. Veřejným tajemstvím bylo, že se takové nehody stávaly hlavně těm, kdo byli do Rabanu posláni za nějaký prohřešek. Jako třeba Fanred.
A to já jsem oproti Nevaie dopadl ještě dobře, pomyslel si, když se zabalil do pláště a přitiskl záda ke studené skále za sebou.
Na rameno mu dopadla první dešťová kapka.
To tu ještě chybělo.

Briwal se posadil, otevřel truhličku s knihou a vytáhl svitky, navázané za sebou do řady. Každý svitek představoval jednu kapitolu a díky tomu snadno našel to, co hledal – příběh krále Juluena. Rozvinul ho a začal číst o muži, který nevyhovoval žádné představě o tom, jak by měl král vypadat. Vyrostl jen do výšky desetiletého dítěte, nikdy se neoženil, ve volném čase se věnoval vyšívání (někdy i při jednání Rady), ale udělal toho pro království tolik, že jako jediný král měl v knize vlastní kapitolu – a všechno dokázal jen s pomocí bystré hlavy a železné vůle.
Mladý princ četl a snil.

Laivo už pro velitele nemohl udělat víc, a tak přikládal na oheň a čekal, až pro něj přijde smrt. Už to bylo spoustu let, co na ni musel čekat – když jí někoho posílal on, přišla bez otálení. Jenže se nedokázal přimět k tomu, aby veliteli zasadil ránu z milosti.
Dívky z Ai Ciligh si všiml těsně před tím, než vykročila z lesa, ale nevěnoval jí pozornost, dokud nevstoupila do tábořiště. Čekal na někoho většího, známějšího a mocnějšího než bylo zelenooké děvče s korálky ve vlasech, ona ho jen rušila.
„Vím, jak vypadá smrt,“ řekl jí. „A ty to nejsi, paní.“

Briwal odolal pokušení otřít si zpocené ruce do slavnostní róby a předstoupil před Zemskou radu správců provincií, která musela schválit jeho korunovaci. Jenže správcovství byla udělená pozice, ne zděděná, a starý král ji dával jen přátelům. Čtyři ze šestnácti Briwal vydíral, pět podplatil a jednomu z nich prozradil, kdo doopravdy zabil jeho syna. Teď jen doufal, že si všichni uvědomují, že protivit se novému vládci není nejchytřejší.
„Kdo je pro, abych byl korunován králem Ollienu?“
Zvedlo se šestnáct rukou, některé hned, některé váhavě, ale všechny ho podpořily.
Správcovství byla udělená pozice a nedostávali ji hlupáci a lidé bez politického čichu.

„Z toho kluka nikdy nic nebude,“ zavrčel král Hanbet při pohledu na svého mladšího syna. Briwalovy hubené paže se mu třásly námahou, když znovu zvedal meč.
Opodál cvičili jeho bratr a bratranec, meče zvonily a oni se smáli každé dobré ráně.
„Kdyby byl aspoň z poloviny jako tvůj Fanred,“ poznamenal král směrem ke své sestře.
„Možná bys měl z Briwala větší prospěch, kdybys respektoval, jaký je,“ odvětila
„Respekt z něj válečníka neudělá,“ zabručel král. „Jenže když jsem z něj nedokázal vychovat muže doteď, už se mi to nepovede. Ať si má respekt a ať ho s ním vychovávají třeba archiváři.“

Kirilla ukázala na nenápadnou bylinu.
„Babské ucho,“ vysypala ze sebe Lycva pohotově. „Čaje na bolesti zubů a krvácení dásní, proti nadýmání, proti ženským bolestem. Nejlépe funguje s písní proti černé krvi a písní na uvolnění.“
„Tak ji utíkej natrhat.“
Sledovala, jak Lycva sbírá bylinky, a i přesto, že svítilo slunce, se jí do srdce vkradl stín. Už skoro neměla co dceru učit. A co potom? O Lycvu se jako o jedinou ze svých dětí bála. Měla otevřené, zranitelné srdce, skoro předurčené k tomu, aby ho někdo zlomil. Jestli se to stane, ani tak mocná bylina jako babské ucho jí neuzdraví.

Briwal si měl vychutnávat první večer svobody, ale dnes se svět postavil na hlavu, a on se s tím snažil srovnat. Získal všechno, za co bojoval, ale měl pocit, že spoustu věcí vyhodil z pomyslného okna – své sny plné poezie, svou volnost, své čisté ruce…

Z Nevaina okna na trávník létaly šaty jako podivní motýli. Ne všechny, jen ty, ke kterým se vázaly špatné vzpomínky. Šaty, které na sobě měla na popravách, dárky od podlézavců, cokoliv, co jí král přikázal nosit. I když to nemohlo zacelit její roztříštěnou duši, každá věc, kterou vyhodila z okna, ji o krůček přibližovala budoucnosti.

„Ollien tvoří…“ soukal ze sebe korunní princ Soleen.
Šestnáct provincií, nesl se učebnou šepot.
Učitel se zamračil na mladšího prince, který se skláněl nad tabulkou a procvičoval si psaní. Ještě nebyl ve věku, kdy by se měl zapojovat do hodin politiky.
„Šestnáct provincií. Každá má správce, který udržuje záznamy…“
Vybírá daně… zašeptal někdo.
Fanred, bratranec princů, zadusil smích.
„Pokračuj, Urozený Fanrede,“ zabručel učitel. „Další povinnosti správce?“
Předsedá provinčnímu Tribunálu…
Učitel si promnul kořen nosu. „Můj princi,“ obrátil se k neviňátku v rohu, „připojíš se k nám? Protože jinak budu muset zavolat kněze, aby vyhnal ducha, který nám tu zřejmě straší.“

Na míse s ovocem leželo dokonalé jablko – červené, lesklé, vybízelo k nakousnutí.
Mělo jediný problém. Ráno na míse ještě nebylo. Briwal tušil, že sloužící by mu jistě potvrdili, že někdo z královy domácnosti ho přinesl jako pozornost. Jenže princům, kteří v poslední době příliš často vyjadřovali svůj názor, nikdo dárky neposílal.
Možná plaším zbytečně. Třeba není otrávené…
„Dejte tu mísu odnést králi. Jako dar,“ přikázal.
U večeře se jeho otec tvářil kysele a mísa s ovocem stála netknutá uprostřed stolu. Briwal věděl, že sloužící ji po večeři zlikvidují. Už se naučili, že jíst zbytky od královského stolu bývá zdraví škodlivé.

„Teď pro změnu Lisan al-Gaib,“ mumlal si znechuceně Osud, zatímco putoval mnohovesmírem. „Předtím hned tři ňoumové se světelným mečem, a to nemluvím o tesařském synkovi, co odmítá všechny poklady světa. A já abych se přetrhl a všechno to nějak učesal a zařídil, že jo? Ale já vám ukážu. Jak někde uvidím písek, začnu rozdávat kondomy, a bude pokoj.“
Ďáblovu advokátu, který zrovna spěchal k poslednímu soudu, to nedalo a přes rameno zavolal: „Nezplodila pár z nich neuchopitelná kosmická síla?“
Osud se zamračil na jeho vzdalující se záda. „Neuchopitelná kosmická síla ať mě neštve, nebo na ni tu gumu nasadím taky.“

Briwal se na terase připojil k Maile.
„Otec zítra dovolí tvé matce, aby se vrátila na vaše panství na pláně. Můžu zařídit, abys mohla odjet s ní.“
Ani na něj nepohlédla. „Ne.“
„Tohle je dost možná poslední příležitost. Brzo ti bude šestnáct, začne s tebou mít plány a já už ho nezastavím. Jeď s ní, zachraň se.“
Otočila se k němu a oheň v jejích očích mu připomněl jejího bratra. „Kdo zachrání tebe?“
Kdyby nebylo v sázce tolik, zasmál by se. „Já se o sebe postarám.“
„Zůstanu. Pomůžu ti, jak budu moct. Jestli někdo dostane bratra domů, budeš to ty.“

Nevaia slyšela všechny zvuky tlumeně, jako pod vodou, a zírala na svou pevně sevřenou pěst. Mezi prsty jí protékala krev, pořezala se, když se bránila manželovu noži. Prý že živé je nedostanou. Jeho ani ji.
Zírala na Briwalovu pěst, stále svírající nůž. Králova krev stékala po čepeli a barvila mu prsty. Něco říkal, ale ne jí. Kolem stála spousta lidí.
Zírala na královu pěst. Smrtelná křeč už pominula, ale bledé prsty zůstávaly stočené kolem dlaně. A zatímco se kolem ní psala historie, Nevaie hlavou běžela jediná myšlenka. Jak to, že z toho ten tyran jako jediný vyšel s čistýma rukama?

Urozený Selyf si změřil mladičkého prince proti sobě. Tak se ukaž, co v tobě je.
„Ochutnávka našeho bohatství,“ ukázal na truhlu blýskavých valounů.
Princ Briwal nehnul ani brvou. „Procházel jsem v královském archivu záznamy z jednotlivých panství. Mohu vám odříkat, kolik liber zlata jste vloni vytěžili. Nebo aspoň kolik jste přiznali králi,“ zacukal mu koutek. „Ale nepotřebuji se před vámi předvádět. Stejně jako vy přede mnou, a už vůbec ne s falešným zlatem.“
Selyfovi povadl úsměv. „Na cestách je nebezpečno…“
Briwal zvedl ruku. „Nic nevysvětluj. Raději se pojďme domluvit, co vám za vaše zlato mohu nabídnout. Za to pravé, samozřejmě.“

Šlechtic před trůnem vypadal zahnaný do kouta, přestože stál uprostřed sálu.
„Výsosti, je to můj jediný syn, teprve patnáctiletý…“
„Tvůj syn se stane součástí něčeho většího, než je sám,“ usmál se král. „Pokud padne, tvoje oběť přinese tvé zemi moc a slávu. Přece bys jí něco takového neupřel?“
Šlechtic ztěžka polkl a zavrtěl hlavou.
„Protože pokud by sis chtěl syna sobecky ponechat, trestem by bylo vyhnanství. Tvůj chlapec, tvoje žena a dcery by tu zůstali úplně sami. Bez ochrany.“
Následovalo ticho, plné nevyslovených náznaků.
„Slibuješ, že tvůj syn v určeném čase narukuje?“
Šlechtic sklonil hlavu a vypravil ze sebe: „Slibuji.“

Shlédněte se mnou na tichého hubeného mladíka, kráčícího po uhrabaných palácových cestičkách, na služebníka, který mu šeptá osudovou zprávu – korunní princ zemřel. Dívejte se, jak se z přehlíženého prince stává dědic trůnu. A pokud se vydržíte dívat ještě chvilku, uvidíte, jak se z něj stává král. Ještě nemá korunu ani moc, ale jeho shrbená ramena se narovnávají. To si jeho chytrá hlava uvědomuje, že je jen krůček od trůnu – jen krůček od možnosti skončit nesmyslné zabíjení a utrpení.
Dívejte se. Protože právě teď se na pískové cestičce v anlonnském paláci začíná psát nový příběh. Začíná tu cesta, která změní…
…všechno.

„Když je to odstáté, stačí takhle zatřepat s tou lahvičkou… ne, nemíchej to, až úplně nerozmačkáš to listí! Pak přefiltruješ přes pláténko a máš elixír, který ti každý měsíc pomůže od křečí,“ vysvětlovala Dania, konkubína Nevaina otce.
Nevaia sledovala zelenou tekutinu, skapávající do nové lahvičky.
„Proč se tím zabýváš? Otec se o tebe vždycky postará, nemusíš pracovat.“
Dania se zasmála. „Copak ty neděláš některé věci, protože tě to baví? Kromě toho, líbí se mi moc.“
„Jakou moc může mít konkubína?“
„Takovou, jakou má jedna žena, pěstující ty správně rostliny, která ví, kdy je má zamíchat a kdy stačí trochu zatřepat.“

„Vaše Výsosti, neměla byste dělat takovou práci…“ přešlápla nervózně nová služebná, která měla na starosti zahradu.
Nevaia s úsměvem vzhlédla od záhonu. „Královnino zákoutí je moje pýcha a radost. Bez mého výslovného svolení tu nikdo nesmí ani vytrhnout plevel. Starám se o ni jen já sama.“
Služebná střelila očima k budovám, jako by se bála, že se vynoří král a dá ji zmrskat.
„Můžete zalít tulipány,“ slitovala se nad ní Nevaia.
Žena vyrazila pro konev. Nevaia se opatrně rozhlédla, utrhla nejbližší rostlinu a schovala ji do kapsy.
Donutili ji provdat se za krále, ale dát tomu monstru potomka ji nedonutí.

Byla tím nejkrásnějším stvořením na světě.
Pohybovala se jako labuť a v jejích hnědých očích by se člověk utopil. Naslouchala všem jeho steskům, utíkal k ní, když bylo nejhůř, svěřoval jí každé trápení, znala jeho duši. Jí jediné věřil, že ho nezradí, u dvora plného nebezpečných intrik představovala jeho klidný přístav. Matka ho škádlívala, že je jeho jedinou láskou.
„Vrátíš se na pláně,“ zašeptal Fanred klisně a zapletl prsty do její hřívy. „Kdoví, co by se s tebou stalo, kdybys šla se mnou do armády. Byla jsi moje jediná bezpečná známost tolik let, teď se musím postarat já o tebe.“

Septimus měl pocit, že se svým obchodem zavítal do špatného domu.
„Stačí malá investice a mnohonásobně se vám vyplatí,“ přesvědčoval ženu s jizvou na tváři, i když do toho pod jejím potměšilým pohledem nedokázal vložit srdce.
„Chceš vidět investici?“ vzala ho kolem ramen a ukázala na lidi, kteří pracovali v jejím obchodě. „Dej tulákovi domov a dozvíš se něco o každém koutu země. Zaměstnej uličníky a dozvíš se o každém koutu města. Zaměstnej lehkou holku a dozvíš se o nectnostech jeho obyvatel. Ale,“ znovu si prohlédla Septima, „hodil by se mi švihák, který dokáže zaujmout i ďábla jako jsem já.“

„Spustit kotvu!“ zahulákal lodník.
Nevaia se lačně nahýbala před zábradlí a sledovala přístav. Do hlavního města je čekala ještě dlouhá cesta po souši, ale pořád kratší, než kdyby po zemi cestovali už ze svých panství na jižním pobřeží. Potrvá jen pár dní a pak konečně budou u dvora.
Co ji tam čeká? Bude i mezi dvorními dámami považovaná za krásku jako doma? Najde si tam manžela, jak si slibovali její rodiče? Král měl dva syny a synovce ve vhodném věku, třeba se jí povede spustit pomyslnou kotvu v paláci!
Ať se stane cokoliv, hodlala dostát své pověsti pýchy jižního pobřeží.

Měl sucho v ústech, hlava ho bolela a jen stěží si vzpomínal na předchozí noc. Společně s ostatními mladými branci se mu podařilo utéct z pevnosti do místní hospody, víno teklo proudem…
Když se dotknul boku, na prstech mu zůstala krev. Ano, došlo na rvačku, někdo vytáhl nůž… Pokud si pamatoval, nikdo nebyl vážně zraněný, ale branci prohráli.
Ta vzpomínka ho naplnila nepříčetným vztekem. On neprohrával. Ani se staršími a zkušenějšími, proti přesile, nikdy. Talent, říkali tomu někteří. Temnota, tak to nazýval velitel.
Už nikdy nebudu pít.
Muž, který si o mnoho let později říkal Laivo, tento slib nikdy neporušil.

V Mailiných očích byl Briwal vždy pevným bodem. Zbavil království tyrana, dovedl je do nového věku a Maile nahradil bratra. Jejich neotřesitelný, nezastavitelný král.
Až do dne, kdy stál nad kolébkou s novorozenou dcerkou a zároveň tím jediným, co mu zbylo po jeho ženě. Kolik toho s královnou ztratil? Blízkou přítelkyni, záruku významného spojenectví, naději na mužského dědice a tím i na stabilizaci situace v království.
Briwal k Maile vzhlédl, oči plné neprolitých slz.
„Co mám teď dělat?“ Zněl jako malý, ztracený kluk.
Za celá léta prožitá na dvoře krutého krále Maila nikdy nezažila takový strach, jako v tu chvíli.

„Pozvání na hostinu u paní Lytty,“ prohlásil král Hanbet znechuceně.
Princ Briwal se nedivil. Paní Lytta měla dvě ovdovělé sestry, čtyři dcery a sedm neteří. Kdo mohl, posílal za sebe manželku nebo dceru, ale král dcery neměl a královnu nikam nepouštěl samotnou.
Briwal si je představil, ženy nejvýznamnějších velmožů, které viděly, kdo jejich manžely navštěvuje, slýchaly jejich nářky, věděly, kdy a kam odjíždí…
Větší koncentraci lidí, zasvěcených do tajemství ollienské šlechty by těžko hledal, a dávno zjistil, že kolem sečtělého, tichého prince si ledaskdo nedává pozor na jazyk.
„Jestli chceš,“ řekl otci s předstíranou neochotou, „tak tam půjdu místo tebe.“

Briwal, novopečený král Ollienu, se s povzdechem zadíval na hromádku hustě popsaných svitků. Neochotně rozvinul první ze seznamů.
Darel ze Soutoků, zvaný Kladivo. Člen družiny Supů. Obvinění: vražda… znásilnění tří počestných žen… vyrabování čtyř domů...
Briwalovi se zatočil hlava, když si uvědomil, že se zločiny týkají jenom Ollienu. O tom, co se dělo v dobyté Slienně, nepadlo ani slovo.
To by se mi seznamy obžalovaných ani nevešly na stůl, pomyslel si.
„Tady jsem připravil rozkazy,“ přisunul mu rádce další svitky. „Jsou tam různé tresty – poprava, vyhnanství, pokuty. Stačí doplnit příslušná jména.“
Briwal vzal do ruky brk. Nastal čas vyrovnat účty.