Moje články

Ve vagonu třetí třídy nefungovalo topení, a tak se sourozenci Robichaudovi choulili k sobě.
„Už tam budeme?“ zeptal se Beau.
„Ještě pár hodin,“ odpověděla Evangeline.
„Ale já se nudím a je mi zima,“ prohlásil Beau, jako by to mohlo vlak nějak urychlit.
„Tak nám něco vyprávěj,“ navrhla Delphine.
„Už jsem vám říkal, jak jsme s Yvesem šli do stok? Byli tam potkani velcí jako pes! Vážně!“
„Ale jdi, ty brepto,“ pousmála se Delphine.
„Byli! Hrozně pískali, když po nich člověk hodil kámen. A rostl tam mech, co svítil…“
Evangeline zavřela oči a nechala se zvukem bratrova hlásku ukolébat ke spánku.

Začalo to rumem. To byla první chyba, kterou si Gabriel uvědomoval.
Druhá chyba byla, že v záchvatu opilecké touhy po spojení s přírodou chtěl přeběhnout přes parkový trávník bosý.
Hřebík zaražený v patě už byl výsledek těchto chyb.
Stejně jako dva kamarádi, kterým to celé přišlo nesmírně legrační.
„Moc se netlemte, jak teď dojdu domů?“ doskákal Gabriel po jedné noze k nejbližší lavičce a kroutil se, aby se podíval, jak zle jeho pata vypadá.
Cameron na chvilku zvážněl. „Je to patálie,“ prohlásil, načež se znovu rozhihňal.
„Jít nemůžeš, zůstat tu nemůžeš,“ přikyvoval smějící se Aurelius. „Je to patová situace, kamaráde.“

Evangeline nervózně přecházela po chodbě. Zpoza dveří k ní doléhaly tlumené hlasy, ale slovům nerozuměla.
Vyjde to. Musí to vyjít, opakovala si a kousala si nehet u palce.
Konečně se dveře otevřely a cizí vlkodlak ji pozval dovnitř, kde čekali dva muži a dvě ženy, vedení smečky.
„Vaše žádost mě velmi zaskočila,“ oslovil ji prošedivělý muž, místní alfa. „Nestává se často, že by nás někdo žádal o přijetí do smečky. Můžeme vám vyhovět, ale máme podmínku. Já osobně hledám družku. Pokud budete ochotná…“
„Ne!“ vykřikla bez rozmýšlení.
Ještě měla seznam otcových příbuzných, obrátí se jinam. Někde se jich určitě ujmou.

29. března
Dnes jsme dorazili do Ouakamu. Návštěva místního přístavu je zážitek. Ovšem pokud si nelibujete v zápachu motorového oleje, jemném písku, který se dokáže dostat snad i do hermeticky uzavřených obalů, a nekonečném vyjednávání s přístavními úředníky, kořeněném tučnými úplatky, nejedná se o zážitek, jaký by si člověk toužil zopakovat. Ovšem je snadné Ouakam přetrpět jako nutné zlo, když člověk ví, že za několik krátkých dní (za kolik, to záleží na tučnosti úplatků) uvidí Morinkay!
Pro pohled na wyverny, kroužící za úsvitu nad modrými a bílými vlnami, ochotně podstoupím horší věci, než jeden upocený, zaprášený přístav na konci světa.

Gabriel během tří dnů na horské chatě litoval všechny kluky z okolí, kteří si přivydělávali jako číšníci, pikolíci nebo nosiči. Babička nebyla jedinou dobře situovanou dámou v letech a všechny ovládaly jakési záhadné umění proměnit sebevědomé studenty v koktající rosol jediným pohledem.
„To na to mají nějaký kurz?“ zauvažoval Gabriel, když s kamarádem večer pokuřovali na terase.
„Je to sport,“ odvětil starší pán, který si vedle nich užíval doutník. „Každá generace má svůj. Mladí si hledají nějakou známost. Ve středním věku se utvrzují, že jejich známí dělají všechno špatně. A my? My se bavíme tím, jak mladí berou všechno vážně.“

„Na modřínu v zahradě zase vyvedla veverka mladé,“ oznámil Ryko jednoho večera.
„Ano?“ zamumlala nepřítomně Irena.
„To už je třetí rok v řadě. Aby se chuděrka neztrhala.“
Irena zvedla hlavu, aby zjistila, jestli to její manžel myslí vážně. Podle hlasitého škytnutí poznala, že se podíval na zoubek zásobám whisky, jako vždy na výročí Samuelovy smrti.
„Podstrčíme jí na podzim oříšky navíc?“ navrhla zkusmo.
„Existují metody, jak zabránit početí…“ zamumlal Ryko. Jazyk už se mu vlivem alkoholu pletl.
„Tak dobře,“ přikývla. „Až přijde jaro, můžeš s tím svým pochroumaným kolenem vylézt na strom a na poslední chvíli z ní strhnout veverčáka.“

Každý večer se posadila na bar, vypila tři panáky a zase odešla. Evangeline neznala její jméno, a tak jí podle velkých předních zubů a rozježené kštice nazrzlých vlasů říkala Veverka.
„Kdo je to?“ zeptala se jednou tiše Liljy Douglasové.
„Za války patřila k Medúzám. Neznáš? Verbovali čarodějky bez klanu a posílali je do těch nejhorších míst. Experimentovaly samy na sobě. A ty, co přežily, teď po letech zjišťují, jaké všechny následky jejich experimenty měly. Nádory, ztrátu magických schopností, neplodnost…“ Lilja se zamyslela a pak Evangeline přisunula panáka číslo tři, aby ho mohla odnést Veverce. „Dneska je to na účet podniku.“

Gabriel trávil deštivý víkend v křesle s životopisem Aldouse Thorna, muže, který před sto lety položil základy hnutí za osvobození lidí. Jeho pokračovatelé ukončili nadvládu magických bytostí a započal zlatý věk lidí. Pravda, v tomto zlatém věku nesměly magické bytosti bez povolení opouštět ghetta, podnikat ani cestovat, ale zato mohly svobodně umírat na nedostatek lékařské péče…
Nic z toho ale Aldous Thorne nechtěl. Mluvil o rovnosti, o právech každého druhu zvolit si svůj vlastní osud, a Gabriel hltal každé slovo jeho esejů. Přál si být jako on.
Dvaadvacetiletý Gabriel nevěděl, že jednoho dne se bude psát podobná kniha o něm.

„Občas mi připomínáš mámu,“ řekl Scott.
Evangeline stiskla rty, protože tohle bylo to poslední, co chtěla slyšet od kluka, který se jí líbí. Kromě toho, Scottova matka vypadala úplně jinak – zlatovlasá, malá, vyvinutá, zatímco Evangeline sice nebyla vysoká, ale vlasy měla tmavohnědé a v oblasti hrudníku měla co dohánět.
„Pamatuješ si vůbec, jak vypadá tvoje máma?“
„Nemyslím navenek,“ odfrkl si Scott. „Ale když se staráš o Delphine a Beaua, vypadáš u toho stejně, jako když se máma stará o nás – nebo o smečku.“
„Chceš říct, že by ze mě jednou mohla být alfa?“
„Už je. Alfa vaší malé, tříčlenné smečky.“

Každé léto musel Gabriel strávit týden s babičkou na luxusní horské chatě. Celý týden ji musel doprovázet na bridž, nosit jí drinky, když se slunila na terase, a poslouchat nepřetržitý proud stížností na všechno okolo.
Začalo to už když vystoupili z auta. Babička stiskla rty a přes okraj slunečních brýlí sledovala mladičkého nosiče, jak zápasí s jejím obrovským kufrem.
„Před válkou dovolili zaměstnávat kentaury,“ odfrkla si. „Víš, kolik toho pobrali? Ale teď ne, všichni jsou v rezervacích a mě tu tohle nemehlo určitě něco rozbije. To by někoho zabilo, dát kentaurům třeba elektrický obojek a nechat je dělat něco užitečného?“

„Říkala jsem vám, že si k večeři máte vzít sendviče, protože z práce přijdu pozdě. Nebo ne?“
Evangeline se založenýma rukama sledovala své sourozence.
„Říkala,“ přiznala nakonec Delphine.
„Myslím, že jsem taky říkala, že to maso schovávám na zítra na tvoje narozeniny?“ pokračovala.
Delphine jen přikývla. Beau se tvářil, že tam není.
„Takže jak je možné, že v lednici jsem našla netknuté sendviče a maso nikde?“
„Beau ty sýrové sendviče nerad…“ pípla Delphine.
Evangeline si povzdechla. Na maso se těšila, ale co se dalo dělat. Jako překvapení měla našetřeno na dva dortíky z cukrárny, takže aspoň sourozencům zítra udělá radost.

„Případ Léona Wauterse už před válkou otevřel otázku regulace magických schopností.“
Studenti nenápadně pokukovali po Cameronovi, červeném M na jeho kabátě a lesklých náramcích na jeho zápěstích. Gabriel se mračil se na každého, kdo se otočil. Z učebnice se na něj zpátky mračila fotografie Léona Wauterse, nezaměnitelná díky uhrančivým očím, tenkému knírku a zvláštnímu sestřihu vlasů, nahoře krátkém, vzadu dlouhém.
„Wauters se rozhodl převést Van Visserovu filozofii magické nadřazenosti do praxe. Jeho útok na hlavní nádraží v Shackamaxonu je dodnes považován za magický zásah s největším počtem obětí mimo dobu války. Právě strach, vyvolaný tímto běsněním, zajistil podporu Segregačnímu zákonu.“

Evangeline se třetí ráno po sobě probudila v té samé posteli. Od chvíle, kdy opustila domov, nikde tak dlouho nevydržela.
Její bratr Beau spal a vší silou k sobě tiskl hadrového králíka. Delphine, její sestra, ale bděla.
„Ještě spi,“ zašeptala Evangeline.
„Předtím,“ hlesla Delphine a nemusela upřesňovat, že myslí dlouhé týdny na útěku, „se mi pořád zdálo o tom, že jsme konečně našli smečku, kde můžeme zůstat, ale vždycky jsem se probudila. Prosím, řekni mi, že to teď není sen.“
„Kdyby byl, neříkám ti, ať jdeš spát,“ usmála se Evangeline. „Vypadá to nadějně. Myslím, že tady si ještě chvíli pobudeme.“

Je to pitomost,“ prohlásil Gabriel, aniž by zvedl oči od spisu. „Cameron nosí antimagické náramky. Co může provést?“
„Ukaž mi firmu, která si pustí do spisů čaroděje,“ pokrčil rameny Aurelius. „Prostě to tak je – Nepřirození můžou chodit na přednášky, ale praxi mají zakázanou. Aspoň na právech.“
„Na medicíně našinec pustí zase jen k Nepřirozeným pacientům,“ dodal Cameron a upravil si už zmíněné antimagické náramky. Houpal se na židli a nahlížel Gabrielovi přes rameno. „Neboj se, na Západním břehu je spousta příležitostí seznámit se s právním systémem v praxi. Rozhodně nebudu plakat, že přijdu o… Vážně? Spor o vlastnictví banánového háje?“

Kmen Ai Medbe Lígh rozptyloval popel svých mrtvých do větru. Gormlaith tedy neměla žádný hrob, ale Tara na ni chodila vzpomínat ke studánce v lese.
„Víš, Gormlaith,“ řekla nahlas, „když jsi mě sem přivedla, nebyla jsem nic. Otrokyně, které se objevila v cizím světě a neměla ani co na sebe. Nic jsem nevěděla, nic mi nepatřilo, a přesto ode mě čekali záchranu. Jak já jsem tě ze začátku nenáviděla!
A přesto… Přesto to nakonec dobře dopadlo. I když tomu ze začátku nic nenasvědčovalo.
Ale i po letech si lámu hlavu – jak jsi mohla mít jistotu, že tenhle šílený nápad vyjde?“

V Aldormě všichni znali příběh Lenky, vyvolené, která vrátila na trůn pravého krále. Někteří také znali příběh Caointiorn, která se pokusila o totéž, ale nakonec se této cesty vzdala. Příběh Marie Zuzany neznal nikdo. Ono totiž nebylo moc o čem mluvit.
Marii Zuzanu přivedl černý rod, který si cenil její nezávislosti a odvahy.
„Cože? To si strčte někam,“ prohlásila, když jí vysvětlili, co se od ní čeká.
Pak se otočila na patě a vydala se do světa. Poslední zprávy tvrdily, že si založila hostinec u silnice do Tristenolu.
Černí draci od té doby nechávali přivádění vyvolených raději na povolanějších rodech.

„Nedopadlo to zas tak špatně,“ prohlásil Enjolras.
„Všichni jsme mrtví,“ upozornil ho Grantaire. Když zjistil, že nebe je další barikáda, zatoužil po něčem k pití. Když zjistil, že mrtví nemůžou pít, hluboce ho to zklamalo.
„Já vím, ale…“
„Revoluce selhala, na trůně sedí Ludvík Filip, a všichni jsme mrtví.“
Enjolras ho neposlouchal. Díval se do dálky na vlající francouzské prapory a na tváři mu pohrával úsměv. Jistěže, tohle je prostě jeho představa ráje, pomyslel si Grantaire a také se u toho usmíval.
„Zas tak špatně to nedopadlo. Jsme tu všichni spolu. A tam dole, tam na nás hned tak nezapomenou.“

Gormlaith vypila vodu ze Studnice světů.
Pokud pohled do Studnice rozptyloval její pozornost, teď si připadala jako na přecpaném tržišti, kde do ní neustále někdo vrážel. Pohyb skrze světy ji stál veškeré soustředění a hrozilo, že se její mysl nadobro roztříští. Opakovala si, že nesmí polevit, a silou vůle prorážela cestu vpřed.
Tlak najednou zmizel a viděla tu dívku vznášet se v prázdnotě. Měla pocit, že mluví, ale neslyšela vlastní slova. Dokázala jasně přemýšlet jen dost dlouho na to, aby řekla to jediné, co říct chtěla:
„Pomoz jim, prosím.“
Vší silou dívku strčila směrem k Rícasealu.
Temnota ji něžně objala.

Gormlaith se nerozloučila s dcerou. Namlouvala si, že je to proto, že nechce Cerys působit bolest, ale její pravé důvody byly daleko sebestřednější. Cerys by ji přemlouvala, aby zůstala, a Gormlaith nechtěla čelit pochybám, které by to v ní vyvolalo.
„Brenno, Eoghane,“ zavolala svoje vnoučata.
Sledovala, jak se k ní blíží. Ona už měla věk na vdávání a Corannův kamarád Fian se kolem ní začínal točit. Eoghanovi táhlo na osmnáct a svět mu ležel u nohou. O ně se nebála.
„Uděláte pro mě něco?“ požádala. „Běžte ke studánce do lesa.“
„Proč?“ zeptala se Brenna.
„Najdete tam klíč k poražení Běsů.“

Byla nianou. Vítala děti na světě jménem Otce, a vypravovala mrtvé do Zámořských krajů, kde měli strávit věčnost opečováváni Matkou. O své smrtelnosti nikdy příliš neuvažovala.
Studnice jí ukázala mnohé. Viděla národy, které věřily, že po smrti je čeká věčná sláva na bitevním poli. Další se těšili na zahradu nekonečných slastí. Jiní očekávali podsvětní jeskyně plné zlata a drahých kamenů. Jediné ve Studnici nespatřila – skutečnost. Ve všech příbězích, kterých byla svědkem, nenašla žádné z věčné bitvy, zahrady slastí nebo bohatstvím překypujících jeskyní.
Vzala do ruky lahvičku vody z Ostrova Tkadlen. Věděla, co nechá za sebou, ale ne co ji čeká.

Ve stínu staré lípy na kraji vesnice se dlouho mlčky drželi za ruce. Nakonec ji políbil, krátce, něžně, přátelsky. Na tom samém místě, kde se políbili poprvé, když jim bylo šestnáct.
Odešel beze slova, žádná už mu nezbyla. Sledovala ho, dokud jí nezmizel z očí, a pak ještě chvíli zůstala a pozorovala vesnici. Lidi, které naplňovala práce na poli a chov zvířat, nikdy nechápala, ale vždycky tvrdila, že někoho nemusíme chápat, abychom ho měli rádi.
„Pomůžu vám,“ slíbila jim. „To budou dřív prasata tancovat, než vás nechám na holičkách.“
Gormlaith už se rozloučila, zůstala jen Nejvyšší ranhojička a měla práci.

„Nejvíc mě děsí ta nejistota,“ pokračovala Gormlaith. „Co když…“
„Jsi vědma, nikdo nezná všechna co když lépe než ty,“ přerušil ji. „Dvacet let jsi Nejvyšší ranhojičkou. Viděl jsem, jak smiřuješ rozhádaná knížata, pomáháš u porodů i u lůžek umírajících, hraješ si s vnoučaty, vymýšlíš nové léky, a tisíc dalších věcí. Nikdy jsem ale nezažil, že bys udělala něco, co by Deabartu nějak uškodilo. Věřím ti.“
„Odpouštíš mi?“ vyhrkla.
Podíval se jí do očí a pochopila, že Yaran možná neví proč, ale chápe, že se dnes loučí navždycky.
„Odpouštím,“ řekl tiše. „A ty mně?“
„Samozřejmě.“
„Pak můžeš jít s klidným srdcem.“

Yaran vždycky poznal, když něco nebylo v pořádku, a neváhal se zeptat.
„Gormlaith, co se děje?“
Dlouze se odmlčela. „Asi jsem přišla na to, jak zastavit Běsy,“ řekla nakonec.
„A proto ses chtěla jít projít a zavzpomínat na staré časy?“ zamračil se podezíravě. „Tak jednoduché to není. V čem je zakopaný pes?“
Nedokázala mu přiznat celou pravdu, ale nedokázala lhát. „Vsázím všechno na jednu kartu a vůbec se to nemusí podařit. Našla jsem klíč k poražení Běsů, ale nevím, jestli ten klíč najde správný zámek.“
„Už zase mluvíš v hádankách.“
„Vždyť mě znáš,“ sklopila oči. „Nikdy jsem neodolala dobré hádance.“

„My dva jsme před sebou nikdy nic nepředstírali, viď?“ zeptala se Gormlaith.
„Řekl bych, že ne,“ pousmál se Yaran.
„Nemyslíš, že možná proto nám to nevyšlo? Že kdybych já se snažila vypadat jako někdo, kdo od života nečeká víc než jen míchání bylinek, a ty jako někdo, komu ambice nevadí, že bychom spolu zůstali?“
„Žádná maska nevydrží navěky,“ zavrtěl hlavou. „A tvoje přímost se mi na tobě líbila vždycky nejvíc.“
Zastavila se a vzala ho za ruku. „Můžeme tedy předstírat aspoň teď?“ požádala. „Můžeme se na chvíli tvářit, že se pořád milujeme?“
Pohladil ji po tváři. „To přece předstírat nemusím.“

Yarana našla, jak opravuje plot. Chvíli ho pozorovala, než si odkašlala. Otočil se a usmál se na ni. Proč se musel vždycky usmívat, když ji viděl?
„Pojď se projít,“ navrhla.
„Proč?“
„Copak nemůže žena požádat svého bývalého manžela o procházku a rozhovor?“
Zasmál se, uklidil nástroje a vykročili. Nepadlo mezi nimi jediné slovo, dokud nedošli ke studánce v lese.
„Na pití ze studánky, abys přenesla jiskru života do dalšího roku, je ještě brzy,“ poznamenal Yaran. „Nebo se ti nedaří otěhotnět a doufáš, že ti studánka pomůže?“
„Byl jsi vždycky takhle jedovatý nebo je to věkem?“ vypálila zpátky. „Pojď se posadit.“