4. Na vážkách

Zbytek kurzu utekl jako voda, i když Abigial ani po Dunnově domluvě při debatách ani jednou nezvedla ruku. Přišel pátek, poslední krátká úloha hned ráno, a v posledním odpoledním bloku Dunne vyhlásil výsledky bodovaných úloh. Začal číst od posledního místa, nejdřív celkem rychle, ale pak zpomaloval a užíval si jejich napětí.
Abigail poslouchala pozorně, ale bez nedočkavosti. Vlastně by byla raději, kdyby se do první trojice neprobojovala – ušetřilo by jí to rozhodování a odmítání pohovoru. Sophie oproti tomu poposedávala na krajíčku židle, jako by se z ní chystala vyletět. Když Dunne přečetl šesté místo a pořád nevyslovil její jméno, už prakticky vibrovala nervozitou. Když přečetl čtvrté a ani na tom se neumístila, přitiskla si ruce na ústa, aby zdusila nadšené vypísknutí. Abigail si v duchu povzdechla. Její jméno také ještě nezaznělo.
„A teď se dostáváme k našim oceněným. Až skončíme, počkejte tu, řeknu vám podrobnosti. Třetí místo – Sophie Flicková.“
Druhý skončil policista ve středních letech jménem Neil, který měl nadpřirozeno jako koníčka.
„A nejvyšší počet bodů si po celý kurz udržela Abigail Ransomová.“
Sklonila hlavu a čekala, až skončí zdvořilý potlesk spolužáků. Dunnovo rozloučení a přání všeho dobrého skoro ani nevnímala, ale roboticky si sbalila věci a sešla ke katedře společně se Sophií a Neilem.
Dunne před každého z nich položil vizitku.
„Na zadní straně je datum a čas pohovoru, jestli vám nevyhovuje, zavolejte a domluvte si jiný termín. Ta pozice je otevřená, nebudeme si vybírat jen z vás tří, abyste si nedělali velké naděje. Ale rád vás představím šéfové a uvidíme, jak na ni zapůsobíte.“
„Děkuji, ale nemám zájem,“ přisunul mu Neil vizitku zpátky. „V tuhle chvíli neplánuji změnu místa.“
„Klidně si ji nechte, kdybyste si to rozmyslel.“
„Nerozmyslím, ale díky za nabídku. Na shledanou,“ zvedl Neil ruku a odešel.
„Já určitě přijdu, děkuji,“ prohlásila Sophie. „Moc si té příležitosti vážím.“
„Rádi vás uvidíme,“ pousmál se na ni Dunne. „Slečno Ransomová?“
Pro Abigail existoval jen obdélníček tvrdého papíru na světlém dřevu katedry. Všechno, co posledních několik dnů tvrdila, směřovalo k jedinému logickému vyústění – měla udělat přesně to, co Neil. Taky nechtěla jinou práci, byla ve svém životě spokojená, nic jí nechybělo…
A přece...
A přece vzala vizitku do najednou nešikovných prstů. „Ještě si to nechám projít hlavou a dám vědět,“ řekla. „Zní to zajímavě, ale nejsem si jistá.“
„Samozřejmě,“ přikývl Dunne. „Ale pokud se rozhodnete nepřijít, zavolejte, ať na vás nečekáme zbytečně.“
Rozloučili se, Sophie na chodbě radostně objala Abigail a odspěchala se slovy, že má rande. Abigail se k východu loudala a pořád v ruce otáčela vizitkou. Když konečně vyšla z budovy, zjistila, že prší. Zastavila se tedy pod portikem a začala v batohu hledat deštník. Jenže ten se zasekl pod knihou a jak se ho snažila vytáhnout, vypadla jí vizitka z ruky a několik kroků odlétla. Abigail s povzdechem postavila batoh na zem a chystala se shýbnout se, když ji někdo předběhl.
„Pokud nemáte zájem, tak ji aspoň hoďte do koše,“ pronesl Dunne.
„Jen mi vypadla, já…“ zarazila se, když si uvědomila, že on jenom vtipkuje. „Děkuji,“ hlesla, vzala si vizitku zpátky a pro jistotu ji zastrčila do kapsy.
Přešel až k samému kraji portika a podíval se na oblohu, jako by hodnotil šance, že se déšť přežene.
„Vážně si myslíte, že bych k tomu měla předpoklady?“ vyhrkla tak prudce, až překvapila i sama sebe. „Že bych tu práci zvládala?“
„Řekněte mi,“ odpověděl pomalu, aniž by odtrhl oči od těžkých šedivých mraků, „neunavuje vás pořád o sobě pochybovat?“
„Někdy. Ale nemůžu si pomoct,“ přiznala. Vůbec se nepoznávala – kdo byla tahle upřímná, otevřená žena?
Zasmál se. „Možná je to dobře. Kdo ví, kam by to došlo, kdybyste ke svým schopnostem měla ještě sebevědomí a průbojnost. A pod tou prací si nepředstavujte nějaké průzkumy hrobek plných pastí a zlata. Většinu času budete katalogizovat něčí pozůstalost a pročítat staré listiny, ducha nejspíš ani neuvidíte. Na ty nebezpečné části nastoupí vymítači.“
„Jako vy.“
„Jako já, moje šéfová, pár dalších. Někdo to dělat musí.“ Vystrčil ruku zpod střechy. „Tohle hned tak neskončí, co?“
„Jestli jdete na autobus, tak vás schovám pod deštník.“
Otočil se k ní, ale tady pod portikem s deštěm šumícím jen kousek od nich, jeho oči nežhnuly tak jako obvykle, spíš jen příjemně hřály.
„To jste moc hodná,“ nabídl jí rámě.

*

Po cestě na zastávku pod jedním deštníkem jí vyprávěl historky ze své pestré práce, děsivé, legrační i napínavé, a ona se vyptávala na podrobnosti, dokud nepřijel její autobus. Strávili spolu s bídou deset minut a litovala, že si nenechala spoj ujet, ale zároveň měla pocit, že si povídali celé dny.
Protichůdné pocity ji pronásledovaly celý další týden. Každý formulář, který v práci otevřela, jako by se jí vysmíval. Kolonky, jejichž přesné definice a řád jí donedávna přinášely klid, najednou připomínaly zející díry, polykající její sny. Při poslechu svého oblíbeného podcastu o nadpřirozených hrozbách seděla zabalená v dece na posteli s hrnečkem čaje a nijak netoužila odtud odcházet. Ve sprše si kreslila do vysrážené vlhkosti na dveřích sprchového kouta ochranné symboly, ani ne ze strachu, ale spíš proto, aby si vyzkoušela, kolik si jich pamatuje. Když začal sousedův pes výt, nadskočila leknutím do vzduchu, ale zároveň automaticky provedla gesto, zahánějící zlé duchy, které jejím rodičům (alespoň podle jejich slov) mnohokrát zachránilo život.
Nakonec sama sobě nastavila limit – dva dny před pohovorem se rozhodne, jestli tam půjde. Zrušit schůzku později by jí připadalo nezdvořilé. A když už to nemohla odkládat dál, podívala se na sebe do zrcadla a řekla si:
„Je to jen pohovor, ty káčo pitomá. I kdyby tě náhodou chtěli, můžeš jim to odmítnout pak.“