3. Šprt

„Prošel jsem si všechny vaše včerejší analýzy naší Bible,“ začal Jasper Dunne výuku hned druhý den ráno a podal nejbližšímu studentovi hromádku papírů. „Pošlete si to a každý si najděte tu svojí. Spousta z vás odvedla slušnou práci a někteří ukázali, že umí přemýšlet hlavou, což je vlastnost, která se často nevidí.“
Papíry doputovaly k Sophii, která rovnou našla i ten Abigailin. Vedle jejího podpisu tam někdo dopsal a zakroužkoval číslo 19. Co mělo znamenat? Byla to procenta? Nebo nějaké pořadí?Kurz měl něco málo přes dvacet studentů…
„Takže jsem se rozhodl, že od teď budu vaši samostatnou práci bodovat.“ Posluchárnou to zašumělo a Dunne zvedl ruku, aby je utišil. „Známky nebudou mít žádný vliv na ukončení kurzu, certifikát dostanete za aktivní účast, jak jsme byli domluvení. Ale nejlepší tři z vás dostanou na konci zvláštní bonus.
Naše společnost, Aigis Consulting, má volné místo, hledáme někoho na rešerše a podporu vymítačů. Rozhodl jsem se, že třem nejlepším z vás nabídnu pohovor. Včerejší práce byla první, takže jsem dal jako maximum dvacet bodů, v dalších úlohách budete mít příležitost získat víc.“
Sophie stiskla Abigailino zápěstí, až to skoro zabolelo, a otočila se k ní se zářícíma očima.
„To by bylo super,“ zašeptala a hlas se jí třásl vzrušením.
„Ty přece práci máš,“ odvětila Abigail a vyprostila se z jejího sevření. Pak se rozhlédla po ostatních. Někteří vypadali zaujatě, i když skoro nikdo nesdílel Sophiino nadšení. Spoustu z nich profesionální vymítání duchů zřejmě nelákalo.
Dunne zahájil výklad, ale celý první dopolední blok Sophie seděla jako na ježkovi. I když si pečlivě psala poznámky, každou chvíli urovnávala věci na stolku, upravovala si vlasy a co pár minut kontrolovala čas.
„Abi, musíš mi pomoct,“ vyhrkla, jen co Dunne vyhlásil přestávku. „Ten pohovor musím dostat!“
„Jak to myslíš, pomoct?“
„Jen mě nech občas kouknout do tvých poznámek. Já nestudovala nic spojeného s magií, jsem tu v nevýhodě,“ chrlila ze sebe Sophie. „Všechno se doučím, ale za týden nestihnu dohnat lidi jako ty. Abi, prosím, prosím, tobě to nijak neublíží…“
„Co když nás chytí a já přijdu o svojí šanci na ten pohovor?“ přimhouřila Abigail oči.
Sophie překvapeně zamrkala. „Ty bys ho chtěla? Já myslela, že ti pojišťovna vyhovuje…“
Proč jsem to vlastně řekla? pomyslela si Abigail. Sophie měla pravdu, na jejím klidném, relativně předvídatelném místě jí nic nechybělo. Nikdy necítila touhu ho opouštět, hledat něco jiného… Třeba to vzrušení, které cítila, když odhalila tajemství ex libris ve staré Bibli.
Ale i kdyby pohovor nechtěla, proč by měla na cestě k němu pomáhat zrovna Sophie Flickové?
Protože to bylo poprvé za tři roky, co ji znala, kdy Sophie o něco projevila upřímný zájem, odpověděla si vzápětí. Poprvé, kdy se do něčeho pustila a opravdu se snažila, poprvé, kdy jí na něčem záleželo. Nezasloužila si už jenom tím pomocnou ruku?
„Nebudu ti napovídat jako nějaká školačka,“ prohlásila upjatě. „Ale můžu ti vysvětlit, co třeba nepochopíš. A nemusím moc pečlivě schovávat svoje odpovědi.“
Sophie vypískla a objala ji. Abigail ji opatrně odstrčila, ale neubránila se úsměvu.

*

Další den Abigail přišla jen pět minut před začátkem přednášky a s překvapením zjistila, že Dunne už sedí za katedrou. Hlouček posluchačů se tísnil kolem nástěnky, mezi nimi i Sophie, která na Abigail zuřivě mávala.
„Co se děje?“
„Vyvěsil průběžné pořadí. Gratuluji,“ dodala Sophie, i když to neznělo úplně upřímně.
„K čemu?“ Abigail si stoupla na špičky, aby viděla přes hlavu jedné menší paní.
Sophie byla šestá, což nebylo špatné, ale když Abigail konečně našla sebe, spadla jí brada. Její jméno se ocitlo na prvním místě v seznamu.
„To je jen tím, že mám náskok,“ zamumlala a sklopila oči.
„To víš, že jo, šprte,“ rýpla si Sophie vesele.
Šprte. Už zase. Ani v devětadvaceti se téhle nálepky nezbavila. A i když věděla, že Sophie to tak nemyslela, že nebude skládat posměšné rýmovačky a „omylem“ jí u oběda polévat limonádou, i když neplánovala schválně pokazit příští test jen aby aspoň trochu zapadla, někde v jejím nitru se dvanáctiletá Abigail s rovnátky a počínajícím akné přikrčila v očekávání katastrofy.
Při diskuzi zarytě mlčela, jen jednou nebo dvakrát, když už se protahovalo ticho nebo spolužáci navrhovali úplné nesmysly, napsala správnou odpověď na papírek a nenápadně ho podstrčila Sophii. Na průběžné výsledky už se radši nedívala, i když Sophiin výraz každé ráno mluvil za vše.
První týden kurzu skončil, začal druhý a hned v pondělí řešili dosud nejsložitější příklad, který zahrnoval i dohledávání vlastních informací, a pracovali na něm dva vyučovací bloky. Přes své přesvědčení Sophii v nestřežené chvíli nasměrovala, co má hledat.
Když odevzdali své vypracované úlohy, společně si prošli správné řešení a den skončil, Dunne zavolal do sílícího hluku balících se posluchačů:
„Slečno Ransomová, zůstaňte tu ještě chvíli.“
Abigail se propadl žaludek až někam do kalhot. Musel si všimnout, jak napovídá Sophii, a teď jí vynadá. Naděje na pohovor se musela právě rozplynout jako sněhulák v červenci. Nebo ji chce vyhodit z kurzu? Může to udělat?
Sophie chvíli otálela, ale Dunne ji gestem naznačil, že chce s Abigail mluvit o samotě. Zůstala stát před katedrou, zatímco se poslední opozdilci šourali ven a snažila se opakovat si, že je dospělá žena, že se jedná jen o zájmový kurz, o pohovor stejně nemá zájem a o nic nejde.
„Ransomová… Nějaká příbuznost s Bradleym a Tabithou Ransomovými?“ začal Dunne.
Dlouze vydechla. Samozřejmě, že je znal. Nemohl se pohybovat ve své branži a nikdy na ně nenarazit.
„To jsou moji rodiče,“ vypravila ze sebe přiškrceně.
„Myslel jsem si to, vidím ve vás trochu vaši matku. Tedy, v obličeji, ne v povaze,“ dodal.
Kdyby se netřásla nervozitou, protočila by oči v sloup. Kéž by tak dostala dolar pokaždé, když se někdo divil, jak může mít postrach jako Tabitha Ransomová tak plachou a tichou dceru. Její matka neváhala nahlas a nevybíravě sdělovat svoje názory, vrhnout se do prokletého domu, aby zachránila dva výrostky, a nebo třeba spálit nesmírně cenný Renoirův obraz, když jeho kletba zabila už třetího člověka. Abigailin otec se sice choval uvážlivěji a diplomatičtěji, ale se stejnou odvahou, která mu vynesla dokonce ještě více ocenění za statečnost a mimořádné služby než jeho ženě. I když jen o dvě medaile, jak Tabitha nikdy nezapomněla upřesnit.
„Zdědila jste i jejich talent,“ pokračoval Dunne a poklepal na papír, ve kterém poznala průběžné počty bodů. „Proto mě docela překvapuje, že od vás nic neslyším v diskuzích.“
„Nemám žádné dobré nápady,“ hlesla.
„Povězte mi, Abigail, vypadám jako pitomec?“
Překvapeně zvedla hlavu a dech se jí zadrhnul. Když se soustředil jen na ni, těžko se přemýšlelo o něčem jiném než o těch tmavých očích. Stála několik kroků od něj, a i tak se jí zdálo, že v jeho zornicích plane vnitřní oheň, který, jako všechny požáry, děsil a lákal zároveň.
Zmohla se jen na zavrtění hlavou.
„To je dobře, už jsem se bál, že jo, když se mi snažíte namluvit, že někdo schopný takové práce,“ znovu ukázal na výsledky, „nemá nic, s čím by přispěl do debaty. Už mě unavuje poslouchat vaše myšlenky tlumočené Sophií Flickovou.“
„Omlouvám se,“ špitla Abigail.
„Žádné omluvy,“ mávl rukou. „Je mi jedno, že jí pomáháte, jen mi leze na nervy, když někteří vaši kolegové nemají problém ventilovat i ty nejpitomější nápady, zatímco lidé jako vy, kteří by mohli říct něco opravdu zajímavého, mlčí.“
„Přeceňujete mě. Když člověk celé dětství poslouchá historky rodičů, tak něco prostě pochytí. Nic víc v tom není.“
„Když si to chcete myslet,“ pokrčil rameny a vydal se ke dveřím. Přes rameno ještě zavolal: „Na shledanou zítra, slečno Ransomová. A zkuste se trochu zapojit.“
Abigail zůstala stát a v hlavě jí běžela jediná myšlenka – že by si moc přála, kdyby mohla být tou ženou, za kterou ji Jasper Dunne považoval.