Moje články

Po andělově malém zázraku se Crowley malinko uklidnil, nazul boty a bez slova opustil knihkupectví. Důrazně za sebou práskl dveřmi, až se zvonek bláznivě rozcinkal.
Azirafal s úsměvem přešel do kuchyně a začal chystat snídani.
…
Večer, poté, co otočili ceduli na dveřích na zavřeno, si Anatéma, Newton a Azirafal sedli na gauč ke krbu a spokojeně si dál povídali. Trojlístek magických bytostí vyprovodili už ráno, ale ve vzduchu pořád viselo zvláštní napětí.
Přesně v devět cinkl zvonek. Rázné kroky zaduněly na podlaze.
Všichni tři zvedli hlavu.
„Mám tu Merlot, výběr z hroznů,“ pozvedl Azirafal lahev.
Crowley s úšklebkem nastavil skleničku.

Víte, co se děje poslední dubnovou noc? Jsou přeci čarodějnice!
Noci z 30. dubna na 1. května se říká Valpuržina nebo také filipojakubská noc. O této noci mají prý zlé síly neobyčejnou moc. Na ochranu proti nim se na kopcích zapalovaly ohně. Mládež přes den připravila vysokou hranici ze dřeva, které za soumraku zapálili. Legendy taky říkají, že o půlnoci se prý otevírá země a vydává své poklady.
Ale nebojte se, dnes už žádné čarodějnice na obloze nepoletují. Filipojakubská noc se v dnešní době spíš nese ve znamení posezení u ohně, opékání špekáčků a možná i nějakého toho hledání pokladů.

Adam měl rád tohle deštivé počasí, kdy byli všichni zalezlí vevnitř a svět patřil jen jemu. Na kole nazdařbůh vyjel z Dolního Tadfieldu a užíval si rychlost pohybu.
Najednou se rychlost změnila v bolest nárazu.
Skláněly se nad ním tři siluety. Pískalo mu v uších, viděl rozmazaně, motala se mu hlava.
Další rána, tentokrát zboku.
On do mě kopnul! uvědomil si Adam.
Další rána přišla odzadu a pak seshora.
Už moc nevnímal, když k němu dolehl její hlas: „Uličníci, grobiani, okamžitě ho nechte. Ještě jednou se ho dotkneš a ta ruka ti do tří dnů zčerná a odpadne.“
Anatéma.
Omdlel.

Vzbudil jej hrozný křik. Zuřivý, vzteklý řev. Azirafal už ani nepočítal po kolikáté sbíhal ze schodů, zavazuje si župan přes pyžamo.
Uprostřed chodby stál Crowley, kompletně oblečený, s jednou botou na pravé noze a druhou v ruce. Přesněji držel něco, co kdysi bylo luxusní koženou botou se vzorem hadí kůže.
„Bude z ní předložka,“ vrčel démon a oči se mu nebezpečně zužovaly.
„Proč tady tak řveš? Slušní lidé ještě spali.“ pronesl anděl vyčítavě.
„Boty.“ pronesl Crowley ledovým tónem.
„A?“ Azirafal netrpělivě podupával, ruce zkřížené na hrudi.
„Ta zatracená medvědice mi rozkousala pracovní botu! Jak se mám teď ukázat v Pekle?“

Venku pršelo. Oni se sešli u Wensleyho doma.
Brian seděl v křesle s učebnicí biologie v klíně: „Párové orgány jsou... játra, ledviny, varlata, plíce, srdce –“
Pepřenka ho zarazila: „Počkej, srdce není párový orgán, je jen jedno.“
„Má dvě komory a dvě předsíně, to jsou páry “ Brian na ni otočil učebnici s obrázkem: „Koukej, tady.“
„Takhle to přece...“ se zvednutým obočím, které říkalo ty to vyřeš, hodila zmačkaný papír po Wensleym.
Dotčený zvedl hlavu od psacího stolu: „Ehm. Párové orgány jsou jen ty, které jsou v páru jako celek,“ přisvědčil.
Brian se poškrábal na hlavě: „Ňák se mi to pořád nezdá...“

V kuchyni vládla přátelská atmosféra.
„Nechce se omluvit.“ nakrčila nos nevolí.
„Co prosím?“ zakuckal se Azirafal. Keř k ní se zájmem natočil větev, minotaurovi zaskočila sušenka. Newton se pochechtával a bouchal minotaura po zádech.
Anatéma zvedla obočí.
Azirafal si odkašlal.
„Démoni a omluvy, to je kapitola sama pro sebe. To není, že by nechtěl, ono to nejde. Nejspíš by se stalo něco strašného.“ pousmál se a mrkl na ni.
Anatéma zvedla i druhé obočí.
„Prozatím ho klidně nechme trucovat.“
Pohled mu padl na hodiny: „Jejdanánku, to už je tak pozdě? Rozložím vám sofa,“ nabídl Anatémě a Newtovi: „Ráno moudřejší večera.“

Brian dorazil do bunkru první. S otevřenou pusou hleděl na značku, která se zjevila v ohybu cesty.
Záhy dorazila i Pepřenka. Na značku koukla se zdviženým obočím, ale nic neřekla. Sedla si na pařez a rozbalila svačinu.
„Máma už zas peče,“ prohodila k Brianovi v otevřeném pozvání.
Brian jen mávl rukou a dál pozoroval ceduli.
Adam a Wensleydale dorazili spolu, v družném rozhovoru.
Wensley se zarazil uprostřed slova: „Tak tady je. Říkal jsem si, že by bylo zvláštní, kdyby ten úsek přehodnotili.“
Adam vytáhl z brašny čerstvý výtisk Timesů. Na titulce se skvěla fotka zatáčky.
„Třeba to zábradlí konečně opraví.“

Crowley seděl na chlupaté předložce, zády opřený o kachličky, pažemi si držel kolena a se zakloněnou hlavou prakticky nevnímal hlasy přicházející z kuchyně.
Anatéma opatrně zaklepala na pootevřené dveře a pak se protáhla do koupelny.
„Jen si potřebuji umýt ruce. Ta baklava je příšerně lepkavá.“
Crowley nechal hlavu s ducnutím spadnout na kolena. Ta baklava měla být jeho.
„Víš, že se můžeš kdykoliv přidat,“ pokračovala po tenkém ledě.
„Zmizte, divné hlasy.“ zavrčel démon.
„Stačilo by se omluvit,“ odvážila se ještě o jeden krok dál, ale to už v hlavě víc cítila, než slyšela praskání tenkého ledu.
Pokrčila rameny a odešla.

Vyjeli až za šera, kola osvětlená jen bludičkami odrazek v posledních paprscích zapadajícího slunce. Svištěli z kopce, nabírali rychlost. Do vesnice vjeli na volnoběh, rozesmátí, s tvářemi zrudlými námahou a větrem.
Shutzi začala hystericky štěkat. Pan Tyler hrozil pěstí a křičel: „Uličníci, chuligáni, až někoho srazíte, půjdete do polepšovny!“
Pepřenka na něj vyplázla jazyk, Adam se zachechtal, Brian zahrozil zpátky v parodii dospělého gesta, Wensleydale jen protočil panenky.
„To je ta moderní výchova,“ brblal si pan Tyler pod vousy.
Když pak na rohu míjel nic netušící Pepřenčinu mámu, do obličeje jí zařval: „Respektu se musí naučit! Bez přísnosti to nejde!“

Adam dožvýkal sendvič a postavil se.
„Defenestrace je zábava, ale ještě lepší bylo pálení čarodějnic. Co kdybychom si uvařili lektvar?“ otázal se a vytáhl z kapsy pokrčený papír.
Zbylé trio na něj zaraženě koukalo.
„No co tady stojíte, běžte shánět přísady,“ popoháněl je satanův syn.
Pepřenka pokrčila rameny, mrkla na papír a šla s kyblíkem k potůčku.
Brian nahlédl hned po ní a pak zvolal: „Ale ne, kde seženeme babské ucho? To nám asi žádná sousedka nedá.“
„Prosím tě, to je kytka – šalvěj přeslenitá,“ zapojil se do diskuse Wensleydale.
„Nuda.“ Brian zas splaskl a šel si házet míčkem o zeď.

Zkoušeli celé odpoledne, až jim všem vyhládlo. Svačinu si vzali do bunkru.
Když se Wensley postavil, aby dál něco deklamoval, Brian vyskočil a rozeběhl se proti němu. V předklonu, s rukama nataženýma, nabral Wensleyho pod ramenem a prohodil ho okýnkem ven z bunkru.
„Co blbneš?“ zaječela Pepřenka.
Adam nevzrušeně dál žvýkal sendvič.
Brian se škrábal se ukazovákem po hlavě: „Mluvili o tom na dějepise, myslím o vyhazování lidí z oken.“
„Ale ne z okýnka půl metru nad zemí,“ zaťukala si Pepřenka na čelo: „Na to bys ho musel vyhodit minimálně z vodárenské věže.“
„Hej, nedávej mu nápady!“ ohradil se Wensley.

Pepřenka stála na kameni, oděná v kožešinovou vestu a prosté kalhoty, s hučkou na hlavě, deklamujíc: „Jsi duch či zjevení?“
Adam, balancující na stromě v dlouhé bílé noční košili, odvětil: „Novinu od Pána vám nesu. Kristus narodí se v Betlémě.“
Brian, v modrých šatech, břicho vycpané slámou, zoufale koukaje na Wensleyho, koutkem pusy špitl: „Nápovědu!“
Wensley protočil panenky a špitl zpátky: „Josefe, musíme najít nocleh, brzy slehnu.“
Brian poslušně opakoval: „Josefe, musíme najít nocleh, brzy ulehnu.“
„Ale ne, tam je slehnu, jakože porodí.“ rozčiloval se Wensley.
„No to tedy ne, do toho nejdu!“ ohradil se Brian.
„Jenom jako!“ zaječela Pepřenka.

„…a pak Regina vsadila otrávené jablko, Rampelník vytáhl seznam pravých jmen sedmi trpaslíků, Jama nabídl černé váhy, támhle Crowley svého Bentleyho a tím mě přesvědčil, abych vsadil čtecí pultík.“ vyprávěl keř.
„Vytříbená společnost,“ poznamenala Anatéma.
Keř nevzrušeně pokračoval: „Když pak vysázel na stůl straight flush, bylo mi všechno jasné, ale neměl jsem v ruce důkazy, než se ke mně přimotal takový tlustý cherub a půjčil mi jedno své oko, které to všechno vidělo. Zaplatil jsem si ochranku a šel vymáhat.“ Pokrčil větvičkami na znamení, že je to vlastně hrozně jednoduché.
Crowley si v koupelně mumlal něco, co znělo jako „Zrádce.“

„Vítejte, vstupte,“ pozval je Azirafal dovnitř, pak tiše zavolal na medvědici tančící uprostřed ulice: „pojď prosím dovnitř.“
Zavedl hosty zpátky do kuchyně, připravil čerstvou konev čaje a v mezičase poslouchal Newtona a Anatému.
„Měli jste rušný večer.“ pokýval anděl hlavou, když naléval čaj do hrnečků.
„Očividně zdaleka ne tak rušný jako vy.“ Podotkl Newton.
Azirafal se zasmál a zpoza dveří vytáhl alabastrový čtenářský pultík: „Hle, počátek všeho.“
„Je to dlouhý příběh,“ dodal mluvící keř.
Anatéma zvedla obočí.
Minotaurus se zasmál. Znělo to jako půdní sesuv.
Crowley vystrčil hlavu z koupelny a něco si pro sebe mumlal.
Newton se pohodlněji usadil.

Ještě než stihl Newton zazvonit, dveře knihkupectví se otevřely a vytančil z nich medvěd v baletní sukýnce. Newton s Anatémou se na sebe podívali a pak opatrně vkročili dovnitř.
Na jedné straně pokoje stál Crowley s rukami založenými na hrudi a naštvaným výrazem. Na druhé straně stál Minotaurus a v prackách držel květináč s keřem, který byl uprostřed dlouhého seznamu urážek. Ve dveřích do kuchyně se objevil Azirafal s hrnkem čaje v rukách a tvářil se zmateně.
Crowley zaječel: „Ty jsi taky užitečný jak gumička na poušti.“ a zavřel se v koupelně.
„Nejdeme nevhod?“ Anatéma se odvážila přerušit nastalé ticho.

Poté, co uložili seržanta bezpečně do postele, se rozloučili s madam Tracy a vyšli na ulici.
„Uvědomuješ si, že nám ujel poslední vlak domů, že?“ nadhodila Anatéma.
„Hm.“ Newt jen pokrčil rameny.
„Noční Londýn má své kouzlo, to nepopírám, ale taky mi už není dvacet,“ názorně si jedním pohybem prokřupla záda.
Volným krokem v družném tichu došli zavěšeni do sebe až do Soho. Neony, světla, lidi, pachy - prostě si užívali atmosféru.
„Můžeme najít nějaký bar nebo můžeme zkusit další staré známé.“ navrhl Newt s lehce zvednutým obočím.
Anatéma se pousmála a tlakem na Newtovu paži stočila jejich kroky žádaným směrem.

Madam Tracy tiše telefonovala: „Ještě dokončím poslední seanci a začnu připravovat večeři.“
„Neobtěžuj se, jezabélie, dnes jdu na večeři s mladýma.“ odpověděl seržant Shadwell vesele.
Madam Tracy si nebyla úplně jistá, koho tím myslí, ale popřála mu hezký večer a položila telefon.
Po seanci si připravila malou večeři, sedla si k televizi a usnula v křesle.
O půlnoci ji vzbudilo třísknutí dveří: „Kdo je?“ vykřikla.
„Promiňte. Jen vedeme seržanta. Nemáte pytlík mraženého hrášku?“ ozval se Newt ode dveří.
„Ne-“ zajíkla se okultistka: „Co prováděl?“
„Jako obvykle.“ odtušila Anatéma.
„Takže na pěst.“
„Do týdne to zmizí.“ ujistil ji mladík s úsměvem.

Brian zaflekoval na mýtině, odhodil kolo a doběhl ten poslední kousek k bunkru.
„Adame, Pepřenko, brejloune!“ volal ještě, než vklouzl dovnitř.
„Co pořváváš?“ houkla na něj Pepřenka. Adam bez slov zvedl hlavu od komiksu.
„Wensley?“ zeptal se Brian.
„Hudebka,“ odtušil Adam a pohled mu sklouzl zpátky do komiksu.
„Ale já mám-“ Brianovi se zadrhl hlas. Chvíli nervózně stál, pak si nacpal ruce do kapes, vytahal z nich dvě hrsti třpytivých žlutých kamínků a položil je do mísy.
Přítomní oni se nahrnuli ke stolku.
„Pyrit neboli kočičí zlato,“ ozval se zezadu Wensleydale.
„Cože?“ Brianovi klesla brada.
Pepřenka protočila panenky: „No jistě.“

Azirafal pokojně nalil další šálek čaje a položil ho na prostírání naproti sobě. Automaticky přidal do čaje dvě kostky cukru a kapku smetany. Crowley tiše pozoroval jak mu připravuje nápoj jistými pohyby rukou.
V tu chvíli medvědice shodila plechovku z poličky. Ta s rámusem dopadla na zem, víčko odskočilo a malé sušenky s barevným sypáním se rozkutálely po celé kuchyni.
Crowley se naježil: „Víš ty co? Nechci čaj, chci koňak. Chci sedět v křesle u krbu, zabalený v dece. A taky chci ty malé koláčky s posypkou, po kterých se vrhá támhle medvědice.“
Nasupeně oddusal z kuchyně a práskl dveřmi.

O několik set mil severněji zrovna Anatéma soustředěně pracovala na nějakém lektvaru. To si aspoň Newton myslel.
Opatrně špachtličkou nabírala různé přísady, vážila na dvouramenných váhách a přidávala je do malého flakónku. Co chvíli kontrolovala na telefonu recept.
Sama pro sebe si tiše poznamenala: „Tak, už jen lehce protřepat, nemíchat, a je to.“
„A co to vlastně je?“ odvážil se Newton zeptat, když odložila všechno nářadí.
Anatéma lehce zrudla: „No, víš… to bude takové zdravíčko na pleť.“
Newtonovi začaly koutky úst šplhat nahoru: „Aha. To jako, mejkap?“
„Ano.“ odsekla Anatéma.
„Hm.“
„Co ty o tom víš.“ rozhodila ruce a odsupěla.

Medvěd odtančil k lince a pokusil se dosáhnout na plechovku se sušenkami. Azirafal, Minotaurus a keř seděli spokojeně dál u stolu v družném rozhovoru. Crowley se zachmuřeně opíral o druhý konec linky a okázale trucoval.
Medvěd poskakoval a pokoušel se sundat plechovku bez toho, aby ji shodil. Démon ho po očku pozoroval a po chvíli se začal sunout podél linky blíž a blíž. Po dalším nepovedeném poskoku nabídl: „Já ti to podám, chceš?“
„Já sama!“ zavrčela na něj medvědice.
Démon zůstal jako opařený, zvedl ruce v obranném gestu a zas se odsunul.
„Nechceš radši trochu čaje?“ Nabídl mu Azirafal mile.

„A pak mě přesvědčil, abych vsadil ten pultík a zázračně vysázel na stůl straight flush.“
Crowley, čerstvé umytý, ještě s vlhkými vlasy, zachytil poslední slova z kuchyně, sykl a vtáhl hlavu mezi ramena. Na okamžik zvážil útěk, ale pak s těžkým povzdechem vstoupil do místnosti. Otočily se k němu tři páry očí a jedna větev. Crowley zvedl ruce nahoru a s odzbrojujícím úsměvem prohlásil: „Vždyť já bych to vrátil. Anděl si ho stejně nechtěl nechat, že ne?“ s nadějí upřel štěněcí oči na Azirafala.
Mluvící keř, který si zrovna namočil volný kořínek do hrnku s čajem, syknul: „Ty radši mlč.“

„UÁÁÁ!“ Crowley se s řevem probudil.
Za okamžik se ozvalo dusání na schodech „Co se stalo?“ zeptal se Azirafal, který měl déja vu, jak sbíhal po schodech, zatímco si zavazoval župan.
„Fuj, to byl ale hrozný sen.“ Odplivl si démon na podlahu. „Co tady vlastně dělám?“
Než Azirafal stihl odpovědět, ve vzduchu se otevřel portál a vyskákali z něj mluvící keř, tancující medvěd a minotaurus.
„To je ten podvodník!“ zaječel keř a ukázal na Crowleyho.
„Tak to nebyl sen,“ prohlásil démon.
Minotaurus a medvěd vypadali, že se na něj každou chvíli vrhnou.
Pak se ozval Azirafal: „Dá si někdo čaj?“

Crowley s očekáváním pozoroval Azirafalovu reakci.
Azirafal skákal pohledem z alabastru na démona a zpátky.
Crowley s hlasitým srknutím dopil svůj nápoj, odstrčil anděla stranou a vpotácel se do knihkupectví. V elegantní půl otočce dosedl na gauč a pronesl: „Spouštím kotvu.“ Pak si hodil nohy nahoru, hlavu nechal padnout na polštář, Azirafalovi poslal vzdušný polibek a usnul. Kravata mu provokativně visela až na podlahu jako lano od pomyslné kotvy.
Azirafal se zhluboka nadechl, rozhlédl se po liduprázdné ulici a pak provedl malý zázrak, kterým přesunul pultík dovnitř. Zavřel dveře a přešel ke gauči. Vzal z křesla deku a démona přikryl.

Někdo se dlouze opíral o zvonek. Ve tři ráno! Azirafal si naštvaně zavazoval pásek županu, když supěl ze schodů, aby nezvanému hostu otevřel. Odemkl, prudce zatáhl za dveře a zůstal stát jako opařený.
„Crowley?“
Futra držela démona s kravatou uvázanou okolo čela zhruba vertikálně.
„Azi!“ žoviálně vykřikl démon: „Přinesl jsem ti artefakt.“
O dva nereálné pohyby později byl Crowley ve stejné pozici, jen najednou brčkem srkal barevný obsah z poháru ozdobeného ovocem a paraplíčkem a před Azirafalem stál alabastrový čtenářský pultík včetně čtecí ručičky na řetízku.
Azirafal oněměl překvapením, pak si změřil Crowleyho pohledem: „Už zas jsi chlastal s Dionýsem?“

„Co že jsi udělal?“ zeptal se Crowley nevěřícně.
„Založil jsem si Bookstagram. Budu tam psát recenze, citáty, možná natočím i nějaké video…“ Azirafalův hlas se pomalu vytrácel při pohledu na démonovo obočí, které s každým slovem stoupalo výš, až už skoro atakovalo linii vlasů.
Crowley se nezmohl na slovo. Mnohokrát zkoušel Azirafala přesvědčit, aby dal moderním technologiím šanci, ale on se držel starých postupů jako klíště, ale stačí, aby si jednou popovídal s pekelnými trojčaty…
„Myslel jsem, že nemáš ani počítač.“
Azirafal se rozzářil a vytáhl sněhově bílé jablko: „Doporučil mi ho prodavač v mobilní pohotovosti.“
…
Cink. Crowleymu přišla notifikace.

Někdo vzal za kliku, zvonek se nadechl k cinknutí, když tu ho umlčela hbitá dlaň. Crowley strčil hlavu do dveří knihkupectví, začichal a když ve vzduchu nezachytil charakteristický pach, spokojeně pustil zvonek, který se hned rozezněl, a vešel.
Azirafal se zjevil prakticky okamžitě: „To jsou k nám hosté. Škoda, žes nepřišel o půl hodinky dřív, minul jsi madam Tracy.“
„Och, to je tak strašná škoda, že jsem tady nebyl na vašem nepravidelném slepičím dýchánku, ale ty mi určitě shrneš ty nejdůležitější drby ze života seržanta Shadwella,“ pronesl démon a otřásl se při myšlence, že by zrovna dnes přišel moc brzy.

„A co když to nevyjde?“ odvážila se zeptat Pepřenka, když stáli před bránou vojenské základny.
„Vyjde to,“ řekl s jistotou v hlase Adam.
„Ale nemusí to vyjít. Oni jsou Jezdci Apokalypsy a my jen děti,“ namítl Wensleydale.
„Kdyby to nevyšlo, měl jsem vás fakt rád,“ odtušil pohřebním hlasem Brian.
„Ale huš, určitě to vyjde,“ nenechal se zviklat Adam.
„A kdyby ne, tak vězte, že jste byli nejlepší parta, ve kterém jsem mohla být,“ slavnostně pronesla Pepřenka.
„Ale ono to vyjde. Protože my to tu máme fakt rádi a nechceme, aby svět skončil.“
S těmi slovy se rozjel vstříc otevřené bráně.

Démon v Adamovi se zarazil. Čočka byla někdy punk?
Wensleydale zvedl obočí. V kombinaci s brýlemi to vypadalo komicky.
Brian úkosem koukal na Adama a Wensleyho a nechápal, o čem to pan Tyler mluví.
Pepřenka se plácla rukou do čela a nevěřícně zakroutila hlavou. Dospělí jsou TAK nechápaví!
Pan Tyler čekal nějakou drzou hlášku, ale marně.
„Takhle se mladá dáma ke starším nechová,“ okomentoval aspoň Pepřenčino gesto.
Adam v naprostém tichu setřásl ruce svých kamarádů, popadl kolo a rozjel se. Zbytek party ho postupně následoval. Když mizeli za obzorem, rozlehla se Tadfieldem rázová vlna, jak se najednou uvolnilo napětí situace.

Pan Tyler přisupěl k Adamovi. Něco mu na něm nesedělo, ale nemohl přijít na to, co bylo jinak.
Adam se sípavě nadechl. Oči mu pořád žhnuly rudým světlem, i když to už nebyla sytá barva plamene, spíš tlumené řeřavé uhlíky. Brian a Wensley zesílili stisk na jeho pažích.
„Za mých mladých let by vám nikdo tohle bláznění netoleroval,“ zasyčel pan Tyler.
„Proč? Vždyť si jen hrajeme venku?“ namítla Pepřenka
Pan Tyler zamával volnou rukou ve vzduchu. „Takové, jako jste vy, já znám, ale zapište si za uši, že barevné čočky už nejsou žádná známka punku. To za mých mladých let…“

R. P. Tyler byl v to slunečné odpoledne v Tadfieldu na poklidné procházce se Schutzi, když kolem něj profrčeli Oni na kolech.
”Uličníci!“ zahrozil za nimi: „Jen počkej, Adame Youngu, jdu si to vyřídit s tvým otcem.“
Adam se zastavil, otočil kolo a upřel rudý pohled na pana Tylera. Zbytek Nich také zastavil a nerozhodně koukal kolem, co se to děje.
„Adame?“ pípla Pepřenka.
„Držte mě, nebo mu něco provedu,“ zahřímal dunivým hlasem.
Brian a Wensley pustili kola a pohotově ho každý chytil za jednu ruku.
Pan Tyler, hluchý a slepý k nebezpečí, si to k nim namířil rázným krokem.

„Proč je tady všechno posypané tím žlutým svinstvem?“
„To ty kočičky.“
„Jaké kočky?“ nechápal Crowley.
„Paní Hoang se připravovala na Velikonoce a poslala vnuka nařezat kočičky.“
Crowley zvedl pravé obočí a zamrmlal: „Proti gustu…“
„A mladý Daniel donesl pořádnou náruč čerstvě nařezaných kočiček. Bohužel už po pěti minutách doma museli pořádně vyvětrat a ta nebožátka skončila na ulici. Alergie. Tak jsem se jich ujal.“
„Alergie na kočky je běžná, ale proč by je někdo chtěl řezat?“ Crowley to pořád nějak nechápal: „A jak to souvisí s tím žlutým popraškem?“
„Ale ne zvířata!“ zhrozil se Azirafal: „To jsou přece vrbové větvičky.“

„Co kdybychom jeli za Anatémou?“ navrhl Brian.
„Tam jsme byli včera,“ zamítl to Adam a dál si kousal ret.
„A co kdybychom jeli k jezeru?“ ozval se Wensleydale.
„Dnes nemám náladu na koupání.“
„Tak co kdybychom jeli na špičák?“ navrhla Pepřenka.
„Dnes ne… a vlastně proč ne. Jdeme na špičák!“
„Jo!“ odpověděli sborově, popadli kola a vyrazili. Když odbočili na posledním rozcestí vlevo, čekalo je nemilé překvapení. Cestu zahradil obří spadlý strom.
„Jejda, asi spadl při poslední bouřce,“ věcně podotkla Pepřenka.
„Nebo ho shodil zákeřný bobr,“ umanul si Adam.
„Kdybych měl páku, pohnu zeměkoulí,“ povzdechl si Wensleydale.
„Cože?“ nechápal Brian.

Anatéma si zamyšleně kreslila spirály do sešitu.
„Newte?“
„Ano, lásko?“
„Dones mi prosím čaj.“
„Hned to bude.“
„Nezeptal ses kolik cukru.“
„Budeš k němu chtít cukr?“
„Ne.“
„Tak proč…“
„Protože se to tak dělá. Zkusme to ještě jednou. Newte, dones mi prosím čaj.“
„Budeš k němu chtít cukr?“
„Ne, takhle to nefunguje.“
„A co kdybych ti ho donesl jako vždycky?“
„Dobře,“ souhlasila mrzutě.
Ještě chvíli okusovala tužku, pak popadla knihu a zahodila ji do kouta.
„Tohle byl opravdu omyl.“
Kniha v koutě přepadla na záda. Na přebalu byl úslužný mladý muž s utěrkou přes ruku a nadpis Pomocník moderní ženy.

Seržant Shadwell kráčel nahoru po schodech a každých pár kroků se zastavil. Pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Před sebou držel pravici s nataženým ukazovákem a hleděl na ni se směsicí hrdosti a hrůzy.
Madam Tracy otevřela dveře. Seržant obvykle vydupal po schodech nahoru ráz naráz, tohle opatrné přibližování bylo vskutku zvláštní.
„Božíčku, co se vám stalo s prstem?“ zeptala se starostlivě.
„Nepřibližuj se, jezabélie, neručím za sebe!“ zavrčel seržant Shadwell.
„Vypadáte bledý,“ pronesla madam Tracy konejšivým hlasem a otevřela dveře bytu dokořán: „Nechcete si jít lehnout?“
Seržant Shadwell se zarazil. Jít domů nebo do doupěte neřesti? Těžká volba.

„Hasssturre! Kde sssess fflákal?!“ zařval Belzebub na nově přišedšího.
„Já za to nemůžu,“ zasyčela hrouda červů a slizu, která se zhmotnila uprostřed kanceláře knížete pekelného: „To Crowley! Uvěznil mě v telefonním záznamníku.“
„Jakch sse mu něcsso takofffého poffedlo?“
Hrouda se stáhla do sebe a začala nabírat kontury těla.
„Kažšdopádně to je teďť fffuk. Přžšejdeme k dalššímu bodu prrogrramu,“ kývl na démona po své levici: „Do chrrncse ss ním.“
„Pane, ne, vím kam šel! Tadfield! Antikrist je v Tadfieldu!“ ječel Hastur, který se konečně zformoval do své obvyklé podoby.
Bezlebub zvedl ruku a zastavil pobočníka: „Tadffield, řžšíkášš. Proffěřšíme to. Hrrnecss počká.“

Z bunkru vyšly čtyři postavy. Motorkář v šedé kombinéze a stříbrné helmě se za těch pár kroků změnil na postavu v temném plášti. Ostatní tři jezdci Apokalypsy už nevypadali moc jako lidi. Válka vibrovala napětím, Hlad syčel nervozitou, Znečištění bublalo a na okrajích se rozpouštělo.
Proti nim stáli Oni. Adam se Psem, Pepřenka s dřevěným mečem, Wensleydale s konstrukcí, která vzdáleně připomínala váhy a Brian s věnečkem na hlavě.
Dvě sady jezdců stály proti sobě.
Adam zvedl ruku a zakřičel: „Na ně!“
Oni vytasili své zbraně a jeden po druhém ničili antropomorfní reprezentace.
Meč, váhy a koruna zazvonily na asfaltu.

„Netušil jsem, že něco takového umíš,“ pronesl Azirafal ve chvíli líného ticha po večeři.
„O čem to mluvíš?“
„Přece o tom výletu do prázdna.“
„To není nic těžkého, zvládl bys to taky, chce to jen představivost.“
„Takže nás tam můžeš vzít znovu?“
„Proč bys chtěl navštívit prázdnotu? Vždyť tam nic není,“ nechápal Crowley.
„Právě proto.“
Crowley pozvedl obočí a čekal.
Azirafal si odkašlal a trochu si povolil límec.
Crowley se napil vína, utřel si rty ubrouskem a složil ruce na břiše.
Azirafal se začal potit. Napil se moc rychle, zakuckal se a kapka mu stekla po bradě.
Crowley se usmál.

„Jsi připravený?“ jedno obočí vyjede nahoru v otázce.
„Rozhodně.“
„Bílé nebo černé?“
„Jako vždycky.“
„Konzervo.“
„Pěšec na F3.“
„Pěšec na E5.“
„Pěšec na G4.“
„Jsi si jistý?“
„Co je na tom špatně?“
„Jen to, že ti dalším tahem dám mat.“
„Aha. Beru zpět. Pěšec na E4.“
„Prosím tebe, co blbneš? Hrál jsi už vůbec někdy šachy?“
„No, kdysi se mě je přítel Légal pokoušel naučit, ale… no…“
„Dáma na H4, ať se už dostaneme k tomu alkoholu.“
„É, nó, tak třeba pěšec na G3.“
„Dáma na E4, šach-mat.“
„Co?“
„Víš co, anděli, že jsi to ty, tak platím první rundu.“