Moje články

Posilněná zašla za Anagramou. Večer dlouho seděly v kuchyni a povídaly si. Druhý den se šly projít do lesa.
„Bědoš!“ ozvalo se najednou z houští.
„Nemáte nic lepšího na práci?“ prohodila Tonička.
Anagrama si založila ruce na hrudi a začala podupávat nohou.
„Jejdanánku, jen to ne!“ ozvalo se z větvoví.
Anagrama se otočila k Toničce: „Umí sehnat myš? Nebo jiného hlodavce?“
„No jéje, kapišto.“ ozvalo se z hromady klád.

Toho rána se zrodil plán a za týden už bylo vše jako dřív.

Petulie se smíchem vyklepala myš z rukávu a pokračovala: „...jednoduše musíš otevřít na noc okno a pozvat je.“

Slet čarodějnic se blížil. Tonička se vydala na cestu včas, aby mohla navštívit všechny kamarádky a známé v Lancre. Když dorazila až do hor Beraní hlavy, jako první zamířila ke Stařence Oggové.
„Slyšela jsem, že Petulie se drží spíš v nížinách. Taky, že Anagrama konečně přestala podpalovat svou kuchyň a naopak se pohybuje jen vysoko v horách.“ opatrně nadhodila citlivé téma.
Stařenka zabafala a široce se usmála. Nohou vydupávala povědomý rytmus a co chvíli se zhoupla v křesle.
Tonička si nabídla čaj a sušenky.
„Někdo do toho musí říznout, aby ta zlá krev mohla vytéct.“ vyfoukla Stařenka kouř do prostoru.

Blížil se svátek jara. Opentlené dívky nesly ošatky plné sladkých koláčků na trh.

Děti výskaly a pletly se pod nohy.

Jiří se smíchem ukradl koláček z Milčina talíře: "Jestli ho chceš zpět, musíš mi dát hubičku.“

„Ne,“ odsekla.

Přeběhl k Verunce. Stáhl jí z copu pentli: „Belasá, má oblíbená, dáš mi za ni hudlana?

Pohoršeně prskla.

Další na řadě je Helga. Jirka stoji pod oknem a natahuje se pro dobrůtky.

„Kšá.“ teď tu byl a zahnaly ho. Koštětem.

„Co si má co vyskakovat, mladej.“ pohoršeně mu podmetla roztančené nohy.

„Doufám, že si aspoň jednou z vás zatančím.“ volal bezelstně Jiřík.

Nemohla ho nechat bez dozoru, ale nešlo povolat fígly, ti by na Vodjana nejspíš hned zaútočili. A tak Tonička splynula se stromy v remízku a poslouchala.
„Vodjane, copak ty seš vlastně zač? Tonička říká, že si na tebe mám dávat pozor, ale ty nejsi jako zelenozubá Jenny, nechceš mě sežrat, že ne?“ zeptal se druhého den Čestmír u další partie kuliček.
„Voďja nežere lidůch, Voďja sám člověk, jen s horskou bystřinou se sesnoubil a na zelenou stranu přešel.“ odpověděl zelený pomalu.
„Jak to?“ podivil se Čestmír a odkudsi vytáhl lízátko.
Vodjan jen pokrčil rameny a dál cvrnkal kuličky do důlku.

„Ten kovový papľuh sa toulá okolo Tanečníkův a něco si šomruje pod,“ zarazil se Hamiš, když chtěl říct, že si mumlá pod vousy, i když žádné nemá.
Tonička si s povzdechem sbalila raneček a vyrazila na cestu.
Opravdu na něj narazila na dohled od Tanečníků.
Když ji uviděl, prohlásil: „Chyba připojení, server nedostupný, upgrade přerušen.“
Přemýšlela co zas ti mágové provedli, když zaslechla zvláštní zvuk a opodál se zhmotnila úzká modrá šopa, ze které vykročil podivný muž s červeným kýblem na hlavě.
„Omlouvám se, slečno, trochu se mi pomotaly koordináty, hned ho zas odvezu pryč,“ prohlásil ten muž s úsměvem.

Tonička si založila ruce na hrudi a beze slova, jen pohledem vyzývala bratra k vysvětlení.
„Potkali jsme se náhodou, víš? Když jsem sbíral v kurníku vajíčka, tak jsem si všiml, že jedna slepice prochází skrz díru v plotě. Šel jsem za ní, co kdyby zanášela někam jinam? A taky že jo, měla útulné hnízdečko v remízku, kam si nakladla vejce. A tehdy jsem zjistil, že nejsem sám, kdo by ta vejce rád. No, a tak jsme se s Vodjanem seznámili.“ dokončil své vyprávění Čestmír.
„Voďja hodný mužíček, netopí dětičky, nemá hrrrnečky.“ přikyvovala zelená hlava.
Toniččin pohled jasně říkal sleduji tě.

Proběhla zahradou a pokračovala dál, na louku, do remízku, ale Čestmír pořád nikde. Na chvíli se zastavila, aby si uspořádala myšlenky. Nádech, výdech. Kde jen může být? Byla vevnitř jen chvíli a najednou byl pryč. Nemohl jít přece zpátky, nebo ano?
Otočila se a zamířila k potoku. Byl tam. Nepoučitelné dítě!
„Čestmíre, co tady děláš?“ zeptala se ostře.
Otočily se k ní dvě tváře – jedna růžová, upatlaná od sladkostí a druhá kulatá a zelená.
Krve by se v ní nedořezal.
Čestmír zvedl ruce: „Ne! Je to můj kamarád.“
Tonička ohromeně zírala na mladého vodníka, který s jejím bratrem hrál kuličky.

Seděla v křoví a trucovala. To ona měla nápad, aby očarovali zrovna borůvky, tak jak to, že si ho ten nadutec uzurpuje. Pruda!

...

Říká se, že někteří mají talent být ve správnou chvíli na nesprávném místě a Pivoňka byl jedním z nich. Zrovna se před svými nohsledy naparoval a vykládal: „Borůvky jsou lákadlem pro lidská děcka, víte, bylo hrozně jednoduché na ně vložit jednoduchou kletbu.“
Pak slyšeli jsem hlasité hvízdnutí a najednou byl palouk plný krvežíznivých piktmužíků a uprostřed nich se zjevila holka s pohrabáčem v jedné a řetězem v druhé ruce.
Vyděšení elfové před železem prchali, ale daleko nedoběhli.

Tonička si zabalila mošnu, rozhlédla se po setnici a vštěpovala si do paměti všechny ty obyčejné věci.
Když vyšla na zápraží, už na ni čekali.
Dojít k bráně byla ta lehčí část.
„Pokud se na to necítíte, zůstaňte.“
„Jémináčku, nakopeme jim zadele!“ rozvášnil se Yan.
Brána se zatřpytila a vpustila je do temného, pokřiveného světa.
Prošli bez povšimnutí.
„Nebudou nás čekat, sou to zpaprčenci domýšliví.“ opáčil Rob.
Tonička mimovolně zajela rukou do kapsy a pohladila vajíčko uložené ve vatě.
„Neprohrajem. V sázce je mnoho.“
Potyčka s elfy netrvala dlouho. Hnáni spravedlivým hněvem a podpořeni chladným kovem zvítězili. Zázraky na počkání.

První matka přiběhla už dopoledne. Anežka prý mlátí kolem sebe rukama a s doširoka otevřenýma očima křičí, že nic nevidí. Museli ji svázat, aby si neublížila.
Odpoledne přiběhly další dvě matky. Kuba a Míša měli stejné příznaky.
K večeru už skoro každé dítě ve vesnici postihlo to zvláštní šílenství.
„Anežko, slyšíš mě?“ tázala se Tonička.
Vyčerpaná Anežka netečně ležela na posteli, už ani nezvládla křičet, jen šeptem zpivala „Rolničky, rolničky“.
Tonička si pořádně prohlédla její ruce a obličej.
S rozhodným výrazem vyšla před chalupu. Zavřela oči a nechala myšlenky plout.
Modré prsty, rolničky, smích. V tom mají určitě prsty elfové.

Vysoko na Důlinách se poklidně pásly ovce. Ani je nebylo potřeba moc hlídat, ale občas tam někdo zašel, aby dohlédl, že někam neodešly.
Dnes byla řada na Toničce.
„Lez! Škrabej se!!“ ozvalo se od kamenů.
„Já už nechci.“
„Nemusíš,“ opáčila Tonička.
Ticho. Takové to plné otázek jen čekajících na svoji příležitost.
„Proč nemusíš?"
„Ale musíš.“
Malá fíglata se v peroucím se chumlu vykutálela zpoza kamene.
„Co to tady provádíte?“ zeptala se Tonička.
„Hamiš poudál, že když se vyškrábeme až na vrchol, uvidíme celý svět.“
„Uvidíte hodně, ale celý svět je mnohem větší než Křída,“ prohlásila Tonička.
„Fíha! Neke!“ štěbetala fíglata.

CrayCray:
Vědělas, že je na světě už jaro?
LittleJ:
Ano, všimla jsem si.
CrayCray:
Tady je to trochu složitější.
LittleJ:
Ovce mají jehňátka, máme hodně práce.
CrayCray:
Jehňátka jsou roztomilá.
Co s nimi děláte?
Jedno bych si vzala, ale nevím jestli by to zvládli.
LittleJ:
No, chráním je před vílami.
CrayCray:
Víly mají zoubky, cvak!
LittleJ:
A taky tvrdé lebky.
CrayCray:
Půjčíš mi tu tvoji pánev?
LittleJ:
Je to jen obyčejná pánev, důležité je rozhodnutí.
CrayCray:
Někdy je těžké poznat, co je realita a co jen sen.
LittleJ:
Není, jen si potřebuješ být jistá sama sebou.
CrayCray:
Kecy v kleci.

Přicházelo jaro, čas velkého úklidu.
Hana a Hýčkana přijely na pomoc. Maminka Bolavá poslala muže vynosit těžké věci ven a spolu s děvčaty vytahaly měkké věci na dvůr.
Otevřely všechna okna, vysmejčily skříňky i půdu, vymetly i poslední kout.
Drobné věci snesly na hromadu a nechaly rodinu si z nich vybrat, co jim náleží.
Nakonec na hromádce zbyly jen útržky látek, zapomenuté brko z draní, šňůrka utržená z povlečení, kousek tenkého provázku, dvě sirky, hřebík, knoflík, zlomené kolečko.
Tonička trpělivě počkala až všichni o hromádku ztratí zájem a pak si vše rychle nacpala do kapes. Na pendul se hodí cokoliv.

„Já vám dám, uličníci, ze mě si šoufky dělat nebudete!“ hrozil starý pan Trnka za plotem.
„Copak se stalo?“ zeptala se Tonička, když přišla blíž.
„Podívejte,“ ukázal rukou ke stromu za chalupou.
Na každé větvi visel pár bot. A ne ledasjakých. Tanečních, cirkusových a všechny v sobě měly nějakou díru.
„Kdo vám to provedl?“ zeptala se Tonička, hlavu na straně v zamyšlení.
„Já nevím, ráno jsem slyšel smích a rolničky a byly tady.“
Tonička vzala ze země klacek a šťouchla do nejbližší boty.
S lupnutím se probrala k životu a zacvakala žralokem.
Povzdechla si. Tentokrát bude její práce mnohem těžší.

Říká se, že Křída je měkká a nevyroste na ní pořádná čarodějka. Jenže Křída má pod tenkou měkkou slupkou sedimentů jádro z pazourku.
Ležela ve svahu pod pahorkem a myslela na nekonečná zelená údolí protkaná modrými stužkami řek, posetá bílými obláčky ovcí. Propletené kořeny stromů. Klidná, ale nezlomná síla místních obyvatel.
Od potulných učitelů se dozvěděla, že vápence vznikají nahromaděním skořápek a ulit měkkýšů. Fosílie zkoušela si na jazyku cizí slovo.
Z rozjímání ji vytrhl povyk na úpatí pahorku. Ještě se nezvedla, jen nastražila uši.
„Zavolejte Velkého chlapa!“ ozvalo se.
Tonička si z povzdechem sedla. Ten tón nevěstil nic dobrého.

Nemůžu být přece vdaná, jsem ještě dítě! pomyslela si se stoupající panikou Tonička. Jak by to vůbec fyzicky fungovalo?
Spousta drobných očí piktmužíků na ní visela s nadějí.
„Ehm.“ odkašlala si.
Dost! Takhle nemůžu přemýšlet, musí z toho být cesta ven.
Pak otočila hlavu k fíglovi, který jí seděl na rameni: „Co jim mám říct?“
Rob se jen culil a krčil rameny.
„Rychle něco vymysli nebo tě prodám Králce a ta ti najde nevěstu, která z tebe vytancuje duši,“ sykla naštvaně.
Rob pod tetováním zbledl: „To sem si nadrobil. Mošme mít dluhé námluvy a najdeme jinčí fíglí nevěstu,“ vykoktal rychle.

Hamiš neměl rád pobyt na zemi. Jeho doménou byl vzduch. Plachtění na křídlech havrana, střemhlavé pády a rychlé vzlety, přespávání v hnízdech v korunách stromů, bezmezná volnost pohybu... to byl jeho život.

Malej bělohlavej Jock ležel na stráni a lelkoval, když si všiml tečku, která se kolébavým pohybem přibližovala k zemi.
Vyskočil na nohy a zařval: „Zavolejte Velkého chlapa, padá sem Hamiš.“

„...a když sem Morag navedl pod úhel, šimnul sem si, že se to tam kajsi ligoce. Tak sme to oblétli eště raz a pak sem tam poslal červenku, jako testovače, kapišto, a bylo to tam. Hranice. Ošklivě měkká.“

Ťuk ťuk ozvalo se opatrné zaklepání na dveře.
„Anagramo? Jsi tu?“
„Jsme tady vzadu, Petulie.“
Petulie odložila koště za dveřmi, svěsila z něj kbelík s balíčky a odnesla ho do světnice.
„Tady máš tu svou objednávku z katalogu.“
„Děkuji ti,“ nepřítomně poděkovala, zatímco plnou pozornost věnovala rozbalování.
„Ale ne, vždyť jsem jim psala, že potřebuji zelené, ne oranžové. Petulie, drahoušku, mohla bys to zanést zpátky i s dopisem? Tohle nemůžu použít. A až to pošlou znovu, můžeš mi to kdykoliv zas donést, jo?“
„Nejsem žádný tvůj poslíček!“ tentokrát se už Petulie doopravdy naštvala. Popadla svůj kbelík a vysupěla z chaloupky.

Vždy, když se u vesnice objevili potulní učitelé, se místní mládež vydala nasávat nové informace výměnou za nepotřebné věci nebo nějakou domácí zeleninu.
Tonička posbírala nějaké starší použitelné oblečení a dva tuříny, a vyrazila.
Na návsi potkala tlupu zhruba desetiletých dětí, které se o něčem hádaly.
„Povídám vám, že je to meč svätého Jiřího.“
„Pche obyčejná hadí kytka.“
„Tchynin jazyk. Blé!“
Ah, lekce botaniky pomyslela si Tonička a lovila v paměti správný název.
„Nezapomeňte, že Sansevieria trifasciata je taky mírně jedovatá a měli byste si jít před obědem pořádně umýt ruce,“ pronesla na doslech od zuřivých bojovníků šermujících zelenými šlahouny.

V Toničce by se krve nedořezal. Její druhé myšlenky se rozeběhly o překot. Je to běs? Trápí ji mora? Anagrama byla vždy tak tvrdá a necitelná, co na její tváři u všech všudy dělá potok slz?
Pak se konečně probudily třetí myšlenky a zarazily ten nesmyslný tok předjímání.
„Dobré dopoledne, Anagramo, tvoje kamarádky o tebe mají starost,“ pronesla pomalu, vážíc každé slovo.
Anagrama se rozesmála. Nová záplava slz kapala na zem.
Tonička víc cítila než slyšela jak se fíglové ztrácí v podrostu lesa.
To je jen dobře, mentální zhroucení čarodějky nepotřebuje svědky.
„To je cibule,“ vykoktala Anagrama: „učím se vařit.“

Zavolali ji do hor, prý je to vážné. Na cestu si oblékla troje podvlíkačky, dvě sukně, šálu, kabát a koženou kuklu, nasedla na koště a vydala se na cestu.
Letěla vysoko, až jí lehce omrzal nos.
Nejdřív šla slušně pozdravit starší čarodějky. Bábi jí pokynula hlavou, Stařenka přidusila v objetí a Magráta si samou radostí mohutně kýchla.
Pak už nemohla dál otálet.
Ještě než stihla zaklepat, někdo rozrazil dveře zevnitř.
Na prahu stála Anagrama, slzy se jí valily z rudých očí dolů po tvářích a zhluboka hltala čerstvý studený vzduch.
„Jejdanánku,“ ozvalo se Toničce u paty.
Strnule na sebe hleděly.

Tonička s dětmi z okolí celé odpoledne zdobili srdce. Nakonec je pověsili na šňůru mezi dva stromy za farmou. V zapadajícím slunci se třpytila a hrála myriádou barev.

Ráno z nich zbyla jen drobečková spoušť.

Tonička stála jako socha, jen oči jí hořely potlačovaným hněvem.

„Kdo to byl?“ zeptala se prázdné stráně nebezpečně tichým hlasem.

Ticho. Založila si ruce na hrudi a pravá noha bezděčně vydupávala staccato.

„Bědoš! Bědoš! Bědoš!“ Z trávy pomalu vylézali zdrcení piktmužíci, tahali se za vlasy, žmoulali kilty a frkali do obřích flekatých kapesníků.

Rob předstoupil před Toničku a zkroušeným hlasem pronesl: „Horác se moc omluvá.“

Pomalu se vlekla domů. Dnes měla pocit, že jí na bedrech leží veškerá tíha světa.
„Brejvečír, Toinettke.“ ozvalo se za ohybem cesty.
„Dobrý večer, Žanino,“ nedala na sobě znát, že ji přítomnost keldy překvapila.
„Samá práce,“ pokývala kelda vědoucně hlavou a přidala se k ní na cestu.
„Víš, že jsem zvažovala odejít do Ankh-Morporku a vzít místo guvernantky?“ prohodila Tonička jen napůl ve srandě: „Zkušenosti s dětmi mám.“
„Aj, to by ti věru šlo od ruky. Včil by ti i naši kluci pomáhali.“
Tonička o odstín zbledla, když si představila, že by s ní samozřejmě šla skupina fíglů jako doprovod.

Povídalo se, že se starý baron chodil do kopců radit s babičkou Bolavou. Prý sedávali v družném tichu nahoře na pastvině a baron se pak vracel načichlý smradem Šťastného námořníka a novými nápady.

Po její smrti si baron občas předvolal Josefa Bolavého, aby s ním promluvil, a to nejen o věcech týkajících se nájmu farmy.

Nejpodezřelejší je vztah Toničky Bolavé s novým baronem Rolandem. Zlé jazyky tvrdí, že zabila starého barona, protože nechtěl dělat co ona diktovala a mladý Roland je povolnější.

Málokdo však tuší, že ten vztah potřebuje víc baron než čarodějka, takže dál konspirují o záhadné politické partii.

Ten den se vlekl jako smetana. Na stráni se pokojně popásaly ovce a po obloze pluly jejich chundelatí souputníci. Mladý pasáček pospával pod stromem, jen tu a tam pozvedl těžké víčko a kradmým pohledem zhodnotil situaci.
Pod keřem něco zašustilo. Hned byl na nohou: „Anciáša, zpropadená zvěř, nemůžou aspoň jednou nechat ty ovce na pokoji?“
Po chvíli zbystřené pozornosti se svalil zpátky do mechu.
Další šustot zazněl na kraji lesa.
Zvedl se, aby se pořádně rozhlédl, když tu se pomezi mraky prodral sluneční paprsek a ozářil zrzavou kštici.
Ach, to jsou jen fíglové. pomyslel si a spokojeně se rozvalil zpátky.

Tiše seděla u okna a drala peří. Hovor žen vnímala jen jako vzdálený šum.
Na okně začala růst jinovatka.
Vzdorovitě vystrčila bradu.
Pořád stejná lopota.
Práce dává životu smysl, mykla ramenem a po očku pozorovala rozšiřující se obrazce.
Všichni tě jen využívají.
Z trucu dýchla na sklo a škodolibě pozorovala, jak se ledové květy rozpouští. Rukávem setřela vlhkost, ale ledová nádhera se nenechala odradit. Postupně celé okno pokryly květiny.
Bylo to moje rozhodnutí.
Když jim přestaneš být dobrá, přijdou vidle a pochodně.
Odhodila brk, pak vhodila do krbu tlusté poleno, sedla si vedle matky a vzala si další bělostné peří.

Tlupa piktmužíků se spokojeně prala na stráni za pahorkem. Bylo to velmi veselé uskupení plné nohou, rukou, hlav, vousů a kiltů. Najednou se celý chuml zarazil a rozpadl na jednotlivé fígly.
„Bědoš!“ ozvalo se z leva.
„Jejdanánku,“ kontrovalo mu z prava.
„Zpaprčenec, matlák!“ ozývaly se výkřiky z různých koutů.
„Co to tu tropíte?“ otázala se Žanina. V uctivé vzdálenosti ji následoval zvědavý hrozen děcek.
„To Poťapaný Vilík,“ začal Yan Habáně neochotně, ale pod keldiným pohledem ochotně pokračoval: „možná měl upito maličko speciálního mazání a možná majzl béhovado do čela tou svou tvrdou palicí a možná se tomu béhovadu ulomil roh.“

„Je tam ještě nějaká dubová kůra?“ zeptala se Petulie, míchajíc bublající lektvar.
Tonička vysypala obsah košíku i plátěného vaku na rozprostřené plátno. Bobulky, listy, květy, jehličí, prach, třísky, ale ani kousek kůry.
„Zajdu pro ni,“ nabídla se a vyrazila ze dveří, než mohla Petulie cokoliv namítnout.
...
Donesla košík krásné dubové kůry. Petulie jí ho odebrala a nasypala trochu do připraveného kotlíku.
„Najdeš mi tam prosím jitrocel?“
Tonička zběžně mrkla na rozložené přísady a už-už chtěla vyběhnout z chalupy, když ji zastavila pevná ruka: „Pro tebe mám nejdřív hezký šálek čaje z dubové kůry.“
Nebránila se, jen natáhla ruku pro šálek.

Seděla na místě, kde kdysi praštila Zelenozubou Jenny pánví do obličeje a bezmyšlenkovitě točila v ruce otrhanou sedmikráskou.
Slečno, kdy se přijdete podívat na maminku?
Toničko, kdy se u nás zastavíš?
Zítra bude potřeba převaz.
Pozítří musíme připravit novou várku masti.
Ovce budou brzy rodit, potřebují dohled.
Měly bychom zas zajít do dřevorubecké osady.
Dost.
Ostrý skřek ji přinutil zvednout hlavu. Opodál stojící volavka koukala přímo na ni. Nejdřív jedním okem, pak polkla rybu a loupla po ní i druhým okem.
Jak to říkala slečna Klíšťová? Udržet rovnováhu je ten nejtěžší pohyb na světě.
Nastal čas. Zítra jim to řekne.

Rob Kterýten spokojeně pokuřoval na mechovém polštáři a počítal oblačné ovce, když k němu dolehly vibrace nohou bušících do Křídy.
Pátravě se rozhlédl a pak vyšel běžícímu soukmenovci vstříc.
„Nemáš být náhodou na jižní pastvině?“ otázal se.
„Zlatý… mravenec… tam… špeh… musíme… zbrojit!“ namáhavě ze sebe vyrazil Malej Kvákal snaže se popadnout dech.
„Co to meleš?“
Malej Kvákal ještě chvíli lapal po vzduchu a pak srozumitelněji prohlásil: „Velkej chlape, viděli jsme zlatýho mravence a Viliam poudál, že je to špeh špičatých uchouch, tak jsem se hned vychytil, abych varoval klan, že musíme zbrojit.“
Rob zvedl obočí a pak se rozchechtal.

Vyběhla z domu a utíkala jako o život. Slzy ji pálily v očích. Taková nespravedlnost! Oni netuší jak velká je to zodpovědnost. Nesmí zklamat!
Běžela než se jí podlomila kolena a ztěžka dosedla na drn.
Už nemohla zadržet slzy, tak je nechala tiše kanout a prstem kreslila obrazce v kapkách, které se rychle vsakovaly do vyprahlé půdy.
Poslední kapka. Silou vůle se nadechla a stáhla ramena od uší. Pomalu se položila na záda a zvedla zrak.
Byla tam. Nezřetelná hlava v oblacích. Shlížela na ni s fajfkou v koutku úst a něžným vědoucím pohledem.
Poprvé za ten den se usmála.

Stála ve vratech do chléva s rukama založenýma v podpaží. Pečlivě se snažila udržet přemýšlivý výraz, aby na ní nebyl patrný jemný třes.
Zrovna dnes večer musí být Petulie pryč, pomyslela si trpce.
Potřetí se zhluboka nadechla, pak si dýchla na ruce a vkročila dovnitř.
Otočila se na matičku Stopkovou: „Přidržte ji, ať mě nekopne.“ přikázala přísně.
Sebevědomě si přidřepla ke koze Maruně a jemně položila zahřáté ruce na zduřelé vemeno. Svraštila čelo, v duchu si opakovala Petuliina slova a pevnými tahy masirovala podél tenkých vlásečnic. Nahoru a dolů, tu přimáčknout, tam dloubnout palcem.
Po chvíli cítila jak vemeno měkne.

„Ještě chvíli a bude hotovo.“
„Víte vy jaký já byl za mlada tanečník, slečno?“
Starý pan Hvížďala se zasnil a chvíli koukal jakoby skrz Toničku.
Mladá čarodějka jen pokývala hlavou a dál se soustředila na zastřihávání přerostlých nehtů.
Najednou měla před očima blýskavý ikonograf. Uprostřed obrázku stál rozkročený mladík v kostkovaném obleku, s jednou rukou zaháknutou v pase a druhou ukazující na malé slunce. Nebo to snad bylo nějaké zrcadlo? Zvedla oči a zadívala se do staré vrásčité tváře.
„Disco," hlesl: „Dva roky po sobě jsem vyhrál Ankh-Morporský pohár za nejlepší choreografii. Pak jsem se musel usadit, Filoména čekala děcko.“

„...a zítra půjdeme ke starému panu Hvížďalovi. Potřebuje ostříhat nehty. Pak ještě ke vdově Houžvičkové. Před měsícem spadla a zlomila si nohu, je potřeba u ní poklidit a zkontrolovat ji. A taky bychom měly...“
„Tak dost!“
„Co prosím?“
„Řekla jsem dost! Tohle není žádné čarodějné umění a já nejsem žádná posluhovačka.“
Tonička se kousla do rtu a vydechla.
Anagrama se zhluboka nadechla, obličej jí zrudnul: „Bolavé nohy a hladové krky. Nikdo si neváží mých lektvarů, ani čtení z ruky. Jen samá špinavá práce pro hloupé stařeny.“
„Ehm.“ na zápraží si někdo odkašlal.
„Ajaj, velká bosorbaba. Zdrháme.“ prohlásil Rob od dveří.

Za zatáčkou vězel plně naložený vůz zapadlý až po podlážku ve vymleté díře plné bahna.
„Já ti říkal, že to neprojedem.“ syčel brunátný mlynář na svého pacholka.
Než se mladý Damek nadechl k odpovědi, ozvala se Tonička: „Dobrej večír, pane Otýpko.“
Mlynář smekl klobouk.
„Dobrý večír slečno Bolavá.“
„Když mi seženete dostatečně dlouhou tyč, ukážu vám kouzlo.“ mrkla na Damka, který se okamžitě začal rozhlížet, až našel pořádný kus větve silný jako mužské stehno.
Tonička si vyměřila vhodný úhel, nacpala tyč pod vůz a druhý konec nakázala Damkovi zatížit. Pak už jen mlaskla na koně a vůz se plynule rozjel.

„Adam je vzhůru! Co se stalo? Jak se cítíš?“ překřikovali se navzájem.
„Docela to jde,“ posadil se v posteli: „A stala se mi smůla. Byl jsem ve špatnou chvíli na špatném místě a tučňák Johnson to využil.“
„No tak, vyprávěj!“ pobídla ho Pepřenka netrpělivě.
„Není moc co. Byl jsem se projet na kole a johnsoňáci si na mě počkali u ohybu. Hodili mi klacek do výpletu, abych se vysekal a pak se do mě pustili. Kdyby kolem nešla Anatéma, byl by se mnou amen,“ dramaticky zadeklamoval: „A dál to už znáte.“
Spiklenecky mrkl na kamarády: „Vyhrožovala jim jako pravá čarodějnice.“

Probral se ve sluncem zalitém pokoji. Záclony povlávaly ve slabém vánku. Za oknem bzučel hmyz a švitořili ptáčkové. Adama obklopovaly nadýchané bělostné polštáře a peřiny. Noční stolek zdobila bělostná krajková dečka a na ní stála křišťálová váza s kyticí lučního kvítí.
Jsem snad v nebi? podivil se.
Po chvíli začal rozeznávat i jiné zvuky. Slunce zastřel mrak a pokoj najednou vypadal úplně normálně.
Anatéma, vzpomněl si.
„… a ta nová holka říkala, že Johnson je určitě bastard. Prý vypadá jako by tomu řezníkovi z oka vypadl.“ vyprávěl Brian vzrušeným hlasem.
„Briane,“ zaskřípal Adam. Odkašlal si a pokračoval: „kráčíš po tenkém ledě.“

Crowley se pohodlněji rozvalil na gauči: „Ale neříkej. Tak proč mám pocit, že ti září oči, ha?“
„To je jen odraz plamenů z krbu,“ odtušil Azirafal.
„Na plameny jsem expert,“ ušklíbl se démon.
Anděl si okázale pozorně začal zkoumat manikúru.
„Když už zmiňuješ divadlo,“ změnil Crowley téma: „Mohl bych si vybrat službičku a sehnat nám lístky do lóže na The Book of Mormon.“
Azirafal se zakuckal.
„Objednám nám šampaňské,“ pokračoval Crowley.
„Châteauneuf-du-Pape tam nejspíš neseženou,“ zapochyboval Azirafal.
„Nejspíš to bude Grand Cru,“ zamyslel se démon.
„To by šlo.“
„Proč vlastně řešíme pití, když ještě nemáme termín?“
„Priority,“ pokrčil Azirafal rameny.

O hodinu později, po další lahvi vína, Newton pospával s hlavou v Anatémině klíně a Anatéma už jen stěží držela oči otevřené. Azirafal je doprovodil k sofa a vrátil se ke krbu.
„Cítím, že si potřebuji odložit,“ pohlédl na krb a začal se soustředit. Lahve bílého na stole znovu získávaly svůj obsah.
„Dobrý nápad,“ přidal se Crowley a naplnil lahve červeného.
Anděl si protáhl ramena: „Takhle je to lepší.“
Otočil se k démonovi a s přísně staženým obočím zvedl ukazovák: „Pokud ses nudil, mohli jsme jít třeba do divadla nebo na koncert. Na některé večírky začínám být už moc starý.“

Na stole se rovnaly láhve v šiku.
Azirafal se chichotal jako školačka.
Crowley se zubil jak šílenec.
Anatéma se pochechtávala.
Newton se chrochtavě smál.
Azirafal první popadl dech: „A pak jsem keři vysvětlil, že já jsem pultík přijal v dobré víře, protože jsem myslel, že je to něco od Dionýsa. Nejdřív nesouhlasil, ale pak jsem mu z dobroty srdce věnoval určitý manuskript,“ mrkl na Anatému: „a domluvili jsme se, že jsme si kvit.“
Ticho přerušil Crowley, když se zvednutým koutkem parodoval „V dobré víře!“
Celý kvartet unisono vybouchl smíchy v soutoku myšlenek.
Crowley si utřel slzy: „Seš trochu bastard, anděli.“