Moje články

Tady začíná minisérie o duších: Nudné čekání (dál provázáno odkazy v poznámce)

A tady hlavní seriál o studentech z Mrzimoru, který se z toho díky tématům vyloupl: Půlnoční návštěva
 

Jako bonus přidám vánoční speciál, který nemá pevné místo v žádné lince, ale nemusel by zapadnout: Štědrej večer nastal

Na chvilku jsem díky bonusu zabrousila i do mé milované Zeměplochy: Podezřelý předmět

Tiše se plížil nocí. Nikde nikdo, přesně tak to mělo být. Studenými chodbami sklepení se nesla ozvěna kapek. Vlezlá zima zalézala za nehty. Bezděčně se střásl. 

Na křižovatce zastavil a v paměti prošel naučenou trasu. Byl si stoprocentně jistý, že správně počítat kroky. Udělal ještě dva kroky doprava a na zdi nahmatal šestou cihlu odspodu. Zadržel dech a zmáčkl ji.

Nic.

Zamračil se a ještě jednou prohmatal své nejbližší okolí. ...pět, šest, musí to být ona.

Rozkročil se a znovu zatlačil na cihlu celou dlaní.

Jen slabé vrznutí naznačilo, že tentokrát se něco pohlo.

Odpočítal sedm kroků a vklouzl dovnitř. 

Hodiny odbily půlnoc, pak jednu. Potichu prošel portrétem, celý v černém a v měkkých botách, bez jediné špetky magie, která by ho mohla prozradit.

Naslouchal a počítal. Zachrastění řetězů, pak ještě jedno důraznější a pak ticho. Duchové mají svoji sešlost.

Proběhl osvětleným úsekem a zastavil se až v nenápadném výklenku. Paní Norrisová spala tvrdým spánkem staré kočky schoulená Filchovi na prsou.

Plížil se dál. Tlumené bouchnutí dveří a těžké zapadnutí zámku. Snape se zamkl u sebe v pokoji. 

Loutky byly na svých místech. Už zbývala jen poslední. Vytáhl pytlík citrónových bonbónů a strategicky ho umístil na podestu zalitou měsíčním světlem.

Ernie okupoval křeslo ve společenské místnosti a nemohl se dočkat, až půjdou všichni spát. V klíně měl knihu a předstíral, že čte, jenže jeho pohled pořád utíkal ke dveřím do ložnic. Schovaný za křeslem měl malý batůžek.

Baterka, kukla, nožík, mapa, bonbóny, ... Co by se ještě mohlo hodit?

Poslední dva studenti hráli šachy u stolku v rohu místnosti. Nenápadně se snažil natáhnout krk, aby odhadl, jak dlouho jim partie ještě bude trvat. 

No tak, posuň věž na E4, ať to má brzy za sebou.

Hodiny nad krbem ukazovaly pět minut před jedenáctou. 

No konečně, ulevilo se mu, když odložili šachovnici.

Na obědě u Mrzimorského stolu vládla napjatá atmosféra.

„Prosím tě, co tě to popadlo?“ šeptala Hannah.

Ernie jen pokrčil rameny a dál se rýpal ve svém nákypu.

Tiché lusknutí ohlásilo příchod domácího skřítka. 

„Tilly říkla, mladý pán naštval hodného profesora. Ty ty ty,“ zahrozil drobný skřítek spod okraje ubrusu.

Justin, Hannah a Ernie jen zírali.

„Ehm. Cože?“ 

„Dám mu dobrou radu,“ pokračovalo stvoření zabalené v utěrce: „nezlobí profesora vraní oko, pokud nechtějí mít v jídle kočičí chlup.“

Další lupnutí a skřítek byl pryč.

Ernieho hlava zaduněla o stůl: „Vyhrožují mi občané druhé kategorie. Už tady chybí jen Protiva s hnojůvkou.“

„Pane Macmillane, co to tady předvádíte?“ 

Ernie seděl pod lavicí a mručel Óm.

Snape si prudce zmáčkl kořen nosu. 

Dav studentů zaraženě hleděl na rezonující lavici. 

Pak Justin zakňučel: „Ale já opravdu nevím, co v tom kotlíku bylo.“

Profesor Snape zavrtěl hlavou. Na tom už nesešlo. Postupně třídou zněly nastavené časovače. 

„Označené flakónky nechte v košíku na katedře, pergameny s testem na hromádce vedle.“ 

Ernie se postavil, špičky bot otočené ke dveřím, obličej ke kotlíkům, ztělesnění nerozhodnosti. Justin do něj šťouchl a Ernie se dal do pohybu. Mechanicky, ale s prázdným pohledem, plnil pokyny, než bylo vše na svém místě.

Ernie zvedl ruce otevřenými dlaněmi před sebe: „Kamarádi, přece ho nenecháte, aby z nás udělal zvířata.“

„Kamaráde,“ zavrčel Michael: „prostě mu řekněte, co chce vědět a můžeme spokojeně pokračovat.“

Erniemu ztuhl úsměv.

Proč vlastně? Proti čemu tady brojíme?

Ramena mu klesla, otočil se nejdřív k Justinovi, pak k Edgarovi: „Skončili jsme, drazí přátelé.“

Tucet tváří se rozjasnil nadějí.

Pak se rozšafně otočil ke Snapeovi: „Milé publikum, podívejte se na tenhle kotlík. Na vysokém plameni z něj hořká kaše vytryskla. Proč však? Jaká ingredience to způsobila?“

Dramatická pauza.

Ernie se ďábelsky zachechtal a utekl za katedru: „Chyť mě, kdo to dokážeš!“

„Nikdo se nevrátí ke psaní, dokud nevyřešíme tuhle záhadu,“ profesor Snape pokrčil rameny jako kdyby to nebylo v jeho moci.

Mezi studenty se rozmohl neklid. Všichni při eskalaci dramatu úplně zapomněli na to, že vlastně psali test, který ještě nedokončili. Do konce hodiny zbývalo už jen patnáct minut. Ze změti strachu, zmatenosti, frustrace a beznaděje vykrystalizoval prostý živočišný hněv. Dvanáct pohledů se střetlo se třemi až to zajiskřilo. 

„No tak, kdo z vás to byl?“ 

„Už mu to řekněte, my s tím nechceme mít nic společného!“

„Taky to z vás můžeme vymlátit, ani nebude potřeba Veritasérum,“ ozvalo se z davu.

Všichni studenti vytřeštili oči.

„Ale... ale... to nemůžete?“ vyrazil ze sebe Justin.

„Možná ne a možná ano,“ prohlásil Snape plochým hlasem, který jen ztěžka skrýval naštvání. Po chvíli ticha, ve kterém by bylo slyšet i špendlík spadnout, pokračoval: „Řekněte mi, pane Finch-Fletchley, myslíte si, že v téhle učebně máte právo nevypovídat, stejně jako před mudlovským stolcem?“

Justin ještě víc zbledl, nebýt uniformy, mohli byste si ho splést s duchem.

„Tak ještě jednou, čí je ten kotlík?“

Ticho by se dalo krájet.

„Nenechte se pobízet, nemáme na to celou hodinu. Brzy vám dojde čas na test.“ profesor Snape významně zvedl obočí.

Justin mlčel. Jeho obličej pomalu ztrácel barvu. 

Vtom z řady vystoupil Ernie Macmillan a prohlásil: „Ne, to je můj kotlík, Justine, nesmíš to brát na sebe .“

Snape se nevěřícně otočil k rudnoucímu obličeji mladého chlapce.

Ani nestihl zareagovat a z řady vystoupil další kluk, který prohlásil: „To není pravda, ten kotlík je můj.“

Snape se zamračil a spražil zbytek třídy pohledem: „Ještě někdo se chce přihlásit?“

Studentstvo mlčelo.

„Tak dobře. Kdo z vás mi řekne, co jste udělali špatně?“

Tři mušketýři mlčeli jako jeden muž.

„Ještě chvíli zkoušejte moji trpělivost a dojdu si do pracovny pro sérum pravdy,“ zasyčel Snape.

Snape začichal, narovnal se a střelil pohledem k zadní části místnosti.

„Všichni hned odložte brky a pojďte se mnou.“ zavelel a vydal se mezi lavicemi ke kotlíkům, za ním se postupně zvětšoval hrozen studentů.

„Čí je tenhle kotlík?“ zamířil prstem k abstraktnímu umění na konci řady.

Studenti se na sebe koukali a krčili rameny, nikdo se nechtěl přiznat, ale zároveň ani hodit spolužáka pod vlak.

Profesor Snape si založil ruce na hrudi a propaloval je pátravým pohledem.

S pohledem sklopeným k zemi vystoupil z řady Justin Finch-Fletchley: „Ten je můj,“ hlesl.

„Můžete mi vysvětlit proč to vypadá jako kvetoucí korál?“

Zuřivé škrábání hrotu o pergamen, duté bouchnutí hlavy o lavici, popotahování, vrzání židle, těžké povzdechy. Takový běžný kolorit všech písemek. Profesor Snape stojí jako socha, avšak bedlivě pozoruje své svěřence, jak se potí a pomalu propadají do beznaděje. 

V zadní části učebny pobublávají kotlíky. Některé už změnily barvu, jiné co chvíli upšouknou prasklou bublinou, ale vesměs si jemně ševelí na nízkém plameni. Jen pod kotlíkem úplně vpravo pořád hoří silný plamen. Předmětný lektvar změnil barvu už dvakrát a jeho hladina začíná pozvolna stoupat. Ještě chvíli a odporná šedá hmota se převalí přes okraje kotlíku, na lavici a pokračuje na podlahu.

Celá třída zůstala jako opařená.

Nečekaný test? To nedopadne dobře.

„Pokud máte všichni hotovo a nastavené časovače, vyndejte si brk a pergamen, všechno ostatní si ukliďte z lavic,“ komandoval Snape, stojící za katedrou.

Napjaté ticho rušilo jen šustění, vrzání a občasné odkašlání. Brzy už všichni seděli v lavicích, pergameny připravené, brky v pozoru.

„Tak co bych vám zadal?“ zamyslel se nahlas profesor: „Co tak dvě stopy pojednání o použití škrkavek v lektvarech? Nebo mi každý z vás napíše svůj poslední sen a nelžete mi, poznám to.“

Zalapání po dechu.

„Tak dobře, napište mi všechny ingredience a postup přípravy Felix felicis.“

„Jak si to představuješ? Jak by měl takový manifest podle tebe vypadat? Máš pocit, že jsou duchové utlačování jako skřítci?“ přerušil trapné ticho Tlustý mnich náloží otázek.

„Mohli bychom mít něco vznešeného, jako třeba Komisi pro Ochranu Práv a Rovnocennosti Duchů,“ navrhl skoro bezhlavý Nick.

„Tobě se ve vší vážnosti líbil název Společnost pro Podporu Občanské a Životní Úrovně Skřítků a pak jsi vymyslel KOPRD?“ nevěřícně se na něj podíval Krvavý baron.

V tu chvíli zdí proletěl Protiva a začal se hurónsky řehtat: „Prd, duchové mají koňský prd.“

„No já se na žádné kampani podílet nebudu,“ rezolutně prohlásila Šedá dáma.

Profesor Snape nahnal utišené hejno studentů do učebny.

Dvouhodinovka lektvarů hned po ránu byla vždy náročná.

Když se na tabuli objevil postup, nikdo se neodvážil ani pípnout. Postupně si chodili do skladu pro připravené tácy ingrediencí a dali se do krájení a drcení.

„Teď to má ještě třičtvrtě hodiny bublat,“ přečetla si Hannah předposlední bod postupu. Zmateně se podívala na Justina a Ernieho. Něco tam nesedělo, obvykle měl Snape připravenou práci na celou dvouhodinovku.

V tu chvíli se od katedry nebezpečně radostným hlasem ozvalo: „Ach, já hlava děravá, že jsem vám zapomněl říct, že ve zbylém čase budeme psát test.“

A potom si Tonička zavázala tkaničky svých těžkých bot a zvedla oči. Něco tady nesedělo. Na polici s knihami visela osamělá černá ponožka. Opatrně se k ní přiblížila, rozhlédla se a nasála vzduch.

Ponožka nesmrděla, nevydávala žádnou podezřelou záři, ani se nehýbala. 

„Je tady někdo?“ zvolala polohlasem Tonička.

„Ajto, Malý Jock, paňo,“ ozvalo se zpoza sošky pastýřky.

„Nevíš jak se tady vzala tahle ponožka?“ ukázala prstem na předmět, který na polici, ani na farmě, určitě neměl co dělat.

Malý Jock se poškrábal na hlavě: „Jaktěživ jsem to neviděl, paňo, chcete abych to odnesl pryč?“

Ponožka se v mírném vánku roztřásla.

Po snídani se přesunuli do sklepení. Ernie si dnes sebou vzal novou knihu, jmenovala se Vražda v Orient expresu.

Učebna lektvarů byla zatím zavřená, tak stáli na chodbě a Hannah poprvé zabrejlila na přebal knihy.

„Ty, Ernie, to vypadá jako Bradavický expres, co to čteš?“ zeptala se se zájmem

„Mudlovskou detektivku,“ zazubil se Ernie: „Takový vtipný belgický detektiv řeší záhadu, kde každý může být vrahem.“

Podá Hannah knihu a začne ukazovat na spolužáky: „Ty jsi vrah, ne, ty jsi vrah, nebo spíš ty jsi vrah, ha ha.“

„Ticho!“ ozve se od přicházejícího profesora Snapea: „Kvokáte tady jako slepice v kurníku.“

Krvavý baron s Tlustým mnichem prošli zdí zpátky do malé síně.

„...a pak musíme ještě probrat bod jedna.“ dokončil skoro bezhlavý Nick myšlenku.

Otočil se k příchozím a čekal. Když se usadili a nikdo další nepřišel, zamračil se a tázavě zvedl obočí.

„Můžeme přejít k dalšímu bodu programu,“ baron udělal netrpělivý posunek popojedem.

Nick se nadechl a vychrlil proud slov, který byl obžaloba, prosba, stížnost a fňukání v jednom.

Zbytek osazenstva klidně čekal, až skončí.

„Dobře. Bod jedna - zlepšení posmrtných podmínek práce na Bradavickém hradě. Měli bychom si založit odborovou organizaci, něco jako ten SPOŽÚS, nespa.“

Šedá dáma se zavlnila.

V pondělí ráno u snídaně Protiva vlétl do hlavní síně, roztočil se ve vzduchu jako káča a spustil ječák jako požární siréna u poplachu.

Všichni přítomní zvedli hlavy, kromě Ernieho, kterého obličej zůstal dál zabořený v knize.

„Co mu je?“ obrátil se Justin k Hannah.

Hannah pokrčila rameny.

Do síně vešel Snape, zachmuřený víc než obvykle si sedl k učitelskému stolu, přičichl k šálku a zakabonil se ještě víc.

„Kterou hodinu máme lektvary?“ zeptal se nevinně Ernie.

Justin zbledl: „První,“ hlesl.

„Dnes bude náročný den. Došlo kafe.“ vesele pronesl Ernie a zaklapl knihu. S chutí se pustil do své snídaně.

Začalo to nenápadně. Ernie si v knihovně půjčil Famfrpál v průběhu věků. Pak pokračoval Velkou historií Bradavického hradu, Známými osobnostmi a dalšími těžkými bichlemi. 

Četl v každé volné chvíli - u oběda, o volných hodinách, večer ve společenské místnosti i před spaním za závěsem postele.

Justin a Hannah se ho snažili rozptýlit, ale nereagoval ani na jinak oblíbenou představu víkendu v Prasinkách.

„Jděte beze mě. Můžete mi donést pár čokoládových žabek,“ pronesl Ernie, ale ani nezvedl hlavu od knihy.

„Co se mu stalo?“ mračila se Hannah.

Justin jen pokrčil rameny a vykročil z obrazu ven: „Hulák od rodičů má netušenou moc.“

Ernie seděl na obědě mezi Justinem a Hannah, bledý jako stěna. Bezmyšlenkovitě se vrtal v jídle.

„Říkal jsem ti, že to není dobrý nápad,“ sykl mezi sousty Justin.

Hannah se prudce nadechla.

Justin po ní loupl okem, ale rezolutně pokračoval dál: „Jsi na kandidátce do famfrpálového týmu, nesmíš mít další průšvih.“

„Hmmm,“ zbručel Ernie, odložil vidličku a rezignovaně složil ruce do klína.

Hannah na něj vrhla zlý pohled: „Tohle ničemu nepomůže.“

Vyplázl na Hannah jazyk, otočil se k Erniemu a ztišil hlas: „Nejsi Potter, Brumbál tě nevytáhne z průšvihu a zmijozelští si na tobě smlsnou, když tě Snape znovu chytí.“

Filch si prohlížel nabízený úplatek.

„Panáček si myslí, že může cokoliv, když rozhodí drobky těm, které považuje za své poddané, má drahá,“ mluvil ke kočce, ale bylo to určené jemu.

Moje rodina je a vždy bude nad takovými jako jste vy, pomyslel si a ještě naléhavěji natáhl ruku.

Filch o krok ustoupil.

„Máme své povinnosti,“ pokračoval nebezpečným tónem.

Z druhé strany chodby se ozval mrazivý hlas: „Udržovat pořádek v hradě plném hormony zmítaných nezralých bytostí není jednoduché ani když se nesnaží plížit nocí, pane Macmillane. Mrzimor kvůli vám přišel o padesát bodů a pan Filch bude potřebovat pomoc s úklidem.“

Zkoprněl a oči se mu bezděčně zavřely. Kdyby se uměl modlit, vzýval by teď určitě všechny svaté. S rukama nataženýma před tělem a víčky stisknutými k sobě stál jako socha. 

Třeba ho přesvědčím, že jsem náměsíčný.

Filch ho šouravě obešel mimo dosah natažených paží.

„Nehraj na mě, že spíš. Slyším jak ti srdce bije až v krku a smrdíš strachem. Že, moje drahá,“ otočil se k paní Norisové, která naježeně stála opodál.

Otevřel oči, spustil ruce a sáhl do kapsy u kalhot. Pomalu vytáhl krabičku žvýkacího tabáku a luxusní kočičí pamlsky.

„Možná bychom se mohli domluvit,“ natáhl ruku k Filchovi

Tlustý mnich se v rozpacích vznášel na místě. Bezděčně si hladil růženec, přebíral jeden korálek za druhý a v duchu odříkal verše modliteb. 

„Věřím, že ten chlapec potřebuje jen pevné vedení,“ pronesl nahlas.

Krvavý baron prošel skrz zeď celý.

„Vaše víra je nezměrná, padre.“

„Všichni jsme ovečky boží.“

Brnění na protější zdi se roztřáslo.

„Myslím, že Protiva se za žádnou ovečku nepovažuje.“

„Bůh je láska. Kdo žije v lásce, žije v Bohu. Život plný falše je odvrácením se od jeho tváře.“

„Zrovna od vás bych nečekal takový zápal,“ poznamenal Krvavý baron.

„Mám hodně pochopení, ale i to má své hranice.“

Kradl se chodbami jako zloděj. V černých kalhotách, roláku a měkkých mokasínech se pohyboval neslyšně a skoro neviditelně. Vyhnul se pohyblivému schodišti a na dřevěných stupních našlapoval pomalu a s rozmyslem. V útrobách hradu ho neprozradilo ani světlo měsíce. V duchu počítal kroky.

Devatenáct, dvacet, jednadvacet, otočil se doleva a narazil do zdi.

Safra, vždyť tady měla být chodba. Copak neumím počítat? 

Chvíli nerozhodně stál, pak udělal ještě dva kroky dopředu, ruku na zdi. Objevila se křižovatka a ústí chodby. 

Plácl se do čela. Delší krok! Museli mít delší krok.

„Ale, ale, koho to tady máme?“ ozval se nepříjemný hlas.

V síni se rozhostilo rozpačité ticho.

Skoro bezhlavý Nick, pod stropem, nafouklý na trojnásobnou velikost, pomalu ucházel.

Tlustý mnich si odkašlal: „Omluvte mě,“ zvedl se a proplul stejnou zdí jako Protiva.

Na druhé straně se vznášel Protiva, jakoby se opíral o zeď v typickém pubertálním postoji vzdoru.

„Nemyslíš, že to už bylo příliš? Měl bys trochu ubrat,“ vlídně promluvil Tlustý mnich.

Protiva vyplázl jazyk: „To jsem se jen zahříval, ještě uvidíte, co je toho Protiva zač!“

Za mnichem se objevila jen hlava Krvavého barona, ale stačilo to.

„Brzda, plyn, brzda, plyn, brzdaaaa!“ zaječel Protiva a rozplynul se do nejbližšího brnění.

„Nepřeskočili jsme náhodou první bod programu?“ otázala se Šedá dáma.

„Ne.“ skoro-bezhlavý-Nick se nenechal rozhodit a dál pokračoval v nastoleném tématu: „Nevím jak vy ostatní, ale já si na své pověsti zakládám. Dobrý rytíř má-“

„Hlavu pod paží.“ zachechtal se Protiva a vyplázl jazyk na Nicka.

„Co...co... ty...“ Nick se nafoukl (nebýt duchem, tak by nejspíš zbrunátněl) a hrozivě se vznesl ke stropu nevelké síně.

Protiva se taky vznesl a roztočil se jako káča.

Skoro-bezhlavý-Nick dosáhl kritické velikosti, hlava se mu nebezpečně kinklala tam a zpátky na zbytku kůže.

„Tak já padám,“ prohlásil Protiva a proletěl skrz stěnu ven.

„Musíme s tím něco dělat. Jen za tento týden má Protiva na kontě sedmnáct výtržností,“ zrekapituloval skoro-bezhlavý-Nick.

Krvavý baron se tvářil nezúčastněně.

„Nemáte k tomu co říct?“ pohledem přejel přítomné duchy.

„Některé děti se naučili proti němu bránit,“ ozval se najednou Tlustý mnich: „včera na schodišti jsem viděl jak jediným paprskem slunce, odraženým zrcátkem, zmařili pokus o ublížení na zdraví.“

„Ti podlí zlosyni,“ rozhořčil se Protiva.

„Kam nechodí slunce, chodí lékař,“ zacitoval profesor Binns mimo téma.

„Račme se vrátit k problému, nemůže takhle terorizovat děti ve škole, poškozuje to naši pověst.“ 

„Jakou pověst?“ se zdviženým obočím se tázal Krvavý baron.

„Našel jsem tu mapu,“ zašeptal do ticha klučičí ložnice hlas.

„Tak ji vrať, komu patří,“ zamrmlal druhý hlas.

Ha, ještě nespí. Rychlými kroky překonal mezeru a vlezl za závěs. 

„Silencio!“

„Je tam, přesně jak jsem si myslel.“

„Nemáš tam co pohledávat. Když tě chytí, sebere nám stovky bodů.“

„Pokud mě chytí.“

„Ty si fakt věříš.“

„Pořádně se připravím.“

„Nezapomínej na duchy.“

„Ti mají svoji sešlost.“

„A co paní Norrisová?“

„Mezi poslední hlídkou a čtvrtou ráno chrní jak zabitá.“

„Ale on nikdy nespí.“

„To je blbost.“

„Já s tebou nejdu.“

„S tím počítám.“

„Varoval jsem tě,“ razantně ho vyšoupne z postele.

Tiše se plížil nocí. Nikde nikdo, přesně tak to mělo být. Studenými chodbami sklepení se nesla ozvěna kapek. Vlezlá zima zalézala za nehty. Bezděčně se střásl. 

Na křižovatce zastavil a v paměti prošel naučenou trasu. Byl si stoprocentně jistý, že správně počítat kroky. Udělal ještě dva kroky doprava a na zdi nahmatal šestou cihlu odspodu. Zadržel dech a zmáčkl ji.

Nic.

Zamračil se a ještě jednou prohmatal své nejbližší okolí. ...pět, šest, musí to být ona.

Rozkročil se a znovu zatlačil na cihlu celou dlaní.

Jen slabé vrznutí naznačilo, že tentokrát se něco pohlo.

Odpočítal sedm kroků a vklouzl dovnitř. 

Bradavický hrad pokryla bílá peřina sněhu a chundelaté vločky se dál snáší z oblohy. Uvnitř je však teplo a útulně - vesele plápolající krby, tisíce svíček vznášejících se ve vzduchu, desítky nádherně ozdobených vánočních stromečků a ve Velké síni jeden oválný stůl, prostřený na sváteční večeři.

Už brzy začnou skřítkové posílat nahoru jídlo, ale teď jsou chodby ještě tiché a prázdné. Těch pár dětí, které v hradu zůstalo, se ještě venku kouluje. Brzy dorazí, rudolícé, zmrzlé, ale natěšené na večerní aktivity. 

Profesor Brumbál spokojeně shlíží z okna své pracovny a pohrává si s bronzovým hlavolamem. 

Jen Protiva nafoukle mlčí ve sklepení.

Zachřestily řetězy a ozvalo se táhlé Úúúúúú.

Šedá dáma si povzdechla a zatvářila se ještě utrápeněji než obvykle. 

„Klid, má drahá,“ poplácal ji profesor Binns po ruce.

Šedá dáma se malinko odtáhla.

Skoro-bezhlavý-Nick si odkašlal: „Ehm. Asi bychom mohli začít...“

Řetězy zalomozily ještě naléhavěji.

„Ještě nejsme všichni,“ procedil mezi zuby Krvavý Baron, pak se otočil a zařval: „Protivo!“ až se zachvěl křišťálový lustr.

Řetězy zařinčely naposled. O chvilku později prolétl zdí obávaný poltergeist.

„K službám, barone, a tak dále,“ parodicky naznačil úklonu a zastavil nad volnou židlí.

„Spočtěme se,“ s úsměvem nadhodil Tlustý mnich.

Všichni se na něj nevěřícně zahleděli.