Moje články

Jeho mysl je jako sál, spletitá knihovna, regál za regálem a šmouhy krve na podlaze. Je jako nekonečné bludiště, kde čele svému nejhoršímu nepříteli prohrává. Je jako pevnost, poslední hradba zdánlivého sebeovládání. Za ní temnota.

Všechny své hříchy schová za mříže, zahákne dveře a zamkne na tři západy. Schová dychtivou touhu po zle, vůli ublížit i rozkoš z cizího utrpení. Takový nikdy být nechtěl, jen kdysi, dávno...

Stane na hranicích svého jediného domova, v slzách prosí o odpuštění a ochranu milované - duše dávno ztracená, hříchy mládí nesmazány. To jen ta láska, silnější než kdy dřív, vede temnou nocí bílou laň.

• Když se mluví o masech, nemyslí se tím hovězí. Jsou to miliampérsekundy.
• Plastový model dítěte se nechová stejně jako dítě. Chová se stejně při ozáření, ale nikdy neřve a zásadně sebou necuká. Můžu si ho vzít domů?
• Kerma není karma. Je to něco jako dávka. Teda vlastně ne. Ale má to podobně dlouhou definici a občas se to číselně rovná. Což mi prý pomůže to všechno spočítat.
• Ty malé bíle placičky vypadají všechny stejně a nemají čísla. Nikdy je nesmíš prohodit. A nepouštěj je na tu bílou podlahu.
  Jo, pozdě.

Z ústavu pokaždé odcházím zmatená. Ale snad o trochu chytřejší.

Vycházející slunce, zkřehlé prsty u kamen a tráva třpytící se jinovatkou.
Ospalky v očích, vysoké holínky a tancování na dětskou disko hudbu.
Obří hrnec, metrová vařečka a třicet litrů připalujícího se mléka.
Dvě fotbalové branky, zabahněné děti a nadšené fandění.
Kroužek karimatek, zasloužený odpočinek a tiché předčítání knížky.
Divoká bouřka, snaha přeřvat ji s kytarou a vedoucí podpírající stan.
Honička v lese, šátky zastrčené za lemy kalhot a kruhy ohraničené provazy.
Třicet kilometrů v nohách, tvořící se puchýře a ledová voda v řece.
Praskání dřeva, kruh spojených dlaní a poslední slova večerky.
Svatý mír kráčí z hor, usíná Boží tvor...

Nebesa nad námi, den promlouvá se dnem a noc obrací se k noci.
Takovou řeč nelze pochopit, není naše, všichni jsme vůči ní hluší.
Prvním krokem je pokorné přiznání - nevím, Pane, nechápu.

Nebesa nad námi, den promlouvá se dnem a Bůh obrací se k člověku.
Zpívejme hymnus, Jeho slova dávají srdci radost, udržují při životě.
Druhým krokem je pokorné ztišení - kdesi blízko zní píseň, akordy naděje.

Nebesa nad námi, den promlouvá se dnem a člověk obrací se k Bohu.
Připravme nástroje, Pán čeká na náš tón symfonie, Hudebník stvořil hudebníky.
Třetím krokem je víc než naslouchání - tvá odpověď a vztah.

Obžalovaná zadržena při návratu z Brna, neprodleně internována, souzena pro městozradu. Po kapsách zabaveny následující materiály:

- informační letáček z katedrály Petra a Pavla, 1 ks
- fotografie Červeného kostela, 2 ks
- pohled, kostel sv. Jakuba, 1 ks
- účtenka ze Zmrzlinové kavárny, Líšeň, 4 ks

Obžalovaná u soudu vypověděla: „Jsem hrdá Pražačka, ale každý někdy udělá chybu. Pokorně přiznávám, že metropoli bez metra jsem propadla. Jenže Petrov ve svitu zapadajícího slunce je krásný a ta zmrzlina prostě nemá chybu, tři příchutě nestačily, musela jsem mít i čtvrtou! Vím, o jak závažném zločinu mluvíme, prosím jen o trochu lidského pochopení. Suďte mne spravedlivě.“

1. Považuje oblečení odložené na zemi za „bordel, ve kterém se nedá žít“
2. Vadí mu hra na housle ve dvě ráno, i když jde o jeho oblíbené skladby
3. Nechápe, že kulky ve stěně jsou vlastně moderní umění
4. Trpí utkvělou představou, že lednice slouží pouze ke skladování jídla
5. Nesouhlasí s tím, že se Rosie snažím všestranně rozvíjet, když jí ukazuji fotky z místa činu
6. Nutí mě koukat na dokumenty o Sluneční soustavě
7. Pořád ještě si myslí, že moje smrt nebyla vtipná
8. Odmítá se mnou spát v jedné posteli jenom kvůli tomu, že mám rýmu

Jeden den píše o divokých horách, studených řekách a souznění s přírodou. O vztahu, který trvá, Pravdě, za kterou bojuje, o Lásce, kterou lze oslovit.
Další den o životě na dně, času promarněném u televize, přežívání beze smyslu a výčitkách sužujících mysl.

Chce být upřímná, jen občas trochu přehání - o tom dobrém i o tom zlém.

Možná je prostě přecitlivělá. Možná ráda zveličuje. A možná vyvažuje misky vah.
Ale ta holka za ikonkou nejsem tak úplně já...

O řekách nesním, jsou tam komáři.
Lásku oslovuji, ale ne vždy poslouchám.
Smysl nehledám, ale snažím se ho vkládat.
A depky zaháním čokoládou.

Oheň pomalu dohořívá, zanechává na nahé kůži jemné odlesky. Sklouznou po víčku, pohladí na řasách, pak polaskají tvář. Dlaň je opatrně následuje, dech zatajený, chvíle křehká a svět každou chvíli hrozí rozsypáním. Balancuje mezi strachem dotknout se a zoufalou touhou sevřít v objetí, udělej cokoliv, buď poslední i první, ale hlavně mě nepouštěj!

Nepustím.

Žhavé uhlíky, temné nebe a vůně dřeva. Zachumlá se do svetru, celé tělo se chvěje zimou, jen srdce v hrudi hoří, zběsile tluče, nezastavitelné. Udělej cokoliv.

Políbí se, poprvé. Najednou blíž než kdy dřív, dlaň svírá dlaň, sdílejí víc než jen těla, dýchají stejný vzduch. Nepustím.

Jsme nepřekonatelné. Přineseme ti nové možnosti, nové výzvy i svobodu, kterou ti nikdo jiný dát nemůže. S námi se nemusíš bát, protože žádná překážka není příliš velká. Budeme stát při tobě, ať se děje cokoliv. Možná si na nás nevzpomeneš, jak je rok dlouhý, ale pak přijde ta chvíle… a my zachráníme situaci. Nechceme samozřejmě znít nijak nafoukaně, neboť pýcha předchází pád a namyšlenost zkázu, ale s námi pády ani zkáza nehrozí, naopak! A kdyby to snad nestačilo, vzpomeň si, jak těžko ti bez nás loni bylo, když v Krkonoších napadl sníh... Zkrátka a dobře, milé auto, řetězy jsou základ.

Stojím na úpatí hory, odhodlaná vyrazit dál a stoupat vzhůru. Sápat se k vrcholu, k nekonečnému nebi, tlouct na bránu a dojít až tam, kde konečně uslyším.
Mnoho cest bylo s vypětím všech sil vyšlapáno, cesty moudrých rodičů, trpělivých učitelů i laskavých svatých. Možná by bylo zbožné tiše kráčet v jejich stopách - ale já nejsem oni!
Každý jdeme - na nohách vlastní boty, v srdci vlastní příběh. Opravdu věřím, že každý z nás je pozván k vrcholu - jenže ne po cizí vyšlapané stezce, ale přes hlubokou řeku, trnité křoví a vysoké skály.
S úctou se nechávám inspirovat. Ale jít musím sama.

BOB: Vstávat a cvičit! Dobré ráno.
BOBEK: Ono se má cvičit? Dobré ráno.
BOB: Copak on někdo říkal, že se má cvičit?
BOBEK: Promiňte, ale všichni přece víme, že cvičení je přežitkem méně adaptabilních jedinců. Nelze popřít, že v rámci byrokratického boje proti nadměrné lenosti všeho králíkovstva sehrálo nezastupitelnou roli, ale z pohledu dnešního moderního sportovninismu-
BOB: A konzervativního lenostismu!
BOBEK: -je nutné se místo kořenů minulosti soustředit na kmen současnosti s potenciálem budoucího progresu, neb cvičení dlouhodobě brání expanzi administrativní části praxe.
BOB: Ve světle těchto nových zkušeností a jejich nepopiratelného vlivu na interpretaci skutečnosti...
BOBEK: Jdeme spát, kolego.

1 Základní poznatky o výrocích a množinách

1.5 Operace s množinami

1 Množina A obsahující prvky K, M, E, N označuje panice. Množina B, která obsahuje prvek K, je podmnožinou množiny A. Co z toho lze usuzovat o prvku K?

2 Množina H (značená také jako H G) označuje osobu číslo jedna, množina A (značená také G) označuje osobu číslo dvě. Postupem času dochází k průniku těchto dvou množin, výsledkem je totožnost množiny H s množinou A. Zapište matematicky správně.

3 Množina B z úlohy číslo 1 již není podmnožinou množiny A. Co z toho lze usuzovat o prvku K?

Desítky dnů bez jídla, organismus vyčerpaný, kůže zašedlá. Kruhy pod očima a žaludek na vodě. Není to půst s cílem posílit vztah, není to dieta s cílem zhubnout. Je to dobrovolné utrpení, přijímané stigma, snaha bezbřehou bolestí bojovat za pravdu. Pročítám příběh za příběhem, marně pátrám po nějakém, který by nekončil prohrou. Jenže co je prohra? Je prohrou smrt vysílením, pokud je přijatá dobrovolně? Obětovat se znamená prohrát? Je jejich smrt vítězstvím nezdolného ducha, nebo lehkomyslným zahozením daru, který jsme dostali? Nevím, netuším, místo odpovědí jen zamotané osudy. Pedro Luis Boitel, Pavel Wonka, Potti Sreeramulu, Ebru Timtiková. Všichni po smrti.

„Asi jsem na to přišla,“ usměje se Hermiona spokojeně.
Lektvarista se neúspěšně pokusí skrýt zvědavost.
„Na co?“
„Proč si mě nechceš vzít...“
„Protože je to absurdní akt, který vznikl jako obchodní nástroj a v dnešní době nemá žádný význam? Protože nepotřebuji, aby se mi do vztahu motal nějaký idiot z ministerstva?“
Hermiona s úsměvem zavrtí hlavou.
„Protože slečno Grangerová zní při hádce mnohem líp než paní Snapeová, nemám pravdu?“
Muž se nespokojeně zamračí. Takže má.
Přistoupí blíž, jemně ho políbí na tvář.
„Nejsi jediný, kdo tu má patent na rozum, víš?“
Obrátí oči v sloup. A požádá ji o ruku.

Zas a znovu se zvedat, po každé ráně o trochu silnější, s odhodláním změnit svět.
Zas a znovu se ptát, po každém mlčení ještě s větší vervou, s odhodláním najít Pravdu.
Zas a znovu tančit, po každém ustrnutí s radostí a nadšením, s odhodláním požehnat zem.
Zas a znovu se učit, po každém nepochopení ještě zvídavější, s odhodláním zjistit proč.
Zas a znovu milovat, po každém zranění s větší pokorou, s odhodláním otevřít srdce.

Kde se v nás ta síla bere? Rozhlédnutí, před tebou, za tebou prázdno, uvidět nelze.
Jak dokážeme být zas a znovu lidmi?
Nevím. Ale žiju. Dýchám.

Mrtvá, mrtvá, mrtvá... křičí to na mě ze všech stran, jak je to dávno, co jsi žila? Z obličeje zbývají jen kruhy pod očima a pevně sevřené rty, srdce pomalu trouchniví, hruď jen prázdná schránka. Ale já nechci! řvu, slzy se valí po tváři. Sotva dospělá a už vyhořelá, nechci být popel! Nekonečný koloběh, nároky, tlak, výčitky a před spaním odbytá modlitba. Nevím, jak se to dělá a jak žít naplno, chci se porvat o každou minutu, ale - nevím - jak! Otázky všech hledajících, kde, kdy, nač a proč? Duše na kraji propasti, jen tenký provázek ji drží… zběsilá touha žít.

Lov zahájen, a priori s cílem najít lásku trvalou, a posteriori zjištěno: cíl nedosažen. Carpe diem je najednou prázdným heslem bez významu, vztah per partes rozložen na střepy. De facto se nic nestalo, přichází ujištění z okolí, to jen problémy dneška vyhnány ad absurdum. Poselství urbi et orbi: z jednoho opět dva, žádná velká změna - vždyť jen naše alter ega byla nevratně spojena v celek, ne my. Nezbývá než navrácení ad fontes, zpět k naší alma mater, rodný dům opět domovem, společný stůl rozdělen vedví. Láska končí tak jako vše, vždyť víš, můj drahý, zbývá už jen jediné - memento mori.

„Padá hvězda, něco si přej.“

Leží vedle sebe na zemi, pohledy upřené na nebe, siluety těl ve tmě sotva patrné. Lehce se zavrtí, jak ji šišky tlačí do zad a jejich dlaně se dotknou. Trvá to sotva vteřinku, ne víc než letmé pohlazení, jako když motýl sedne na dlaň, zamává křídly a je pryč.

Co si přát? chtěla by říct. Všechno mám, nic víc nechci - jen dnešní noc, zářící hvězdy a tebe. Ale zůstane mlčky, jen se opatrně přetočí na bok, natáhne konečky prstů. Úsměvy na tvářích, propletené dlaně, vůně jehličí.
„Nic víc nechci,“ zašeptá a noc utíká k ránu.

Nejprve zamrznou srdce a pak i svět, lidé odejdou, vrátí se Pangea. Rostliny budou zběsile lapat po dechu, potravní řetězce se zhroutí, proměny života bohatší než kdy Ovidia napadlo. Teploty porostou a kruh se uzavře, posledním útočiště moře, druhé vstoupení do téže řeky. Eroze odhalí skaliska, Mars na Zemi, ale už nikdo, kdo by ho viděl. Řasy, houby, bakterie, poslední přeživší, Údolí smrti, jen bez Vinnetoua. Miliardy let prázdna, nekonečné čekání. Pak vyprahlá pustina konečně spočine v smrtícím objetí, poznamenaná skutečnou září Slunce.
Všechna těla budou zapomenuta, království pozemské má od začátku jasné datum expirace.
A to nebeské? Bůh ví...

Vážené osazenstvo,

obracím se na vás s prosbou o umožnění krátkodobého pobytu ve vašem sídlem. Vím, že možná nejsem typickou cílovou skupinou, ale přesto věřím, že bychom si mohli rozumět a má návštěva by byla přínosem pro obě strany.

Jisté zkušenosti s problematikou již mám - mnohokrát jsem lhala, ve věku sedmi let ukradla kamarádce razítko, pravidelně sestrám chodila na sladkosti a častokrát ublížila slovem i skutkem.

Věřím, že bych dokázala zapadnout - mám odpor k tištěným dokumentům, červenou nenosím a perníku sním klidně kila. Nebyla by tedy možná alespoň kratičká návštěva u vás v Záchranné stanici?

Děkuji.

S pozdravem
velká fanynka

Bez tahu na branku,
tvoříme sebranku.

Kariéra fotbalisty dávno zavržena,
na vědu hlavu nemáme,
pomalu se potácíme v oblasti neoborů.

Výhled do budoucna veskrze nulový,
ale tak hlavně že máme index v ruce
a dopravu za čtvrtinu.

Vztahy nevztahy,
končící většinou dřív než vůbec začaly,
ona totiž věrnost dá práci
a láska vyžaduje čas.

Mezi prospanou přednáškou
a večerní kalbou
směna za friťákem,
mamahotel není všemocný
a v mekáči se rychle leze nahoru.

Nad kolující cigaretou nadávání na učitele,
jak nás nenechají vyjádřit názor,
jak nebýt jen ovcí v davu
a taky jak se nenechat sežrat
celým tím zasraným systémem.

Šla se koupat
Smočit kotníky na březích Jordánu
A omýt ramena v řece Styx

Každá řeka proudí v zapomnění, každý je na konci sám.

Potom se stala vodou
Odnesena zachována odnesena
Přeměněna do bublinek

A až bude zas malá, nejmenší kapička v oceánu, voda ji obejme.

Stala se vodou vzduchem duchem
Neboť vzduch je vanoucí duch
(A čas taky říkal Augustin)

Ale každý čas utíká, pohledy na něj se mění a z oběti je najednou tvůrce.

A teď je tou holubicí ve vzduchu
A boží tváří v ohni
A krví v řece vyvoleného Krista

Odtéká pryč.
A nebo taky ne.

Byla neděle, první den zbývajících dnů světa, zhruba půl deváté ráno. Crowley nadšeně obcházel stařičké auto, které ještě před pár hodinami nejenže nemělo ani kola, ani lak, ale především procházelo celkovým a dosti neodvratným samovznícením*.
„Ani škrábnutí,“ pochvaloval si, když večer s Azirafalem odjížděli pryč.
Je pravdou, že sedačky byly pořád trochu cítit kouřem, rádio umělo jen To nejlepší z Queen a na dálnici je všichni přejížděli**, ale Crowleymu to ani trochu nevadilo. Když máte auto, které s vámi přežilo Apokalypsu, všechny zázraky moderní techniky jsou najednou bezcenné. A když máte vedle sebe anděla, kterého nebe nebaví… můžete jet kamkoliv.

Čte jim to v očích. Nevěří jí, ani trošičku. Zase a znovu ten stejný příběh, odpradávna opakovaný, nevíra schovaná za předstíranou moudrost dospělých.
„Pojď, ty brepto, kdo ví, co jsi zase viděla.“
Já vím, co jsem viděla! chtěla by říct, vykřičet pravdu do celého světa. Vím to a nemýlím se!
Bratr se usměje, postaví se na její stranu, ale nestačí to, pořád je to zoufale málo. Rozhodnutí padne, osud je zpečetěn.
Na chvilku zaváhá, rozpolcená, nerozhodná, nahoru nebo dolů?
Nakonec vyrazí za sourozenci, pomalu sestupují do rokle. Pláč s každým krokem sílí, nejde zastavit.
Když se otočí, Aslan je pryč.

Otáčí papírek v dlaních, co napsat, kolik prozradit? Pečlivě poskládané tričko je položené na stole, chabá útěcha za nevědomost. Tolik by mu chtěl všechno říct, jemně sevřít jeho dlaně ve svých. Jsem to já, chápeš? Jenže pak by všichni věděli… Nemůže to jen tak oznámit světu, není připravený, on přece vůbec není připravený!
Křečovitě svírá tužku. Touží mu říct pravdu. A přitom zoufale nechce nic prozradit.
Miluju tvůj úsměv, když ani nevíš, že se usmíváš. Miluju tvoje věčně rozcuchané vlasy...
Zaváhá, připíše telefonní číslo.
Ať se rozhodne jakkoliv, vždycky něco ztratí.
Ale ztratit Simona je ta nejhorší varianta ze všech.

Začátečník zářijový - S přípravou začíná během prvního týdne školního roku, zakládá si na systému celoročního opakování. Pokud systém selže, přebírá charakteristiky dalších poddruhů.

Nervák plačtivý - Typickým znakem jsou přechody mezi obdobími absolutního soustředění a psychického zhroucení. Jednotlivé fáze trvají v rozmezí minut až dnů. Zvýšený výskyt na gymnáziích.

Pohodář občasný - Příprava občasná a nesystematická. Neklade si vysoké cíle. Mívá statisticky horší výsledky, ale lepší index psychické pohody než ostatní poddruhy.

Kliďas svaťákový - Velmi zbožný, veškeré naděje směřuje ke svatému týdnu. Ve stresu je schopen nadlidských výkonů.

Čekatel optimista - Nově popsaný druh, první výskyt zaznamenán roku 2021. Čeká na úřední maturitu.

Minulý týden jsem málem zemřela. Stačilo úplně malé zaškobrtnutí a najednou - bác! - ocitla jsem se v tak nehostinné krajině, že si to ani neumíte představit. Potrava žádná a v okolí pusto, prázdno. Věřila jsem, že to bude můj konec, jenže pak se na mě usmálo štěstí (nebo spíš jedna milá slečna). A už to jelo - pravidelná strava pětkrát denně, celkem příjemní spolubydlící, spousta zákoutí, ve kterých jsem se mohla toulat. Na výchovu potomků ideální prostředí. Jo a úplně nejlepší je, že je tu spousta lidí a člověk může hodně cestovat - prostě letní tábory jsou pro nás vši fakt nejlepší destinace.

Je dostatečně stará na to, aby mohla vstoupit. Dostatečně blízko hrobu, lůno vyhaslé a prázdné. Poprvé stojí před chrámem, na rtech modlitbu, a dveře jsou otevřené v pozvání.
Udělá pár kroků vpřed, zlehka pohladí studený kámen, ale pak ji vlastní svědomí ji zarazí. Pro tebe boj skončil, jenže co ostatní? Vržené kameny čerstvě v paměti, hrdinství, které obletělo svět, zákon změněn, ale realita ještě ne.
Nakonec vezme sestry, vnučky i neteře, mladé i staré, všechny dcery Indie. Shromáždí se jich miliony, modlitby splývají ze rtů. Řetěz pevně sevřených dlaní, pestrobarevná sárí, mistryně lásky a nezdolné touhy po rovnosti. Stačí vytrvat.

Období zvídavých otázek je nekonečné.
„Proč je nebe modré? Jak se narodí veverky? A pejsci? A housenky? A proč nemůžu mít sestřičku? Na co jsou ty růžové prášky? A může se veverka rozhodnout, že už nechce veverčátka?“
Občas jí odpovídá sama, jindy si bere na pomoc počítač. YouTube je všemocný a holčička fascinovaně sleduje rozmnožování žabiček, škádlení veverek i rodící se štěňátka.
„Mami, a dá se internetu najít najít i lidské páření?“
Překvapením strne, zadívá se do těch důvěřivých očí, jemně se usměje.
„Ne, zlatíčko.“
Chtěla by věřit, že některé věci jsou příliš krásné na to, aby se daly vygooglit.

Sedí na zemi, svíraná touhou, ještě jednou… jednou jedinkrát… opravdu naposled. Mozek má chuť se rozskočit, bojuje sama proti sobě, jak silnou máš vůli? Zvítězíš? Přemůže duše a svědomí tělo? V hlavě zoufale opakuje všechny důvody, nechce být závislá, nechce být ovládaná, ať už to prosím skončí! Křížky v kalendáři se jí vysmívají - minule týden a pak relaps, jak dlouho vydržíš teď? Nestačí rozhodnout se jednou, každou minutu každého dne si znovu říká - ještě alespoň chvíli vydržet, ještě na chvíli se přemoct, ještě jeden jediný den tichého hrdinství. Relaps střídá relaps, abstinence bolí, naděje v nedohlednu. Ještě jeden den… prosím.

Ruce zaprášené od pilin
malé úlomky dřeva
každý stejný a přece jiný
podobné jako vejce vejci
a pomalu se sypou k zemi

Kousky dřeva které bylo stromem
a strom který byl semínkem

Ruce navyklé těžké práci
pomalu ho přetváří
a zpívají

Déšť ze semínka probouzí strom
člověk ze stromu stůl
kolem stolu se sejde rodina
a leží tam čerstvě upečený chléb

Jemně ho v dlaních rozlomit
nakrmit zástupy hladovějících
nejdřív jen tělo
a pak i ducha

Slunce pomalu zapadá
a dílna se potápí do tmy

Zapálí svíčku
odřezky dřeva tlačí do chodidel
jenom tak jemně
tichá připomínka
že je naživu

Stáž měla být fyzikální. Ano, s trochou nutné matematiky, větším množstvím biologie, ale fyzikální. Nikdo mě nikdy nevaroval, že budu muset čelit Pythonu.
Python je programovací jazyk. Ne že bych se ho musela učit, mým úkolem bylo to jenom zprovoznit. V překladu: stahování, instalace, objevování, že existuje víc příkazových řádků podobných jako vejce vejci (funguje samozřejmě jen jeden), stahování skriptu, stahování nového skriptu (v prvním byla chyba), zopakování celého procesu (starý počítač odešel) a nakonec tři hodiny vymýšlení, jak exportovat výsledky.
Následná úleva vydržela přesně týden, než jsem otevřela studijní plány mého budoucího oboru.
Programování - Python, první ročník, zápočet. Jejda.

Výlet na kole, naučená trasa, pokaždé stejné zastávky. Čas na doping! Krabička Lentilek, uhádneš barvu? Červená, červená, zelená. Házíme žabky do rybníka, prolezáme starý bunkr. Ferda v trávě, vodítko zamotané mezi nohama. U brodu olympijská disciplína, hod koštětem na tři metry. Zastávka v hospodě, pivo pro něj, palačinka pro mě. Uloupit sáček cukru, po cestě zpět nasypat mravenečkům. Děda mizí v dálce, z kopce mu to jede rychleji. Přidej, vždyť ty ani nic nevezeš! volá, těžší o přepravku a psa. Znovu doping. Fialová, oranžová, žlutá. Netrefila, netrefila! Slunce zapadá, zmoženi šlapeme domů, zítra už jen na hřiště. A teď spát!

Otec, který odešel od rodiny - vynikající atlet - rád psal - děti miloval, manželku ne - nadšený sportovec odhodlaný vyhrát - kontaktní adresa Státní bezpečnosti - naučil tátu milovat orienťáky - mistr republiky v atletice - novinář i spisovatel - spolupracovník kontrarozvědky - milovník žen, ale ne vždy těch, se kterými zrovna žil - dobrý ve francouzštině - dědeček, který si mě nepamatoval - společná genetická informace - ne hloupý, jenom nemocný - informace jsou jen střípky - už nikdy sám sebou - tolik toho táhl životem - tíha výčitek nejistá - ze střípků obraz nebude - tolik otazníků - všechny bez odpovědi - definitivní konec - žil jsi v pokoji? - ne? - tak tam alespoň teď odpočiň - víc nemám co říct - amen.

Je to naléhavé, jasné, bezprostřední - skoro jako rozkaz. Dej mi své jméno, zašeptané proti nahé kůži. A on mu ho dá.

Když o tom pak Elio přemýšlí, schoulený do klubíčka ve velké posteli, napadne ho, jaký to má význam. Pojmenování jako akt moci, člověk, který dal jména zvířatům, Bůh, který je bezejmenný a kterého nikdo ovládnout nemůže. Jenže když někomu dáte své vlastní jméno - je to jako mu dát klíč ke své duši, projevit moc tím, že se jí vzdáte, darovat sám sebe skrze druhého. Je to jako umírat a zároveň se rodit. A znovu a znovu a znovu. Navždycky.

2 Základní typy rovnic a nerovnic

2. 19 Slovní úlohy

1 Generál, který měl za úkol řídit přesun zásob, vydal jasné rozkazy. Ze stanic A a B, které jsou od sebe vzdálené 170 km, pojednou proti sobě dva vlaky. Vlak, který poveze nové zásoby jídla, pojede rychlostí 80 km za hodinu a bude vyrážet v 8 hodin ze stanice A. Vlak, který poveze v opačném směru získanou kořist, vyrazí v 7 hodin a 30 minut ze stanice B a pojede rychlostí 40 km za hodinu. V kolik hodin se vlaky potkají? Jak daleko od stanice A k tomuto setkání dojde?