Moje články

„Co kdybychom si pořídili děťátko?“ zeptala se Šálka a omotala se kolem Klobouku.
„Cože?“ zarazil se.
„Nějaký pěkný kus kouzelného oblečení. Tobě by se to nelíbilo?“ zašeptala a pomalu se otřela o jeho krempu. Věděla, že tam to má rád.
Zalapal po dechu. „A co… co by to mělo být?“
Zamyšleně ho pohladila třásněmi. „Třeba... rukavice.“
„Ano,“ zachraptěl, když polaskala jeho záplatu. „To by bylo krásné.“
A pak splynuli v tom starodávném láskyplném rytmu, zakletí ve vlastní rozkoši, které je vždy málo i moc zároveň. A než se noc odsypala k ránu, Šálka část sebe pomalu rozpárala ve fialovou rukavici.

Albus už měl zařazování plné zuby. Od té doby, co Moudrý klobouk se Šálkou zmizeli, bylo náročnější než dřív.
Prý co je to Mrzimor... Kdy se na to konečně přestanou ptát?!
Unaveně klesl do křesla. Ještěže tu měl Zacův plakát. A Severus nabídl, že mu připraví sendvič. Taková laskavost mu vždycky dokázala zvednout náladu. A Malfoyovi konečně odkoupili NASA.
Když nad tím tak přemýšlím, letošní rok by nemusel být tak zlý...

Šálka se zničehonic objevila ve vzduchu, spokojeně omotaná kolem Klobouku a fialové rukavice.
„Brumbálku, dovol abychom ti představili naše děťátko - Rukavici citů.“
Beru zpět. Tenhle rok bude přímo báječný!

Zavřeli jsme Boha do karantény
Do prázdných vylidněných kostelů
Do prázdných vylidněných srdcí

Zavřeli jsme Ho do knihy
Do písem učenců
A debat teologů
Ale do modliteb ne

Zavřeli jsme Ho do nereality
Do kobky Darwinovy teorie
A útrob velkého třesku

Překroutili jsme Ho k obrazu svému
A zapomněli
Že mu tak předáme to nejhorší z nás

Zavřeli jsme Boha do karantény
Utekli na stezku agnocistismu
Z Vánoc udělali žranici
A z Velikonoc svátky opilosti

Bůh je mrtev, pravil Nietzsche
A my jsme ho zabili
Ale mýlil se - On není mrtev
My Ho jen zavřeli do karantény

Pustíme Ho ven?

Poppy se vyčerpaně zhroutila do křesla. „Albus se definitivně zbláznil,“ postěžovala si.
„To není žádná novinka,“ ušklíbl se Severus. „Už jsi za ním byla?“
„Chodím za ním každý rok! Mám ošetřovnu plnou zvracejících studentů jenom proto, že on není schopný ty skřítky trochu zkrotit.“
„Kolik toho lektvaru potřebuješ?“
„Alespoň čtyřicet dávek, kdyby to šlo.“
Severus unaveně přikývl. „Dám se do toho. Zítra ho tam budeš mít.“
„Měl by sis odpočinout...,“ pokusila se namítnout.
„To je v pořádku, Poppy,“ usmál se, „uvařím ho teď. A pak zajdu do kuchyně a přísahám, že prokleju každého, kdo je zodpovědný za ty hromady čokolády!“

(...) Nový druh lze bez pochyb řadit do živočišné říše, přesnější klasifikace zatím není známa. Jeho velikost dosahuje jen několika milimetrů.
Jedná se o parazita napadajícího lidskou nervovou soustavu. Pozorován byl pouze na území České republiky a to u specifické skupiny osob spojené akcí Duben Měsíc Drabble. Ovlivňuje mozkovou činnost hostitele a dokáže mu nepozorovaně podsouvat své
nápady. Jako pracovní označení nového druhu bylo vybráno tématice (po vzoru tasemnice).
(...)
Ač vypadá relativně neškodně, její parazitická činnost se s každým rokem zhoršuje. Pokud bude nákaza dále postupovat, příští rok pravděpodobně čeká účastníky bonusové zadání „Dada šifra skrytá v nákresu nahé punkové katedrály“.

Třikrát se svlékl z kůže. Třikrát pocítil naději. Třikrát byl zklamán.

Najednou lev promluvil. „Na tohle sám nestačíš.“
Přikývl. Věděl to.
„Dovol mi, abych ti pomohl.“
Tiše souhlasil. Jiná cesta nebyla.

Velké drápy se mu zasekly do hrudi a začaly z něj pomalu odlupovat dračí kůži. Strhávaly, ničily, zanechávaly rozpáleného do ruda. A tak řval a brečel, zaklet v trýzni.

Ale pak to skončilo. Zůstal tam ležet - čistý jak ve chvíli, kdy se poprvé nadechl.
Drápy, které zraňovaly tělo, léčily mysl.
Když se pak vykoupal v jezírku, bolest zmizela a on byl opět člověkem.
Čistý. Zachráněný. A živý.
Zrozen bolestí.

Mozkomoři:
Duši, tvoji duši, tvoji duši, tvoji duši,..

Věž:
Vězni, všichni vězni, tiše trpí, tiše trpí, tiše trpí, tiše trpí.
Skučí, neb je mučí, jen je mučí, jen je mučí, jen je mučí, jen je mučí.

Vězni:
Nejsme, my přeci nejsme násilníci, násilníci, násilníci, násilníci.
Jen jsme z téhle cely na palici, na palici, na palici, na palici.

Věž:
Pusťte, jen je pusťte, vždyť jsou milí, jsou tak milí, jsou tak milí, jsou tak milí.
Jen tak bez důvodu nezabili, nezabili, nezabili, nezabili.

Vězni (pomaleji):
My chcem jen ven, skončí zlý sen!
My toužíme po svobodě.

Mozkomoři:
Duši, tvoji duši...

„Co si dáme k obědu?“
„Objetí?“ navrhl s úsměvem.
„A kolik obětí ta hladovka bude mít?“ zeptala se.
„Žádné,“ argumentoval hned, „máme ještě hadovky. S hady není nikdy hlad.“
„Jaký hrad že se to chystáš dobít?“
Sevřel její ruku do své. „Nechystám. Já už přece princeznu mám.“
„Vysvobodil si ji z cely?“
„Z celé cely naplněné celly.“
„Zpívajícími čely cellistů.“
Propukl v hlasitý smích. „No vidíš, jak ti to jde.“
Zavrtěla hlavou. „Vyšla jsem z formy. Mám ztížené podmínky!“
„A co tě tíží, ženo má?“
„Geny. Zatěžují mé dělohy stěny.“
Lehce ji sevřel v objetí.
„Ještě měsíc a budeš odtížena!“

Úpity - úp - úpity úpity - úp úpity
Téma témátko
Úpity úp úp - úp úpity - úp úpity úp úp - úpity úpity úpity
Téma témátko
Úpity - úp - úpity úpity - úp úpity
Téma témátko
Úp úp úp úpity - úpity úpity úp úp - úp úpity - úp úpity úp úp - úpity úpity úpity
Téma témátko
Úpity úp úp úp - úp - úpity úpity úp úp
Téma témátko
Úpity úp - úp úpity - úp úpity úpity úp - úp úpity - úpity úp úp - úp úp úpity
Téma témátko
Úpity úpity úp úp - úp úpity - úpity úp - úp - úpity úpity úpity úpity - úp úpity - úp úpity úp úp - úpity úpity úpity

„Naskoč si,“ pobídl ji, „musíme vyrazit.“
„Já mám strach,“ zašeptala vyděšeně, pohled upřený k zemi, „bojím se, že spadnu.“ Trochu se styděla, nejspíš to bylo hloupé. Ale už ho párkrát běžet viděla a představa pádu v takové rychlosti se jí ani trochu nelíbila.
„Dítě moje,“ usmál se na ni laskavě, „uvidíš, že se ti to bude líbit. Jen pojď.“
Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Zlatě zářily a bylo v nich tolik lásky!
S úlevou se usmála a vylezla mu na hřbet.
„Odpusť,“ zašeptala do husté hřívy.
S ním se přece nemá čeho bát.
Aslan se poklidně rozeběhl.

Žena rozčileně vstoupila do místnosti.
„Co to je na těch dveřích?“
„Taky tě rád vidím,“ utrousil muž posměšně.
Návštěvnice zjihla. „To víš, že tě ráda vidím. Schoval ses tak důkladně, že už jsem v to ani nedoufala.“
Pokrčil rameny. „Nebyl důvod tam zůstávat.“
„A jak se ti daří tady? Vlastní lékárnu jsi přece vždycky chtěl.“
„Uspokojivě.“
„I přes tu ceduli na dveřích?“
Ušklíbl se. „Radili mi, abych tam dal reklamu, břídilové. Jako bych chtěl, aby sem vlezl každý idiot, který půjde okolo.“
Madam Pomfreyová se rozesmála. „Tedy Severusi, já tě sice chápu, ale Zákaz vstupu už je trochu moc, nemyslíš?“

„A nechytíš, nechytíš!“ smál se Plusík a zběsile utíkal. Brácha mu byl v patách.
„Chytím! To se vsaď, že chytím!“

Potkal ho teprve nedávno, ale už od první chvíle mu bylo jasné, s kým má tu čest. Tohle je jeho bráška. Měli toho tolik společného!
„Já jsem Plusík,“ představil se.
„Mně říkají Mínusík,“ odpověděl druhý. „Odkud jsi?“
„Z kopru. Bylo to tam moc fajn. A ty?“
„Z máty, alespoň to tak říkali.“

Od té doby z nich byli nejlepší přátelé, neopustili se ani na chvíli.

Jó, kopr by fajn, usmál se (+)-karvon. Ale tenhle racemát ve zkumavce prostě nemá chybu.

Věděli jste, že manželství a rodičovství výrazně snižuje naději na dožití???

Britští vědci včera publikovali výsledky svého výzkumu o faktorech ovlivňujících průměrný věk našeho dožití. Závěr je šokující!

Autoři studie přišli na to, že sezdané osoby se dožívají až o pět let méně než svobodně žijící. Zároveň bylo zjištěno, že každé narozené dítě snižuje průměrný věk dožití až o tři roky. Údaj je shodný pro ženy i muže, pokud o dítě aktivně pečovali. Dále výzkum ukázal, že do tří dětí je prognóza poměrně příznivá, čtvrté a každé další je ale pro organismus rodičů opravdovou katastrofou.

Chraňte své zdraví! Žijte single !

„Přemýšlel jsem, kam bychom mohli jet na příští výlet, drahá,“ usmál se na ženu. „Četl jsem o jednom úžasném zámku. Někde jsem si to tu založil...,“ mumlal a probíral se hromadou na pracovním stole.
„Pokud bych směl navrhnout,“ ozval se muž, doteď tiše přihlížející z rohu, „věděl bych o něčem daleko zábavnějším. Má být skvělé počasí, takže byste s chotí mohli vyrazit k moři. A nedaleko Říma se příští týden koná soutěž o nejkrásnější loď.“
„Ale to je výborný nápad!“ zaradovala se žena. „Vaše rady nám vždycky moc pomohou.“

Nazítří královna s králem odjeli.
Ferenc s Lorencem si opravdu oddechli.

Vzkaz dorazil odpoledne. Hned večer se přemístila do Prasinek. Okamžitě zvedla protihlukovou bariéru.
„O co jde?“ šla Narcissa rovnou k věci.
„Bitva v Bradavicích se blíží. A vy nechcete, aby tam Draco byl.“
Přikývla.
„Obyčejných matek, které nechtějí vidět své děti umírat, je mnohem víc...“
„K věci, prosím.“
„Potřebujeme útočiště,“ řekla sebejistě Minerva, „takové, kam se bude moci schovat každé dítě. S trvalým letaxovým spojením.“
Narcissa na chvíli zmlkla. Pak rázně přikývla. „Francie?“
„Kdekoliv. Cokoliv. Něco levného, hlavně ať na to nikdo nepřijde!“
„Zařídím to.“
Bez dalšího slova zmizela.
Minerva obrátila oči k nebi. Zachránila jsem je? Nebo vydala ďáblu?

Údělem ženy je snít.
A přežít setkání s realitou.
Údělem ženy je věřit.
A i přes pochybnosti se nevzdávat.
Údělem ženy je přechovávat naději.
A zvednout se pokaždé, když ji život srazí na kolena.
Údělem ženy je milovat.
A navzdory strachu řídit svou loď životem dál.

Sním? Jo, večeři bych snědla.
Přežívám? Ano, zatím díky popírání existence reality.
Věřím? Samozřejmě, ve věčné Peklo.
Nevzdávám se? Jistě, bez řádného vyhlášení války se vzdát nelze.
Mám naději? Určitě, běžná součást mikulášské nadílky.
Zvedám se? Ano, každé ráno z postele.
Miluji? Jistě, s Kofolou nic neřeším.
Řídím? Jo. Držte se, cílová stanice krematorium!

Za to, jaký osud jí připravila, svou matku nenáviděla. Ale jedno jí musela nechat - nelhala. Nikdy.
Nikdy netvrdila, že bude mít možnost volby.
Nikdy neslibovala, že se vdá z lásky.
Nikdy neříkala, že bude něco doopravdy znamenat.

A tak byla budoucnost přesně taková, jak celou dobu očekávala.
K manželovi chovala chladnou zdvořilost a tichou úctu.
Nad jeho aktivitami tiše přivírala oči.
A každý den si na tvář nasazovala masky, které jí byly cizí.

Ale když se jí narodil syn, všechno se změnilo. Tvář matky byla ta jediná, kterou nikdy nepředstírala.
Na žádost Minervy McGonagallové odpověděla bez zaváhání. Pro Draca cokoliv.

Kotlík vybouchl.
Neville Longbottom se sice pokusil uskočit, ale jeho předloktí schytalo pořádný zásah.

Severus Snape se otočil.
Propálil chlapce rozzuřeným pohledem, pak rychle zkontroloval jeho ruku. „Na ošetřovnu. Hned.“

Hermiona Grangerová se zděsila.
„Neville...“ hlesla jen.

Madam Pomfreyová zachovala klid.
Pousmála se a začala přivolávat lektvary ze skladu.

Neville překvapeně zamrkal.
Hned jak se trochu probrat, začal si ruku detailně prohlížet. „Pinaceae, pravděpodobně,“ mumlal si, zkoumaje detaily vyrůstající kůry. „Že by Picea abies? Jo, určitě.“
Obrátil se na muže v rohu ošetřovny. „Pane profesore, netušíte, co jsem to uvařil? Ty účinky jsou fascinující...“

Severus Snape začal být opravdu zoufalý.

Kdysi dávno jsem věřila, že tě znám. Věděla jsem, co si myslíš, ještě než jsi se naučila mluvit, poznala jsem pláč, ještě než začal. Byla jsem první, kdo si všiml rozbitého chrastítka, prasklého sosáku lahvičky i špinavé plínky.

Jenže pak se někde stala chyba. Dneska nemám nejmenší tušení, jak se jmenuje tvůj kamarád ze školy a jaký druh čokolády ti chutná. Nevím, co zrovna čteš, ani s jakým plyšákem spíš.

Dřív jsme neměly společná slova a přesto jsme si rozuměly.
Dneska recituješ básničky a najednou nemám co říct.

Netuším, jak opravit mlčením zničené.

A nevím, jestli ještě mám tu vůli.

„Chtěla bych nějakou seriózní rubriku, prosím. Jsem tady už tolik let. Sport, umění, cokoliv. Já už to nezvládám.“
Její nadřízená nevěřícně zavrtěla hlavou. „Jak nezvládáš? Jsi v tom skvělá! Ten bulvár to celé posouvá kupředu. Každým článkem provokuješ, zvládneš pobavit i rozpoutat paniku, zachovat ji i ukončit. Nálada poloviny lidí tady závisí jenom na tom, jak píšeš. Potřebuju tě tu.“
„Nechci to dělat. Už mě to nebaví...“

„Dobře. Kolik chceš přidat?“
„Já promerlina nechci přidat! Chci dělat seriózní práci a konečně přestat být hlavní potvorou téhle knihy!“
„Rito, zklidni! Tady rozhoduju já,“ okřikla ji Rowlingová a šla psát další kapitolu.

Drak Mrak: Dejte mi princeznu, nebo… (usilovně vzpomíná) nebo… ji sním!
Král: Tím chcete, pane draku, naznačit, že pokud vám moji… ehm, princeznu dáme dobrovolně, že ji nesníte? Ona sice ráda zkouší nové věci, ale zrovna tohle by si myslím ráda odpustila.
Princezna (králi): Nejsem tvoje princezna, jsem tvoje dcera!
Královna (tiše): Tím bych si nebyla tak jistá, zlatíčko.
Král: Tím, že ji nesní? No samozřejmě, že si tím nejsi jistá, jak bys taky mohla, když nejsi drak? Pan Mrak to určitě ví, proto se taky ptám jeho, že je to tak?

Princezna (královně): Cože? On není můj otec? Mami!
Královna pokrčí rameny a omluvně se usměje.

Drak Mrak: No, teda abych byl upřímnej, pane králi, já si taky nejsem stoprocentně jistej.
Král: Cože? Jste drak! To snad musíte vědět, tohleto, ne?
Drak Mrak: No ono je to poprvé, co si jdu pro princeznu, já s tím ještě nemám moc zkušeností. (šeptá) Neporadil byste mi, jak na to?
Král: Jak to mám vědět?! Jsem snad já drak?
Drak Mrak: To nejste. Ale víte, technicky vzato je to podobný… Královna byla taky dřív princezna a vy jste ji získal, takže je teď vaše.

Královna: Tím bych si nebyla tak jistá…
Princezna (královně): Ale mami, to když nejsem jeho dcera, tak asi nejsem princezna, ne?
Královna přikývne.

Princezna (drakovi, omluvně): Pane draku, mně je to moc líto, ale vyšly najevo nějaké nové skutečnosti a já bohužel nejsem čistokrevná princezna. Takže se po ní asi musíte porozhlídnout někde jinde.
Drak Mrak (zklamaně): Tak to je škoda, no. Co se dá dělat. (odchází) Tak se mějte.

Princezna (obejme královnu): On mě nesežral! Děkuju, maminko.
Královna (šeptem): Není zač. Ale tatínek podrobnosti znát nemusí, co myslíš?

Král (nechápavě): No to je mi vychování, takhle odejít uprostřed rozhovoru… Co si o sobě myslí? Stráže, chyťte ho!

„Kolíček. Kol líček. Kolem líček? Víček? Asi řasy. Řasy došly.“
„Cože? Včera jsem je kupoval.“
„No jo, došly. Tak to asi suši jen tak nebude…“
„Ale sušička už skončila, asi před hodinou. Hlavně to prádlo brzo vyndej! Jak je to dlouho, co jsme prali?“
„Asi týden.“ Přistoupila, zlehka ho pohladila po tváři. „Ta rána se ti po té rvačce ještě nezahojila.“
„Rána. Zrána. Zrála,“ usmál se. Trochu rozpustile. „A pak vykvetla. Květina. A byla už navždy jediná.“
„Vážně?“
„Vážně nevážně. Nevím, snad. Moc bych si to přál.“
Ani jeden z nich už se nesmál. „To já taky.“
„Vezmeš si mě?“

Hippopotamie – Trpící Kristus a Óda na přítele
Keneu – Co odpustím a co už ne
Owlicious – Jako v hádance
Carmen – Starší generace vs. moderní technologie
Lee – Úskalí času a V mém jménu
Lejdynka – Pomocníčci
Evangelista biolog – Svědectví o světle
Esclarte – Byl to prostě zázrak!

A jako bonus ještě jedno nebiblické, ale tematicky blízké:
tralalea – Boží úvaha

Lejdynka mě bavila hlavně svými historickými kousky, například Květy srdce

mamut psala většinu času láskyplné příběhy ze života, utkvělo mi především její krásné zpracování pavoučího bonusu Tajné vyznání

mila_jj přinášela každý den fascinující střípky ze světa elektronové mikroskopie. Zaujalo mě hlavně drabble o lidech, kteří se postavili všem „ono to nejde“ a odnesli si za to Nobelovku - Šest očí vidí trojrozměrně, ostře a do detailů

Remi mě přinutila mít ráda Siriuse Blacka, ač ho v kánonu ho nemůžu vystát. Přesto ale vybírám vybírám drabble o jiné postavě.
Z magie a čajových lístků

Rya má většinou drabblata veselá a hravá, pro tu absolutní upřímnost u mě ale vede vyznání víry

Saphira se letos rozhodla udělat Snapeovi ze života peklo a dařilo se jí to na výbornou, jak ukazuje například Při večeři

Skřítě zvládá humorem a lehkostí rýmovat snad o všem, což dokazuje třeba její Když se cítíš jako štěně občas píchlé jehlou v seně

strigga mě pravidelně bavila svou ZSZP, ale krásně psala také krásně poetické kousky ze života.
Jsme jedním

Voldemort je, jak sama autorka tvrdí, kvalitní utrpení. Nemohu než souhlasit a vybrat drabble, které mě přes svou zdánlivou poklidnost (nebo právě kvůli ní?) opravdu utkvělo – Dát se dohromady

Vinpike psal skvělou sérii, na které mě bavily hlavně jednotlivé postavy, protože jsou zkrátka neskutečně lidské.
V hříchu ses narodil, tak tak zůstaň!

Apatyka kouzlí s historií a mezi fakty nachází opravdové lidi s jejich sny a nadějemi.
Soukromý poklad z archivu

Aveva ukazuje nový pohled na věci zdánlivě známé a nechybí jí vtip.
Záhada ztraceného vesmíru

Bublina píše prózu, ale její drabblata bývají krásnou ódou na obyčejné lidství.
Babský džihád

Evangelista biolog se sice většinou pohybuje ve fandomech mě neznámých, ale když začne hledat inspiraci ve světě kolem nás a ještě to spojí s poezií, výsledek rozhodně stojí za přečtení.
Originál

Faob si hraje se slovy a pravé významy dává jen tušit. Poradí si s postapokalypticky laděným hororem i milým a poetickým povzbuzením.
Já, jediná

Gwendolína nám nabídla úžasnou potterovskou detektivku (s překvapivě sympatickým Harrym). Vybraný kousek obsahuje větší spoiler, takže pokud jste nečetli, radši to vemte od začátku.
Dracův příběh II

Iantouch skvěle rozpracoval příběh Albuse a Gellerta, přesto se přiznávám, že mě nejvíce okouzlila Ariana, proto vybírám Hodiny

KattyV mistrně pracovala s charaktery a všechny děti ze série Pod haldou byly v jejím podání úplně živé. A pro tu dětskou zvědavost, kterou to všechno začalo, za mě vedou Četníci ve Vrbině

Keporkak psala krásné střípky ze života na farmě, utkvěl mi především Veterinář

Lady Lestrade mě uchvátila hlavně minisérií o Minervě. Skvělou práci s emocemi dokazuje zejména Chuť slz

Dříve jsem chtěla Kluka:
Někoho, kdo bude vtipný a inteligentní.
Někoho, kdo uvěří, že jsem dokonalá.
Někoho, kdo mi bude posílat zamilovaná psaníčka.
Někoho, kdo se stane středem mého Vesmíru jako nejzářivější hvězda.
Někoho, bez koho nebudu moci žít.

Dnes bych chtěla Muže:
Někoho, kdo bude mít své chyby, ale bude je brát s úsměvem.
Někoho, kdo bude chápat a přijímat ty mé.
Někoho, kdo mě obejme, i když budu od bláta.
Někoho, kdo mě bude milovat i za padesát let.
Někoho, s kým budu, protože chci a ne protože potřebuji.

Dříve jsem se chtěla zamilovat.
Dnes chci především milovat.

Zkus to, přemlouval slabý hlásek v hlavě. Bude to super! Víc možností, víc příležitostí ovládnout okouzlit všechny přítomné, větší výzva, větší radost!
Ale taky mnohem více práce, namítla jsem rázně.
No tak, stejně jen věčně prokrastinuješ, ta půlhodinka navíc přece nic není!
Už takhle jsem dost ve stresu, nebudu si na sebe uplétat další bič!
Jaký bič? Vždyť je to legrace, baví tě to! A navíc jsou lidé, kteří toho zvládají víc, mnohem víc!
Kteří lidé?! To jsou výjimky potvrzující pravidlo!
Tak a dost! Prostě si tu další identitu pořídíš a opanuješ celý duben!
Povzdychla jsem si.
No tak jo.

Mysleli si, že bude právnička jako otec, ale ona šla učit.
Protože když viděla první kostrbatá písmenka v písankách, byla šťastná.
Očekávali, že bude budovat kariéru a ne se hnát do manželství, ale ona se vdala ve dvaceti.
Protože ho milovala a bylo jí s ním dobře.
Předpokládali, že děti bude odkládat, ale ona poprvé otěhotněla hned po škole. A pak porodila ještě tři další.
Protože cítila vděčnost za dar, který dostala. A protože mateřství ji naplňovalo.

Bylo pro ně záhadou, jak svůj život žila.
Nikdy nepochopili, že v jejím vesmíru jsou radost a láska důležitější než práce a očekávání.

LíTé ClO VOLí LíBiVÝ LiDsKÝ LiS.
HOP, PRáSK, BUCH! OHeŇ HAsIČ HAsÍ. OHeŇ HITlErŮV NáS NiČÍ!
AlKOHOLiK SÁm CHeCHTáKY BaLí. NeKrÁsTi? Ne!

Au, BOLí NáS I VÁs RáNY HOLí!
HOSTé VÁlKY VESmĚs ŠUSTí.
LiSTí PRaVDY NeNí!

BŮH Se POSTí V PoSTNí NiC.
NeCHCI NIC, Ó NeCHCI VÍC!
NeCHCI VÍC VĚřÍCÍCH!

BOReC SÁm AlBa V NOCI LiSTí.
PLáČU, PLáČ – PROsTé.
NeBÝVAl SÁm, NO Co?

TiCHO TiŠÍ HLuKY, KLuKY.
UBiTí KLuCI.
V NOCI.

STaČÍ! STaČÍ!
SPoČINOUTi V ŠTěSTí SmÍ SmÍCH.
SiBiŘSKÝ PrOsINeC.

PLuH, KRuH, RuCH.
NiC, VÍC, PLiC.
IrSKO, RaKOUSKO, ČeSKO.
RuSKO SeBRaLO VŠeCKO.

CHYBa!
CHYBa!!
CHYBa!!!

HOP, PRáSK, BUCH!
KONeC – PLuH.

„Jaké jsou průběžné výsledky, pane Pottere?“
„Nevím,“ pokrčil chlapec rameny, „už to nepočítám.“
Snape se vítězoslavně usmál. „Takže připouštíte prohru?“
Neurčité kývnutí považoval za souhlas.
„To bych vám zřejmě měl gratulovat. Umíte prohrávat, překonal jste vývojové období batolete!“
„Nejsem dítě!“
„Že by období vzdoru?“
Chlapec zrudl. „Klidně si o mně myslete, že jsem idiot, ale tohle si vyprošuju! Moc dobře vím, že mám i svý kladný stránky.“
„Jistě,“ přikývl Snape blahosklonně, „jste přeci Chlapec-který-přežil, okouzlující hvězda, famfrpálový zázrak, válečný hrdina, idol všech dívek. Zapomněl jsem něco?“
„Už zase si ze mě děláte srandu!“
„To bych si nikdy nedovolil.“

Jednou, za sto let, za tisíc či za milion, už nezůstane vůbec nikdo, kdo by si na nás pamatoval.
Jsme determinováni k implementaci našeho osudu, napsal by Peter van Houten.

Ta báseň, kterou jsi mi říkala, byla krásná. Tolik závisí na tomto pozorovateli vesmíru. Vím, že tomu sama nevěříš, vždyť oba dva jsme jen omyly evoluce. Ale děkuju ti.
Prosím, zkusíš si mne alespoň chvíli pamatovat? Ne jako statečnýho bojovníka, protože oba víme, že tím jsem nebyl, ale jako obyčejnýho kluka, kterej miloval nevkusně přehnaný gesta, měl jen jednu nohu a neuměl řídit?
Prosím, Hazel Grace.
Budeš si mne pamatovat?

Ron s Hermionou leželi na dece, lehce se objímali a nastavovali tváře slunci. Po dlouhé době si konečně vzali volno.
Najednou se Ron zavrtěl, za posledních pět minut už asi poosmé.
„Co se děje?“ zeptala se podrážděně Hermiona, vyrušená ze čtení knihy položené v klíně.
„Pořád tady leze nějakej brouk,“ vysvětlovat muž, „snažím se ho odehnat, ale nechce pryč, vždycky se sem vrátí!“
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Je to jenom brouk, Rone.“
„Je obří a nechutnej!“ ukázal kouzelník do trávy kousek od nich.
Hnědý, velký, černé značky okolo tykadel, běželo Hermioně hlavou. A pak jí to došlo.
„Já tu ženskou prokleju!“

„Tak co dnes?“ ptá se první rozumně.
„Něco zábavného!“ zvolá druhá.
Hluk probudí třetí. „Navrhuju pokračovat ve spánku, jestli dovolíte,“ zamumlá podrážděně.
„To nejde!“ oponuje druhá. „Nevzdáme to!“
„Z hlediska rozumového to není špatný nápad,“ vstupuje opět do diskuze první.
„Kdo je dneska na řadě?“ ozve se třetí unaveně. „Já měla včerejšek.“
„Já byl předtím,“ brání se rozumně první. „Dneska musíš ty, sestřičko.“

„Máte něco, vážení?“ ozve se shůry.
Odpovědí je ticho.
„No jo, co taky od vás čekat jinýho.“

„Mezi námi třemi,“ zahájí Rozum.
„A šesti očima, nezapomeň!“ skáče do řeči Nadšení.
„Autorka je už poněkud vyčerpaná,“ dokončí Únava.

Jsou všude! Na stole, v obchodě, v autobuse, ve škole. Že je nevidíte? Já ano! Řítí se na mě ze všech stran, každým okamžikem hrozí, že mě zavalí. Budete mě hledat, až se vratké komínky zachvějí, zřítí dolů a zabarikádují mě? Marné! Proti nim je všechno marné!
Přibývají každým dnem, hromadí se rychleji, než se s nimi zvládám vypořádat. Nemohu je zvládnout, ta přesila je tak veliká! A můj čas omezený.
Možná přesně takhle jednou umřu - zavalená, pohřbená pod obrovskou hromadou. Prohraju v boji, který jsem nikdy neměla šanci vyhrát.

Nikdy je nepřečtu všechny. Jeden čtenář na to zkrátka nestačí.

Systém je dokonalý. Nezná chyby, nemýlí se. Produkty vždy splní všechna očekávání. Každý výrobek je unikát, přesně dle vašich přání a požadavků.

Podat novou objednávku
Pohlaví: Muž / Žena / Jiné
Výška: Zadejte číslo v cm
Barva vlasů: Blond / Černá / Hnědá / Zrzavá
Barva očí: Černá / Hnědá / Modrá / Zelená

Spravovat Vaši objednávku
Škola: Výběr proveden automaticky systémem
Volný čas: Popište požadavky
Stravování: Normální / Vegetarián / Vegan / Raw / Bez lepku
Jiné: Specifikujte

Podat novou objednávku
Error! Nelze podat více než jednu objednávku na osobu! Pro další informace kontaktujte Správu systému.

Systém Alternativního Početí A Výchovy vás zbaví strachu, pochyb, nutnosti podstupovat sex, odpovědnosti i zmatků!

Krajina za okny se rychle míhá, jak auto uhání po dálnici.
“Kdy tam budeme?” zeptá se sestra už po páté.
Pokrčím rameny. Jak čtyřletému dítěti vysvětlit, kolik je čtyřicet minut? A navíc - čas je relativní. Hodina radosti uteče rychleji než minuta bolesti. My všichni jsme jen oběti neustále utíkajících okamžiků ztracených dříve, než nastanou.
Kam letíš, vzpomínko? Do věčného zapomnění.
Čas nás spoutal a ta pouta jsou příliš pevná - nic je nedokáže rozvázat. I když jedna dáma by to přeci jen zvládla. Ale na ni myslet nechci.
“Budem tam za tři Večerníčky. Ano, Veru?” Usměju se.
A čas letí dál.

Snil o nich odmalička - velcí, krásní a nebezpeční. Ve svitu slunce se celí lesknou, až obraz pálí do očí. Zvláštní náhoda - vždyť oni sami dokáží spálit cokoliv.
Nikdo jeho snům nerozuměl - rodiče viděli jen nebezpečí, kamarádi nudu a život na samotě. Ale on s nadšením hltal knihy, prohlížel si fotky a zpovídal každého, kdo se s nimi setkal.
Je to snílek, smáli se mu, když si podával žádost o přijetí ke studiu. Hlásily se stovky lidí, brali jich pět. On byl mezi nimi.
V osmnácti si sbalil všechen svůj skromný majetek a odešel do Rumunska.
Charlie Weasley bude studovat draky.

Klec tři krát tři metry. Jak dlouho v ní byl? Pět let, nebo šest? Už dávno přestal počítat.
Davy okolo proudily bez ustání, jen v noci měl na osm hodin klid - brány se zavřely a on byl sám.
Samotu nenáviděl snad ještě víc než hromady návštěvníků. Připomínala mu, že není sám jen v tomhle městě - je sám na celém světě. Byly to dva roky od chvíle, kdy definitivně osaměl.
V noci míval sny - o válce, o boji, o nápadu, který se vymkl z rukou.
Ráno byli návštěvníci zpět.
Kusy plechů a elektrických obvodů si prohlíželi posledního žijícího Homo sapiens sapiens.