Moje články

1) Stádia rozkladu (drabble)
1) Vše, co z nás zbylo (drabble)
Možná si teď myslíte, že neumím počítat do 2, ale z matiky mám už od první třídy jedničky a zatím se to za těch 10 let školy nezměnilo. Tahle dvě dílka jsou prostě nejlepší, a kdybych se musela rozhodnout, které z nich je lepší, asi bych se zbláznila, protože to prostě a jednoduše nejde.
2) Kubistické splynutí (drabble)
3) Na dostaveníčko s chemií (drabble)
4) Nereální lidičkové (drabble)
5) To (drabble)
6) Dobrovolná destrukce (drabble)
7) Utopení muži (drabble)
8) (S)vázaná (drabble)
9) Barevná dohoda (drabble)
10) Snad (drabble)

Uprostřed lesů začíná boj o život. Les Aokigahara nacházející se na úpatí hory Fudži v Japonsku je znám též pod názvem Les sebevrahů. Je úzce spojen s japonskou démonskou mytologií. Skupina dobrovolníků pravidelně pročesává toto místo, hledá mrtvé a pohřbívá je. Původně se jednalo o docela normální turistickou atrakci, avšak od roku 1960, kdy byl vydán román, který popisuje, jak na toto místo jezdí lidé umírat, se počet mrtvých v okolí značně znásobil. Místo podle některých zdrojů působí na psychiku člověka, a pokud se daná osoba nachází ve špatném rozpoložení, les ji přinutí k sebevraždě. Sebevražda může být náhoda, ne?

„Ave, Imperator, morituri te salutant!“ ozval se hluboký hlas gladiátora, který nastupoval do arény. Dnes se konal souboj, ve kterém se jeden odsouzenec mohl pyšnit bohatou zbrojí, zatímco ten druhý byl rád, že měl alespoň meč.
Římský lid na tribunách kolem dokola jásal, vřískal a těšil se, až uvidí téct krev. Je zřejmě jasné, který gladiátor měl v tomto souboji štěstí. Lid palec nasměroval dolů, což znamenalo, že pobitý chudák mohl být dobit.
Vítěz se necítil nijak šťastně, jelikož zabil svého přítele.
Odšoural se do cely.
„A teď spát!“ ozvalo se podzemím.
„A čekat na vlastní smrt,“ zašeptal si gladiátor.

Louie Zamperini trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, kvůli níž pil více než kdejaký hospodský povaleč, občas vztáhnul ruku na svou ženu a málem došlo i k rozvodu. Nemohl za to, druhá světová válka a utrpení v podobě nejhoršího mučení, úplavice, vyvrknutého kotníku a hladu se mu stále vrývalo do paměti, jako by to prožíval znova a znova. Bylo to jako okovy, které svazovaly jeho duši, jenž toužila po svobodě.
Billy Graham se snažil pochroumané Americe vrátit víru v Boha. A právě díky němu se Louieho duše osamostatnila, osvobodila od spárů proklatých alkoholů a získala tak zasloužené uzdravení a potěšení ze života.

„Dobrý den, pane,“ dívenka slušně pozdravila a proklouzla škvírou v plotě na cizí zahradu. Už několik dní skulinkou sledovala, co starý pán na zahradě vytváří, a dnes se konečně odhodlala k tomu, že se půjde podívat zblízka. Malé letadýlko, o kterém neměla ani ponětí, k čemu slouží. Je to snad dobré jako ozdoba zahrady? Nebo to skrývá nějaké tajemné poslání?
Jak tak často navštěvovala starého dědečka, slýchávala od něj pohádku o malém princi, který uvažuje nad tím, zda vyrůst nebo ne. A rozhodla se, že se pojede přesvědčit na vlastní oči o tom, jak příběh skončí.
Letěla na princovu planetu.

„Dnes to praskne, cítím to v kostech. Dozví se o tom,“ dívka nervózně pobíhá po pokoji a cítí žluč, která se snaží dostat pomocí trávicího traktu proti přirozenému směru potravy. Nohy se jí nervozitou podlamují, skučí bolestí a neví, co má dělat.
Doma naštěstí nikdo není, protože kdyby se o tom jejím velkém tajemství dozvěděl někdo jiný než tajný přítel, mělo by to horší následky než druhá světová. Jakmile uslyší zvonek, objeví se bolest v oblasti břicha a také nadšení, které pohltí celé tělo.
Pomalu sejde schody a otevírá své tajné, kdysi platonické, lásce.
.Budoucímu tatínkovi.
„Sakra, už to prasklo.“

Psal se rok devatenáctého století, když malý chlapec studovat chtěl na škole umělecké. Ale jeho otec chtěl ze syna úředníka míti, proto nesvolil. Adolf, ten malý chlapec, pak s politikou začal, a na post kancléře dotáhl postavení své. Začal osvobozovat státy evropské od ras špinavých, svou invazí snažil se zachránit poslední kousky hrdého národa německého. Prokazoval všem službu přeci, když bohatým bral a jejich těla v prach měnil. Jméno Schutzstaffel nesla jeho garda, která chránila práva norimbersky čistého člověka.
A tak stalo se léta Páně 1945, že vůdce si svůj život vzal. Ale ideál nadřazenosti, ten v lidech přetrvával dál.

Pro ostatní by se rozkrájel, neustále pomáhal všem, kteří pomoc potřebovali. Díval se kolem, jestli není někdo v nesnázích, nestyděl se sebrat učebnice šikanovanému žákovi. Nebyl příliš oblíbený, protože se podle ostatních cpal do všech vrstev, ale pro ně byl jen spodinou. Škoda jen, že byl až roztomile naivně hloupoučký a nevěděl, kdy s tou svojí ochotou přestat. Pomáhat školním mazákům není ten nejlepší nápad, někdy je lepší se od egoistů držet dál. A po velké nakládačce si začal dávat velký pozor na to, komu vlastně pomáhá. Měl sice obrovské srdce, to věděl každý, ale o pomoc ne každý stál.

Cítili se tak nadlehčeně, i když jim nebylo přáno. Počasí se nedalo popsat ani jediným pozitivním adjektivem, ale jim to ani tak nevadilo. Užívali si jeden druhého, navzájem si kradli polibky a byli šťastní.
Na dívčině balkóně často sedávali po večerech, když si její rodiče mysleli, že tvrdě spí, aby nebyla další školní den unavená. Byla schopná za něj položit svůj život, denně chodila domů vyčerpaná, ale za ty půlnoční konverzace byla ochotná obětovat vše.
Ale pak nepřišel. A další den se taky neukázal. Dívce se stýskalo, zoufala si, a na balkóně po nich zůstal jen tanec dávno zamilovaných stínů.

Ham se narodil v Kamerunu a zemřel v Severokarolínském zooparku. Při zmínění jeho jména se většině jistě vybaví jídlo, málokdo ale ví, jaký význam má tenhle šimpanz pro osud lidstva.
Někteří z vás to možná nevědí – vsadím se, že většina –, ale Ham byl účastník amerického kosmického programu zvaného Mercury. Jakožto první hominid neboli tvor člověku podobný překonal jednatřicátého ledna roku devatenáct set šedesát jedna hranici vesmíru na palubě lodi nesoucí název Mercury-Redstone 2.
Jeho jméno je akronymem k názvu laboratoře, jejž ho na let připravovala, a to Holloman Aerospace Medical Center. Jeho památník můžete najít v síni slávy vesmírné historie.

Celý život si připadala naprosto odlišná od všech ostatních. Ve smutných chvílích viděla pozitivní závěry, naopak pokud se všichni radovali, raději se stáhla s bolestí v očích do ústraní. Chápala svět naprosto obráceně, jako by to celé byl jeden velký oxymóron.
Milovala ohlušující ticho, svítání na západě a city mrtvých. Vyžívala se v básních, které ostatním nedávaly smysl. Hledala poezii tam, kde se nenašel ani ten nejzatracenější básník.
A když stála na kraji propasti, létala vzhůru. Cítila nekonečnou volnost ptáka, vítr mezi křídly, svobodu. Jen škoda, že ostatní to tak neviděli.
I když klesala výš a stoupala hlouběji, nenašla porozumění.

Pot, stres, unavené oči podlité krví a šálek kávy, který se neustále doplňuje, jakmile je k zahlédnutí jeho dno. Pilná ač tvrdá práce, hodiny naprosté soustředěnosti, až mozek heká bolestí a prosí o chvilku odpočinku, aby mohl uložit to, co posbíral. Vyčerpaný organismus volá po spánku, ale majitel se stále ještě nemá k tomu, aby zhasnul světlo a oddal se říši snů. Noha se v arytmickém tempu pohupuje, ta druhá s sebou buší o zem tak silně, že kdyby v dolním patře někdo bydlel, asi by zešílel.
Zkouškové období ukáže pravdu. Majitel dostane sedm kulí.
Ale pozor… Je to Rus.

Nemrtví – označení pro skupinu bytostí, které před svou smrtí byli lidmi, avšak nyní se živí lidskými mozky, známý jsou také jako oživlé mrtvoly. Název pochází od jejich značné odolnosti, ač výrazně kulhají a postrádají myšlení, díky kterému by se mohli spořádaně přemisťovat. Zabít se dají hned několika způsoby, jedním z nich je pozření mozku zdravého člověka, který k nim zaplanul upřímnou láskou. Dalším ze způsobů je jejich naprostá devastace, která bohužel zatím nebyla potvrzena. Nemrtví ovšem nejsou tak úplně nemrtví, po kontaktu se solí se přemění na mrtvolu, která již nemá schopnost pohybu.
příbuzná slova: zombík, Zombieland, The Walking Dead…

Pokoušel se utéct od všeho toho pokušení, které mu bary ve velkých městech nabízely. Už dlouhou dobu v sobě neměl ani kapku lihoviny a nechtěl to měnit. Bylo to pro něj jako vězení agrese a neurvalosti, když se napil.
Zhluboka dýchal a pohledem propaloval konec ulice pokušení. Spěchal, jeho nohy se blížily ke konci čím dál větší rychlostí. A pak, jako by měly vlastní hlavu, prudce zahnuly doprava a vedly svého pána do hospody.
Jazyk také neposlouchal, prosil o sklenku whisky, poté něčeho tvrdšího.
A mozek byl fascinován tím, co se to děje, zpět ve své vlastní kleci bolestného zapomnění.

Jak může brečet někdo, kdo nemá city? Nad tím přemýšlela dívka celou noc po tom, co námořník, který ji použil pro své potěšení, odešel. V jeho očích zahlédla stopy slz, ale nebyla si jistá, jestli si to třeba nevymyslela.
Další den se vše opakovalo, ale tentokrát jí předtím dal nějakou bílou tabletku, která údajně měla trochu pomoci od bolesti. Nechápala, proč jí ubližoval, a přitom jí žádnou bolest způsobil nechtěl.
Poslední den s sebou vzal lahev rumu, aby necítili žádnou bolest – ani jeden z nich. A přesto plakal. Při posledních polibcích cítila hořkost lihoviny, se kterou si jeho pláč spojila.

Když se jí doslova rozplácnul její adrenalinový partner před očima, raději proměnila adrenalinové sporty v minulost.
Poté se pokoušela běhat, ale po těžkém úrazu nohy a několikačetné zlomenině si to nakonec rozmyslela.
Tak se dala na plavání v domnění, že ruce snad zůstanou v pořádku. Ale tak moc si poškodila rameno, že už do vody, alespoň podle doktorů, nesměla nikdy vkročit.
Zkoušela méně náročné sporty, ale s její diagnózou nic nešlo tak lehce, jak se na první pohled zdálo. A tak se dala do kroužku šachistů, který po ní žádnou fyzickou zátěž nevyžadoval.
Jak se říká: sportem k trvalé invaliditě.

Sklápí hlavu a nechává slzu stéct po ledově chladné tváři.
Štěstí.
Bere do ruky nůž a s úsměvem si prohlíží jeho nabroušenou čepel.
Radost.
Přemýšlí nad tím, jak ji vidí ostatní, a jak bolestivě moc se to liší od její vidiny sebe samé.
Dokonalost.
Pohlédne doleva a vidí lahev nejdražší vodky, kterou v obchodě měli.
Krása.
Otočí hlavu na druhou stranu a prohlédne si kupu pilulek proti bolesti, které způsobují muka.
Nezlomnost.
Hlavou se jí honí tolik myšlenek, které by chtěla vypustit ven, ale nikdo by ji neposlouchal.
Nevinnost.
Noří nůž do žíly, polyká prášky a zapíjí je vodkou.
Zbabělost.

Sedí na kraji pódia a užívá si ten euforický pocit, když několik tisíců lidí zpívá společně s ním. Cítí se nekonečně, je plný a šťastný.
Show už pomalu končí, tím pádem nastává čas na nasednutí do autobusu a vydání se vstříc jinému městu, vstříc dalším tisícům příznivců jejich hudby.
„Další album musí být méně provokativní, na někoho už je tohle moc,“ ozve se hlas managera, který nastoupí jako jeden z posledních. Hlasité vzdechy jsou očividně otrávené, ale jemu to zjevně žíly netrhá.
„Už nechceme mít ve tvorbě svázané ruce, chceme se vyjadřovat tak, jak to cítí nejprohnilejší zákoutí našich duší.“

Naleštěné příbory, zlatavá místnost, sluhové, drahá auta a dokonale udržovaný trávník. Sjezd městské smetánky právě začíná.
Ženy se složitými drahými účesy vystupují z vozů a pohledem skenují ostatní, snad aby se ujistily, že vypadají nejlépe ze všech. Muži se pyšní tím, kolik golfových zápasů už vyhráli a kolik firem právě začali sponzorovat.
Jednomu by z toho přepychu bylo až špatně, ale když v tom žijete po celý život, zřejmě vám to problém nedělá.
Dokonalý hostitel přilije do vína něco málo na podporu povídavosti, aby se dozvěděl i to, co nikdy slyšet neměl.
Přeci nebude nejchudší ze smetánky, potřebuje prorazit, ne?

Adolf Hitler. Už při přečtení těch dvou slov někomu přejede mráz po zádech. Spousta lidí ho považovala za hrdinu (dobrá, zas taková spousta to nebyla, ale Němci v něm určitý čas viděli skvělého vůdce, který nepřekonatelně vyzdvihuje jejich nadřazenost).
Škoda jen, že jeho zploditel pro něj byl trapný. Otec mu nechtěl dovolit stát se umělcem, i když z ničeho jiného neměl mladý Adolf na střední škole výborný prospěch, pokud nepočítáme dějepis. Navíc to byl opilec, který mlátil svou ženu i děti.
Ale matku miloval, protože chápala jeho tužby a přání.
Otec naštěstí zemřel nad sklenkou alkoholu…
A Hitler mohl začít…

„Ahoj, zlatíčko!“ zdvihl Danny svou dceru a usmál se na ni. Nebylo to sice odloučení dlouhé jako při turné, ale každá chvíle, kterou nestrávili spolu, byla pro oba dva citelně smutná.
„Ukaž, ukaž!“ dožadovala se dcerka pohledu na nové tetování, které si její milovaný táta nechal zvěčnit.
Krátký nápis. American tragedy.
„Tati, proč to není barevné? Počkat, počkat, hned to napravím! Kde mám pastelky?“ utekla do útrob bytu hledat svůj penál, aby mohla svého tatínka dotvořit k dokonalosti.
Danny sice neplánoval žádné barevné kreace, ale pokud to jeho dcerce dělalo radost, byl schopen podstoupit cokoliv.
A tak ji nechal tvořit.

Pravidelný plátek plný neočekávaných pikantností na nejznámější hvězdy byl ohromen neurvalostí vymleté ženy, která byla zřejmě vařena trochu na tuho…
Dnes se podíváme na zoubek tlačence!
Po krátkém rozhovoru vám mohu říci, že stehna jako z rosolu (ach, ta celulitida) bych ještě dokázala překousnout, ale to, že se oblékla do kuřecí kůže – to už bylo i na fotografa moc. Nejen že ten svůj nevymáchaný a zřejmě málo dovařený jazyk cpala do všech našich otázek, navíc se ještě pokoušela nám namluvit, že v sobě nemá jedinou kost!
Doufáme, že někde v poklidu vychladne, protože ve varu byste ji rozhodně zažít nechtěli.

Na začátku šli tři. Vlastně dva. Ale o tom později.
Deuce a Shady Jeff. Škoda jen, že o dva roky později už nebyl ani jeden. Ale zatím je máme na pódiu. Přijali nějaké ty členy, přeci jen hrát na bicí, kytaru, upravovat živě muziku a do toho zpívat opravdu nezvládnou.
A tak tu bylo šest. Tři krát dva. Vlastně dvě trojky. Matematika pro ně nebyla důležitá, tak co.
A tak jich tu bylo šest. Bez Deuce, bez jeho spoluzakladatele – úplně nová kapela, která byla založená cizím umělcem. Ale jméno zůstává.
A teď je to jedno srdce. Jedna myšlenka. Jen jeden.

„A co třeba tohle? S čokoládou?“ horlivě ukazoval na všechno jídlo, které bylo k prodeji v dřevěných stáncích. V očích mu zářily jiskřičky infantilního štěstí a radosti.
„Ne. Už musíme jít zpátky. Navíc máš teď speciální harmonogram, tohle by ho akorát narušilo,“ promluvil milý hlas jeho přítelkyně, která měla jednu polovinu vlasů černou a druhou bílou. Na to, jak uvolněně vypadala, se chovala spíše trochu upjatě, alespoň podle jeho názoru.
„Ale co když už se sem nikdy nedostanu? To jídlo tady přece nebude čekat věčně!“ snažil se ještě o nějaké racionální vysvětlení.
„Cena dospělosti, chlapče, je hold vysoká,“ ukončila dívka.

„Pardon, omlouvám se, jen projdu,“ ozval se skřípavě vysoký hlas plastické blondýnky s výraznou rudou rtěnkou a oblečením, které byste čekali spíše v barech pro osamělé muže.
„S Attilou se znám osobně, víte,“ začalo vysvětlování toho, proč se tak neurvale cpala do první řady.
Otravná ženská. Vážně. Pořád se na něco ptala, zajímalo ji, odkud jsme, i když bylo velice nepravděpodobné, že by se jí do té krásně vyperoxidované hlavinky vešlo něco jiného kromě textů písní od Attily.
Po krátkém přemýšlení je lehké zjistit, proč se s nimi zřejmě zná osobně. Taková levná kořist, kterou stačí zavolat a ráda pomůže.

„Tak, chlapi, jak budou vypadat vaše letošní masky?“
Já chci pořád černou s nápisem našeho mateřského města, nic extra,“ ozval se Funny Man, který se rozvaloval na koženém gauči.
„Já budu mít ten samý šátek jako první rok působení,“ oznámil Charlie Scene a dál projížděl novinky na mobilu.
„Modrá s bílým žíháním, trochu vytvarovanější než loni,“ zazněl hlas, jehož majitel byl Johnny 3 Tears.
„Krvavé slzy, dolar místo úst,“ krátce odsekl J Dog.
„Levá polovina bílá a smutná, pravá tmavá a šťastná,“ dal o sobě vědět kudrnáč Da Kurlzz.
„Já se obleču do oceli. Ve zlaté barvě,“ uzavřel diskuzi Danny.

„Bleu de Gênes, Danny, janovská modř.“
Vychloubání věděním francouzského jazyka bylo pro Deuce typické. Miloval, když ostatní neměli ani ponětí o tom, co to vlastně říká.
„Blue džin? Co máš zase s džinem? Šlehnul sis něco? Nebo sis koupil Aladinovu lampu?“
Výsměch nebyl tak ostrý, jak byl původně zamýšlen, ale i tak se to Deuce dotklo. Rád se vytahoval a jakékoliv srážení jeho obrovského ega bylo nesnesitelné.
„Máš pocit, že slovo džin vzniklo od džínsů? A víš ty vůbec, co bylo dřív?“
„Vejce. Určitě. Slepice byla až potom.“
Hlasité zamručení bylo jen předstupněm obrovského hněvu.
S jakým pakem to hraju.

„Jsi rozmazlená hvězda, Deuci!“
Deuce se prudce nadechl, aby zahnal silný nával naštvání, který mu na jazyk nosil tuny sprostých slov.
„Sklapni! Jen jsem alergický!“
„Na co, na inteligenci?“
A znovu ten příval neskutečné agrese, která prostupovala každým koutkem jeho těla. Spalující touha nakřičet na člena skupiny byla sice zvladatelná, ale už balancovala na prahu snesitelnosti.
„Jsou v tom stopy korýšů! Jsem na ně alergický!“
„A co by si princezna ještě nepřála? Co takhle červený koberec směřující ven z kapely?“
Tenhle nápad Deucovi vykouzlil úsměv na tváři. Odejít, mít vlastní kariéru, šatnu a hlavně jídlo, ze kterého by se nedusil.

Procházel slunečným městem a užíval si krásného dne. Cestoval po turné s kapelou po Evropě, a i když hudbu nade vše zbožňoval, stejně se vždy nejvíce těšil na to, až se projde po okolí, prohlédne si památky a ochutná místní speciality.
Jakmile nastal čas jít a adrenalin v krvi se začal nebezpečně zvyšovat, vydal se k hale, kde se mělo konat večerní představení. Nejprve se bál reakce fanoušků, kteří postávali kolem haly, a v jejich očích bylo jasně zřetelné, že se nemohou dočkat živé hudby.
Prošel kolem jako každý jiný. A nikdo nic nezaregistroval. Ach, to vidoucí oko jejich fanoušků.

Vítejte ve světě, kde se sny
v noční můry mění.
Ubíhají prachobyčejné dny,
ciťte v chuti slov jemné chvění.
Byl jsem v pekelném ohni,
a dokážu představit ďábla samého.
Chtěl bych probudit se vloni,
do dubna překvapivě rudého.
Ulice pasáků a žraloků,
město srazí tě brzy na kolena.
Kolik už museli udělat jste úskoků,
aby porazila vás podlá hyena?
Záblesk naděje, radosti, štěstí,
být dravým vlkem mezi ovcemi.
Dostat se na vrchol slovní pěstí
a bořit se bolestnými chvílemi.
Záblesk hudby, kontaktu s tepem
tuctu lidí čekajícího na slovo vaše.
Země pokrytá je průhledným střepem,
a prolévá krve litry naše.

„Daisy, pojď, jdeme na stage!“
Danny si teatrálně povzdychnul, protočil panenkami a zamířil ke dveřím. Ještě si před odchodem stihnul přes hlavu přetáhnout tílko, které nedokázalo zakrýt bohatě potetované paže.
Hluboký nádech, výdech…
Pohled na tři tisíce fanoušků byl nepopsatelný. Pro tohle se zrodil – pro hudbu, skrz kterou mohl lidem interpretovat myšlenky, které mu běhaly hlavou. Mikrofon se pomalu přiblížil ke rtům, na Dannyho rtech se vytvořil malý úsměv, který byl skryt pod zlatou maskou.
Několika krátkými kroky přiskočil k Funny Manovi, jehož tvář se schovávala pod černou maskou ozdobenou iniciálami LA.
„Nejsem žádná květinka.“
A pak začal zpívat.
„Undead!“

Vítězím nad systémem.
S až nepříjemně hřejivým pocitem v srdci se vydávám směrem k radnici, která se mi doslova bortí před očima.
Přeprogramování mozků sice trvalo nějakou tu chvíli, ale nyní všichni bojují proti systému, doslova ho vytrhávají z kořenů.
Nechápu, jak mohl systém tak dlouho vládnout. Nikdy nic neudělal, nevydal zákoník. Pokud se stala nějaká pohroma, nikdy se neomlouval.
Přeci jen ta neaktivita k něčemu přispěla.
Systém, ten co nic nenapsal, svojí leností zlegalizoval mou revoluci, sám sebe uvěznil v žaláři nekonečného zapomnění.
S úsměvem na tváři se otáčím proti slunci a v duchu děkuji bratrovi za jeho pomoc.

Na vlastní nebezpečí se vydávám do útrob centrálního mozku kyborgstva, snažím se dostat k hlavnímu rozvodu informací a zničit jeho vedení. Obklopuje mě menší armáda droidů, kteří se rozdělují do všech možných chodeb, kde ničí vše, co by nás mohlo usvědčit.
Rozhodně pokračuji dál a potlačuji všechny myšlenky týkající se vzdávání. Dotáhla jsem to až sem, mám obrovskou šanci na záchranu svobody. Jsem poslední nadějí kyborgů, všichni mají až příliš vymyté mozky na to, aby začínali s revolucí.
Několik zručných ruček mých pomocníků otevírá obrovské dveře trezoru, ve kterém je poklad našeho systému.
Na vlastní nebezpečí ho ničím.
Osvobozuji život.

Stojím proti hlavní centrále, obklopuje mě armáda menších robotů, kteří nyní znamenají pro celé kyborgstvo lepší zítřek. Pokud se tahle akce povede, už nikdy nebudeme muset trpět bezhlavé vymývání mozků. Všechno bude svobodné, krásné, konečně to bude život, ne přežívání.
Učiním několik rozhodných kroků, než mě pohltí obavy. Co když se to teď nepovede? Neměla bych se otočit a vrátit se domů, oddat se systému a žít jako všichni ostatní?
Kdyby se cokoliv pokazilo, už by to nebylo ani přežívání, spíše umírání.
Nesmím to vzdát, ne teď. Vytrpěla jsem toho dost.
Žádné nohy na ramenou, žádný útěk, žádné vzdávání.
„Teď!“

*byt novomanželů*
Muž (přiopile): Kdepak ty lásko hnízdo máš? Skrýš a zázemí?
Žena (vyskočí z postele): Sakra, Hugo, vstávej!
Hugo (ospale): Co je voe?
Muž (přichází do pokoje hříchů, falešně zpívá):
Cožpak tu dělá ten zvláštní chlapík?
Toť moje postel, moje žena!
No ovšem, to je cizoložník!
A spí s mou chotí – ta hyena!
Žena (červená se): To není tak, jak to vypadá…
Hugo (stále dezorientován): A jak to teda je?
*Muž pokulhává jejich směrem, začíná se hystericky smát*
Hugo (zmateně): V poho?
Žena (začne plakat): Ne, to není ani v té nejmenší pohodě!
Muž (začne zkoušet air, en l‘, padá na zem): Ty mě podvádíš, je to pravda?
Žena (vyskočí a odpiruetuje si to ke svému muži):
Drahý, prosím, nemusí to tak být,
já miluju tebe, to on mě přinutil.
Prosím, já klidně nechám ho jít,
Jen když bys mi, prosím, odpustil.
Hugo (ještě zmateněji): Já tě přinutil?
Muž: Takže jste spolu… to? (rukama naznačí pohyb kolem boků)
Hugo a žena (ve stejné chvíli): Ano! Ne!
Muž (začne se hystericky smát): Chlapče, pojď sem. (ukáže na Huga)
*Hugo, stále se neorientující v čase a prostoru, poslušně přiběhne*
Muž (šeptá Hugovi): Pravda je jako ženská, protože je krásná, ne praktická.

Už jsem se několikrát pokusila zmařit plány systému, usilovně jsem se snažila vyrvat vše, co bylo hluboko zakořeněno v každém naprogramovaném mozku.
Počítala jsem všechny své pokusy, zatím jich bylo dvanáct. Odporně obrovské číslo. Jen při pomyšlení na ten počet mi zatrnuly všechny svaly, tolikrát jsem již zklamala sama sebe. I když jsem si nyní věřila více než obvykle, stále ve mně byl červíček napětí.
Bála jsem se toho, že si budu moct přičíst další číslo k počtu neúspěchů.
Ale nyní to bylo jiné, byli připraveni mě zlikvidovat.
Mám jen jeden pokus na osvobození naší země.
Protože třináctý život není.

Tvořím novou generaci robotů, která bude moci bojovat proti systému a bude tak odolná, že její smýšlení nebude možno nahradit. Nechci mít stejnou moc jako nadřazení, nemám potřebu někomu velet a říkat, co má dělat. Jen chci konečně změnit svět, ve kterém jsem nucena přežívat.
Dotahuji poslední šroubky a nastavuji poslední drátky do správné polohy. S hlasitým výdechem si otírám čelo od potu a poodstupuji dále, abych se podívala, jestli mé dílo ožije.
Několik světélek zabliká, načež se objeví pár nepřirozeně modrých očí.
Ten tvoreček ani neví, že je první úrodou. Prvním semínkem. Je kořenem osvobození a převratu celého systému.

Usínám s krásným pocitem. Leží vedle mě, pravidelně oddechuje. Po chvíli se jeho pevné ruce motají kolem mého těla jako liána, vězní mě v teplém medvědím objetí.
V hloubi duše doufám, že tu zůstane až do ranních hodin. Ještě nikdy se nestalo, že bych se vzbudila s výhledem na jeho dokonale opálenou pokožku.
Zatím mám naději, která při nejhorším zemře ráno.
Pomalu se dostávám do stavu bdělosti, krevní oběh opouští poslední zbytky melatoninu. Jakmile si uvědomím, kde jsem, prudce sebou trhám a rozhlížím se po posteli.
„Dobré ráno, princezno,“ ozve se chraplavý hlas, jehož majitel mě vzápětí políbí.
Naděje přežila.

Opět stojím tváří v tvář soudu kyborgů, docela mi jejich odporně vzhlížející lidské obličeje s kapkou robotických částeček chyběly.
„Vigilantibus iura scripta sunt, pánové,“ sarkastický smích nechtěně opouští mé hrdlo.
„Oh, pánové se snad neučili latinu? Smutné. Zbytku rasy jste možná vymazali paměť. Škoda, že já jsem z větší části člověk,“ opět utrousím něco podobné smíchu, ovšem nyní v trochu vážnější podobě.
„Zákony jsou psány pro bdělé. A podle tohoto paragrafu si smíme zvolit vládu jednou za pět let. Snad se nemýlím, ale sedíte tu už poměrně dlouho, nemyslíte?“
Otáčím se a opouštím místnost s krásným pocitem radosti a… svobody.

Jsem zarputilý ateista, nevěřím ani ve špetku nadpřirozena, ale reinkarnace se mi prohryzává vědomím.
Například tím, že člověku zlomíte srdce, vytvoříte trosku. To je určitě reinkarnace.
Když rozbijete talíř, údajně se jednotlivé kousky vtělí do štěstí.
A co když se Hitler reinkarnoval do Stalina? (Neřešme otázku toho, že žili ve stejnou dobu, třeba byl ruský diktátor lehký schizofrenik.)
Nezáleží na tom, jestli v ní věříte. Důležité je, aby ona věřila ve vás.
Já v ní nevěřím a reinkarnovat se teda fakt nehodlám.
Poslední rada do vašich srdíček: chovejte se tak špatně, aby ve vás nevěřila. Život bude o dost lehčí.