Bdělá svoboda

Opět stojím tváří v tvář soudu kyborgů, docela mi jejich odporně vzhlížející lidské obličeje s kapkou robotických částeček chyběly.
„Vigilantibus iura scripta sunt, pánové,“ sarkastický smích nechtěně opouští mé hrdlo.
„Oh, pánové se snad neučili latinu? Smutné. Zbytku rasy jste možná vymazali paměť. Škoda, že já jsem z větší části člověk,“ opět utrousím něco podobné smíchu, ovšem nyní v trochu vážnější podobě.
„Zákony jsou psány pro bdělé. A podle tohoto paragrafu si smíme zvolit vládu jednou za pět let. Snad se nemýlím, ale sedíte tu už poměrně dlouho, nemyslíte?“
Otáčím se a opouštím místnost s krásným pocitem radosti a… svobody.