Moje články

Převiňme pásku záznamu zpět. Vesmír se bude smršťovat, hvězdy mládnout a rozpadat se do molekulárních mračen, chemických prvků bude ubývat, až nakonec zůstane jen vodík a trochu helia, co zbyly z počáteční vřavy mezi hmotou a antihmotou, která se vzápětí odehraje pozpátku a zanechá po sobě kouli světla, hmoty, a antihmoty, která se smrští do jediného, superhorkého bodu, vznášejícího se uprostřed ničeho. Tady zastavíme převíjení a stiskneme "play".

Nějakou dobu se neděje nic, dokud nenastane okamžik, který každý vnímá jinak.

- Komprimace desetirozměrného stabilního prostoru na čtyři rozměry?

- Kvantové přepnutí časoprostoru?

- Dotyk nadvesmírné entity?

Není to nakonec jedno? Zbytek je historie.

Poprvé potkal Métis na břehu moře. Poradila mu, jak se zbavit otce a zachránit sourozence. Nejspíš už tehdy k ní něco cítil.

Po letech, jako vládce, ji znovu vyhledal. Odmítla ho a utekla. Snažil se ji najít, získat. Nakonec uspěl.

Byla to jeho první avantýra, ale brzy zjistil, za jakou strašlivou cenu: po dceři se narodí syn, a historie se bude opakovat.

Logické řešení: dcera bude jediná. Tak ukonejšil Métis sladkými řečmi a spolkl ji.

Uplynul potřebný čas, a jeho nejmilejší dcera se zrodila za pomoci Héfaistova kladiva.

Hlava ho bolela ještě měsíce potom.

Myslíte, že se z toho poučil?

Myslela, že si jednou zvykne, ale ne. Každé ráno odpočatá, sejít do jeskyně, posadit se na stoličku, nadechnout...

...začátek pokaždé plně vnímala.

Jako když ji trhají na kusy. Její tělo zůstává sedět, a mysl letí všemi směry, vzhůru k Olympu, dolů do Podsvětí, ale také v čase, dopředu i zpět zároveň.

Vidí říše minulé i budoucí, ohromná zvířata, která nezná, nové věci, které nechápe, lidi, kteří jsou svým způsobem pořád stejní.

Slyší jejich hlasy, čte v myslích jako v knize. Na pomíjivý okamžik ví a zná vše, co oni.

Prosebník něco říká.

Pýthie se v duchu usměje.

"Slova, slova, slova."

Cesta se vine proti proudu řeky úzkým údolím, obklopeném skalami. Kráčí jistým krokem, s dítětem v náručí, odhodlaná.

Tvůj syn bude mocnější než jeho otec.

Když vládce bohů věštbu uslyšel, jeho zájem o ni rázem ochladl. Raději prý ustoupí obyčejnému smrtelníkovi. Thetis jde hlouběji do údolí, musí dojít až k hranicím Podsvětí.

Tady v údolí leží věčný stín, Vody Styxu, vytékající z Podsvětí a vlévající se do Acheronu, jsou ledové. Pohlédne do temnot jeskyně a zdá se jí, že vidí tři páry žhnoucích očí.

Dál nemůže. Dál ani nemusí. Opatrně vezme syna za patu, a vnoří ho do ledových vln.

Na první pohled je nepoznáte. Obyčejné kamenné pecky, které se nehodí ani k házení žabek. Abyste je našli, musíte mít trpělivost, a taky trochu příslovečného štěstí. To hlavní a nejkrásnější je totiž ukryté uvnitř.

Všechny vznikly stejným způsobem, a přece jsou jiné. Záleží na počáteční teplotě lávové kapsy, množství a typu křemičitých roztoků, co do nich natekly, a hlavně délce a průběhu chladnutí.

Mohou být vyplněné až po okraj, s krystaly tak miniaturními, že se ztrácí v kresbě jemné jako pavučina. Nebo tvořit shluky špiček jako ježčí bodliny.

A nebo být hrozny tak krásnými, že by zaplesalo srdce každého vinaře.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Vyprdnoutsenato! Tisíciletej brouk a krevety a záprtek!"
To je Starý Smrďa Rum.
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dhobrý dhen, mhladý bháne."
To je Igor (některý).
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dáte si uzenku? Se skoro opravdovou masovou chutí."
To je Kolík Aťsepicnu.
To není můj tatínek.

Kdepak je můj tatínek?
Je tohle můj tatínek?
Dělá na mě: "Dáš pejskovi suchar? Haf?"
To je pejsek Gaspoda.
To není můj tatínek.

Je jaro. Někde ještě leží sníh, ale jinde už kvetou bílé sněženky. Sluníčko vstává čím dál dřív, a čím dál víc hřeje. Horské potůčky bublají a na stráních okolo se pasou ovečky.

Honzík a Eliška chtějí k potoku. Mají dřevěný mlýnek. Dají ho do vody, aby se točil. Malá Ema chce také k potoku. Vezmeme vozík a povezeme ji, říká Honzík. Jen pozor, řekla jim maminka, ať se nenamočíte.

Honzík táhne vozík s Emou k potoku. Na břehu roste vrba. Větve má dlouhé až do vody. Honzík s Eliškou postaví mlýnek do potoka. Klapy klap, zpívá mlýnek a točí se.

Družice zrovna letěla nad Afrikou, kde byla atmosféra, jak meteorologové říkají, "ve stavu silné vertikální lability". Nějakou dobu se nic mimožádného nedělo, dokud najednou družici neobklopil mohutný gama záblesk, který téměř zahltil její senzory.

Podívejme se ještě jednou, blíž. Nad tropickým deštným pralesem zuří bouře. Blýská se a hřmí, a nic zatím nenasvědčuje blížící se události. Dokud oblohou neprolétne blesk tak mohutný, že roztříští vzduch za vzniku oblaku elektronů a pozitronů.

Vzhledem k opačnému nabití se částice a antičástice oddělí a rozletí opačnými směry podle magnetických siločar Země. Pozitronový oblak narazí do družice, jejíž materiál osamocené pozitrony bez milosti anihiluje.

Už to byl měsíc, co se nad Lancre objevila ta záře - učitel jim vysvětlil podstatu aurory coriolis, ale když se malý Tomík přihlásil a řekl ostatním všechno, co od svého pradědečka Červenkauvy věděl o fénixech, vysmáli se mu.

Nevzdal se. Prohledával okraj lesa, kam tehdy zasvítil nejjasnější záblesk, a nakonec pod stromem našel skořápky. Jedna z nich se zdála nepatrně jiná.

Vylézt nahoru bylo dílem okamžiku. V hnízdě seděly tři mladé vrány, které si ho prohlížely korálkovýma očima. Tomík se pozorně podíval, a nastavil ruku k té uprostřed.

Vylezla mu na dlaň, a celou ruku mu obalily zlatožluté plamínky.

Nepálily.

"Potřebovala bych spravit boty," usmála se, a položila na pult něco, co svou konstrukcí připomínalo spíš dva menší válečné vozy.

Mistr obuvnického řemesla opatrně vzal jednu z bot do ruky. Podešev byla na dva palce tlustá, a připevněná byla floky z kovu, který jaktěživ...

"To je těžík*," objasnila mu. "Je to jediný kov, co vydrží ten žár."

Nevěřícně zamrkal a prohlížel dál. Podšívka byla ze silné hověziny, svršek ze dvou vrstev azbestu. Na svršku bylo umísto několik ok. Stejně tak okolo vázání.

"Příchytky na mokré plátno. Už mockrát se mi to vyplatilo. Do dračince zkrátka potřebujete pořádnou obuv," vysvětlila Sibyla.

Toho prachu, co vyklepali, bylo až až. Když do toho přimíchali pot, těsto bylo jedna báseň. Nákres měli pověšený před sebou, takže stavba kostry utěšeně pokračovala (po drobné nehodě ohledně umístění crania přímo na femur). Podomního obchodníka s nabídkou rohů a ocasu vykopli ze dveří.

Vnitřní orgány si na pracovní stůl rozložili předem - srdce byla dvě, pro jistotu. Jenže stačila chvilka nepozornosti, a satan nejenže jedno ze srdcí sebral, ale ještě využil nepozornosti k instalaci červovitého přívěsku.

Když andělé vyděšeně zjistili, že jedno srdce chybí, Bůh se jen usmál.

Inu, bude si muset každý najít to druhé do páru sám.

"Mohl byste mi vypovídat ještě jednou, jak se to rozeběhlo?" obrátil se inspektoršéfinspektor na strážníka.

"Seběhlo? Zdálo se to jako obyčejná nehoda, ale-"

"-Náhoda! Pche! Opravdově nefalešný kriminalista ví, že náhody jsou nečasté!"

"Nehody. To auto narazilo do sloupu. To je tu často. Stojí tu přece ta značka."

"Tak značka! To je mi náhoda! Stojí tu značka častých náhod, a proto tu auta narážejí do zdí? Néhoda, to se vám nějak hodí!"

"Ale tahle nehoda byla úmyslná. V tom sloupu byl rozvod elektřiny. Vypnuli proud všude okolo, a tak mohli-"

"Vaše rozvody mě nezajímají. Ta značka. Kdo ji sem posadil?"

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežskou komisí. Mrknutím oka zmizeli. Všichni.
Polekaně vstal od stolu a vyrazil ke dveřím, aby zavolal gardu. Za dveřmi nikdo nebyl.
Vyšel na nádvoří, liduprázdno. Chodil po chodbách, volal, hledal, odpovědí mu byla jen jeho ozvěna.

***

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežem. Mrknutím oka byli jinde. On i celý zbytek komise. Tenhle palác byl snad ještě honosnější než Palazzo del Governatorato. Byli tu všichni, kardinálové, biskupové, garda. A na tom ohromném trůnu ze svíček (to jako vážně?) seděl... ale ne, tohle je přece nějaká ženská!

Kolik jsem vypil toho mešního vína?

Kapitán Karotka provázel nováčka Pseudopolským dvorem, vysvětloval všechno, co mladého muže zajímalo. Karotka byl překvapený, mladík projevoval nefalšovaný zájem, a i když byl v Ankh-Morporku nový, kosmopolitní prostředí Hlídky mu nevadilo (Reginald Půlbotka ho vyděsil jen mírně).

Zrovna se vraceli okolo venkovní tělocvičny, kde si Navážka s Modrojílem protahovali svaly, a Pleskot s Cvočkem Cvrkalem o něčem zaujatě diskutovali. Karotka se zasněně rozhlédl.

"My jsme tady v podstatě jedna velká rodina. Všichni jsme Hlídka a staráme se o město. Trpaslíci, trolové, skřítci, golemové, vlkodlaci, upíři..." zmlkl, když si všiml, že se nováček dívá na Nobyho, žmoulajícího nedopalek cigarety.

"A... lidi*."

Tak už tu byl celkem třikrát. Jeden by si myslel, že se mu nebude chtít. Přece jenom, sem na břeh je to dost daleko, a to počasí je teď čím dál horší.

Já vím, je slušný, hodný. Pozdraví, poprosí, poděkuje. A taky vím, že to nemá ze sebe. Vážně bych ji chtěla vidět, takovou megeru aby pohledal.

Hele, už zase jde, dneska počtvrté...

"Co je zas?"

"Moje žena... ona... chce být papež!"

Tak to tu ještě nebylo! Schválně, jestli jí bude tohle stačit. Tak jo. Palác, trůn ze svíček... jo, a stráže, co mluví švýcarsky. Hotovo.

"Běž domů. Je papež."

Jsou s dědečkem v parku. Jaro je v plném proudu, ptáci v křoví a stromech se můžou ukřičet. Holčička má oči navrch hlavy, jak dědeček na každé pípnutí, každé začiříkání hned ví, komu hlas patří.

***

Chlapec sedí v křesle, oči zavřené, vnímá jen ušima, protože na to, aby se v představách přenesl do sedmnáctého století, mu stačí hlasy. Hlasy kardinála, pana de Tréville, d'Artagnana...

Hlasy z kotoučového magnetofonu.

***

Před necelou půlhodinou vše skončilo, ale zatím se nic neví. Vzduch houstne nervozitou. Cítí, že se potí. Čím dál víc. To strašné čekání na to, kdo vyhrál. Kdo bude mít víc...

...hlasů.

Havelock Vetinari seděl ve své pracovně. Den začal jako obvykle čtením Komety a dalších novin, později mu Važuzel donesl vyhrazené zprávy* z Ankh-Morporku a blízkého okolí. Momentálně četl o postupu tvorby palácových květinových hodin (vzorná spolupráce nově založeného cechu hodinářů s cechem zahradníků).

Vetinari se pohodlně opřel. Hodináři. Noví občané z Quirmu. Když se jim poskytl prostor k tomu, co je jim vlastní, mohli se nerušeně rozvíjet a obohacovat celé město.

Pohled mu utkvěl na žádosti o založení cechu matematiků (z Al-Ybi), a vzápětí na hromádky zamítavých (a výhružných) reakcí z cechů obchodníků a právníků.

Někdy to ovšem bývá složitější.

Lancre halila temná, větrná noc. Na blatech zářilo jediné světlo. Oheň, u kterého stály tři postavy, a nad kterým byl zavěšen nikoli kotlík, ale pánev.

"Takže?" zeptala se Bábi Zlopočasná, "máme všechno?"

"Stařenka říkala, že v tom jídle musí být od každé z trojice něco," řekla váhavě Anežka.

"A musí to bejt to, symbistický," doplnila ji Stařenka Oggová. "Vždyť víš, Esme: za pannu, za matku, a za tu třetí."

"Ale já jsem sehnala jen šalvěj přeslenitou a mateřídoušku," dodala zkroušeně Anežka.

"Vždyť jo, podej mi tu pánev," řekla Stařenka, bez mrknutí oka sáhla do kapsáře a vytáhla šrůtek panenské svíčkové.

"Au, moje kostrč! Co vy, páni? Jste živí?"

"Ano. Ale co teď počít? Zpátky nahoru bych rozhodně nechodil."

"Musíme za paní Polyxenou!"

***

"Tohle Jeidové nedělají. Musí před soud!"

"Anakine, on ovládá Senát i soud. Skončí se to tady a teď."

"Ach, jsem tak slabý..."

***

"Šťastnou cestu, Hansi."

---

"Doufám, že to není rukojmí..."

***

"Už toho mám po krk! Zatracený, blbý, pitomý Windowsy, já ten počítač vážně..."

***

Z perly, kterou čaroděj drží, začal vycházet hustý dým, který se náhle změní v šedavou kouli vířícího vzduchu a kvílícího větru, letící přímo na tvou hlavu.

"Máš to za 3K6 a hoď si na sílu."

Hra skončila, ale u diváků moc neuspěla. Pomalu se rozcházeli.

Seděly nahoře v hledišti, neviděny.

"Tak nevím," řekla ta s pastýřskou holí.

"Když ono to..." řekla druhá, hlavu zdobenou břečťanem, "bylo takové..."

"...abstraktní," dořekla první. "Ty náročné dialogy. Nedivím se, že si to herci nezapamatovali."

"Něco jsem nechápala ani já. Co kdybychom ho nějak přesvědčily, aby to zjednodušil. Nebo by mohl..."

Najednou si všimly, že je s úsměvem pozoruje hrbatý stařec. Přibelhal se k nim.

"Jdete na to ze špatné strany, dámy. Řešení je tady." Ukázal nákres amfiteátru, kde se pod hledištěm skvěla malá, zdobená komůrka, otevřená směrem k jevišti.

Balú od začátku tušil, že učit lidské mládě Zákonům nebude jen tak. Lidé dospívají pomalu, ale bude ho muset učit nejen Vlčí, ale všechny Zákony.

Mauglí ovšem učením spíš proplouval než prospíval. Baghéra nakonec Balúovi poradil, ať Mauglímu dá při učení trochu samostatnosti: když na svou lehkomyslnost doplatí boulemi a pošramoceným sebevědomím, lépe si to zapamatuje. Balú nakonec, nerad, souhlasil.

Tak Mauglí zjistil, že vosí žihadlo pálí stejně jako včelí, že Ikkího ostny se v kůži rády lámou a pak svědí, jenže když chtěl ochutnat ta černá semínka...

PRÁSK

Ten pohlavek od Balúa si pamatoval celý život. Jablko smrti také.

Nevíte, co to je?
Já taky ne...

Charles byl nadšený. Teď, když se mu konečně podařilo to, co dokázali ti Francouzi - umět vrátit dovezenou ztvrdlou kaučukovou šťávu z Brazílie zpátky do čerstvého stavu, už nic nebránilo realizaci.

Lidé budou mít šaty, které se nikdy nenamočí.

Postup byl jednoduchý: stačilo na sebe vrstvit látku a tu změkčenou šťávu. Průmyslovou výrobu rozeběhl rychle, a výsledky byly téměř perfektní...

Dokud nenastala zima.

Hromada rozzlobených dopisů, posměšné články v novinách, protože jeho kabáty ztuhly tak, že se nedaly nosit.

A mělo být hůř. Za několik měsíců nastal opačný problém: šle důstojníků britského expedičního sboru v adenské poušti se roztekly na kaši.

Po všechny dny, celou cestu, byl špatným společníkem. Kdyby mu nebránilo jeho dobré vychování, dávno by ho poslal ke všem čertům. Ale to, co provedl dnes, to se prominout nedalo. To bylo skutečne na pěst, jak se říká.

Ovšemže jen v nižších třídách, takže gentleman něco takového vyslovit nemůže, ale konat, to je něco jiného.

Direkt do brady byl přesný a on vskutku pocítil malé zadostiučinění. Když se náležitě upravil a dorazili na nádraží, zjistil, že přišli pozdě. Poslední vlak odjel před pěti minutami.

Jaký to nepoměr, sto patnáct tisíc a dvě stě minut oproti pouhým pěti!

Inu, toť osud.

Huňáč přemýšlel. Z toho pazourkového valounu, co Kopčem s Žabkou našli, bude tolik věcí. Ale musí to promyslet. Zbrklostí zkazit takovou vzácnost by byla škoda.

Po hladkém povrchu se táhlo několik prasklin. Vzpomněl si, co mu kdysi říkal starý Šedý vlk.

Pazourek do ohně - pazourek do vody.

Huňáč se ostrým parohem opřel do prasklin. Valoun se rozlomil na větší a menší kus a několik úlomků. Pečlivě je rozdělil.

"To nůž," ukázal na menší kus.

"To škrabadla a šípy," ukázal na úlomky.

"To Mamutíka," vzal do ruky největší kus. Velikost byla přímo pro náčelníka. Jako klín mu padne přímo do ruky.

Večery bez ohně nebyly tak příjemné jako dřív, ale vyprávění ostatních se poslouchala dobře i tak. Kopčem vzpomínal na pazourek, co dnes s Žabkou našli.

Když už mluvíme o Žabce... Co to schovává v ruce? Nebylo těžké jí lesklý kamínek vykroutit, ale pak se Kopčem zastyděl. Nebude sobec.

Dohodli se, že kamínek rozdělí. Kopčem vzal větší kámen, ale to, co následovalo, by neuhodl ani v nejdivočejších snech.

Nejdřív jiskry, zářivé jako sluneční paprsky, které vzbudily pozornost celé tlupy. Pak Huňáč, který ho sevřel v objetí vpravdě medvědím, a nakonec zář a hřejivé plameny ohně, který se díky němu znovu rozhořel.

Zdálo se to snadné. Je dobrý lovec. Ostatní ho zvolí náčelníkem a nikdo se neodváží mu postavit. Mýlil se.

No co, alespoň si s ním konečně vyřídím účty.

Vrhli se na sebe, ale boj byl krátký. Soupeř byl zkušený a začal ho škrtit. Netrvalo dlouho, a omdlel.

Když se probral, věděl, že se musí podvolit. Poražený se musí podvolit, jinak ho čeká vyhnání a smrt.

Táborový oheň na skále v údolí Bečvy zářil a hřál. Všichni se radovali, jen Rváč v sobě cítil zlost, a taky něco, co sám neuměl pojmenovat.

To něco se mu usídlilo v srdci a sílilo.

Už když si celý obraz rozmýšlel, vzpomínal na své zkušenosti z mládí. Nakonec se rozhodl celé dílo pojmout v několika rovinách. Strach z odhalení neměl - odpovědné autority byly v naprosté většině úzce specializované, a vnitřní části lidkého těla by nejspíš nepoznaly, ani kdyby je měly přímo před sebou.

No, v tomhle případě je budou mít nad sebou.

Když si plánoval rozložení Všemohoucího s jeho suitou, byl v duchu zase mladík s očima navrch hlavy, uprostřed tajného společenství, který fascinovaně zírá na domnělé sídlo lidské duše.

***

Spokojeně prohlížel své dílo.

Dotek života. Počátek všeho. Ze všeobjímající duše přímo do té Adamovy.

Hláška o podezřelém v Zašitém bubnu vysvobodila Samuela z příprav na überwaldskou cestu jen se Sibyliným mírným nesouhlasem. Cestou se ptal Karotky na podrobnosti.

"Prozatím víme to, že ostatním nabízí partičku Mordýřovy sudé. A věří si natolik, že dává dvojnásobné výhry. Jenže-"

"-jenže ostatní moc nevyhrávají, co?"

Oba věděli, že jejich hlavním úkolem bude ochránit jeho.

Když vešli dovnitř, osazenstvo Bubnu už z podvodníčka vytřepávalo všechny karty, které měl poschvávané po kapsách. Při pohledu na Samuela s Karotkou ovšem přestali a provinilce předali spravedlnosti.

Když Karotka začal s předříkáváním Artikulí*, Samuel se otočil k domovu.

Do toho se míchat nebude.

Poprvé se stala královnou v patnácti letech, českou a polskou zároveň. Byla šťastná? Kdo ví. Za dva roky byla vdovou s čerstvě narozenou dcerou, vyhnaná ode dvora příbuznými.

Když za rok zemřel její nevlastní syn Václav, věci se daly do pohybu. Rychle jí našli druhého manžela a krále (zlí jazykové tvrdí, že by dal raději přednost její nevlastní dceři Elišce, ale nebyl čas na papežský dispens). Byla šťastná tentokrát? Kdo ví. Po roce byla vdovou podruhé.

Sama se usídlila ve "svém" Hradci, na trůn pomohla prosadit krále Jana. Už se nevdala.

Sama nakonec nezůstala, a napotřetí snad byla opravdu šťastná.

Samuel Elánius stál v Patriciově přijímacím salonu a snažil se neposlouchat nepravidelný tikot hodin. Zatím nic konkrétního nevěděl, v dopise byly jen obecné řeči o důležité diplomatické cestě pro vévodu z Ankhu s chotí. Brzy se měl dozvědět víc.

"Vážně? Zase se trmácet až do Überwaldu? To vám to nestačilo minule?"

"Pokud mi prominete trochu poetičnosti, světlo vašeho předchozího působení nám ve městě vystačilo dodnes*. Myslím, že tentokrát to bude mnohem příjemnějši. Lady Margolotta slíbila, že se o vás postará."

Elánius se už už chtěl ohradit, když Patricij s pousmáním dodal: "Ujišťuji vás, že mám v Überwaldu i nebezpečnější známosti."

Hlavní cena, kterou před dvěma roky získali, byla svým způsobem závazek. Zajímavý a neotřelý tvar konstrukce byl nutností - stavební pozemek měl tak nepravidelný a stísněný tvar, že jiné řešení sice bylo možné, ale nebylo by tak elegantní. Podařilo se splnit i hlavní podmínku: nevyčnívat a nerušit historickou zástavbu.

To, co oba očekávali jako nejhorší, se nakonec nevyplnilo. Přesvědčit všechny výbory a zainteresované papaláše netrvalo tak dlouho (i vzhledem k tomu, že jejich stavba nebyla jediná) a všichni uznali jako jedinou možnost požádat o pomoc z ciziny. Z kapitalistické ciziny.

Švédové ochotně nabídli zhotovení stavby na klíč.

Akce Kotva byla spuštěna.

Pozdně podzimní krajina byla zahalená do mlhy, a sluneční paprsky jen stěží pronikaly přes vrstvu mraků. Sem, hluboko dolů, nedosáhl žádný. Zdejším vládcům to nevadilo.

Seděli na dvojitém trůně, stále ještě si nevypověděli všechno, co se během jejich odloučení událo, když se ozvalo zaštěkání (trojhlasné).

Hádés se usmál, sáhl pod trůn, a vytáhl trochu ohmataný list pergamenu. Byl hustě popsaný. Přesněji řečeno pokreslený stylizovanými obrázky postav.

Další zaštěkání na sebe nedalo dlouho čekat, a během chvilky Kerberos přitáhl útěkáře.

"Vážně sis myslel, že Kerbera ošálíš?" zavrtěla Persefona hlavou nad Athéniným knězem, maskovaným v ovčí kůži.

Hádés mezitím přikresloval další obrázek.

Mňo, so bych vám tak vo sobě *hik* řek.

Jsem v podstatě nedonošený *škyt* dítě. Máma mě porodila předčasně, když se táta konečně vokázal, a u toho taky shořel celej náš palác. Ale táta si mě pak zašil do břicha a *škyt* donosil mě.

Pak sem vyrůstal u tety a jako malej jsem v jeskyni našel tuhle *hik* kytku. Je to ale matera- matro- je to věc! Já hned poznal, co to vobnáší, a tak jsem se rozhod *škyt* vokázat jí celýmu světu.

Vážně! Byl jsem všude. Egypt, Thrákie, Indie. U všech bohů, to teda byl flám...

Nechcete *hik* napít?

"Humphrey, tohle nemyslíte vážně!" hodil Hacker papír* na stůl. "Tady se píše, že je nutné posílit stavy o deset procent!"

"Přesně tak," usmál se sir Humphrey.

"Ale premiér mi dal za úkol personální stavy snížit. Výslovně mi zdůraznil, že pět procent považuje za definitivní konstantu."

"Se vší úctou, pane ministře, i kdybych chtěl upustit od zachování dostatečné relevance, obšírná problematika, kterou správa státní správy bezesporu oplývá, nemůže být v celé její dimenzi popsána něčím tak vulgárním, jako je definitivní konstanta. Zejména v dnešní moderní, turbulentní a spletité době."

"Jediná konstanta, kterou britská byrokracie uznává, je konec pracovní doby." utrousil Bernard.

Život byl krásný. Těch prvních pár (stovek) krušných let s nízkou hodností měl dávno za sebou, a jeho nynější podoba skýtala mnohé výhody pro jeho mlsný jazyk.

Úkol splnil a věděl, že by se měl okamžtě vrátit, ale kručení v břiše bylo silnější. Místo k Čertově skále zamířil zpět ke statku. Při pohledu na velký kurník zaváhal. Slepic tu bylo dost, ale chybějící si určitě všimnou. Pak si vzpomněl na trik, co ho naučil Vraník. Jeden dukát zanechaný ve slepičárně bude stačit.

S plným žaludkem se spokojeně vracel domů.

Zbloudilého pírka, co se zachytilo na skále u vstupu, si nevšiml.

A máme to tu zas. Konec ledna a záplava růžové. Naštěstí je v našem podniku dobrá víla (těsně před důchodem - co budeme dělat pak, hrůza pomyslet), která se vyzná (to je prosím nehorázný eufemismus).

Všechno je pečlivě rozpočítané, jsme předvoláváni jeden po druhém, na každého z nás nepotřebuje víc než 30 sekund. Dobrá víla si nás změří pohledem, a loni čerstvě nastoupivšího kolegu neomylně pošle vedle na "první vyplnění".

"Jméno!"

Po mé odpovědi sáhne do hromady růžových lejster a neomylně vytáhne to moje. Je plné červených, modrých, a zelených lepíků.

"Červený podpis, modrý 2023, zelený 2024. Vyplněné položte sem. Další!"

Poslední novela směrnic o finančních náhradách pro obecní zastupitelstva, zákonný nástroj předkládaný Sněmovně Ministerstvem pro administrativní záležitosti, jakožto orgánem zodpovědným za místní samosprávy, schvaluje a potvrzuje následující: *

a) Revidovaný pátý paragraf Směrnice č. 3/1971 revokuje osmý paragraf Směrnice č. 7 dodatku ke směrnicím z roku 1954 oddíl b.

b) Revidovaný druhý a třetí paragraf Směrnice č. 3/1971 revokují druhý paragraf Směrnice 5 z roku 1970.

c) Revidovaný osmý paragraf Směrnice č. 3/1971 vstoupí v platnost bezodkladně a revokuje devátý paragraf Směrnice č. 5/1954 oddíl b, čímž obnovuje touto směrnicí revokované paragrafy 5, 6, a 7 Směrnice č. 3/1947 oddíl c.

Hned na začátku (nikoli ovšem první středu v měsíci) napsala Birute skvělé Dřív, než bylo v plánu.

Pokud člověk není ten jediný specifický knihovník (Ook!), má to v životě těžké, jak dobře ví Carmen v příběhu Byla modrá a četla jsem ji před pěti lety

I když se na seriál Pána prstenů nejspíš nepodívám, seriál od Ellušky o psaní v něm a o něm byl výborný. Vybral jsem I ti nejmenší mohou změnit chod budoucnosti.

Při čtení Vhodných osevních postupů od Wolviecat jsem okamžitě viděl a slyšel všechny tři :-)

Žirafice je mistryně poezie, a její bilanční Česká volební je hořce trefná.

Přečtemyš! od Blanch mi uteklo, a objevil jsem je až později. O to víc mě potěšilo (holt jsem dříve narozený).

Drabble To se nikdy nestalo! od Nathanela se naštěstí stalo. A stalo se dokonale (ve všech třech rozměrech).

Nikdy bych nečekal, že se dočtu Pratchetta říznutého Bergmanem, ale stalo se: Smrť nehraje šachy od Ilian

ChaosPrince psal letos moc pěkně o Oskaru Wildeovi (a ostatních), ale já vybírám Politováníhodnou záměnu. Ono taky napasovat Oskara na "Hoď ho do hrnce"... :-)

Letos jsme se dočkali Invaze rušivých elementů™. Z tohoto epického tématu jsem musel vybrat dvě. Nedělní chvilku... násilí od Gwen, a Když dva dělají totéž... od Tess. Přechodníky jsou totiž důležitou součástí gramatiky, víme? A doufám, že nám Tess na srazu zajódluje :-)

Aries jako obvykle psala nervydrásající seriál, a mě nejvíc zaujala jedna z rozhodujících částí, Hůlka, kde je vidět, že kdyby tam byl někdo jiný než Evžen, dopadlo by to ošklivě.

Rya letos taky psala seriál, který byl místy značně morbidní, ale nakonec skončil krásně Přírodopisnou vycházkou.

A výběr uzavírá Jaro v zahradách od ef77. I když se tu Mistr Jeřábí šat objeví jen občas, vždycky je jeho příběh zosobněním východní poetiky.

Knihovník se vykolébal z lokálu, a okolní Ticho se pomalu rozplývalo do všedního ruchu města, jak Vesmír zase začal normálně dýchat. Sven stále zpracovával poslední okamžiky, ale přesně ve chvíli, kdy se ze šoku vzpamatoval, ho do dalšího nemilosrdně vhodila kapitánova bezchybná trpasličtina.

"G'hruk, ah grag. J'uk, ga strak ja'ada!"*

Sven zíral s otevřenou pusou, zatímco ho Karotka jednou rukou sundal z polohy vismo.

"Půjdeme na strážnici a sepíšeme protokol," pobídl ho Karotka ven, rozhlédl se po prázdném lokále, a při odchodu pro jistotu zhasl překocenou lojovou svíčku.

"Jen abyste věděl pro příště, slovo, které jste měl použít, je lidoop."