Sváteční pokoj

Tohle býval kdysi sváteční pokoj mých prarodičů. Vždycky na mně působil skličujícím dojmem. Zaprášený nábytek ze dřeva ztmavlého časem, zašlé krajkové dečky, zatuchlé vůně starých časů, neživé věci, které už dávno nikomu nepatří. Postava na obraze s rámem prožraným červotočem, která tě sleduje pohledem, kamkoliv se v pokoji pohneš. Lehce ometu prstem nejšedivější a nejlepkavější pavučiny. Na stole leží pár prastarých fíkusových listů, seberu je a vyhodím oknem. Dole v autě čeká Daniela. Vezmu ji za ramena a říkám: "Teď se nedívej!" Vyjdeme schody. Odemknu. "Teď je můžeš otevřít". Snažím se znít co nejvíc optimisticky. "Tady budeme vychovávat naše děťátko."