Moje články

Na nábřeží toho dne seděl námořník. Byl zády opřený o lampu pouličního osvětlení a po tvářích mu stékaly slzy.
Někdy máte svíravý pocit zeptat se, co se stalo.
V ruce svíral poloprázdnou láhev rumu a rozmazaným zrakem bloumal po vodní hladině.
Na některé věci vás možná nenapadají správné otázky.
Na levém rameni měl vytetovaného mořského hada s kotvou a předloktí měl rozdrásané do krve.
Jindy vám zase dochází slova.
"Mamí, pláčou námořníci rum?"
Občas je dobré mlčet a jít dál?
Muž prstem setřel slzu a olízl jí. Pobaveně zavrtěl hlavou a konečně se usmál.
Někdy je lepší nechat mluvit jiné.

Měla toho plné zuby.
Každý den stejná cesta, stejní lidé a stejné události. Už dříve jí to lezlo krkem, ale doufala, že až vyroste, všechno se změní. Blbost. Bylo to stokrát horší.
Šla a boty ji hrozně tlačily, z malých šatů jí lezlo kdeco včetně špeků a hlava se jí mocně točila.
Byla ráda, když si při nejbližší příležitosti sedla a vypila láhev vína na ex. Už mohla.
Zanedlouho dostala hlad a snědla všechno, co s sebou nesla. Natruc.
Když konečně dorazila do chaloupky a viděla vlkův prosebně vyděšený pohled upírající se na jeji obrovskou postavu, sežrala ho raději sama.

Klidně a bezstarostně odpočívala na jemně nadýchaných peřinách. Krásné vlasy rozhozené do všech stran, mírně pootevřená ústa, hrudník se jí v pravidelných intervalech nadzvedával a zase klesal.
Příjemné sluneční paprsky ji šimraly po tváři a kreslily na ni fantaskní světelné obrazce.
Snila o vzdálených zemích na jihu, letěla přes širé moře na zádech bájného pegase a kolem voněly fialky a divoké růže.
Všude vládl klid a mír.
Najednou však MLASK!
Prudce otevřela oči a zalapala po dechu.
"Co si myslíš, úchyle?! Takhle mě oslintávat?!"
Šípková Růženka vlepila princi pořádnou facku, přetočila se na druhý bok a spala dalších sto let.

It's the edge of the world...
Co je na konci světa? Ostrá čára? Pomník? Výběžek, za kterým je roztřeseným písmem sedmiletého dítěte napsáno KONEC a ještě roztřeseněji dopsáno NOVÉHO ZAČÁTKU?
It's the edge of the world...
A za ním? Co je za polárním kruhem? Za nekonečnou masou oceánu a zapadajícím sluncem? Voda, která kolmo dopadá do černých hlubin ničeho? Nepropustná hranice tmy?
It's the edge of the world...
A co se stane, pokud tu hranici člověk překročí? Vzplane hned jako pochodeň? V jediný moment se rozpadne v prach? Pohlédne neznámu do tváře a zkamení?
It's the edge of the world...
A co když to přežije? Co když hranu světa překročí a... nic? Co když je za ní svět stokrát nádhernější než ten náš? Co když za koncem světa čeká stařeček s kyticí tulipánů, které vám předá a změní se ve lva? A co když za hranicí bude svět úplně stejný jako před ní?
It's the edge of the world...
Ach, Galileo, co mi to děláš?
Proč jen ten svět nemá hranu? Odkdy se z něj stala prachsprostá koule?
It's the edge of the world...
Všechny hranice jsou mrtvé. Světem vládne anarchie velké globalizace.
Nebylo lepší, když byla Země jednoduchá placka?

Prchal. Potácel se polem a běžel, utíkal, utíkal přede všemi, před Bohem, před světem a hlavně sám před sebou.
Brzy mu na čele vyvstaly krůpěje potu a slunce pálilo, žhnulo, propalovalo mu do hlavy černou díru a vše kolem pohltilo.
Rychle ho začalo dohánět šílenství, jemuž vlastně nikdy neutekl.
Větve stromů, natahující se jako pařáty šibenice, svíraly a skřípěly jako houpající se režná oprátka.
Keř temných bobulí jako stovka Esmeraldiných očí hledících vyčítavě a prázdně.
Bodláčí křupající pod nohama jako kosti mrtvých budoucích.
Trýznivá ozvěna jejího smíchu rezonující krutou oblohou.
Oprátka. Oprátka. Šíj. Vlasy. Smrt.
Den však ještě zdaleka neskončil.

Hodiny apaticky mlčely.
Hodný a milý hošík asymetricky modeloval hrající autíčko malýma hnátičkama. Asi mohl.
Hodiny apaticky mlčely.
Hoch absolvoval mnoho historických akademií. Mistrovsky.
Hodiny apaticky mlčely.
Hrdý analyzující muž hýřil a miloval. Hledal asi manželku, hezkou a mladou, hleděl abnormálně mimo.
Hodiny apaticky mlčely.
Hrdina asistoval ministrovi, hltavě argumentoval mocnářské honoráře a medaile.
Hodiny apaticky mlčely.
Hodiny a měsíce her atletického mládí hladově atakovaly mozek hlasitými aspekty marnosti.
Hodiny apaticky mlčely.
Hysterický asketa mumlavě huboval Alíka. Měl hubenou akreditaci, musel hanlivé a mocné hlášky adresovat milujícímu.
Hodiny apaticky mlčely.
Hleď, asi mrtvý.
Hodiny apaticky mlčí.
Hele a miminko!
HAM.

Ctihodní občané hansovního města Hammeln.
Muži, ženy a děti.
Řemeslníci, zemědělci i konšelé.
Krysař stál uprostřed náměstí a zrakem bloumal po okolí. Hledal alespoň jedinou přívětivou osobu, jedinou květinu v trsu bodláčí, alespoň nepatrnou známku pokory. Marně.
Vše, co spatřil, byla pýcha. Nezměrná hrdost dmoucí se v jejich hrudi jako ošklivá ropucha. Pokrytectví, svítící z jejich očí. Závist. Lakota. Zloba.
Všichni byli vinni.
Naposledy pohlédl do jejich prázdných tváří a ničeho nelitoval.
Viděl, že mnoho z nich již klečelo nad vlastní propastí zkázy.
Vší silou foukl do píšťaly.
On však bude ten, kdo je přivede až na její samé dno.

Šlapka bruselská (poddruh šlapky obecné)- osoba ženského pohlaví vyznačující se nápadným ošacením (typickými jsou např.: hluboké výstřihy, boty na vysokém podpatku a minisukně) vyskytující se ve večerních hodinách na ulici v některých oblastech Bruselu. Tyto osoby se zpravidla shlukují a vytvářejí skupiny po 2 až 3, občas je v jejich přítomnosti možno zahlédnout tzv. pasáka bruselského (viz str. 394).
Existují dva typy šlapek bruselských:
1. rohové- stojící na rohu ulice
2. stěnové- opřené o stěnu uprostřed ulice.
Výrazné nebezpečí představují zejména po desáté hodině večer pro osamělé osoby mužského pohlaví. Své oběti nejprve zneužijí, posléze oberou o značnou částku peněz.

První. Sloužil mu jako opěra.
Druhý. Používal ho místo pravé ruky.
Třetí. Byl důležitý kvůli obraně.
Čtvrtý. Sloužil k lovu a přijímání potravy.
Pátý. Téměř nepostradatelný pro zmatení nepřátel.
Šestý. Užitečný k zachycení veškerých nečistot.
Sedmý. Docela dobrý pro udržení dlouhodobé zábavy.
Osmý. Potřebný k vytvoření drsné a tajemné pověsti.
Devátý. Čistě a jednoduše na okrasu.
Desátý. Přebýval jenom tak do počtu.
Jedenáctý. Bezpodmínečně nutný pro zachování celkové symetrie objektu.
Dvanáctý. Byl ten nejdelší a nejdůležitější. Ale to naštěstí nikdo nevěděl.
Ježek v kleci si znovu pečlivě přepočítal všechny ostny a zvědavě se zavrtěl. Kdopak ho asi vytáhne jako první?

Na nábřeží toho dne seděl námořník. Byl zády opřený o lampu pouličního osvětlení a po tvářích mu stékaly slzy.
Někdy máte svíravý pocit zeptat se, co se stalo.
V ruce svíral poloprázdnou láhev rumu a rozmazaným zrakem bloumal po vodní hladině.
Na některé věci vás možná nenapadají správné otázky.
Na levém rameni měl vytetovaného mořského hada s kotvou a předloktí měl rozdrásané do krve.
Jindy vám zase dochází slova.
"Mamí, pláčou námořníci rum?"
Občas je dobré mlčet a jít dál?
Muž prstem setřel slzu a olízl jí. Pobaveně zavrtěl hlavou a konečně se usmál.
Někdy je lepší nechat mluvit jiné.

Vedla je dlouhou neznámou chodbou naprosto bezchybně a bezpečně, tak, jak to uměla jenom ona. Dlouhé rudé vlasy za ní při chůzi elegantně vlály a spolu s bílou splývající róbou způsobovaly, že upoutávala pozornost každého kolem.
Do místnosti vstoupila jako první. Věděla, že je to past. Věděla to a nemohla s tím nic dělat. V sázce bylo příliš mnoho. Buď skončí ona, nebo celé lidstvo.
"Ach, drahoušku, zůstaneš tady?"
Už se rozhodla. Obětuje se. Zůstane zde zavřená a lidská rasa přežije.
Jemně kývla nádhernou hlavinkou a klesla na postel jako bez života.
Po cestě z psychiatrické léčebny matce tekly slzy.

Hosty přijímala velice ráda a také se k nim vždy uměla patřičně chovat. Proto, když ji po dlouhé době jeden navštívil, byla nadšená.
Připravila pro něj doslova hostinu. Nejdříve mu upekla domácí chléb. Poté podávala nadýchané koláčky. Makové, tvarohové i povidlové. Následovně servírovala dvoupatrové dorty. S marcipánem a čokoládovou polevou. A na závěr každého chodu nechyběla ani její vyhlášená specialita.
Zkrátka a dobře- podstrojovala mu různé lahůdky, jen aby se- chudák malá- vydatně najedl.
Dokonce ani nemusel vůbec nic dělat, jen v klidu seděl a nechával se obskakovat.
Byla prostě dokonalým hostitelem.
Ježibaba se skřehotavě zasmála a šla pro lopatu.

MATKA: Vstávej!
OTEC (rozespale): Kde?
MATKA: Půjdeš do lesa pro dřevo!
OTEC (zamumlá cosi a usne)
MATKA: Slyšel jsi?!
OTEC (kývá ze spaní): Do lesa.
MATKA (netrpělivě šramotí cosi v kuchyni): A doneseš ho hodně.
OTEC (nadále spí)
MATKA: A ještě se stavíš u švadleny ve městě.
OTEC (přetočí se na druhý bok a stále spí)
MATKA: Možná ještě navštívíš ševce.
OTEC (hlasitě zachrápe)
MATKA (třese jím): Tak už jdi!
OTEC (vzbudí se a začíná se s MATKOU hádat)
MATKA a OTEC (zuřivě se hádají, hází po sobě talíře)
KARKULKA (znechuceně odchází a bere košík): Všude dobře, u babičky nejlépe!

PŘISTIŽEN SE SALÁTEM! SNAŽÍ SE OTESÁNEK ZHUBNOUT?!
Včera v sedm hodin večer byl Otesánek spatřen při pojídání hlávkového salátu.
Nejen, že ten den ještě nesnědl rodiče, on dokonce ani nespořádal sedláka s povozem!
Tato skutečnost velmi šokovala širokou veřejnost a vyvolala bouřlivé diskuze.
Opravdu Otesánek hubne? Proč se snaží žít zdravě? Co za tím vězí? Že by nová láska?!
Obavy z Otesánkovy životosprávy začínají pociťovat dokonce již jeho kolegové a přátelé.
"Dnes odmítl i tlačenku!" sdělil nám nejmenovaný zdroj z jeho blízkého okolí . "Už nevíme, co s ním, jsme z toho naprosto zoufalí." dodává s povzdechem.
Více na straně 6.

Šli tři
Slunce jim plálo nad hlavou
Šli tři- šli ranní doubravou
Šli tři a šel zde každý sám
Šli tři- jeden byl k smrti ubodán
Šli dva
Měsíc je hladil po tváři
Šli dva- život jim hnil na oltáři
Šli dva a šel zde každý sám
Šli dva- jeden byl druhým roztrhán
Šel jeden
Fanfáry na cestu mu křičely
Šel jeden- ruce mu krví potřeli
Šel jeden a šel zde sám
Šel jeden- obdivován a proklínán
Šel žádný
Tichá dýka mu oporou
Šel žádný- stoická lázeň mu oborou
Šel žádný a šel zas sám
Šel žádný- k smrti přikován

Nikolas vdechl vůni dávných vzpomínek a vkročil do Rue de Montmorency.
Pořád tam stál. Zadumaný a bezpečný. Jeho domov.
S úsměvem se dotkl zdiva. Nejdříve obkreslil prstem symbol N a F. Totožně pokračoval, dokud kámen nezačal měknout. Poté z něj vytáhl... pergamen.
Zarazil se. Pergamen? Ne, to není možné. Byl tam! Přece tam dával... Klarent- dvojče Exkalibru.
Zamračeným pohledem přelétl text na pergamenu.
"Objevil jsem Tvé tajemství, Nicolasi Flamele,... přišev zde hledati Kámen mudrců, nalezl jsem meč Tvůj... schovati ráčil jsem ho... jist, že Tys živ...
S úctou Claudius Frollo"
Nikolas si povzdechl. Takže teď jenom prohledat katedrálu Notre Dame...

První. "Afghánistán, nebo Irák?"
Druhá. Černý kabát nepatřičně povlávající kolem růžového kufru.
Třetí. Sherlock s úsměvem a jiskřičkami v očích nesoucí mu zapomenutou hůl, kterou už John nikdy nebude potřebovat.
Čtvrtá. Zpětný náraz pistole a taxikář s prostřelenou hrudí.
Pátá. Vůně číny, kterou si dali po prvním případu v restauraci na rohu.
Desátá. Sherlock skloněný nad mikroskopem, neposedné vlasy padající mu do čela.
Dvacátá. Další honička ulicemi Londýna.
Padesátá. Táhlý zvuk houslí ve čtyři hodiny ráno.
Stá. Sherlock, roztažený na gauči, mumlající nesrozumitelná slova ze spaní.
Tisící. Vzduch pulzující napětím. Postava padající ze střechy.
A pak nic než černočerná tma.

V té láhvi jsem ležel a pochrupoval skoro celou věčnost, než ji někdo odšpuntoval.
A k mé neskonalé radosti to byl nějaký čtyřletý capart.
"Čehož si žádáš?"
Hleděl na mě vyloženě nechápavě.
"Můžu ti splnit přání..." zkusil jsem to znovu.
Rozzářily se mu oči a začal vypočítávat: "Vebloud, žilafa a moc papu!"
Nebyl jsem si jistý, co myslí slovem papu, proto jsem vzal všechno jídlo.
Tak se s tím tahám a nadávám: "Sakra, to je dřina! Dřina všech DŘIN!!!"
"Aladinku, co to tam máš?" dorazila mezitím jeho máti.
"Džina všech džin!"
No a vysvětlujte jim pak, že se jmenuju Abdul!

Když se probudil, zjistil, že se nachází ve stroze zařízené místnosti. Billy the Kid se i přes bolest v hrudníku pokusil posadit.
"Kde to jsem?"
"Řekněme, že v bezpečí," usmál se nesmrtelný Ital sedící na okraji jeho postele. "Starobylé bytosti neovládly svět a naši pánové nejsou zrovna ve stavu, kdy by nás mohli potrestat."
Billy se vesele ušklíbl. "Tak to abychom se nezačali nudit... brzy něco podnikneme!"
"Na to bych nesázel. Ty zde budeš muset zůstat alespoň měsíc."
"Měsíc?!" zděšení v jeho hlase bylo více než patrné.
"No... když si z někoho obří krab udělá špíz, léčba většinou chvíli trvá."

Mohl bych procestovat celý vesmír za jediný den a dotknout se hvězd.
Mohl bych prozkoumat nejhlubší dna oceánů, aniž bych vstoupil do vody.
Mohl bych ukrást největší poklady světa a u toho skákat po jedné noze.
Mohl bych ukazováčkem malovat kruhy v obilí a přikládat to mimozemšťanům. Nebyl bych nikým viděn.
Mohl bych rozsvítit oblohu pouhým lusknutím a považovat to za samozřejmost.
Mohl bych zničit celou planetu ekologickou katastrofou aniž bych hnul prstem.
Mohl bych ovládat celé skupiny národů a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta.
Mohl bych udělat spoustu věcí.
Ale proč bych to dělal? Vždyť to lidé zvládnou úplně sami.

En... ten... tý... ky...
Rty šeptaly slova dětské básničky jako mocnou kletbu.
...dva... špa... lí... ky...
Byla to kletba. Prst při každé slabice poskočil o další jméno na seznamu osob.
...čert... vy... le... těl... ze... lek... tri... ky...
Pečlivě vyslovoval. Nemůže přece nikoho vynechat. Nikoho. Byla to hra.
...bez... klo... bou... ku... bos...
Hra náhody. Hra náhody na kocoura a myš. Spoustu myší. Která asi přijde na řadu jako první?
...na... ra... zil... si... NOS!
A kdyby jenom nos. Promiň, Nede, srazím ti hlavu.
G. R. R. Martin se ďábelsky rozesmál.
En... ten... tý... ky...
Bylo to pouhé zahřívací kolo.

Vysoký, solidní a dobře zaopatřený tvor hledá mladou a krásnou dívku, se kterou by mohl bydlet. Měla by být velmi hezká a milá a nehledět příliš na jeho zevnějšek.
P. S.: Mám zámek.
Mladá, krásná a nezadaná dívka ze zchudlé rodiny hledá muže, ke kterému by se mohla ihned nastěhovat. Už to doma se sestrou nemůže vydržet ani minutu. Nezáleží jí na povaze, majetku, inteligenci ani vzhledu.
P. S.: Klidně ať je to zvíře, když bude mít byt.
Zvíře zamávalo novinami s inzeráty návštěvě před nosem: "No a takhle jsme se seznámili, žádný otec přespávající v zámku, to jsou nesmysly."

Na další planetě bydlil amatérský pisálek.
Když k němu malý princ přišel blíže, zrovna rozvěšoval cedulky s nápisem NÁHODA na stromy kolem.
"Co to děláš?" podivil se malý princ.
"Les náhod," prohlásil pyšně pisálek.
"A nač chceš mít les náhod?" zeptal se malý princ.
"Abych o něm mohl psát!" řekl pisálek a dále se věnoval cedulkám.
"Ale proč chceš o něm psát?" vyzvídal malý princ.
"Protože za to dostanu bod!" odvětil netrpělivě pisálek.
"A k čemu je ti ten bod?" vyptával se malý princ.
"Mám z něj radost," odpověděl pisálek.
Dospělí jsou rozhodně zvláštní, pokýval hlavou malý princ a odešel.

Nikdy ne tak úplně od striggy. Protože ti dva. A protože já tomu... věřím. Chci tomu věřit.
Nový začátek od Birute. Protože je to tak strašně nádherný a nadějný závěr toho všeho. Byl by.
Slabost zavřených očí od Carmen. Protože oni dva. Ta píseň. A to, co se do knihy nevešlo.
Dopis Alanovi od Keneu. Protože ten film mě dostal. Stejně jako drabble.
Zpěv od Amaranty. Protože za některým zpěvem by šel člověk až na kraj světa...
Nejsi sám… od Martian. Protože název hovoří za všechno. A protože Mušketýry mám moc ráda a drabblata od Martian ve mně dokázala vyvolat celou škálu emocí, od smíchu až po pláč.
Jak byla tma od se.id. Protože Horáček, Pažout a diskrétní sluchátko. A protože jsem si v životě nemyslela, že zrovna tihle dva mě tak chytnou.
Krádež v Hagridově hájovně od Regi. Protože některé záhady jsou skutečným oříškem. A protože mě tahle série o Hagridovi vždycky tak optimisticky naladila.
Tajná mise od Sindual. Protože to prostě nemá chybu. A protože mi drabblátka o malém Bilbovi pokaždé vyvolala úsměv na tváři. Když on byl tak roztomilý!
Dívka v okně od Aplír. Protože je to moc krásné. Obraz i drabble. A protože se mi její drabblata inspirovaná obrazy vždy moc líbila.

Přírodě na stopě od Dangerous. Protože je to velmi alarmující.
Těžší než zabít draka od Amaranty. Protože takhle, takhle by to vážně mohlo dopadnout...
Strach od Avevy. Protože ta skutečnost mě také vyděsila. A nejvíce na tom ta možnost, že jsem jedním z nich.
Ráno od myday. Protože takové to někdy bývá. Nebo ne?
Touha po úspěchu od Esclarte. Protože toto mi vždycky vrtalo v hlavě. Stále vrtá.
To neřeš! od Blueberry Lady. Protože svět se naučil před vším zavírat oči.
Beze slova od hidden_lemur. Protože někdy je to tak lepší.
Ne od Šmeldy. Protože je to prostě drsný.
Všechnokontexty od Faoba. Protože už ten nadpis hovoří za vše. Člověk to může číst desetkrát po sobě a pokaždé v tom vidí něco jiného a víc, což mimochodem platí u většiny Faobových drabblat. :)
Uroboros od Lejdynky. Protože je to působivé. A protože kruh nemá počátek.

Historický okamžik od Esclarte. Protože on je všude.
Moje zahrada od Jacomo. Protože co je moc, to je moc.
Uprostřed noci od P.M.d.A. Protože někdy z toho člověku fakt hrábne.
Dobrý obchod od Avevy. Protože není nad výhodný obchod, že?
Pravda musí být krásná od Iantoucha. Protože to se prostě nedá.
Ve hře mocných od Martian. Protože nástrahy vysoké politiky a tajné šifry jsou kdekoliv.
Říčany od Solasta. Protože Středoškoláci. Prakticky u čehokoliv z tohoto fandomu se válím smíchy, neboť je to pro mě tak nějak aktuální.
Před velkou cestou od striggy. Protože kdo si počká, ten se taky dočká? :D A prakticky cokoliv z její Záchranné stanice záporných postav.
Ve skleníku od Keneu. Protože podcenit flóru se nevyplácí.
Košťata od kopapaky. Protože není nad správný výběr knihy.
A na závěr Já od Avevy. Protože co slovo, to perla. :D

Loďka tonula v šerém oparu noci. Tmavá postava na ní seděla nehnutě jako vytesaná z kamene. Až na ty oči. Těkavé. Nedočkavé.
Pierre přivedl Esmeraldu s kozičkou přesně podle dohody.
Odhodlanou a odvážnou.
Ale při pohledu na zahalený plášť se zachvěla.
Neviděl.
Loď zavrzala a vyplula.
Mluvil a mluvil. Sám. O ničem.
Ticho kolem zlověstně pulzovalo napětím.
Neslyšel.
Když vystupovali, Esmeralda se k němu důvěřivě obrátila. Vyděšená. Poznala ho. Poznala arcijáhna.
Pierre Gringoire nerozhodně přešlápl.
Nepromluvil.
Pouze omluvně pokrčil rameny.
Obě vás přece zachránit nemohu, prolétlo mu hlavou.
A pak beze slova vzal kozu Džali a zanechal Esmeraldu temným stínům.

Na stole ležel list papíru, obálka a obyčejná tužka.
Ztěžka dosedl na židli a začal psát.
Mí nejdražší...
Věznicí se protahoval průvan.
...píši Vám tento dopis těsně před...
Na dvoře stála šibenice.
...svým nevyhnutelným odchodem...
Oprátka se ladně pohupovala ve větru.
...Vzpomínky na Vás mi přinášejí útěchu...
Slza skanula na dřevěný povrch stolu.
...Věřím, že na mne nezapomenete...
Z chodby se začínaly ozývat kroky.
...Navždy Váš...
Zabouchání na dveře. Už musel jít.
Dopsal. Složil list do obálky a roztřeseně naškrábal adresu.
Později hlídač znuděně hodil psaní do plechové krabice mezi ostatní.
Byl to jen další dopis, který nikdy nebude odeslán.

Ten den nebe plakalo.
Ronilo těžké krvavé slzy za tento svět. Vsakovaly se do vyprahlé země a rostly z nich zablácené tanky a kulomety. Jako dárek živým.
Ten den nebe plakalo.
Za všechny muže a ženy na světě, za lidstvo samo. Kapky se slévaly do prohlubní a v kalužích se odrážela pýcha a domýšlivost celého pokolení.
Ten den nebe plakalo.
Kreslilo šedé vrásky do tváří okolních lidí, snažilo se z nich smýt veškerou nenávist a zlobu. Marně.
Ten den nebe plakalo naposledy.
Protože s lidmi již mít soucit nemohlo. Ne poté, když zřelo jejich první úrodu.
Miliony a miliony mrtvých.

PRACOVNÍK (váhá ve dveřích): Tak já jdu. Večer jsem zpátky.
(Bouchnutí dveří, všeobecný zmatek)
VLK (zoufale): Co budeme dělat?
JEŽIBABA (rázně): Společný program! Kreslení, nebo zpívání.
VĚTŠINA: Zpívání! Zpívání!
JEŽIBABA: Začněte někdo.
VOLDEMORT (odhodlaně):
Ach, Pottře, Pottře,
V Bradavicích-li jsi?
Ach, Pottře, Pottře,
V Bradavicích-li jsi?
Brumbál se ptá, zvítězil jsi?
Brumbál se ptá, zvítězil jsi.
Zvítězil, zvítězil, ale málo,
Všechno se mi to jenom zdálo!
SAURON:
Před dveřmi, za dveřmi, od soumraku do svítání,
před dveřmi, za dveřmi, návštěvníku, nevěř mi!
JEŽIBABA (skřípavě):
Pečení, pečení, všechny smutky promění,
perníky, perníky jsou lék.
Pečení, pečení, všichni kolem ocení,
perníky, perníky jsou (skřek!)
JIM (rozšafně): Ah, ha, ha, ha, stayin' alive. Stayin' alive!
VOLDEMORT (nevinně): Červený šátečku, kolem se toč, kolem se-
VLK (zavrčí a chytne ho pod krkem): Neprovokuj!
JEŽIBABA: Teď tanec!
(Ježibaba chytne Vlka, Sauron Voldemorta, na Jima zbyl Santer a Otesánek sedí v koutku a ohryzává pec.)
(Najednou kroky za dveřmi. Všichni strnou. Rychle začínají uklízet.)
PRACOVNÍK (přichází s úsměvem): Tady je ale pořádek!
(Flashback do okamžiku, kdy PRACOVNÍK odchází. Zjišťujeme, že si tohle jen představoval.)
PRACOVNÍK (pro sebe): Zábavná představa. Až přijdu, tak je stejně všechny najdu spát na pohovce ve svinčíku. Ale tak to má být.

To se tak jednou Horáček s Pažoutem procházeli po parku, drželi se za ruce, Horáček se najednou zadíval do dálky a povídá, hele, člověče, měli bychom zkusit mít nohy na ramenou, a Pažout jen vykulil oči, tady? Vždyť je tu plno lidí, Horáček na to, ti přece vůbec nevadí, a Pažout tak nějak zrudnul, ale Horáček nechápal, co na tom máš? Pažout zrudnul ještě více a Horáček povídá, tak jsem to nemyslel, tamten skin na nás divně kouká, musíme utéct, Pažout se chytil za hlavu, tak se to neříká, říká se vzít nohy na ramena, ale raději fakt půjdem domů.

Poprvé to bral jako náhodu. I mistr tesař se jednou utne.
Podruhé to považoval za jeho nehorázné štěstí. Jinak z té trouby přece vylézt nemohl.
Potřetí si myslel, že tentokrát to vyjde. Nevyšlo.
Počtvrté a popáté se nevýslovně naštval.
Pošesté vypracoval důmyslný plán. Nefungoval.
Posedmé byl tak nepříčetný, že málem rozmlátil všechno kolem.
Poosmé mu svitla naděje. Chabá.
Podeváté se málem sám zabil.
Podesáté a pojedenácté se na místě rozbrečel.
Podvanácté s tím chtěl nadobro seknout.
Jenže zjistil, že třináct životů nemá už nikdo. Začal se zvrhle těšit.
Bezdůvodně.
Potřinácté to bylo nachlup stejné. Začal zoufale výt.
"Zajíci! Jen počkej!"

In nomine Patris...
Nejdříve uhranula dobytek. Všechna zvířata ze dne na den pošla z neznámé příčiny.
Poté odvedla ženám muže a dívkám chlapce.
Zapálila stodoly, ohrady a sad.
Přivedla s sebou mor. Neštovice. Lepru.
...et Filii...
Do města je to daleko. A spravedlnost nepočká. My máme vlastní.
A dříví, dříví máme taky dost.
Musíme to vykonat ihned! Spravedlnost bdělým!
... et Spiritus sancti...
Klády jsme naskládali na sebe ve vysokou pyramidu. Doprostřed jsme vrazili dřevěný kůl.
A k němu čarodějnici. Tvářící se tak nevinně, že lid byl pobouřen.
Obtočili jsme ji železným řetězem. Neuteče!
Stačilo jenom zapálit pochodeň.
Amen.
Hranice vzplála.

Už je ráno.
Ten pocit jím projel jako naostřená dýka. Zabodával se hlouběji a hlouběji, až zcela zpřetrhal tenké nitky nočních snů.
Rozmrzele se zavrtěl pod přikrývkou.
Zavřenými víčky cítil stále sílící světlo a vychutnával si teplo šířící se mu po těle.
Ale nemohlo to být ráno. Ne dnešní ráno, ne toto ráno, prostě ne!
Nervózně se ošil.
Je to jen sen. Určitě je to sen, a když se mu zdá, znamená to, že je noc.
Rozhodl se. S námahou rozlepil oko a vystrčil ruku z postele.
Okamžitě přes ni dostal pánví.
Garfield přesvědčeně pokýval hlavou a temně zaskučel: "Pondělí!"

"Kde je Lee?"
"Třeba čekal tak dlouho, až vrostl do země. Vidíš támhle to křeslo? Nápadně se mu podobá.."
"Jo, a taky vidím vzkaz na stolku."
Dvojčata se shlukla kolem papírku.
"Sraz v šest. U snědeného krámu."
"Bezva. Co tím sakra myslel?"
"Nejbližší krámy jsou v Prasinkách. Pochybuju teda, že některý z nich přes noc přejmenovali."
"Co ty víš. Třeba si řekli, tak, teď je všechny převezem a bác. "
"Nebo je to šifra! Vezmeš první, třetí a páté písmeno a-"
"Co tady blbnete?!"
"Lee! Můžeš nám odhalit genialitu svého vzkazu?"
"Snědený krám?"
Ukázal na prázdný obal od bonboniéry na stolku.