Díky všem, kdo vytrvali. Za odměnu přináším nové informace. I když se letos Padesátka oficiálně nekoná. Třeba mé rebelství poslouží jako motivace druhým.
Varování: Nebetěno, nepříliš dobře kontrolováno.
82. kapitola - Pán jeskyně
„Teď bych si mohla střihnout monolog já,“ říkala si Šárka, když přecházela, dost obezřetně po mokré jeskynní podlaze. Byla přesvědčená, že má po tom všem na pořádný proslov nárok. Proč by to mělo být výsadou pouze padouchů.
„Takže… Vševlad si od tebe objednal kletbu, kterou jsi vrhl na tom plese.“
Když to pronášela, chtělo se vrhnout i jí.
Ropušák kvákl něco na způsob „donutil“ a „přikázal“.
„Protože jinak by ti provedl co? Proměnil tě v žábu?“ odvětila posměšně Šárka.
Ropušák cosi zamumlal a Linda nápomocně tlumočila: „Prý mu hrozil nepopsatelnými hrůzami.“
Šárka se k ropušákovi naklonila a dýchla mu do obličeje po této noci zaručeně mírně zvracivý dech. „Já… jsem nepopsatelná hrůza.“ Klára se připojila s temným zavrčením, které nejspíš znamenalo něco na způsob: „Já jsem popsatelná hrůza, ale tvou situaci to nijak nevylepší.“
„Na koho byla ta kletba namířená?“ obořila se na ropušáka Šárka a ten sebou trhl, až mu málem upadla apartní čapka. Pak ukázal prstem na Kláru.
„Co měla dokázat?“ Šárka pocítila nutkání vykouzlit kouli světla a namířit ji žabákovi na jeho mokvavý ksichtík. Netušila, co by tím dokázala, ale měla dojem, že by se jí to gesto v daný okamžik hodilo. Nebo svérázný klobouk. Co kdyby nasadila jednorožce? Anebo aspoň úpravnou bradku, kterou by si mohla významně mnout.
Ropušák si kryl hlavu. Ovšem možná tím chtěl dokreslit svou mumlavou odpověď. „… se vytratit.“
Její monolog vydal vlastní cestou. Po stopě zločinu: „Takže má sestra měla zmizet, ale místo toho se začala vytrácet princezna, která náhodou stála právě poblíž. Vševlad chtěl mou sestru odstranit a rozložit naši rodinu.“
Ropušák vypoulil oko mezi dvěma prsty a mrkl. Šárka se to rozhodla brát jako souhlas.
„Vina by padla na mě, protože beztak o mně kolovaly všechny ty zvěsti,“ pokračovala Šárka. Tato dedukce se logicky nabízela. Luskla prsty a ropušák v Klářině sevření zoufale zabrekotal. „No ovšem! Vševlad ti zatajil drobný detail, a to, že území hradu chrání mocné kouzlo.“ A čistě ze zlomyslnosti a aby mu zamotala tu jeho bradavičnatou hlavu, dodala vznešeně: „Kouzlo z nejmocnějších. Kouzlo lásky.“
Linda zvedla tázavě prst, ale pak si případnou otázku rozmyslela. Klára odhalila špičáky, což měl být nejspíš úsměv.
„A díky tomu“ – a díky Blančiným pokusům o magii vlasů a krve – „se jakákoli zákeřná magie tisícinásobně obrátí proti jejímu původci.“ Šárka usoudila, že zde je v rámci předcházení podobným zločineckým snahám vhodné trochu přehánět. „Já však kletbu odrazila.“
Ropušák zaskřehotal: „Krááálovna.“
„Dobře,“ uznala rozladěně Šárka. „Kletbu jsme odrazily společnými silami já a královna. Pomocí kouzelného zrcátka.“ Jakmile to vyslovila, zatočila se jí hlava z toho, jak neskutečně moc byla její rodina prolezlá kouzly na to, že je důsledně zamlčovala, zatajovala, potlačovala… Seznam sloves se neutěšeně rozrůstal.
Místo Kláry se tím pádem začal vytrácet Linda. Sem do podsvětí,“ dodala dramaticky, „kde Vševlad za trest uvěznil i tebe. A vy čarodějové jste neúmyslně odstranili z cesty úplně jinou princeznu. Jenže ta se nedala jen tak.“ Kývla na Lindu. „Celé ty roky tě zdržovala a vyčerpávala i za cenu vlastního zdraví. Netušil však, že když z tebe udělá zakletou princeznu tanečnici, sám bude nucen prokřepčit stovky a stovky nocí.“
Ropušák měl aspoň natolik rozvinutý pud sebezáchovy, že předstíral zkroušenost.
„Nemohla jsem ho nechat, aby se dostal ven z podzemí. Rozhodně ne k nám,“ řekla Linda. Musela se opírat o stalagnát, ale zněla odhodlaně. „A chtěla jsem mu to všechno vrátit aspoň tím, že mu nedovolím, aby se vrátil do své říše. Ne dobrovolně.“
Ropušák vydal přidušený zvuk a Šárka nechala Kláře volnou ruku. Když ona sama chytla špetku klárovství, ať si Klára užije něco z temňáctví. Jen jí to prospěje.
Smůla že ropušáka ještě potřebovaly.
Šárka udělala pár kroků a předvedla působivou otočku. V šeru naštěstí nebylo tolik vidět, že jí ujela noha.
„Proč? Proč tohle všechno? Kvůli pomstě? Přítelkyně,“ zadeklamovala Šárka, „máme před sebou… metaforicky, zlosyna, který stráví roky pronásledováním dětí lidí, kteří… dítěte ženy, která mu dala košem. Který otrávil život muži, kterému dala přednost, a několikanásobně se pokusil proklít jeho dceru, aby ji odstranil z cesty, a nastolil na trůn její nevlastní dceru… Znovu opakuji, jen proto, že ho jeho snoubenka poslala k šípku!“
„Protože,“ opravil ji ropušák, „by ji mohl přimět kvák k-vák k vyjednákvání. Ta kváválka by skončila, kdyby tě měl v hrsti.“
„Ale proč mě chtěl udělat královnou? Jenom se tím zdržoval. A málem mě utopil.“ Místo vyšetřující Šárky se tu na okamžik objevila zmatená Šárka. Její hlas zněl skoro nakřáple.
Klára zavrčela a její hrozivé rrr znělo skoro jako…
„Chtěl zabít krrále pomocí černé zvěře. A když to nevyšlo dostal se aspoň do hrrrrradu,“ rozluštila to Šárka. Dobře, hodně si domýšlela. Možná i to, že Klářino vrčení připomínalo slova. Byla však odhodlaná chytnout se i toho nejmenšího stébla a uplést si z něj říční člun.
„On se tím bavil,“ odpověděl ropušák.
V tichu bylo slyšet jen odkapávání vody z krápníků. Tři rozryté životy. Ne čtyři. Vladanovi ukradli paměť a poškodili mysl. Pět, šest… Lindina rodina. Sedm… Pokud měla Šárka počítat i zloděje. Osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct… Kolik měli vlastně v tom mlýně děcek, když ho z něj vyštvaly bytosti, které uvízli ve světě smrtelníků a neměly kam jít…
Musela se zarazit, protože se jí počet obětí rozrůstal v dav. V nový seznam, přímo podsvětní.
A protože ji napadlo, že by ropušák třeba nebyl takový, kdyby zůstal doma a do ničeho se nepletl.
„To všechno jenom proto, že se jeden černokněžník neumí zabavit? I když vede válku proti své bývalé nastávající?“ rozhořčila se Šárka, a kdyby měla na hlavě svéráznou vyšetřovací hučku, vztekle by s ní praštila. Nesjpíš do ropušáka. Opakovaně.
„No, dobré na tom je,“ pronesla místo toho, „že jste neskuteční mamlasové.“
„Naneštěstí mocní,“ hlesla Linda.
Těžko říct, co se Kláře honilo hlavou. Třeba něco o neubližování lidským bytostem a ubližování nelidským.
V Šárce každopádně s každou novou otázkou narůstala zlost a s ní i zarputilá síla. „Nějaké další otázky?“ zeptala se. „Princezno?“ Otočila se k Lindě. „Princezno?“ Ke Kláře.
Obě svorně zavrtěly hlavou.
„Kletba skončila? Oficiálně a nadobro?“
Ropušák žalostně vypustil další nasmrádlou bublinu.
„Dobře.“ Šárka zvedla ruku a mrskla ropušákem do tůně.
Na špičku boty jí dopadla čarodějova čapka.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit