Sedmadvacet - 23. března 1945

Na sytě modrém nebi se v dálce lesknou stříbřité body.
"Měly bychom jít," řekne Hana.
Přelezou spřahlo, aby se dostaly na druhou stranu vlaku. Je to zakázané, ale pokračovat stejnou uličkou se ani jedné nechce. Lokomotivy krátce, výstražně houkají.
"Amíci zas letí na Drážďany," mávne Hana neurčitě k Německu.
Nebo na Prahu, povzdychne si Tonka, ale nahlas neřekne nic.

Slunce hřeje do zad, jako by bylo léto. Tonku napadne, že už by měla vysázet cibuli. Hučení letadel se blíží.
Tonka se na chvíli zastaví a zacloní oči proti ostrému světlu. Mezi vagony vidí z oblohy jen úzký pruh, ale zdá se jí, že letadel je plné nebe. Vtom se ozve ostrý svištivý zvuk a Tonce se zježí chloupky po celém těle.

"Mein Gott!" vydechne Hana. Nebo možná zakřičí, jenomže to není slyšet, protože všechno přehluší šílená rána a zem pod nohama se zhoupne.
Jejich pohledy se na kratičký okamžik setkají a Tonka čte v Haniných očích odraz svých vlastních pocitů: překvapení a strach.

Pak se jí nohy samy od sebe rozběhnou, Tonka letí uličkou mezi vlaky, jakoby se skoro ani nedotýkala země, vagony po obou stranách se slévají do zelené šmouhy. Tak rychle snad ještě nikdy v životě neběžela, přesto se pohybuje zoufale pomalu, zdá se, že se skoro nehýbe z místa a nohy jí těžknou. Hluk se slévá do souvislého dunění, rezonuje jí celým tělem, vagony poskakují tam a zpátky, nárazníky třískají o sebe, kov skřípá o kov a někde blízko se sype sklo.

Konečně se Tonka dostává na konec uličky a před ní se otvírá kolejiště. Přeskakuje přes koleje k nádražní budově, ke spásnému krytu, když se ozve rána někde opravdu blízko, tlaková vlna ji srazí, až málem upadne, dva tři vratké krůčky, ale už má ztracenou rovnováhu zpět a klopýtá dál.

Výtopna je v jednom plameni, nad ní se zvedá černý dým. Nebe potemnělo, vzduch je plný dusivého kouře a prachu. Tonka lapá po dechu, už se stěží drží na nohou, je jasné, že do krytu to nestihne včas.

Koutkem oka zahlédne malý drážní domek na kraji kolejiště. Je to ubohý úkryt, ale je blízko, mnohem blíž než velký, bezpečný Luftschutzbunker pod nádražní budovou. Není nad čím rozmýšlet. Pár kroků a rozrazit dveře. Zhroutit se na zem. Pár vteřin polykat žluč.

Tonka se po čtyřech plazí do rohu místnosti. Musí vynaložit všechnu vůli, co jí ještě zbyla, nohy má jako z želatiny, ruce se jí neovladatelně třesou. Vtom se roztříští okenní tabulka, Tonku pokropí sprška střepů. Vmáčkne se do úzké mezery mezi skříň a masivní dřevěný stůl, kolena těsně u hrudi, na kolenou přitisklé čelo.

Jedna detonace za druhou, všechny splývají v nekončící ohlušující burácení. Tonka tlačí ukazováky hluboko do uší, ale to dunění cítí v celém těle, cítí ho na hrudi i v konečcích prstů, nejde mu uniknout. Do vlasů jí padá omítka. Domek se kymácí, jako loď ve vlnobití, Tonka se tiskne ke zdi a kymácí se s ním. Chce se modlit, ale nejde to, zuby jí cvakají o sebe, musí křečovitě svírat čelisti, aby si nepřekousla jazyk.

A pak, zničehonic, ticho. Naprosté nepřirozené ticho. Tonka sundá dlaně z uší a tomu tichu naslouchá. Možná jen přišla o sluch. Možná jí praskly bubínky. Prý se to při náletu stává.

Ale všude je klid. Jen prach se neslyšně snáší k zemi a v okně jarní vánek vzdouvá potrhanou záclonku.

Tonka zvedne hlavu.