S nadějí vracíme se domů

Tajga ji přijala zpět do své náruče.

A ona běží, běží z kopce, nohy už nejsou tak lehké, jako kdysi, ale v srdci má konečně zase oheň a za ní se zvedá sníh.

Pod kopcem se zastaví a svalí se naznak do závěje. Sejme rukavice a nastaví dlaně slunci a mrazu. Jen ať z nich spálí špínu a krev téhle války! Zhluboka se nadechne a cítí, jak jí mrazivý vzduch stéká hrdlem do hrudi. Kdyby tak dokázal vypálit vzpomínky! Možná, že dokáže.

Vítr konejšivě šumí. Někde v dálce se ozve táhlé volání vlka. Usměje se. Jsem zpátky, bratříčku. Jsem doma.