Alternativní realita (AU)

Postupně si jeho dům podmanily kvasinky všeho druhu. Kuchyni ovládl chlebový kvásek, gauč obsadil pivní slad, v krbu se usídlil zrající sýr, medovina zalila celý sklep a začala z něj po jednotlivých geologických vrstvách vyplavovat jeho tajemství. Nejprve se do vyšších pater dostaly tisíce polystyrenových kuliček, po nich následovaly nesčetné plátky zlata hnané lodním šroubem, pak už se začala valit jakási směs obsahující teploměry rozličných velikostí, svíce ze včelího vosku, varhanové píšťaly harpunu, stoleté plavky.
Chtěl utéci, ale dveře okupoval bourec morušový a schody zapomněl postavit.
Abychom zabránili zkáze města, museli jsme kvasící hmotu sníst.
Strýcovo tělo se nikdy nenašlo.

Na český trh míří další díl ságy britské spisovatelky Joanne K. Rowlingové. V pořadí již třetí kniha série nese název Vernon Dursley a Vrtačka roku.
V předchozích dílech plánované heptalogie (Vernon Dursley a Podvojné účetnictví, Vernon Dursley a Státní schodek) jsme sledovali proměnu nejistého úředníka v tvrdého byznysmena. Ve třetím díle však Vernona čeká skutečná výzva. Dokáže se poprat s konkurencí a prosadit vrtačku své firmy do čela prestižní soutěže?
"Napadlo mě to nejprve jako příběh Vernonova synovce Harryho, tuto postavu jsem však odsunula na vedlejší kolej," přiznává Rowlingová. "Příběh je nabitější než oba předchozí dohromady, doufám, že nezklame," uzavírá.

"Pane učiteli Kiliáne, co znamená slovo transakce?" ptaly se děti učitele.
"Transakce?" zeptal se rozpačitě, ale poté znaleckým hlasem odpověděl: "No... Jednoduše si transakci rozdělíme na dvě slova. Tran a sakce. Slovo tran se nejvíce podobá anglickému slovu train. Kdopak mi řekne, co to znamená?"
"Já, já!" vykřikoval kluk úplně vzadu.
"Ano, vy Dominiku," vyvolal ho učitel.
"Train znamená vlak."
"Ano, správně. A slovo sakce je odvozené od slova sekce. Takže vlaková sekce. Je to všem jasné? Dominiku, vysvětlete tento pojem."
Kluk zahanbeně sklopil hlavu. "Nevím."
"Nevíš?! Nikdo neví?! Tak... Tak máte domácí úkol."
Počet nesplněných DÚ se okamžitě zvýšil.

„Teď už to jen tady podepíšete kapkou krve a hotovo,“ usmál se ďábel.
Byla to jediná možnost. Potřeboval pomoc. Byl tak strašně slabý. Vyčerpaný. Každé ráno strávil celou věčnost přemlouváním sebe sama, aby vstal. A nebyl sám. I kdyby se on naplnění slibu nedočkal, lidstvo ho potřebuje.
„Tak, výborně. Jak jsem řekl, velmi brzy se na trhu objeví látka, která se stane snadno dostupnou, masově užívanou a společností schvalovanou. Nejen vy, ale celé další generace budou těžit z jejích vlastností.“
„Jo, jasně, to už jste říkal... Můžete mi jenom ještě zopakovat, jak že se ten váš zázrak bude jmenovat?“
„Kafe.“

"Pořád si nejsem jist, jak se k celé věci postavit, Kingsley."
"Podle mého názoru, pane ministře, ta kniha ničemu neuškodí..."
"Ale co když tomu někdo uvěří? Ta ženská si hodně věcí vymyslela, něco vyznívá úplně směšně - přístěnek pod schody, považte! Ale na druhou stranu popisuje skutečnost. Takhle by se o nás mohli dozvědět."
"Ti, kteří jsou náchylni věřit, už o nás ví. Zbytek dosud incidenty, které jsme nestačili zamaskovat, sváděl na mimozemšťany... a teď budou tvrdit, že je to fantazie. Bájení inspirované knihou pro děti."
"Dobrá, dobrá, přesvědčil jste mne. Zařiďte, ať jí to ti mudlové vydají... Bloomsbury jste říkal?"

"Ten člověk je naprosto šílený," hlesl nevěřícně mladý muž, a zakroutil hlavou. Přítelkyně, která ležela na posteli vedle něj a držela telefon se zprávami, se jenom zasmála: "No, ale kázání měl docela zajímavá."
Překvapeně se na ni podíval: "Ty jsi...?"
"Ano," usmála se, "a pokud chceš, zajdu na zpověď. Když se mu upřímně vyzpovídám, třeba ho z toho klepne."
Zasmál se a políbil ji.
"Miluji tě."
"Miluji tě."
idnes.cz:
Známý kněz, držitel prestižní Templetonovy ceny, byl dnes nalezen mrtvý v kostele u Nejsv. Salvátora. Svědci uvedli, že se necítil po zpovědích nejlépe. Lékař označil za pravděpodobnou příčinu smrti infarkt.

"Od systému pohybů zemských ker až po práva pampelišek!
Rovné šance všem!" hlásal nápis nad řečnickým pultíkem.
Michal to moc nechápal. Bohužel si ale cestou z práce dal s kolegy dvě piva, a tak se cítil příjemně naladěn k diskusi.
"Prosim vás, jaký maj pampelišky práva?" zeptal se upravené ženy v kostýmku.
Pohlédla na něj jako na úplného neandrtálce, ale laskavě vysvětlila:
"Například průměrně čtyři hodiny slunečního svitu denně v letní sezóně, právo využívat větru k šíření semen, právo lákat hmyz a poskytovat mu útulek za účelem opylení..."
"A nedělo by se to tak nějak stejně? I bez vašich vyhlášek?"

Kolik mladých si představovalo, že ten slavný rok přinese změnu.
Čekali něco okamžitého, hmatatelného, viditelného. Hned.
První drobečky nejistoty však přišly až po dlouhých a prozapomínaných patnácti letech, když po žádné bujaré párty nedošlo k "nehodě".
Mnoho nedočkavých slečen znervóznělo, když se jim ve dvaceti nedařilo počít.
Kolem pětadvacátého roku se nepochopitelným fenoménem konečně začali zabývat vědci. Starší ročníky stárly a jejich děti čekal osud všech dětí nového věku. Nikdo nevěděl, zda jde o trest, chorobu nebo degeneraci. Výzkum nepřinášel výsledky. Děti nového století byly neplodné.
Na oslavy roku 2000, kdy všechna náměstí světa pokryly květy vytrhaných pampelišek, nikdo nevzpomněl.

Masazin seděl ve své diktátorské kukani na vrcholu veže Národa. Znuděně si listoval ve štosu výsledků z výslechů. Nerozhodně pohazoval s razítky POPRAVIT, GALEJE, NECHAT ZMIZET i s takřka nepoužívaným PROPUSTIT.
Jeho sekretářka, stařičká Consuela, občas nahlédla, aby zkontrolovala, jak se jejímu chlapci daří.
A dobře dělala, neboť Masazin byl diabetik a zrovna dnes na něj přišla hypoglykemie z kvalitního švýcarského inzulinu.
Consuela přesně věděla co dělat. Odklopila víčko empírové cukřenky a zděsila se. Prázdno. Jen na dně drobounké stopičky blanokřídlých šestinohých členovců - mravenců.
Masazin v hypoglykemickém kómatu zemřel, a moci se musel chopit jeho dvojník. Mravence už nikdo nechytil.

Zasmušilý výraz mladíka u baru se neměnil. S postupem času byla jeho tvář jen bledší a bledší.
"Stalo se vám něco?" oslovila ho konečně Monika. Do konce směny jí zbývala chvíle.
"Nic určitýho," zahučel.
"Tak se svěřte. Třeba se vám uleví."
Krví podlité oči se na ni upřely. "Nesmim to řikat."
Monika pokrčila rameny.
"Fakt! Je to nepříspusný," zadrmolil. "Pracuju na norovozeneckým."
"Novorozeneckým?"
"Jo. Musim ty děti pořád chválit a rozlívat se," vzdychl. "I když jsou kolikrát příšerně šeredný..."
Veřejného kamenování se Monika neúčastnila. I když věděla, že udělala správnou věc, když provinilce ohlásila. Takhle mluvit o těch roztomilých mrňouscích!