Alternativní realita (AU)

„Takže pro dnešní večer se s váma loučím a v příštím díle si zase ukážeme, jak chutně a hlavně levně uvařit.“
Láďa Hruška počkal, až Tonda vypne kameru, hodil zbytek grilovaných kuřecích kůží do odpaďáku a promasíroval si žaludek.
„Do prdele, příště to radši vyplivnu a pak to vystřihneme,“ navrhl během úprku k toaletám.
Kdyby tam zrovna netrůnil Ivan a necvakal do noťasu svůj třicátý LOTR fanfic, možná by to Láďa stihnul.
Kuřecí kůžičky skončily na Ivanově košili.
„Je čas udělat Láďovi pápá. Máme ještě tu lopatu?“ uhodil při obědě na Sašu.
„A nebylo by jednodušší odejít do normální televize?“

„Potvrzujeme, že dnes v 11:30 bylo nalezeno tělo osmačtyřicetileté ženy na trati v Uhříněvsi.“ Mluvčí Českých drah exkluzivně pro Novinky.cz
„Jděte už do pr*, vy svi*. Co ku* chcete, vy hyeny?“ Josef Rychtář exkluzivně pro Super.cz
„Je to vrah! Sprostej vrah! Celou dobu plánoval její vraždu! Řekněte všem, že je to odpornej vrah!“ Zdeněk Macura exkluzivně pro Prásk.cz
Dopila Mojito, vypnula internet v mobilu a společně vyrazili na pláž.
„Jak dlouho jsi tu dvojnici hledala?“ zeptal se Domenico.
„Dlouho. Ale díkybohu to vyšlo,“ odpověděla.
A tak bulvár dopsal svou poslední stránku o Džambulce.
Teď svůj život bude psát Iveta sama.

Zajímá vás, co bylo dál? Tak přestaňte snít...
Popelčino uklízení prince nerajcovalo. Vnady její sestry ano.
Sněhurka chytila alergii na jablka, ztropila princi scénu kvůli štrůdlu a ten ji vrátil trpaslíkům.
Růženka se narkolepsie nezbavila. NIKDY.
Zvíře jednou ztratilo nervy a Krásku sežralo.
Zlatovlásce se ten její zoofilní schizofrenik zprotivil a ostříhala se.
Locika se nedopatřením oběsila na svých vlastních vlasech.
Ladina hvězdička obsahovala olovo.
Bohdanka si chtěla vynahradit sedm let mlčení. Blbej nápad.
Když přiletěla drakova matka, byl už Bajaja moc tlustý.
"Angelo!" ozvalo se jí za zády rozzlobeně. "Okamžitě přestaň ničit tu pohádkovou knížku a mazej se učit!"

Sněz mě, čte Alenka nápis u koláčku.
"To se moc jednoduché," mudruje. "Ale co když je to jedovaté? Tak hloupá nejsem!"
Dlouho čeká, ale nic se nestane. Přestává ji to bavit. Zvedá koláček, opatrně ho očichá a strčí do úst.
Chvilku se nic neděje.
Pak se jí krk stáhne tak, že nemůže dýchat. Padá, chytá se stolu, lahvička cinkne o zem.
Drásá si krk.
Na ústech jí vyvstává krvavá pěna.
Nakonec znehybní.
A pak se probouzí.
Ale už nikdy není stejná, protože vedle své ruky na měkké zelené trávě, potřísněné kapkami krve, nachází lahvičku s nápisem Už nikdy mi nevěř.

I spurred Libra into a trot.
After a moment I heard raised voices.
My bow was drawn, arrow nocked, in seconds.
"...idea to go through that egg-shaped glowing thing," a woman was saying.
Two figures appeared on the path ahead.
"Not my fault it closed behind us," a male countered.
They saw me and stopped.
"Who are you?" I asked.
"I'm Peregrin, this is Laureen."
"Bad joke," I said, then realized they look exactly like them.
I eased my bow and pulled out CAD.
Confirmed.
Another egg-shaped portal blinked into existence and I returned my characters safely to their world.

Když jsem na svém prvním výletě do USA vystoupila z letadla, všechno najednou vypadalo divně.
„Proč maj všichni tak hnusný kravaty?“ zeptala jsem se sama sebe.
„To se teď nosí, Scullyová,“ odpověděl mi povědomý hlas.
Oněměla jsem. Byl to Mudler. Opravdový Fox Mulder s vyfoukanou hřívou a psychedelickou kravatou.
„Pardon, ale... já nejsem Scullyová,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Prosimtě, neblbni a pojď, nebo nám s tím zlatým vejcem pláchnou,“ pobídl mě.
„Ale já fakt,“ namítla jsem, ale pak jsem si to uvědomila. Účes. Vždyť si mě musel splést.
Nezbývalo mi, než na to přistoupit. A zjistit, co se sakra stalo.

Skotsko. Turistika. Super.
V sukni a podpatcích? Ne tolik.
Bez jídla a pití? Zapomeň.
Asfaltka zažila lepší časy. Nikde nikdo.
Hlad, žízeň.
Vejce, v hnízdě, na dosah. Syrová?
Hlad velí. Pár kroků.
Chytají mne silné ruce.
Peru se. Nepustí.
„Neublížím ti, maličká,“ mluví tiše.
Koušu. Trhnutím mě otočí k sobě a zatřese.
„Jsi dva kroky od hranice Zóny, ženská,“ pustí.
Ztuhnu.
Zóna?!
Světlé vlasy a oči… barvy jantaru?
Racek?
„Měls ji nechat,“ ušklíbne se druhý – černovlasý. „Byla by z ní pěkná Lvice.“
Vran?
Podává mi čutoru. Racek nabízí jablko.
„Z těch by stejně omeleta nebyla,“ odvádí mě pryč od hnízda.

Proběhly Velikonoce.
Pozná se to tak, že čajovna je plná nejen Nich (tj. nás), ale i výslužky. Hovor probíhá na třech kolejích najednou, požírají se čekulády a někteří poslouchají šíleně špatné povídky, které čtu.
„Nerozbijeme pštrosí vejce?“ otáže se Gwen s pohledem na poslední zbývající laskominu.
Buch.
Zmiňovaný předmět je rozplácnut.
„Vrane, ty pako,“ vyletí ze mě. Typické. Pro něj.
Gwen provede obávaný manévr.
Chuml.
„To se mi děje pořád,“ povzdechne si nečekaný host.
„Najal jsem tě, abys jí připomněl, že nás má dopsat.“
Calum! A kouká na mě!
„Noooo...“
To odstartuje vlnu připomínání.
„Ostatně soudím...“ ji zakončí.
Asi umřu.

„Tak už je to definitivní“, oznámil mi vedoucí práce. „Seznam oponentů je vyvěšený na katedře.“
„Hmm, tak schválně. Teda, ne že bych snad někoho znal, ale třeba– COŽE!!! On? Ale vždyť přece... je to úplně mimo jeho obor...“
***
„Tak, a to by tedy bylo k morfologii zpracování obrazu zhruba všechno.“
„Děkuji vám, pane kolego.“
„Má někdo nějaké otázky? Kolego Divjakove?“
„Měl bych jen takový skromný dotaz. Není mi úplně jasné, jak při praktickém použití zohledníte nesouměrnost strukturního elementu. Mohl byste nám odvodit Minkowského rozdíl, řekněme třeba pro dva do sebe vnořené rotační elipsoidy? A nemusí to být úplně pro laika.“