Originální

Stav si na koně, který protne cílovou pásku – padne do náručí. Sázky jsou vysoké, kurzy se mění.

Slova „miluji tě“ kreslí vzdušné zámky výraznými rty, které jako jahody volají po nakousnutí. Řasy se třepetají nad vyzývavým pohledem. Upnuté šaty zvýrazňují křivky těla, které se v mysli svlékají.

„Jsi má jediná“ hlásá přesvědčivě hluboký hlas toho pravého. Líbá tak, že padá noční nebe z oblohy a každá hvězda se rozzáří. Tančí sambu vášně, která dmýchá oheň romantiky.

Dvě ledová srdce potkala se navzájem, roztříštěna zklamáním. Padla do osidel, která sama snovala. Zmrzla láska prchavá, zlomila se v půl. Čas se zastavil.

Rekvalifikace
přímo na place
je na čase
vezmi tácek
od dneška jsi servírka
co si servítky nebere
kdo nepracuje nežere
v nouzi poznáš přítele
včerejšek byl hrůza
zkrachovala burza
jako bleskem najít práci
práci kam se ráda vrací
to tohle místo nebude
nohy bolí ukrutně
a té matiky navrch
pět piv a čtyři koly
kdo si tuhle cestu zvolí
ať má nožky hbité
večer u stolů hlavy zlité
kčičí a řičí
kolem vlaky fičí
v poledne zas usedají rodiny
talíře se kupí v kuchyni
po desíti hodinách
už se tvoří puchýře
je to skoro k nevíře
že to někdo dělá

Kazatelka chce uspořádat tryznu za Pastýře. Jak to má komunitu zbavit zoufalství, moc nechápu, svět se ale zase zkřivil a nechápu toho víc. Například že bych měl na tý nápodobě funusu mluvit.
Co bych asi tak řek?
José Mendez, Američan kolumbijskýho původu, flákač a děvkař, černá ovce černé rodiny. Než pracovat v rodinnym drogovym byznusu, radši oblboval holky. V Alabamě jednu zbouchnul a musel přilízt zpátky dom.
Z floutka dýlerem, na vedlejšák Pastýř Pravověrných ovcí a kretén, kterýmu vlastní syn musel vykat.
Moh to dotáhnout na svatýho, co obětoval sebe za déšť, ale to by nesměl popel znovu padnout.
Smůla.

Kazatelka si vymínila, že ani armáda, ani FBI nebudou narušovat posvátnost komunity, vodvolávala se na Ježíše, Svatýho Ducha, všechny svatý. Před jejim plamennym projevem couvnul i major.
Vojáci hrabali jak pitomý, poušť zůstávala černá a svět křivej.
Pátej den začalo pršet a pršelo tak, jak nikdy. Černota se vsákla do pouště, jako kdyby nikdy nebyla. Svět se narovnal. Poušť se nadechla.
Komunita vykřikovala vo zázraku. Když po dešti první sluneční paprsek padnul na voltář, Pravověrný k velebení málem strhli i vojáky.
Bylo to svatý, a to jsem si myslel, že jsem za ty roky imunní.

V noci napadl popel znovu.

Když jsem se vrátil, byl v kempu starosta. Mluvil s Kazatelkou, mával rukama, tvářil se důležitě a nakrknutě. Vypadal jako holub. Mnohem větší respekt šel z chlapa, co ho doprovázel – černý brejle, černej voblek, nečitelná tvář, nečitelný voči.
„Tady FBI to přebírá, pochopte, nikdo neví, odkud se ten popel vzal a jaké bude mít následky, zvířata zdivočela, lidi taky. Nastoupí sem armáda,“ vykládal holub. Kazatelka mlčela, černej voblek taky.
Hodně štěstí při hrabání pouště, pomyslel jsem si.
Měl bych mít strach.
Nevyhrabu se vodsuď, když nás vobšancujou vojáci, ale uvnitř jsem furt měl snového bizona.
Mlčel, ale byl se mnou.

Pastýř se rozhodně rozkročil. Hlubokým hlasem začal vydávat pomalé rytmické, mručivé zvuky. Nejdříve velmi tiše, ale pozvolna zvyšoval hlasitost.

Trvalo to hodnou chvíli. Volání jako jakási slídící ruka rozhrnovalo vzdálené končiny temně spícího hvozdu.

Najednou zelené plameny neklidně vzplály a rozhořely se obrovským, jasným světlem, které prosvítilo celý palouk.

Napětí kapalo vzduchem. Všude klid, jen drobný lísteček se vepředu nesměle pohnul.

Jako blesk z čistého nebe se ze tmy vyřítilo monstrum. Tělo mělo obrostlé mechem, obtočené svíjejícími šlahouny, namísto úst mělo starou, popraskanou kůru, pohybuje se pomocí vlnících se kořenů. V petrolejově zbarvených pařátech svíralo obrovskou prastarou větev staletého dubu.

Nemoh jsem v komunitě vydržet. Pocit, že svět je šejdrem, se doplížil i sem. Modlitby byly horečný, city přepjatý, lidí našponovaný.
Šel jsem pouští k indiánskejm petroglyfům, tam, kde jsou čas i prostor křivý. Přišlo mi to jako dobrej nápad - třeba se dvě pokřivenosti navzájem znegujou.
Usnul jsem ve stínu malovanejch skal.
Ze skalních kreseb vystoupil bizon, pro Mohavy symbol síly a vytrvalosti. Tenhle takovej byl. Měl ulomenej roh, ale ve snu to pro mě znamenalo jediný - bojovníka, kterej možná má i šrámy, ale stojí pevně.
Probudil jsem se a v žilách mi proudila síla pouště, síla skal a kamenů.

Poslední pytle sem vodvez sám. Městečko vypadalo pod nánosem popela cize, jako nezavostřená fotka, silnice mi uhejbala. Sotva sem udržel auto rovně.
Vyjel po mě pes, co normálně chrápe před drugstorem. Uvnitř dusno, u pultu se sladkostma jedna z bejvalech Pastýřovejch ovcí. Když sem procházel kolem, zaťala mi prsty do nadloktí.
„Nepozdravíš kámošku, co se vrátila z vodmašťovny? Nemáš dávku? Aspoň jednu?“ „Vodvykačka moc nezabrala,“ odseknul sem.
„Tys byl vždycky sráč,“ řekla klidně. Najednou se vymrštila a vyjela mi nehtama po ksichtě.
Držel sem plyn u podlahy celou cestu zpátky.
Bledá v černym městě, vypadala ve zpětnym zrcátku jako smrt.

Druhej den sem měl vočištěnou většinu karavanů. Poprvý vod spadu a smrti vylezla máma ven. Dívala se na přípravy pohřbu, žmoulala kapesník a nervně cukala prstama.
„Já nemůžu vodejít,“ zašeptala a kejvla směrem ke Kazatelce. „Byla sem kdysi nasazená, víš? Vod policajtů. Bylo to zkraje, když nás bylo jen pár. Udělala bych tehdy pro Pastýře všecko. Takže sem taky dýlovala. To on ji přesvědčil, aby se k nám přidala.
Můžeš z volavky udělat poslušnou slepičku, ale pařáty jí furt zůstanou. Má na mě složku.“

Pro pytle si přijel starej Pete.
Když je vodvážel, tek mu z nosu tenkej pramínek krve.

Než vodjeli, hodili po mně policajti lopatu, pytle na vodpadky a respirátor. Prej, shrab ten sajrajt, mladej, přijde do spalovny.
Hrabal sem a přemejšlel nad tim, že když Pastýř zahráb, mohli bysme s mámou vodejít. Někam, kde budu moct bejt normální sedmnáctiletej kluk, do života bez pošahanejch fanatiků, sjetých magorů a smradlavejch kšeftů.
S respirátorem černym jak uhel a s hlavou na růžovym vobláčku sem to řek mámě. Její voči mě pořezaly jak žiletky. Votevřela pusu v němym výkřiku.
Večer měsíc zbavil poušť barev.
Zbyla jen černá a bílá.
Stál sem vedle našeho karavanu a klepal se jak vopuštěnej čokl.