Originální

"Mouchy žijí 28 dnů a dospělosti dosahují desátého dne. Pokud vytvořím pro mouchy bezpečné prostředí, budu je živit a starat se o jejich potřeby od svého narození, budu pro ně nesmrtelný? Stanu se jejich bohem, který je všudypřítomný? Totiž, pokud počítám, že jedna generace mouchy domácí je deset dnů, tak pokud se dožiji 90 let, v uměle vytvořeném světě se prostřídá okolo 3285 generací. Což je o 40krát víc generací, než je generací lidí od zrození Ježíše Krista. Budu stále jejich společníkem, bezmezností v jejich koloběhu života. Ale přesto jednou dosáhnu své meze a zemřu. Stejně jako možná sám Bůh."

I bezmezná láska
Někdy končí
Pozdě v noci
Kdy se dva rozloučí
Však bezmeznou nikdy nebyla
I když to o sobě tvrdila
Pozdě v noci
Když chodí stíny městem
A dva se oddávají neřestem
Slibují si modré z nebe
Co dělat když mám jen tebe
Všechno končí
I noc překvapí den
Když na východě slunce vyjde
Hlava hučí
Tělo klidné
V opojném omámení
Zamrzlí v otálení
Pozdě v noci
Kolem třetí
Zjistí
Jak rychle čas letí
Už pomíjí to mámivé
A moc toho nezbyde
Slunce Zemi pohltí
Konečnost je prokletí
Polibky se v éter promění
Na tom se nic nezmění

Mámina bolest zarezonovala pouští. Naty mě zastavila, když jsem se zvedal. „Nepomůžeš jí, když se vrátíš.“
„Pravda,“ Frank zaklapl telefon, „a někdo mi právě důrazně připomenul, že pravda je důležitá věc. Omlouvám se. Dovol, abychom se představili upřímně.“
Zved ruku. Zved vítr – slabej, silnej, vichřici, vánek, větrný víry. Nevšim jsem si, kdy se přidala Naty a voda – déšť, kapky, rosa, duha. Sálala z nich bezbřehá moc.
„Vy… mohli byste zachránit všechno a všechny,“ zašeptal jsem vohromeně.
„Zkoušeli jsme to,“ odpověděl Frank, „popel padl znovu. I naše moc má hranice. Jsi to ty, kdo nám musí pomoci. Ty a tvůj bizon.“

Naráží zevnitř na stěny srdce a hrozí, že jej roztrhne. Srdce pukne a rozletí se do všech stran a ten pocit zaplní vesmír a stvoří nový, lepší, krásnější. Je to jako tisíc moří v jedné kapce a stovky hlasů v nádherné symfonii. Spíš než motýlky to připomíná orla, který mocně rozpíná křídla, lva, který řve na míle daleko, divokého koně pádícího prérií jako o život. Nespoutaná síla, která může tvořit a měnit, vlna, která smete a v jejíž stopách se zem opět zazelená. Je to síla bez hranic, bez konce a začátku. Dokud ovšem nenarazí na jedno slovo.
“Ne.”
Odmítnutí.

Co je věčnost v zemi nesmrtelných?
Stejně jako mnoho dalších před ní, dostala i ona příležitost k volbě. Buď zůstane nesmrtelná, ovšem v tom případě se vzdá možnosti mít děti. Nebo děti mít může, ale délka jejího života bude omezená.
Ráda by měla děti, ale stejně tak ráda by žila nekonečně dlouho, otevřelo by se jí celé moře příležitostí k téměř čemukoli.
Děti by jí daly neskutečně velkou lásku a jakési naplnění, ovšem cena za to... Jistě, v jistém smyslu by byly pokračováním i jí samé, jejího života, jen ona by už u toho nebyla přítomna.
Jak se má rozhodnout?

Dlouho nám to šlo poměrně dobře. Přesně podle plánu. Pak se ale zasekla a odmítla v tom pokračovat.
Ptám se, proč se vzpírá? Proč se nechce podvolit? Zkouším to zlehka. Trochu oklikou. Čas ovšem dochází. Ztrácím trpělivost. Musím pořádně zatlačit. Snad se pak poddá, když zmáčknu ze všech sil. Musí vyhovět mým potřebám!
Zase nic. Co už s ní? Copak nechápe, že tohle není věc volby? Tohle není nic než nutnost!
Prostě se snažím nemanipulovat. Půlnoc se blíží. Téma mi téměř uniká.
Pro tu zatracenou zaseknutou klávesu, která leží přímo mezi H a K. Bez ní tu -ízdu prostě nenapíšu.

Cigareta dohořívá. Život plyne jako ten dým, jež se rozvláčně rozpíjí ve vzduchu. Oči lásky, zelené jako absint, opojné jako francouzský polibek.

Modrý pohled plný nebe s měsícem úsměvu, se sluncem štěstí. Kypící bujarost, vzdouvající se kůň cinká podkovami o cestu mládím.

Vášeň hlubokých kaštanových duhovek taje v ulicích města, touha věčná se nasytí a je z ní konečná stanice horské dráhy každodennosti.

Čas běží, ručičky odtikávají slova ve větru objetí. Fantóm miliónů let se vrací pokaždé domů na polštář bezesných duší.

Automat dohrál písničku za jednu minci, tóny citů zmizely a nárok propadl. Hranice bezhraniční. Co bys ještě chtěl?

Setmělo se. Snažím se zapnout světla. Nejdřív marně, po chvíli se ale rozsvítí nevýrazným skomírajícím světlem. Jedu dál. Sleduji ostatní vlaky, jak jedou za mnou, vedle mě i přede mnou. Jsou všude. Některé zastavují, aby připojily další vagony, nabrali cestující nebo posádku. Ale já ne. Nepotřebuju další posádku. Nepotřebuju cestující. Dveře zůstanou zavřené.
Pořád je tma. Bloudím po nekonečných kolejích. Zatáčím, obracím se, vracím se zpátky. A pak to stejné ještě jednou. Nebo ne? Trochu se v tom už ztrácím.
Něco mi stojí v cestě. Snažím se zatroubit. Varovat je, ať se drží dál. Ale bez výsledku.
Nabourám? Kdo ví?

„To bude jízda!“ žďuchli jsme do sebe s Matesem.
Zrovna jsme se v lehátkové místnosti učili prokřupávání zad, takzvané manipulování.
Konečně! Po prváku plnym teorie!
Prokřup sem si prsty.
S kym začít?
S Terkou?
Tvořili sme dvojici celej prvák, ale... Co když jí ublížim? Tak sem se dohod s metráčkem Rosťou, aby zaleh jako první a skočil sem na něj jak dlouhej tak širokej!
„Ugh,“ zasoptěl.
Teď byl na tahu on...
Pracky jak lopaty, tak sem prozíravě zatnul břicho že to bude míň bolet a odvrátil zrak,... a tam?
Terka!
Na lehátku s Matesem...
Hajzl!
Taky jí balil!

Zabolelo to…

Když louka kvete paletou malíře, který si z ní utrhne jednu kytku a dá jí štětcem do svého obrazu, zastavil se čas. Slunečnice, růže, lilie z malby hledí uvnitř rámu.

Okvětní lístky vadnou, jaro střídá léto se svými prskajícími slunečními paprsky, olej ale barvy a krásu uchová. Pestrobarevný pažit láká oči v třeskuté zimě, v opadavém podzimu, stále svěží, sahá po našich vzpomínkách.

Lučinu už oheň olizuje, vůně už vyprchala, iluze se rozplynula. Syté tóny plamen pálí svým orchestrem červeným. Ta tam je žluť pampelišek, na uhel se proměnila bělost kopretin, na popel se rozpadly fialové lupiny.

Nit věčnosti praskla.