Originální

Myslel si, že najde svědkovu mrtvolu zahrabanou pod záhonem růží v zahrádce za domem, ale nestalo se tak.
Komisař si byl jistý, že podezřelá svědka zabila a zakopala na zahradě svého domu. Důkazy i mrtvola chyběly.
Po několika letech se odstěhovala do jiného domu.

Komisař ji jednou navštívil. Zavedl řeč na její bývalý domov a ona mu ukázala hliněnou mísu s vysokými listy tchynina jazyka. Zemina v ní prý pochází ze zahrady starého domova.
Jako náhodou shodil květináč na zem. Hlína se rozprskla a v ní uviděl malou kost. Vypadala jako článek prstu.
Nenápadně kost sebral. Analýza jistě určí DNA.

"Alfonsi, přines mi prosím růži z Jericha."
"Ano, madam."
Alfons se po měsíci vrací z Jericha a předává své paní růži.
"Že ti to trvalo, teď mi podej smrkovou metlu... Smeták ne, ale támhle tu kytku! A teď jedny oslí uši."
Alfons se za chvíli vrátil. "Alfonsi, cos to udělal Pepíčkovi? Běž mu je přišít zpátky a cestou mi vem Netíka."
"Ano, paní."
Alfons se vrací.
"To je tvoje, co to tady běhá?"
"Ne, paní, to je Netík, syn kováře."
"Já se z tebe zblázním! Netík je tamta kytka! Tak naposled,'podej mi tchýnin jazyk."
"Alfonsi, ne tu kytku, jazyk!"

„Máš všechno?“

„Jo. Ale řeknu ti, některý ty věci ze seznamu byly fakt nechutný. Příště si ten slimáčí sliz můžeš jít sbírat sama.“

„Ale prosím tě, nebuď taková citlivka.“

Převzala si od něj igelitku s ingrediencemi a začala je rovnat na stole.

„U všech pekel, co je tohle?“ zhrozila se při pohledu na plátěný váček nasáklý krví. Přičichla k němu a její snídaně málem opět spatřila světlo světa.

„Co? Jo tohle! No, já si nebyl jistý, kterou tchýni myslíš. Jestli moji, tvoji nebo je to jedno... tak jsem vzal raději víc.“

Nastala chvíle ticha.

...

...

...

„Adame... Tchýnin jazyk je kytka.“

„Aha.“

Ne a ne sklapnout. Tok slov z něj proudil jako nezastavitelný průjem. Už byla dost unavená a začínala ji bolet hlava. Opravdu neměla náladu se s ním hádat. Byla už tak podrážděná, že se jí nedařilo zvuk vycházející z té jeho otravné pusy filtrovat. Pět dní s ním musí vydržet na cestě. „Musím na záchod,“ oznámila, když už myslela, že popadne talíř s jídlem a mrskne mu ho do obličeje. Na záchodě klid a chlad. Koukala do okénka. Že by zdrhla a už se nevrátila? Ale kam, jak a kudy? V okně přistál ptáček a výsměšně se na ní podíval.

Dracaena ve váčku na krku se zavlnila. Rytmické mumlání nepřestávalo, přelévalo se, houstlo a zesilovalo.

Větve zašuměly, kořeny zapraskaly. Přízrak přišel blíž a vztyčil se nad drobnou postavou pastýře. Čněl nad ním jako nějaký hnědozelený zlověstný, němý útes.

Bystré oko si všimlo mízu kapající z četných ran na kůře bytosti. Byly hluboké a některé byly zanícené a musely nesnesitelně bolet.

Poutník za mumlavých zvuků napínal své myšlenky. Lákal tvora do svých osidel jako se chytá zuřivý býk.

Stáli tváří v tvář snad věky, snad chvíli, která trvala nesnesitelně dlouho. Nakonec se povedlo s bytostí navázat myšlenkový kontakt. Čelo se orosilo.

Nový semestr přinesl nejen novou obtížnost, ale taky nové předměty. Gita doufala, že to neznamenalo jen nové, ale taky zajímavější. Pokud by musela znovu absolvovat "Základy meditace", tak už by ji nejspíš trefilo.
První z dnešních novinek byla "Práce v covenu". Na to se Gita těšila. Praktickou magii milovala, ale neměla ještě možnost si vyzkoušet magii ve skupině.
"Tok energie, který potřebujeme k práci v covenu musíme..." výklad ke Gitě přicházel jak v mlze. Nemohla přestat zírat na tu hromadu tlustých knih, co měli za tehle semestr přečíst a v hlavě jí pořád ještě znělo: "Tento seminář bude pouze teoretický."

Proud slov rozbil zeď mlčení a rozčísl ztěžklý vzduch elektrizujícím napětím. Výčitky naběhly na mě jako smečka vlků, kteří cítí kořist. Podoba s její matkou byla nezaměnitelná – stejné posunky, stejně svraštělé čelo a blýskající temné oči.

Ruce v bok sebou zlostně trhaly – kdyby mohly, tak se země zatřese z nitra její rozohněné duše a otřesy mě spolknou v hluboké propasti. Rozdává šrámy jako popuzená šelma, škrábe, kouše ten její jazyk prořízlý.

Horké blesky sršely bez hromu, bez ustání, bezbřehé v ledochladném vztahu, jehož klinická smrt kreslila nad ním náhrobek.

Pěst bouchla o stůl. Dveře se hlučně zabouchly. Uši jsou hluché.

Čas má zvláštny tok. Raz tečie ako splašený, raz sa ledva vlečie. Niekedy spomalí a občas sa úplne stráca. Gabriel nemal tušenia, ako dlho mu trvalo, kým zohnal stráž, aby sa pozrela do bylinkárkinho domu. Večnosť. Okamih.
Nenašli nikoho. Žiadneho muža, po Sofii ani stopy, len okolo domu sa motala čierna mačka a strašne mňaukala.
Nebyť toho, že držal v ruke tú blbú cibuľu, sám by si myslel, že sa to nestalo. Tak, ako tomu verila stráž.
Lenže Sofia sa domov nevrátila ani nasledujúci deň, ani nasledujúci týždeň, a ani mesiac. A keď sa rozšírila Gabrielova historka..
Čarodejka! Démon! Pakt!!

"Alexi," otočila se Ellie na druhého vyšetřovatele. "Zadej všechna data o Fiatku pana podezřelého, do systému Biootce. Slečna Lili bude mít jistě radost, že její program odhalí další místo. Nebo třeba i více míst. Odjezdu, předání?" Ellie se odmlčela.

Mladík zbledl ještě více. Bylo by určitě zajímavé sledovat tok jeho myšlenek. Na to však zatím žádný program neměli.

"Mladíka nám odveď do vazby a já se převléknu a zajdu si na pizzu. Pár zlatých cetek si vezmu sebou. Mám Paolovi říci, že je ztratil? Nebo že se nechal chytit? Nebo že se rozhodl je nepředat? To si asi ještě rozmyslím."

Zastavil sa a ticho započúval. Ku hlasom, ktoré doliehali dolu, sa rozhodne nechcel pridať. Hádali sa. ženský a mužský hlas. Ženu poznal, to bola Sofia, rozhodne. Muža v živote nepočul a ani ho poznať netúžil.
Bol sa Sofiu.. hrubý!
Nepočul presne, o čom sa hádali. Zvuk sa cez polotovorené dvere zas tak dobre neniesol. Len nejaké útržky viet, keď on alebo ona zvýšili hlas.
"Pretože ti nepatrí!" To bola Sofia. Chvíľu nahnevané bublanie.
..dohoda..
..zahrávaš..
..ukryla..
..právo...
..na výber..
..nikdy..
..zabudni..
Potom sa ozvalo zvláštne rytmické zaklínanie, Sofia vykríkla a zrazu bolo počuť len jeho.
Čas zmiznúť. Predné dvere? Hocičo.