Originální

Žil byl jeden muž, který by lamačem srdcí. Každý den zvládl zlomit klidně sto srdcí, záleželo jen na tom, jestli byla nějaká k dispozici. Nebyla to zcela úplně plnohodnotná profese, ale k přežití mu to stačilo. V noci měl střechu nad hlavou a jídla měl dostatek. Bylo mu jedno, jestli bude lámat dívčí či chlapecké srdce, nevadilo mu ani jedno.
"Dobrý den, nechtěla byste zlomit srdce?"
"To jste vy, lamač srdcí! Když se tak hezky nabízíte, budu jen ráda!"
Šel a zlomil ji srdce.
Srdce byl plod posvátného stromu a skoro nikdo neměl sílu jej rozlomit. Až na Lamače srdcí.

Poušť vobšancovala armáda. Chlápek vod FBI přijel a zakázal nám vopustit voblast. Všechno bylo přepjatý, přepálený, jak přeexponovaná fotka.
Všechni byli na palici.
A máma vůčihledně scházela. Nevycházela, nejedla. Promluvila jen jednou.
„Uteč. Seber se a di.“
„Nemůžu tě tady nechat.“
„Já už půjdu jenom tam,“ pohodila hlavou ven, „za nim.“
Pak už neřekla ani slovo. Rvalo mi to srdce na kusy.
Šel jsem, sám, bolavej, a přes slzy neviděl. Jedině tak se mohlo stát, že jsem – v noci a v pustině - narazil do hrudníku cizího chlapa.

Bizon ve mně se rozezpíval.
Naděje jeho písně mi naplnila srdce po okraj.

Tu noc byly hvězdy mimořádně jasné. Seděl jsem sám v podkroví na Vasiljevském ostrově. Ruce se mi třásly a nebylo to zimou, i když se okna mlžila chladem, vodkou a výčitkami...

Svatá Kateřiny odbila půlnoc. Nalil jsem si poslední sklenku (víc už nezbylo).

"Na zdaróvje! Ať žijí novomanželé!"

Náhle mi přišlo, že ikona na zdi má oči Naděždy Ivanovny. Pozorovala mě výsměšně: "Hlupáčku, snad jste mě nemiloval?" Zvedl jsem revolver (památku na otce), byl těžký jako vina. Zvedl jsem ho a vystřelil.

Ikona se zajíkla a Petrohrad vybuchl do bílého ticha.

Pak už mi v bubínku zbyla jen poslední kulka.

Byl krásný a nebezpečný. Říkali jí, že sbírá srdce jako trofeje. Ona si myslela, že s ní to bude jiné, že ho změní.

Byl pro ni všechno, než pro něj nebyla nic.

Hádka a zabouchnuté dveře ve dvě ráno. Cigareta zahozená v zuřivosti na stůl mezi papíry. A pak už jen kouř. Plameny, které jakoby je chtěly zbavit nadobro všech vzpomínek.

Na nic nečekala, nezachraňovala fotky ani dopisy. Nezachraňovala ani jeho.

Tiché kroky po schodech. Ulice chladná a tmavá. Když konečně stála venku na ulici, s očima plnýma popela, věděla jedno: Tohle je konec, protože tenhle život už jí nepatří.

Už od prvního okamžiku se Lindě moc líbil. Jeho zelené oči ji přímo uchvátily. Stydlivě si k němu přisedla. Ale když se s ním snažila navázat konverzaci, tak se jen beze slova zvedl a odešel. Nerozuměla tomu.
Pokaždé, když ho Martin viděl, nemohl se neusmát. Jediné, po čem toužil, bylo dotknout se ho. Dostat se k němu blíž. Milovat ho. Ale když se o to pokusil, byl taky okamžitě odmítnutý.
"Je nádherný," zašeptala Anička Radce. "Můžu si ho pohladit?"
"Ani to nezkoušej," varovala ji Radka. "Sekne tě drápkem. Nemá to rád."
Anička si povzdychla. Tak i jí nakonec zlomil srdce.

Její perfektní postavu zčásti zakrývají nádherné dlouhé vlasy. Nešetří půvabnými úsměvy a koketními pohledy za oponou řas. Má čistou pleť, nikoli klín. Ten nabízí zdarma komukoli, kdo po něm zatouží.
Život bere s lehkostí. Své mládí lehkovážně utrácí. Vznáší se jako lehounké pírko od jedné náruče ke druhé. Věrnost totiž bere na lehkou váhu a to je důvod, proč říkají, že je lehká.
Nedávno odrostla hračkám, ale ráda si hraje s city mužů. Miluje jejich poblouznění, ne je samotné. Žongluje s jejich touhami a vášněmi. Je jí jedno, když někteří padnou jako kuželka.

Na růženci místo modliteb odpočítává zlomená srdce.

Byl to podivný kus historie. Šachové figury vyřezané z kamene na dřevěné desce. Poprvé je našla šestiletá Agáta pohozené ve škarpě u cesty za rodnou vesnicí pozdního jara 1914. Její otec ji naučil hrát, odehráli jedinou hru, ale brzy na šachy zapoměli. Měli jiné starosti.
***
V létě 1939 Agátu překvapila její osmiletá dcera Lucy. Našla šachy lapat prach na půdě rodinného domku. Strávili srpnové odpoledne hrou, ale brzy na ně opět zapoměly.
***
Potřetí šachy vstoupily do Agátina života, když ji navštívila Lucy a desetiletá vnučka Jean. Jen co dohrály, v rádiu president Johnson informoval o námořním incidentu kdesi v Asii.

Eva znala Vala asi deset let. Teď nevěděla přesně, kdy to bylo, jak našla ten byt, ve kterém doteď bydleli, a hledala spolubydlící. Tehdy, při "pohovoru", se jí Val přiznal, že je upír (vzácné, ale ne neslýchané), který chtěl poznávat víc, než lze za lidský život.

Co nechápala je, že když má věčnost, proč stihl vyměnit celé zaměření vícekrát, než kohokoliv jiný, koho zná?!

Když Vala poznala, byl právník. Asi dva roky potom se na to vykašlal, a šel zkusit dělat středoškolského učitele. To dělal do loňska, teď se rozhodl vyučit kadeřníkem.

Jak měl (v podstatě) mrtvý člověk tolik energie?

Její rodiče zemřeli, když bylo Sage pouhých třináct let. I tak se ale stihla od maminky naučit jak léčit druhé. Živila se tím celý svůj život. Naučila to i svoji dceru, kterou vychovala sama.
Když byla její dcera dospělá, upálili ji za čarodějnictví. Svoji dceru Celeste nechala v péči své dobré přítelkyně a jejího manžela. Snažili se ji ochránit před perzekucí, takže jí zakazovali, aby mluvila o svém daru.
Celeste provdali. Za bohatého muže z dobré rodiny. Věděli, že se bude mít dobře. Taky měla dceru. Ta o svém daru nevěděla. Nebyly šťastné. A nakonec je obě ve spánku zavraždil.

Láska teče jako hutná krev po skráních, ve kterých bubnuje láska – ta láska, která nechá srdce puknout jako měkkou skálu.

Tisíce pohlazení píchají jako jehly, když se stanou pouhým duchem minulých dní.

Jako pustina dýchá prázdná postel, kde se třese samota, vyzáblá na kost.

Vyprchala slova vášně, řeky se vylily, zůstalo jen prázdné koryto, hvězdy pláčou suché slzy.

Všechny plány odletěly do krajů zklamání – havrani důvěry zatemňují oblohu červánků.

Kolena se podlamují neštěstím, jehož trudné tóny sýčka duši trápí.

Jen „sbohem“ zůstalo po puse na rozloučenou, jež lepí jako smutek nad rozlitými city.

Nic ovládlo mysl, ovládne mysl své srdce?