Originální

"Dobře tedy, nemluv pokud nechceš. Stejně tě svlékneme z kůže, vrstvičku po vrstvičce, jak se to dělá u cibule." V hlase bylo slyšet, jak se Ellie řádně naštvala.

"Podívej, tady máme fotky z kamer z obchoďáku, na žádné z nich zboží nikomu dál nepředáváš. Ty nejsi malý obyčejný zlodějíček, ty pracuješ pro někoho na zakázku. A on nám někdo rád řekne, kdo to je. Nebo nám to aspoň zařídí. Zařídí, aby se o tobě mluvilo, jaký jsi šmejd, který nedrží slovo a nedodá zboží svému zákazníkovi."

"Pan Paolo z pizzerie, bude určitě potěšen, že mě opět uvidí."

Mladík viditelně zbledl.

Vodtáh mě do svýho tábořiště, už jsem neměl sílu se bránit.
Myšlenky se mi v hlavě rojily jak komáři. Je vod FBI, zatkne mě, je vod vojáků, zastřelí mě, je vod dýlerů, vrátí mě zpátky, je démon pouště, prokleje mě… ten tok nešlo zastavit.
Ve světle vohně jsem zjistil, že je mladší, než jsem myslel.
Ze stanu vyšla holka. Fakt kočka. Promluvila na něj divnou vrzavou řečí, znělo to, jako kdyby sarančata stepovala na horkym plechu.
„Co jste kurva zač,“ zasípěl jsem, „James Bond?“
„Nebudeš mi věřit, jsem mladší profesor na univerzitě v Sa… Na univerzitě. Můžeš mi říkat Frank."

Před tou spoustou let jsem udělal správnou věc, připravit Chrona o rohy… získání trůnu byla, jen třešnička na pomyslném dortu. Lucifer ani Ilyon o mrtvém strýci nevědí a království vzkvétá, i když já už nevládnu. Tok démonových myšlenek přerušilo zaklepání na dveře.
„Vstupte!“
„Lorde Doriane, chtěl jste vědět o démonech, kteří žijí mezi lidmi. Jeden žije na faře, mezi jeptiškami.“
„Opravdu? To bych se tam měl podívat.“

Tmavovlasý Dorian na sebe vzal lidskou podobu, zatímco procházel farní zahradou.
Cítím démona, zastavil se, zadíval.
O květiny pečoval mladík s barevnými proužky ve vlasech, ale ty oči… zaskřípal zuby.
Chrono přežil! Jak?

Jeho kniha o fiktivní vesnici Ascensão kdesi na horním toku jedné z řek v amazonském pralese se stala bestsellerem. Kdysi dávno se zúčastnil výpravy a věděl, o čem píše.
Jednou zazvonil telefon. “Tady obyvatelé Ascensão. Rádi bychom tě viděli.”
Na chvíli zapomněl dýchat. Pak se vzpamatoval.
“Nedělejte si legraci. A už mi nevolejte.”
Ukončil hovor a vyděšeně hleděl na displej. To nemůže být pravda!
Jen on jediný věděl, že vesnice kdysi existovala, ale sám všechny obyvatele otrávil, aby získal poklad po staré civilizaci, který měli. Není možné, aby na horním toku té řeky ještě někdo žil!
U dveří zazvonil zvonek.

Long Papua Niugini, wanpela spesel tokples i kamap long tok Inglis bilong kolonial. Em i gat isi grama. Ol toktok we i isi moa yet.
Kauntim mi insait: wan tu tri fo faiv siks sevn et nain ten.
Toktok wantaim mi:
Halo, bilong mi nem em Nathaniel mi tisa Tok Inglis.

Yu laikim 'drabble' bilong mi? Yu kliagut long sampela wod taim yu ritim long maus?
Mi tok tru olsem mi yet i nidim wanpela trensleta.
Mi lainim dispela tok ples tude tasol.

Mi no inap sakim. Mi traim long yusim.
Mi no save yet sapos em i wanpela 'spell'.

Každý den jsem procházela stejnou chodbou. Přesně v pět hodin se ozýval ten stejný zvuk. Zvuk podobný tikajícím hodinám. Tik tok. Tik tok. Tik tok. Měla jsem pocit, jako by tikot odpovídal tepu mého srdce. Zjistila jsem, že kromě mě ten zvuk nikdo neslyší.
Po pár měsících se v temném rohu začala objevovat postava v kápi. Nejprve nečinná, postupně mě pozorující. Pak, jednoho dne, poklekla: "Princezno Athio, je čas vrátit se domů."
Vmžiku, když jsem se dotkla jeho ruky, přišla vzpomínka. Stála nade mnou sudička, která mi vyprávěla o toku času, záchraně říše a o zvuku, který mě dostane zpátky.

Probudila je sprcha dvou věder s ledovou vodou, kterou na ně kdosi vychrstl, že z nich tekl proud dešťovky.

Z šoku se rázem probrali, když zjistili, že jsou svázaní, každý na své židli a postaveni před trojici velmi nevlídných tváří.

„Vstávejte, chrápali jste už dost!“ rykl jeden z těch nevrlých ksichtů.

Jo, chrápali… ještě teď mě bolí hlava, jak mě někdo přátelsky bacil, pomyslel si Fergus.

Bedwyr byl už očividně taky vzhůru po tom šplouchnutí a teď civěl nevěřícně na velkého svalnatého lidského obra.

Po klukovi ani památka – ten dobrák nám tedy pomohl z bláta do louže, přemítal trpce Fergus.

Slza bohyně skanula na seschlý list a z něj ovlažila zem, suchou a popraskanou, neúrodnou a vyžitou, zem, jež mrtvo hleděla na nebesa bez kousku zeleně, bez špetky života, bez naděje, jen bezútěšnou, vyprahlou svou netečností.

Za ní následovala další a další, celý proud slz a země pila a pila, nenasytně, jako by celá staletí ji trápila nesnesitelná žízeň po probuzení a po nalezení své staré síly.

To, co nestihla vypít, tvořilo tůně a tůňky a říčky proměnivše se v řeky klokotaly, bublaly a zurčely, že to až vzkřísilo moc bující přírody, rostlin a stromů.

I země se konečně zazelenala.

Mohla za to absencia cibule. Guláš bez cibule.. to nejde. Lenže do obchodu ďaleko, lepšie bude spýtať sa susedy. Podľa komína aj tak v jednom kuse vyvára a ako bylinkárka musí mať zásoby cibúľ kopec.
Zaklopal. Bol slušne vychovaný chlapec.
Ale nikto neotváral.
Bol tiež odhodlaný chlapec.
Nakukol cez okno.
Nikto nikde, Ale bylinky tam boli a v jednej z misiek.. nie je to cibuľa? Veľa, veľa cibule?
Okno bolo pootvorené, hlad prítomný, vidina guláša živá, pokušenie veliké.
Opatrne sa presúkal cez okno a ticho dopadol na dlážku. Práve víťazoslávne chmatal po cibuli, keď hore v podkroví zavŕzgali dvere.
Sakryš..!

Jak Amanda poměrně záhy zjistila, fakt, že se nešťastnou náhodou stala upírkou, nebyl nakonec zas takový problém.
Její život se tolik nezměnil. Nebo aspoň méně, než byste čekali. Například byla schopná pokračovat (a velice úspěšně) ve studiu medicíny. Koneckonců, neslo to mnoho výhod.
Co ale například bylo náročné, bylo najít svou novou, upíří bublinu. Celkem pochopitelně se totiž i v online prostředí upíři drží spíše stranou pozornosti.
Proto musela nějakou dobu znalosti o tom, jak vést svůj nový neživot, čerpat z pověr a oddechové literatury.
Když si třeba poprvé udělala míchaná vajíčka, zjistila, že vyhýbat by se neměla jen česneku.