Vostrý plochy, temný stíny, skrytý vrstvy

Bizon sice zpíval vo naději, ale moje instinkty zaútočily. Nakop jsem chlápka do holeně, praštil ho a zdrhal. Neuběh jsem ani pět metrů a padnul rovnou na hubu. Kdybych nevěděl, že to není možný, řek bych, že mi nohy podrazil vítr. Zvednul mě jak pírko. V měsíčním světle byla jeho tvář plná vostrejch ploch a temnejch stínů. Podíval se mi do vočí a bylo to, jakoby viděl až na dno mý duše. Všechny ty přetvářky, lži, sebeklamy, kterejma jsem se vobalil, se loupaly jako cibule. Pak – nevim jak – uviděl i bizona.
„No, do prdele,“ řek vohromeně, „on má totemový zvíře!“