DMD č. 11. pro 11. 4. 2025. Téma: Lamač srdcí

"Není bylina, aby na něco nebyla," pobrukovala si fyzička. "A kdyby v UV svítila, to by se mi líbila."
Spokojeně pokyvovala: aeskulin z kaštanu svítí modře a zabíjí baktérie. Kurkumin z kurkumy září oranžově a pomáhá s trávením. Berberin z vlaštovičníku a dřišťálu, oba fluoreskují modře. Vlaštovičník kdysi zkoušela na bradavice a fungoval. Nač je ještě dobrý? Internet napověděl potlačení svalových křečí a posílení srdeční činnosti. Zamyslela se. Že by byla i nějaká bylina na nezlomení srdce? Oleandr, náprstník nebo hlaváček. Jenže obsahují alkaloidů tři kopce a dávka dělá jed. Bude bezpečnější zůstat jen u fluorescence. Svítí tyhle kytky vůbec?

Je to jak nic, ale dech se ti nad tím může zadrhnout, ruce rozechvět, srdce zlomit.
Je to jak nic, ale přitom všechno, každá vteřina života je v něm.
Je to jak nic, ale úžasem zůstáváš stát, zakletý v chvalozpěvu.
Je ráno. V trávě se leskne jinovatka, nad hlavou ti zpívají ptáci, lehce fouká a potok vytrvale hučí. Večer jsi usínal s praskáním ohně a výhledem na hvězdy, ráno se probouzíš se slunečními paprsky na tváři a zbytky řeřavých uhlíků. Kolem tebe svět, pomíjivý ve své kráse, dokonalý v jedinečnosti. Mlčíš. Díváš se. Jsi. A vše, co dýchá, chválí Hospodina.

Doktor hodil nohy na palubní desku a usmál se. Marťané byli zpátky na Marsu, Spojené státy se znovu nestaly britskou kolonií, a potřeboval na to jen akvarijní rybičku a kus papíru. A hodně běhání.
Zasloužil si odměnu.
Byl si jistý, že než se to celé zvrtlo, kupoval si na Alfě Century čaj - jogan a gumoví medvídci. Skoro netekl, ale jednou za čas neuškodil.
Naposledy ho odkládal na stůl, když se bavil s tím zrzavým právníkem…
Rychlá kontrola ukázala, že Hamilton stále zemřel v souboji, ne na infarkt. I když jeho příspěvky do Listů federalistů byli o dost nečitelnější - a delší.

Kreia se právě vyhřívala na sluníčku, když oblohu zakryl stín a na nádvoří vedle ní přistál kamenný drak Teistar. Třepl křídly, přiložil si je k tělu a... zůstal stát.
Kreia zvedla hlavu. Dělo se něco?
"Potřebuju ti něco říct," broukl Teistar a díval se u toho všude jen ne na Kreiu. Dokonce rozpačitě rýpal drápem v zemi. Kreia znejistěla.
"Víš, mám tě moc rád a... máme spolu krásné dráče a tak, ale..."
Kreia cukla špičkou ocasu.
"Ale?"
"Totiž... já nevím, jak ti to říct, ale..." V zemi se od drápu zvolna tvořil kráter. "Mně už se nějakou dobu líbí Louvetran."

Její perfektní postavu zčásti zakrývají nádherné dlouhé vlasy. Nešetří půvabnými úsměvy a koketními pohledy za oponou řas. Má čistou pleť, nikoli klín. Ten nabízí zdarma komukoli, kdo po něm zatouží.
Život bere s lehkostí. Své mládí lehkovážně utrácí. Vznáší se jako lehounké pírko od jedné náruče ke druhé. Věrnost totiž bere na lehkou váhu a to je důvod, proč říkají, že je lehká.
Nedávno odrostla hračkám, ale ráda si hraje s city mužů. Miluje jejich poblouznění, ne je samotné. Žongluje s jejich touhami a vášněmi. Je jí jedno, když někteří padnou jako kuželka.

Na růženci místo modliteb odpočítává zlomená srdce.

Zlomilas mi srdce, když jsem poprvé nedokázala utišit tvůj pláč.
Zlomilas mi srdce, když jsi dopadla dřív, než jsem tě stihla zachytit.
Zlomilas mi srdce, když si s tebou někdo nechtěl hrát a ty jsi nechápala proč.
Zlomilas mi srdce, když jsi mi poprvé svěřovala všechny křivdy světa.
A potom znovu, když jsi mi poprvé neřekla, co zlého se ti stalo.
Mé srdce je na tisíc kusů a nesroste, protože jsem zjistila, že jsi stejná jako já.
Že jsou bitvy, které za tebe nevybojuju.
Že jsou bolesti, před kterými tě neochráním.
Že jsou cesty, kterými musíš projít sama.
Holčičko moje.

"Má lásko!" vydechl kníže. "Pojď do mé mužné náruče!"

"Když já nevím, pane," sklopila zrak k zemi. "Co by na to řekli mí rodiče? Přece jenom jsi cizinec."

"Co na tom záleží, když pro tebe planu vášní tisíce sluncí!" nedal se odbýt. "Dovol mi sevřít tě a uchvátit tvé srdce, líbezná panno."

Kousla se do rtu. "Tak dobrá, ale buď něžný, pane."

"Ach, ano! Ano!"

Jejich těla splynula v hurikánu živočišné touhy. Kníže jí přitiskl rty na bělostné hrdlo a...

Hrabě Drákula odhodil knížku z knihovny. "Který imbecil tohle o mně napsal?" zasyčel. "Já bych jí to srdce prostě vyrval."

„Proč jste to udělal?“ dívka se třese v záchvatu kašle. Z úst jí vylétají bledé leknínové květy.
Muž nevnímá. Prsty má přilepené na písmenech moci. Klávesy vyťukávají rytmus umírajících srdcí v aranžmá Dukea Ellingtona.
Dívka si způsobně otře pusu. Od rtů odpadávají zakrvácené okvětní lístky.
„Kvůli vám ztratil všechno! Lásku, přízeň Boha i víru v budoucnost!“ z očí jí vytryskne řeka slz a rozlije se do popsaných listů papíru.
„Rozerval jste mu srdce!“
Spisovatel mávne rukou a ponoří se do svých představ.
Chloé se propadá pěnou dní zpátky do stran románu.
Na psacím stroji se válí mrtvé květy potřísněných leknínů.

Reina Igbilla Sediromo, manželka staršího hraběte Porna, vyhlížela z okna do zahrady, kde se její syn právě bavil s děvčaty z hradu. Obrátila se na muže: „Mám o našeho syna strach.“
Hrabě odložil knihu: „Strach? V jakém směru?“
„Je v citlivém věku, všechny ty dívky kolem…“
„Co jsem tak slyšel, tak se v těchto záležitostech již poměrně důkladně zaučil.“
„Ah, ty jeho erotické eskapády, o tom si cvrlikají i vrabci na střeše, o to mi nejde, jen ať se baví.“
„Tak o co tedy jde? Snad pohlavní choroby?“
„Ale ne, na to jsou lektvary? Bojím se aby se nešťastně nezamiloval!“

Slzy oschly, procházíme pozůstalost. Na dně dědových písemností zbývá poslední krabička.
"Co je to?" zeptám se. Babi se zalesknou oči.
"Podívej se," řekne.
V krabičce je přeložený lístek papíru. Slova žádná - ze zažloutlých záhybů se snese malá růžová mašlička. Babi ji něžně vezme mezi prsty. Usmívá se, a ten úsměv nepatří tomuto světu.
"Kdysi bývala na kombiné."
Začínám chápat. A začínám se děsit - copak můj děda měl nějakou ženskou? Nějakou couru, vesnickou bokovku? Chystám se říct něco hloupého, ale babi mě zarazí.
"Jo, děvče, to byl tenkrát parádní sekec, když jsem musela mámě zalhat, že jsem ji ztratila s praním."