DMD č. 11. pro 11. 4. 2025. Téma: Lamač srdcí

Pan Bert byl krásný pes. Ale taky tak trochu protiva. Ovšem midshipman je od prvních dní lev salonů. Až mu naroste klučičí hříva, bude jím doslova.
"Ten je krásnej!"
"No to je ale plyšák!"
"To je ale úžasný mimino!"
"To je ale boží kožich!"
"Kolik mu je měsíců?"
"A to je husky nebo malamut?"
"Můžu si ho pohladit?"
Co na tom, že bocman je divnej pavouk. Midshipman přitahuje pozornost. A náležitě si ji užívá. On ví, že je krásnej. Lidi drbejte. Ano! A ještě na bříšku! Nezapomeňte pod krkem!
Normální psi vrtí ocasem. Midshipman vlní celým tělem. A srdce jihnou.

V jídelně je hrobové ticho. Světlušky mají hlavy u sebe. Zírají na zářivě červený list papíru. Kristina si hryže spodní ret, Dáňa se mračí, Terezka se zamyšleně rýpe tužkou v uchu.
„Samá srdce, to asi znamená… láska?“
„Dívej se pořádně,“ rozčílí se Dáňa. „Vždyť jsou zlomená vejpůl!“
„Nešťastná láska?“
Kristina znovu čte nápovědu a počítá.
„To se nevejde.“
„Kolik je tam písmen?“
„Celkem deset.“
Terezka se drbe ve vlasech. „Zlomená srdce na deset…“
„Mám to!“ Krista vyletí z lavice. „Děsná láska!“
Kolem prochází Milena. Koukne na papír.
„Zlomená srdce?!“ Dá se do smíchu. „Holky, je to jen úplně obyčejná morseovka!“

Podobný kšefty jsem nikdy nemusel. Jedna věc je zmáčnout opravdovýho hajzla, druhá je jít na veřejnosti vyhrožovat pánovi, ke kterýmu chodíš celej život do pekárny pro pizza hřebeny. Jenže mu nechodily karty.

Ohákl jsem se, abych předem nebudil pozornost. S basebalkou schovanou v rukávu saka jsem vykročil ke stánku s perníkem.

"Pan Popelka nechává pozdravovat," prohodil jsem.

Chlápek za pultíkem se zarazil.

"Tady, tady, doneste mu třeba srdíčko," začal mi nabízet nazdobený perníkový tretky.

"Jasně, místo padesáti litrů mu donesu tohle," ukázal jsem na to největší pouťový srdce z perníku a nápřahem ho přelomil.

"Paní Popelková má taky radši prachy."

Sirius Black nesporně patřil k těm lidem, které by 99 % populace označilo za mimořádně přitažlivé. Na stupnici od 1 do 10 by dostal jedenáctku a generace mileniálů by ho nazvala „šukézním“.
Ženy, které ho odmítly, spočítáte na prstech jedné ruky. (Vlastně ty prsty stačí jen dva.)
Ženy, s nimiž spal, se spočítat nedají.
Srdce žádné z nich však nikdy nezlomil.
Protože všechny přesně věděly, co je čeká. Erotický zážitek, prchavý moment potěšení.
Severus Snape – Edward, chcete-li – rozhodně nenaplňoval obecnou představu o kráse.
Ženy přitahoval silou osobnosti, pronikavou inteligencí a dráždivou nepřístupností.
Srdce nakonec zlomil všem.
A to svoje odevzdal Siriusovi.

„První výdělek bys měl utratit. Udělej si radost.“
Tak to Raxin řekl. A tak Trud učinil.
Berenu našel na kopci za městem. Pásla husy. Rád se na ni díval, vždycky ji zdravil. Obrnil se. Nemá co ztratit.
„Berenko!“
„Ahoj, Trude!“ Vesele mu zamávala.
„Něco pro tebe mám!“
„Ale… Trudíku… Perníkové srdce!“ Dojatá k slzám se široce usmála. „Ale je na mě moc velké!“
„Není problém.“ Rozlomil srdce vejpůl a zakousl se do své části.
„Ty jsi můj lamač srdcí!“ zasmála se a líbla ho na tvář.
Trud se zarděl. „Můžu tě zítra navštívit?“
„Víš, maminka nebude ráda. Ale já jo.“

Přes špatné zkušenosti nechávají studentky Jiskropšouku ležet volně papíry. Vrháme se na ně jako supi, chtivé zábavy.
„Hele, tady mám hlasování o největší crush,“ povídá Gwen, začte se a následně jde v salvě smíchu k zemi.
„Je tam Luciusek?“ ptá se San.
„Je,“ vypískne Gwen.
„A Snape?“
„Jsou tam, heh, všichni obvyklí podezřelí. A víc!“
„To jsem zvědavá,“ povídám a beru papír.
„Tyvole.“
To položí Gwen znovu.
„Hele, Tess, je tam tvý jméno,“ upozorňuje mě San.
Jako by to bylo třeba.
„Ale nemám moc hlasů!“ chytám se stébla.
„Ale... máš... nenulovej... počet.“
Ale mám nenulovej počet.
Asi skočím z věže.

Z puklin se derou tisíce oslnivě zářivých mravenců.
Evžen vztáhne ruce, vytrysknou rudé plameny.
Hruď se může rozskočit zběsilým páděním srdce. Do uší se tlačí drtivý rachot, pulsuje ve stejném zuřivém rytmu, úder za úderem, rána za ranou, zážeh za zážehem, zášleh za zášlehem.
Mravenci couvají zpět, trhliny se pomalu zacelují, tlukot srdce zvolňuje, rytmus pokulhává, ohlušující dunění bubnů se mění na řinkot ledové tříště.
„Dost! Přestaň!“ křičí Xénie. Objetím kouzlo přeruší. „Zabíjíš se!“
Evžen omámeně vzhlédne očima jako hluboké temné jámy v síti ostrých vrásek a zhroutí se jí do náruče. Připadá jí lehký a křehký jako věchet slámy.

„Jedna vlaštovička povídala, že potřebuješ službičku.“ Blonďák vysekl poklonu před mladíkem se škraboškou.
„Prý umíš spolehlivě vyzjistit ženský zájem.“ Turecko se ošil.
„U vás nemáte pěkné ženy?“
„Velmi, každou chvíli mi nějakou nabízejí, jako kobyly ke koupi. Doma jsem šejk, ale ve Francii nikdo. Chci zjistit, jak působím na Evropanky.“
„Tak se projdeme a ty prostě jen buď sám sebou!“

Vyměnil mikinu za bílou košili a decentní šátek. Nazlátlé oči bedlivě sledovaly každou procházející dámu.
A dívky se červenaly, když se na ně Sadik usmál, nebo si jen z nervozity posunul škrabošku blíž k očím.
„Tak vidíš! Hotový lamač srdcí!“

Jednotka templářů spěchala nocí. Každý někoho vedl či nesl. Crevan sám vedl za ruku malé děvče.
"Bude tam maminka?"
"Bude."
"A kdy...?"
"Až ...,"seržant se nadechl..."brzo."
Děti našli vlastně náhodou, pátrali po narušitelích a našli dlouho pohřešované děti. Bylo jich třicet.

Muži se vzdali většiny vody i přídělů ve prospěch dětí. Děti potřebovaly energii, než mohly přiletět vrtulníky.
A let.
Základna.
Zdravotníci a pak spěchající rodiče.
Crevan spal opřený o stěnu.
Malá dívka se mu stočila v náručí.
Blue to vyfotil.
Vyvěsil na nástěnku.
Za ty pozvánky na rande ho Crevan nesnášel.
Blue se jen smál.
"Hrdinové lidi přitahují."

Stačilo pár hodin a žurnalisté byli zahlceni zprávami o desítkách sebevražd. Ženy i muži bloumali ulicemi v hysterickém pláči, někteří se váleli po zemi, jiní si trhali kousky oděvů. Před kostelem sv. Malachiáše se začali srocovat lidé už tři dny před pohřbem. Ulice New Yorku doslova zaplavilo sto tisíc lidí.
Pola ochotně omdlévala před fotografy na požádání.
Benito Mussolini poslal čtyři fašisty chránit otevřenou rakev.
Smuteční vlak zasypávaly tuny květin.
V Hollywoodu vystrojili druhý pohřeb, ještě okázalejší.
Mary Pickfordová si sypala do vlasů směs hlíny a popela.
Davové šílenství nebralo konce ani měsíc po pohřbu.
Kvůli uhrančivým očím Rudolpha Valentina.