DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

"Kontakt. Nepřítel. Dvanáctá hodina, střední vzdálenost a blíží se."
Je jich moc,"Pedro dýchá přerývavě a rychle přebíjí.
"Jo,"Crevan je jako vždy klidný jako sama Smrt.
"Už jsem volal posily,seržante."
"Díky,Morreti."
Zapraská ve vysílače.
"Crevane, tady Guilliom, kurva nehraje si na hrdiny a zmizte odtamtud."
"Není dost času."
"Je. Budeme vás krýt."
Crevan se zašklebí.
"Loupání, přes Moretiho k tomu lesu. Teď."
Malá jednotka templařů se okamžitě začne odpoutavat od nepřítele.
Když Crevan zaslechne potvrzení, že ho Pedro kryje,vyběhne.
Kulka mu podsekne nohu.
Do bezpečí se doplazí.
"Guilliom tě rozrhne..."
"Až po doktorovi." Ušklíbne se seržant.

"Není to dobré, další takový záchvat by mohl být fatální."
"Já vím, doktore. Děkuji Vám," odpoví komorník a zavře za odcházejícím dveře. Pak vyrazí do kuchyně připravit čaj.
Do schodů se mu s občerstvením nestoupá příjemně. Ví, že jeho pánu a příteli je vymezen již krátký čas.
v ložnici najde svého svěřence tak, jak jej doktor zanechal. V křesle u krbu.
Komorník postaví podnos na stolek.
"Dáte si čaj, pane?"
"Ano, pokud by Vás to příliš neobtěžovalo" odvětí sir Arthur Wellesley.
Komorník se tedy obrátí pro konvičku a šálek, když jej však chce podat hrdinovi, jeho ruka se již nepozvedne.

Stáli před léčebnou.
Marigold se otočil a vážným hlasem pronesl:"Opouštím vás, vyrážeje na cestu plnou nástrah, nebezpečí, protivenství a škůdců zlovolných, bídáků a lapků nepočítaných, děvčat mravů nevalných, bídy a utrpení převelikého, doprovázeje zde, tohoto mistra cechu zaklínačského, neboje se příšer a nestvůr pražádných, odvahou svou zašťitujíce mu život jeho strádáním nalomený a milenkami zprotivený. Jdu směle vpřed, větrem, dešťem, zimou i plískanici, neohlížeje se ani na okamžik zpět, vstříc osudu svému i osudu mého přítele nejdražšího, nedbaje celé zlovůle světa, potvor zrádných či tvorů magických."

"Pojď už, Marigolde, potřebuji se někde vysrat", ozval se do nastálé pomlky Geralt.

Chodba je černá a nekonečně roztažená do všech stran. Ale pak se na druhém konci – pokud ona je na jednom, musí to být ten druhý – kde vůbec jsem? kdo jsem? – otevřou dveře.

Jsem slečna Casey. Tichá a poslušná. Neviditelná. Naučí se počítat každou hodinu, kdy je. Nepřemýšlet, kým je, když vstoupí do výtahu.

Někdo ji líbá – poprvé, co ji někdo líbá – ale jenom chvíli. Je celý od krve. Rozběhnou se chodbami, tou černou, všemi těmi bílými. Rozezvučí se alarm, Mark S ji drží, utíkají spolu, zaplavení rudými světly. A pak je konec.

107 hodin života si nezaslouží slavná poslední slova.

Stál přivázaný ke kůlu na hranici, po kolena v suchém klestí a slámě.
,Poslední kázání…‘ pomyslel si. ,Co mají být poslední slova, která ode mne svět uslyší?‘
Vzpomínal na své plamenné projevy, žaloby na církev. Za každou tu myšlenku by dal ruku do ohně. Ruku do ohně… Kolikrát jen to řekl? Inu, teď to bude doslova.
„Pro víru já skutečně planu,“ zašeptal, aby zkusil, jak to bude znít. Příšerně. „Pane Bože,“ upřel zrak k nebi, „copak nemáme nějaké nehořlavé úsloví?“
„Mistře Jane Hus… ehm… kacíři,“ oslovil ho kat, než hodil pochodeň pod jeho nohy, „kdo chce zapalovat, musí sám hořet!“

Programy se naučily napodobit výtvarný styl prakticky jakéhokoli umělce na světě. Technologičtí nadšenci vymýšlejí, jak by se takto daly vyrábět komiksy, reklamní ilustrace, animáky, celovečerní filmy. Geekové, co netuší jak uchopit tužku, slintají blahem nad "tvůrčí svobodou".
"Jste moc drazí," slyší kreslíři od bývalých klientů.
"Jsme lidi," krčí kreslíři rameny.
Bývalý klient mávne rukou. Chybovost a vysoké nároky. Člověk se firmám nevyplácí.
Tolik k vidině kontraktu, říká si kreslíř, když vychází zadním vchodem, jako správný vyděděnec. Chodba vede kolem serverovny.
Vida, někdo nechal odemčené dveře. Zřejmě člověk. Chybovost.
Umělec vstoupí do serverovny. Vytáhne nůž. Usměje se.
"Poslední zhasne, vy zmrdi."

Začalo to ráno, kdy se Patricku Higginsovi podařilo nevědomky urazit tristenolského šlechtice, který se kdo ví proč ocitl na Žraločích ostrovech. Jak mohl tušit, že ten chlap v ošuntěném obleku je markýzem?

Pokračovalo to odpoledne, kdy nedával pozor při obchodním jednání a odsouhlasil obchod, na kterém rodina prodělá.

To nejhorší na něj však čekalo do večera. Dopis od bratra, který jej nabádal k návratů domů.

Otec měl srdeční příhodu. Doktor má obavy, že mu zbývá jen pár úplňků.

"Chlapče, jestli se vrátíš domů, tak jedině na můj pohřeb," zněla Patrikovi hlavou otcova poslední slova. Modlil se, aby se otec mýlil.

“Nemáte šanci, Jezdci!” zasípal umírající rádce a v koutku úst se mu udělala krvavá bublina.
“Nemáte tušení, jak dávno ty plány vznikly! Hrajete podle toho, jak ona chce!”
Poslední rádcova slova byla naplněna patosem až po okraj. Jejich dramatičnost maličko kazila ta červená bublina, která se mu s každým slovem nafukovala a vyfukovala pod nosem. Ederan ji fascinovaně sledoval. Štěstí, že u sebe neměl jehlu; býval by ji zkusil propíchnout.
Jistě, srandu trochu kazil fakt, že dlouho poté, co královský (z)rádce naposledy vydechl na podlaze trůnního sálu, jeho slova došla nepříjemně doslovného naplnění. Ale to je na docela jiné vyprávění.

Pracovna byla tichá až na tikot hodin. Profesorův asistent se sebevědomě opřel v křesle. Takové snoby měl Morse nejradši. Odkašlal si.

„Takže… Vraťme se k posledním slovům profesora Willoughbyho. Alea iacta est.“

„To znamená 'Kostky jsou vrženy', víte?"

"Jistě. Jenže profesor latiny by přece řekl ‘sunt iacta’. Správný tvar, chápete? Ale neřekl.“

„Já… nerozumím, co tím myslíte.“

„Myslím tím, že to neřekl on. Řekl jste to vy."

"Já?"

"Vložil jste mu kostky do ruky, abyste naznačil, že zemřel během hry. Ale zabil jste ho už předtím.“

„To je absurdní!“

"Vskutku, absurdní kamufláž. Obávám se, pane, že jste právě překročil Rubicon."

Bradavický hrad se otřásl v základech.
Věrna svému ochranitelskému instinktu přepočítám profesory se zvláštním důrazem na Snapea (ten je v pohodě, sedí a zkoumavě pozoruje navinuté špagety na své vidličce), studenty i...
„Sakra, kde je Gwen?“
„Šla do sklepení,“ informuje mě San, a já okamžitě vystřelím naznačeným směrem.
Čím dál tím hlasitější zvuk mě nutí přidat do kroku. Dokud ho neidentifikuju.
Gwen neumírá.
Jen se hrozně směje a ukazuje na černou skvrnu.
„Gwen,“ povídám ledově, „ty jsi zase ubezdušila nějakou Mařenu.“
„Jsem nemusela,“ snaží se Gwen popadnout dech. „Povídám, ať to nezahřívá. A vona? Prej A co se může stát?“