DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

Uprostřed močálu zapovězeného lesa stála cedule, na které stálo:

Došly mi cedule!
Zde leží pochovaný 31. princ, asi. Přestala jsem je počítat.
Přestaňte líbat žáby!
Nepromění se v princeznu. Jsou to pralesničky!!!
Opakuji: NELÍBEJTE ŽÁDNOU ŽÁBU! Tedy pokud nechcete, aby vaše poslední slova byla, cituji... "Už nikdy nebudu strkat jazyk do té žáby."
Chápete?
Co já se tady namáhám... Vždyť vy princové jste idioti. Neumíte číst, ani si všimnout cedule uprostřed ničeho!!
Mařenku omlouvalo alespoň to, že jí bylo pět. Maminka ji pak dala za uši. Vy skončíte v bahně.
Naposledy: Nevěřte pohádkám a nezpůsobujte trauma mým žábám.

Baba Jaga

„Teda na to, jak ten byt krásně vypadá, tak je úžasně levný,“ obrátila se paní Vylítalová na manžela od vybalování prádla do skříně.
Pan Vylítal jí podal další krabici. „Musím přiznat, že jsem v centru Ankh-Morporku také čekal mnohem vyšší nájmy,“ připustil. „Třeba je sleva za ty trochu špatně zaflikované díry ve zdech?“
„A nebo to možná bude tím, že jsme vedle budovy Cechu Alchymistů, tak to tu asi jednou dvakrát do roka bude trošku cítit nějakou chemikálií?“ pokračovala v odhadech paní Vylítalová.
„Teď když o tom mluvíš, Anežko, nezdá se ti, že to tu zrovna teď trochu zapá---“
Buuuuuum!

Otakar z Chmelce položil Vratislavovi ruku na rameno a pravil: "Ještě bys mohl zvednout pár desítek balvanů a párkrát přeběhnout řeku v plné zbroji, ale už zvládneš udělat něco víc než ostudu."
"A potrénovat mistrovské seky," souhlasil Vráťa, "zatím šermuju dost jako začátečník."
"Časem. Teď musíš především dobře zastupovat svoji rodinu. Jednání s králem Karlem není hra. Tváří se, že se s ničím mazat nebude," připomenul mu jeho učitel.
"Tak pojď synku..." pronesl Svatopluk Krlec. "A tobě díky Otakare, že mi vychováváš kluka. Jak se má to tvé předešlé páže?"
"Celkem dobře. Slyšel jsem, že se vyšvihl ve Velhartické jízdě."

"Co to znamená?" zeptal se roztřeseně.
Lékař si povzdechl. Pacienti tohle nikdy nechtěli přijmout.
"Podívejte, musíte držet dietu. Trvalou dietu. Chápu, není to příjemné, ale..."
"Ale... co... co mám teď dělat?!"
Lékař si začal nervózně čistit brýle.
"Člověče, neblbněte..."

*

"Chci to skončit!" zařval.
"Už toho mám dost, už nemůžu, už prostě... fajn! Tak tady jsem, já se prostě obětuju za ostatní a... hm..." Bylo to zvláštní. Nějak... se to nedělo podle jeho představ. Planoval velká poslední slova, odkaz, který by... jenže s touhle reakcí?!
"Prostě mě sežer, tupče!" křikl nakonec Taťka.

Gargamel se hystericky rozplakal.
"Šmouly nechci ani vidět!" vzlykl.

Poslední slova mohou být různá. Hrdinná, pronesená vojevůdci (těsně před prohranou bitvou), z dávných dob...

A vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se tohle všechno u nás událo.

...nebo o obyčejné budoucnosti...

"Hvězdy blednou," řekl Šedivý bratr a vtáhl jižní vítr. "Kde si vyhledáme doupě? Vždyť ode dneška půjdeme po nových stezkách."

...s ponaučením...

"Jste ještě mlád," pravil mu Athos, "a vaše trpké vzpomínky se časem změní ve vzpomínky sladké."

...ale já mám nejraději ta s nadějí...

"Neupozornil nás právě hrabě," namítla Valentina, "že veškera moudrost lidská obsažena ve dvou jen slovech?"
"Nu?"
"...čekat a doufat!"

„Takže poslední, co tvůj děd řekl bylo ´Bacha medvěd?´“
„Je to tak, pane. Nic velkolepého jako váš ctěný předek zakladatel,“ zavlnila se Miltrana zatímco si hledala svršky.
„Ono do knih se to tak píše, aby to znělo vznešeně. Ve skutečnosti ale slavný prapředek, jsa v bitvě u Noghusellu beznadějně obklíčen, naposledy řekl ´Do prdele!´“ plácl jí po zadnici mladý hrabě.
„Co byste chtěl naposledy říci jednou vy,“ smyslně se předklonila.
„To nevím, ale raději bych zemřel spíše tak nějak jako můj děd Enwallus, ve vysokém věku při hromadné souloži. Jeho poslední slova byla, což se nikde nepíše ´Do prdele ne´.“

"Prosím tě, hoď mi to kladivo!"

"Klid! Tyhlety houby já znám. Stoprocentně nejsou jedovaté."

"Miláčku, nejsi náhodou nějaká tlustší?"

"Ty maliny chutnají nějak divně."

"Neboj se, pojistky jsem vypnul."

V Hirošimě: "Co se děje? Americká letadla se tady jen tak nevidí."

"Buď v klidu! Pes, který štěká, přece nekouše."

"Stěhuji se. A pes jde se mnou." - "Tak to jen přes moji mrtvolu."

Američan se ptá Čecha: "Odkud jsi?" Čech odpoví: "Jsem z České republiky." Američan mu na to odvětí: "Aha, takže z Ruska."

"Mám intoleranci na laktózu. Ale tak, co bych si nedal cereálie s mlékem."

"Co to tady tiká?"

"To je naprosto absurdní," zařve Radek a mrskne šroubovákem o zem. Z čirého zoufalství otáčí návod k použití vzhůru nohama, jestli se nestane zázrak. Nestane.
Série nadávek se snáší na sbírku švédských šroubků, matic, dřevěných špalíků. Prkna trpělivě vyčkávají v koutě.
Zvonek přeruší celé to budovatelské martyrium.
"Vezu matraci," hlaholí v intercomu Helena.
Radek zavyje a pouští ji nahoru.
Když Helena vidí celou tu spoušť, nehne brvou.
"Uhni, bráško," zavelí.
Chopí se návodu a pustí se do díla.
Radek se na součástky dívá s jednoznačným opovržením. Jasně, že jeho sestru poslouchají.
"I ty, vrute?" zašeptá, když Helena utáhne poslední díl.