DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

Když je uviděl, věděl, že je zle. Ranaři z Řádu. Sevřel v rukách násadu smetáku. Co mohou chtít tentokrát?
„Kde je ten tvůj kluk?“
Ne! Mikaela jim nedá.
„Proč?“
„Dělá dluhy. Kde je?“
První rána ho zaskočila, nestačil se krýt.
„Nevím.“
Bože, ať ho nenajdou.
„Lžeš. Kde je?“
Svým odporem je potěšil, chtěli si hrát. Další rány. Mlčel, snažil se uhýbat. Jenže pak mu sebrali smeták, kterým se kryl.
„Mluv!“
Prudká rána násadou shora na pravé rameno. Praskají kosti. Hroutí se na zem, nedokáže chytit dech. Dusí ho vlastní krev.
„Shořte v pekle!“
Poslední myšlenka však patří synovi. Mikaeli, chlapečku…

Přestal jít proud. Tedy v části okruhu. Scholastika jen jedovatě pravila:
"To bude zase ta samá zásuvka. Přeji příjemnou zábavu, tatínku!"
Lev se nedivil. Před časem se toto stalo za jeho nepřítomnosti a Scholastika to musela řešit sama s Otou.
Zdiagnostikovav, že jde opravdu o tu nejnepřístupnější zásuvku v bytě, pustil se s Otou do vyklízení třech knihovniček. Konečně měl nábytek odsunut.
Vypnul na chodbě hlavní jistič. Zamyslel se a poté ještě vyšrouboval pojistku okruhu. Na Scholastičino zašklebení jen odvětil:
"Těch, jejichž poslední slova byla, že to není pod proudem, jsou plné hřbitovy."
A šel se konečně vrtat v zásuvce.

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.

Stál před modře natřenými dveřmi a v letním parnu mu krk svírala ledová ruka, závan zimy, který ho teď prakticky neopouštěl. Ostrý střípek ztraceného zrcátka v otupělém oparu jeho existence. Snažil se soustředit na svůj dech, zklidnit ruce i srdce. Zaslechnout cvrlikající ptáky. Uvolnit balvan na hrudi. Stál tam a myslel na to, že poslední a vlastně jediná slova, která jí kdy věnoval, byla agresivní a nesmyslné obvinění. Sakra špatný odrazový můstek.
Polkl. Remus tu není. Tonksová tu není. Jeho dědeček tu není. Nikdo už tu pro něj není. Jen my dva. Natáhl ruku ke klice a tiše, váhavě zaklepal.

Na tu ženskou je smutno pohledět.
Justine Moritzová, chůva z domu Frankensteinů, stojí na padacích dvířkách, kolem krku oprátka… Hrubý provaz... a hrubý čin, který spáchala. Krev malého Williama Frankensteina měla na svých rukou. Měla toho kluka přeci tak ráda, tak co se stalo? Prý u soudu tvrdila, že se jí zatoulal v lese a pak… se objevil nějaký netvor. Ale kdo věří povídačkám zmatených vražedkyň? Popravčí přistoupil k páce, a aniž by se na Justine byť jen podíval, za ni zatáhl. Ještě před tím, než se jí stihnul navždy zadrhnout hlas v krku, naposledy vykřikla:
„Já jsem nevinná! Nevinná!“

Protože bylo třeba, aby byl na místě v ten pravý čas, byl Smrť svědkem myriády konců. Za ty věky služby jakožto antropomorfní personifikace odpozoroval určité paralely v odchodech jednotlivých lidí.
Například, jak se mu zdálo, lidé překvapivě silně lpěli na důležitosti posledních slov. Ta se ovšem, dle jeho pozorování, málokdy vyvedla podle představ budoucího nebožtíka.
Jedněmi z těch častějších byly třeba "Neslyšel jsi něco?" nebo "Klid, je ochočený", případně "Ta bouře je ještě daleko."
Oblíbené byly také věty "Sbíral jsem je sám", či "Není nabitá."
Někdy si lidé vystačili i s jednoduchým "Aaaa!"
Zdaleka nejvíc ale vždy vedlo "A dopr..."

„Můj pane,“ uklonil se Severus a chystal se podat hlášení. „Tu čelist jsem Crabbemu srovnal, následky to nezanechá, ale ten nakopnutý rozkrok bude ledovat nejméně tři dny. Teď spí.“
„Dobře, Severusi,“ přikývl Pán zla. „Dostal jsi z něj, kdo ho napadl?“
„Ano, pane,“ přikývl Severus. „Jeho žena.“
„Cože?“ zvedl na něj Voldemort obočí.
„Použil jsem nitrozpyt a viděl jsem, jak se hádali kvůli tomu, že ona potřebuje každého půl roku nový šatník s většími velikostmi a co to stojí galeonů. Bránila se, že podědila tělo po antické bohyni a Crabbe se jí pokusil vysvětlit, že Buddha rozhodně nebyl antická bohyně…“

"Clyde, kolikrát jsem ti říkala ať zvedneš to prkénko? V Pensylvánii zemřela žena, propadla se do mísy a omylem spláchla. Chceš abych umřela na to že mi z těla podtlak vysaje vnitřnosti? Než vymyslí univerzální prkénko co se nemusí zvedat tak ho zvedat budeš."
"A mami ty si snad slavná abych ti zvedal prkýnko?"
"Clyde Donnovane, jdi do pokoje a až se budeš chovat slušně přijď."
Dveře od záchodu se zavřely. ¨
"AAAA, všichni sem, chci říct poslední slova. Umírám kvůli tomu že nejsi schopný zvednout prkénko. Celý život jsem chtěla být slavná, ale tímhle způsobem teda rozhodně ne, Clyde Donnovane."

Dave našel Rimmera sedícího na koberci, který něco pamatoval, pohrouženého do sebe. Kolem se válelo několik měsíčníků „Fašistických diktátorů“. Má depku, to je jasné.
„Co tě zas žere?“
„Listere, vždy jsem obdivoval muže, kteří něco dokázali. Dokonce i jejich odchod byl dokonalý. Ta vybroušená poslední slova!“
„Který třeba?“
„Například… Nevystřelte mi mozek z hlavy. Japonci si ho budou chtít koupit!“
Dave povytáhl obočí. „Rimmere, tohle řek kanibal.“
Ticho. Depka trvá. Je třeba se do toho řádně opřít.
„A cos řek ty, než jsi natáh bačkory?“
Rimmer se kousl do ruky. „Polévka Gazpacho.“
„Myslels před smrtí na žvanec. To ti chválim.“

Sedmá četa doručovatelů se zařadila do pořadového tvaru až s doznívajícími tóny hymny z ochraptělého amplionu. Zatuchlý vzduch podzemí jako by zvuky pohlcoval.
Soudruh zástupce poštmistra stál na pódiu potaženém rudým plátnem. Hana, Dana a Jana nemohly spustit oči z jeho ostře řezaných rysů a atletické postavy v naškrobené modré uniformě. Líce se jim zardívaly vzrušením a skoro nevnímaly, co říká. Oči jim přeskakovaly z jeho tváře na jeho portrét na velkém plakátu za pódiem.
"...nedostatky v zásobování razítkovou barvou odstraníme," hřímal. "Ptačího zobu pro poštovní holuby bude opět dostatek!"
Nikdo tehdy netušil, že to byla jen slavná poslední slova.