DMD č. 01. pro 1. 4. 2025. Téma: Slavná poslední slova

„Proč já musím vždycky řídit?“ mumlal si Vito pod vousy.

„Protože je prdel tě u toho sledovat,“ odpověděl mu Joe.

„Jindy možná, ale dneska si pleteš odvahu s blbostí.“

Joe dobře věděl, že Vito řidičák sotva udělal. Což o to, Vito by to přežil, neřídil tak, že by tím někoho zabil… Pokud teda zrovna neměl bombu v kufru.

Vito ťuknul bokem auta o plůtek u chodníku.

Joe jen chtěl vidět Vita se zapotit u opatrného řízení, ale začínal mít pocit, že udělal chybu.

„Sakra, Vito, dávej si pozor. Ještě jednou někde ťukneš-“

Při snaze couvnout Vito vrazil přímo do hydrantu.

Výhled ukazoval stále se měnící a přesto neměnné panorama coruscantské zástavby. Plány, spřádané tak dlouho a pečlivě, se ukazovaly pro toho, kdo věděl kam a jak se dívat. Nikdo nevěděl. Nikdo až na dva, možná tři v celé galaxii.
Protože kdo by počítal s tím ztřeštěným Jediem, co se i se svými clonetroopery pečlivě drží politikům z dohledu?
"Mistr Gwen. Čemu vděčím za vaši neočekávanou návštěvu?"
Odpovědí mu byly studené pohledy a tasené meče.
Se svým posledním výdechem si Palpatin uvědomil, jak hloupá to byla poslední slova.
Ne, že by někdy vešly ve známost. Významná byla jen pro těch osm.

Přinesli chlapce, démonem zmítaného horečkou.
Zapálil kadidlo, připravil olej, nabral svěcené vody, učinil kříž a začal zaříkání: „Svatý, svatý, svatý. Modlitba Ježíše Krista, kterou říkal na kříži. Zvolal: „Elóei, Elóei, Lama, Sabaktani Marmarmari!“ …“
„A dál?“ Tenký, ale najednou zřejmě zaujatý hlásek.
Jak žalm pokračuje? - Zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců … –
„Neboj, dobře to dopadlo. Ježíš vzal pohár vody, učinil invokaci jménem Marmaroi, vylil jej do moře, rozdělilo se a vykoukl příšerný jednorožec. Chtěl ho sežrat, ale Ježíš mu řekl, že nad ním ani nad malými kluky už nemá žádnou moc, dal mu jednu do čumáku a ďábel utekl.“

Je léto, sluníčko svítí a muchničky se spokojeně houfují. Tři mladíci křepkým krokem stoupají do kopců.
Užívají volných dnů a tepla a proklínají vlezlé hmyzy.
„Dneska nějak zu... pffft, zuří,“ vyplivne ten nejmenší vetřelce, kteří se mu během řeči nakýblovali do úst.
„Nepovídej,“ odkašle si světlovlasý obr a setře si pot - i s muchničkami - z čela.
„Neměli bychom už být opatrní?“ mžourá třetí, nenápadný brunet.
„Neboj, tady to znám jako svou ruku.“
Smích.
„Dobrej citát, Normane, ale už to vytáhnem.“
Chvilka soustředěné činnosti... a je tu detektor.
Mlčí.
To je dobře.
Tihle tři nedělají stejnou chybu, jako mnozí před nimi.

Prodíral jsem se džunglí na planetě Gerbertýda. Fialové listy stromů kolem na mě vrhaly příjemný stín. Nasládlá vůně Hiaglyrtů mě udeřila do nosu.
Do svého záznamníku nahrávám vzkaz: "Den třetí, prodírám se džunglí a pořád žádná stopa po Sanselodonovi."
Tak hrozně jsem dřel, abych se stal prvním průzkumníkem této planety a jediná zajímavá věc tady jsou barevný rostliny.
Rozčíleně kopnu do tyrkysového kamene, který odskáče do křoví.
"A jéje." pronesu když se křoví zahýbe. Ztuhnu a pozoruji, jak se ze země zvedá naprosto obrovský jelen. Jeho srst je nahrazena šupinami.
Nemohl jsem uvěřit, že Sanselodon je to poslední, co uvidím.

Před několika sty let, když se svět ocitl v poválečném stavu přišli k vládě Moudří. Ti prohlásili: ,,Naděje přichází, pojďme jí společně naproti!“. Tím si získali přízeň mnoha lidí a stali se něčím jako bohy.

Dlouho není žádný důkaz o jejich existenci, ale stejně někteří věří a vypráví, že někde jsou a jdou naproti naději pro záchranu lidstva.

Já tomu nevěřím, a ani se nedovím jestli naději našli nebo ne.

Ve své garáži jsem si postavil raketu s hyper-prostorovým-mezičasovým motorem s pohonem na lák z nakládaných okurek, ve které dnes odletím.

Zážeh motorů za 3… 2… 1…

,,Vzhůru k naději!“

„Missstře, cítím ho. Missstře, blížím se, plížím se, plazím se stínem. To bude massakr, brzy ho sspolknu. Sssvačinka na obzzoru…“

Velký tlustý had se vlnil odborem záhad aniž by byl spatřen. Měl důležité poslání – vyčistit Smrtijedům cestu k proroctví. A cestou vyřídit několik nepohodných osob a splatit pár posledních dluhů Pána zla.

Úkol se zdál být snadný a zároveň i zábavný. Každopádně nutričně výživný. Mohutné šupinaté tělo se pohybovalo překvapivou rychlostí.

Na konci chodby seděl na židli nevýrazný zrzavý muž, takový pantáta. Evidentně byl unavený a odpočítával minuty do konce hlídkové služby.

„Již ssse blížím, Misstře…“

„Zzzrada! ZZZvěromág je promyka!!!“

Jen pozorný si dnes mohl na ulici všimnout tiché postavy v šedém plášti, která skoro neslyšně procházela rušnými ulicemi středu města. Nechtěla na sebe tahat pozornost. Přesto se najednou zastavila tak prudce, že do ní jeden z kolemjdoucích narazil. Uslyšela totiž muže zašeptat do dveří větu, kterou znala až moc dobře. Větu, která byla její první myšlenkou, když se ráno probudila a poslední, na kterou myslela před usnutím.
Jak je možné, že tento náhodný člověk použil právě tato slova jako heslo do zamčených dveří? Proč právě babiččina poslední slova před smrtí?
Došla ke dveřím a zašeptala: „Až se klec odemkne.“

Kapky bubnovaly na plechové střechy vlakových nástupišť. Vůně deště se ostře mísila s pachem oleje a uhlí. Dvě postavy na peróně již nějakou dobu vzdorovaly nudě.
Judita se hroutila na lavičce, napůl schovaná pod enormním kloboukem dle poslední módy, zatímco Konstantin vstoje sčítal nekonečnost vteřiny. Květina, kterou přinesli na uvítanou, smutně ležela vedle Judity a rovněž se nudila.
„Máš nějaká oblíbená poslední slova?“ zeptala se dáma dutě.
Konstantin pomalu zamrkal. Stále bylo zvláštní, že si tykali. Pohlédl na klobouk na lavici, jež sežral Juditu. Pokusil se zamyslet nad výroky umírajících héroů.
V nedáli zahoukala lokomotiva. Klobouk povyskočil. „Už je tady!“

Plné ochozy s napětím sledovaly Pottera, jak se drží za břicho a s nechutným zvukovým doprovodem lape po dechu.

"Vybli ji, ty prase, co bude s famfrpálem?" Zařval kdosi se zelenou šálou.

Potter mezitím zfialověl. Spadl na zem a chytil se za krk.

Madam Hoochová se naklonila nad svíjejícího se chytače a pokrčila rameny.
"Na zdravotníka je pozdě a kouzla jsou při famfrpále zakázaná."

"Počkejte, chce něco říct!"

"Weasley, vypadněte!"

Potter se doopravdy snažil naposledy promluvit. Vykulené oči jakoby chtěly artikulovat místo pusy. Ozvalo se zachrčení a pak už jen ticho.

"Nicméně, Zlatonku vážně potřebujeme zpátky..., Hagride?"

"Jistě, hned provedu."