Equilibrium RPG

Lotyšsko se sice peklu hodně podobalo, ale vchod do toho skutečného se nacházel o osm set kilometrů dál na východ a trojice božích bojovníků potřebovala rychlý dopravní prostředek.
Hans našel v sutinách starou Ladu Nivu, ale ačkoliv Maeve rychle zjistila, že někdo ukradl kola i motor, nevadilo to. Edvin prostě kontaktoval Thrúðr, půjčil si dvě Freyjiny kočky s postrojkem a o chvíli později už v autě vstupovali do ruského vzdušného prostoru.
Pravda, posádka té osamělé Šilky na ně koukala poněkud podrážděně, ale blinkry fungovaly, kočky měly platnou technickou a pro všechno to záření a spad nebyl ve vzduchu velký provoz.

Zatímco se obyvatelstvo Ásgardu připravovalo na finální střet s mocnostmi zla, který mělo podle všeho prohrát, Edvin popadl zbraň, Maeve a Hanse a vyrazil dolů, zkusit ten konec světa peklu rozmluvit. Bohužel, všechno to záření z výbuchů Tórovi rozhodilo orientaci a přenesl je… někam. Zmateně kráčeli ruinami tichého města, míjeli hromady plechu a překračovali ohlodané kostry.
„Taková spoušť, přitom to tu muselo být tak krásné, před tím vším,“ zasnila se vždy optimistická Maeve.
„Spíš to tu i předtím vypadalo úplně stejně,“ ucedil Hans cynicky a ukázal zbraní na smaltovanou tabuli na posledním stojícím domě. To město kolem byla lotyšská Riga.

V Odinově trůnním sále bylo ticho málokdy, ale teď, s každým dalším výbuchem v Midgardu, začínal být kravál přímo nesnesitelný. Tór řval cosi o malých zmrdech a vyrážel preventivně zmlátit Lokiho, ale většina ostatních se prostě jenom velmi hlasitě dožadovala odpovědi na otázku, co se to tam dole děje, a to včetně Frigg.
Edvin tušil a tiše mazal kalašnikova.
Odin mlčel, ale když mu u ucha přistál Hugin s novinkami, zasmušile vstal a než odešel pro brnění, uvrhl pouhými pěti slovy síň do hrobového ticha.
„Připravte vojsko, soumrak je tady.“
Ty předchozí tři roky rekordní zimy najednou dávaly dokonalý smysl.

Na Llanuwchllyn dopadaly paprsky zapadajícího slunce, Llanuwchllyňanky ukládaly Llanuwchllyňata ke spánku a Llanuwchllyňané zapadali do hospody. Jen jeden zůstal na kopci za vesnicí, aby zvěčnil lány zralého máku v tom nádherném světle na plátno, a docela mu to šlo. Maloval pečlivě jednu makovici po druhé, když tu mu náhle cosi přesvítilo obzor. Následovala rázová vlna, která mu shodila plátno a srazila jistou část kostelní věže, a krásný večer se celkově měnil v noční můru. Malíř neutíkal; tušil, že to nemá cenu, a se slzou v oku sledoval, jak makovice černají, hoří a vypařují se.
Místo nich na poli vyrostl hřib.

Sotva měl kníže pekel za sebou poslední pozdrav slunci, sbalil si matraci, nastoupil do kočáru a vyrazil za svým zplozencem do Německa. Jeho kolegové už mu snad všechno vysvětlili, teď jen doručit ten dárek ke třiatřicátým narozeninám a bude veselo.
„Synu,“ spustil na Antikrista hrdě, „je čas konat velké věci, tady máš...“
„...planoucí meč?“ přerušil ho ten Ježíš, co se měl spíš jmenovat Damien, s očima plnýma očekávání.
„Meč? Tfuj, copak jsme vopice?“ odplivl si kníže pekel a podával synáčkovi úhledně zabalený balíček s mašličkou. Nebyl moc velký, ale přenosné zařízení na odpalování jaderných hlavic se do něj vešlo hravě.

Málokdo si dovolil vyrušit Satana při práci, ale málokdo taky nesl takhle důležitou zprávu. Blekota zaklepal na dveře pracovny, po vyzvání vstoupil a začal blekotat.
„P-p-pekelný kníže, je to tady!“
„Co je tady?“ zasyčel nejvyšší pekelník, skloněný nad plány nového, lepšího EET.
„P-p-přece ta věc, pane. Ta p-p-poslední.“ A kníže se chytil.
„Výborně, připrav kočár,“ zavelel spokojeně a papíry rovnou spálil – nebudou potřeba.
„Ale p-p-pane, dnes je středa,“ namítal služebník, „večer máte chovatelský kroužek a jógu, mám to zrušit?“
„Kdepak,“ usmál se Satan tak ďábelsky, jak to uměl jenom on, „naopak, trocha rozptýlení přijde vhod… vzhledem k tomu, co přijde.“

Byl Štědrý večer, po obloze svištěla kometa nebývalé jasnosti a k nenápadné garáži na okraji Mnichova se závějí prodírali tři mudrcové. Nešli tam náhodou, dokonce ani nehledali prodejce levného hašiše, šli za dávným proroctvím, že právě téhle noci na tomhle místě dojde k narození nového spasitele. Oprýskaná vrata je velkou důvěrou nenaplňovala, ale když je otevřeli a spatřili zdravé novorozeně v náručí ženy z rodiny ortodoxních izraelských imigrantů, která se dušovala, že je pannou, nezaváhali ani vteřinu. Před očima zmatené matky poklekli a nazvali ho mesiášem.
Vůbec je nenapadlo, že ho možná poslali ti druzí a teď se náramně baví...

Stačilo jedno jediné kouzlo a Edvin se ocitl na palubě důvěrné známého knarru ve své kapesní sféře. Posádka nikde, asi spala v podpalubí, ale stejně si oddechl, protože byl po všech těch útrapách konečně doma, mohl vyrazit za lady Thrúðr a...
„Ha!“ zaradovala se Edwina a žádostivýma očima obhlížela nekonečné moře vůkol, „nový svět, nové možnosti, řekni, opičáku, co takhle to tu spolu dobýt, jen ty a já, hm?“ Mrkala vážně svůdně, ale vědomí, že byla ještě před chvílí chlap, přimělo Edvina k ráznému odchodu.
„Ty klidně dobyj sobě svět či dva, však on jde po té túře děsné spát.“

Edwinova proměna na ženu Edvinův návrat do domovské reality poněkud zdržela.
Předně byla Edwina prvních pár chvil naprosto nepříčetná a vyhrožovala věčnými muky nejen Elminsterovi, ale i jeho matce a matce jeho matky. Později začala plakat a shánět se po čokoládě.
„Jsi hodný, žes zůstal,“ fňukla na Fina, co neměl na výběr, „pošlu tě domů, dimenzionální bariéry jsou pořád slabé. Nemám v té rudé róbě velký zadek? Chci se pak někam uklidit, dělat nějakou podřadnou práci a snášet nadvládu mužů.“
„Že kočka jsi a kouzla metáš fajn, on návrh pro tě možná lepší má.“
Takže Zapomenuté říše nakonec opouštěli spolu.

Lich byl vyřízen, ale na epický souboj stejně došlo – mezi čaroději. Země se chvěla, vzduchem létaly kletby, výčitky a ohnivé koule a Edvin jenom čuměl.
„Žer koboldy, bastarde!“ řval Edwin, očividně rozčilený.
„Ale jdi,“ opáčil Elminster vyrovnaně, „vždyť jsi mě celou cestu ani nepoznal.“
Mladší mág odpovědět nestihl; starší na okamžik zastavil čas, seslal jakési kouzlo a pak odešel stínovými dveřmi. Edvin zavětřil příležitost poprosit vyvolávače, jestli by ho konečně mohl poslat domů, daleko od tohoto místa, ale když mu poklepal na rameno, něco nehrálo.
„Ten parchant mě proměnil na ženskou!“ ozvalo se sopránem a Edvin se smíchy málem potrhal.