Equilibrium RPG

Surta vikinská zarputilost ani v nejmenším nepobavila. V očích mu zaplál strašlivý hněv a nad bojiště vyrazila s razancí nejmocnější vichřice další slova.
„Zabedněnci usoplení!“ vztekal se a krom páry z něj tryskaly i ideje, „jen co padnete, seberu a přetavím vaše meče na pluhy, těmi pluhy přeryji vaši zemi a tam, kde mohl by růst chmel, porostou jen kopřivy!“
Nikdo ho neposlouchal, všude nadále řinčel kov o kov, řvaly nestvůry a válečný ryk berserků přebíjel skřeky umírajících. Obra ten nezájem vyloženě otrávil a zápal kreativního ponižování pohasl.
„Ach jo, víte co? Nasrat. Prostě to tu všechno spálím a hotovo.“

Sotva Ódin zmizel ve chřtánu obrovského čokla, udělal si Edvin rychlou inventuru přeživších bohů a seznal, že jsou tak trochu v hajzlu. Tór už byl nějakou dobu zakopaný na pobřeží tam dole, Freye zabil Surt krátce po vylodění, Týrovi už chybělo mnohem víc než jedna ruka, Bragi navždy dozpíval, Forseti dosoudil a Ullovi už ty nové lyže taky k ničemu nebudou.
Zbýval jenom Heimdall a očividně to věděl nejen Edvin, ale i Surt.
„Což nevidíte marnost svého počínání?“ zahřímal, „většina vašich bohů je zničena, již nemá cenu bojovat, vzdejte se...“
Einherjové mu pro jistotu odpověděli sborově.
„Ani za kokot, vole!“

„Já říkal, že to přijde,“ mudroval Ódin, jedním takřka znuděným tahem meče uťal nedefinovatelné bestii čtyři z šesti syčících hlav a Edvin ho v bitevní vřavě slyšel jen díky tomu, že se držel poblíž a rubal zrovna něco tiššího, „neříkal jsem to snad? Sotva loni padl sníh, nabádal jsem vás, ať si ho dobře prohlédnete a zapamatujete, že je poslední. To, co pokrývá bitevní pláň dnes, je prostě hnus.“
On to vůbec nebyl sníh, nýbrž promrzlá krev, střeva a další části oblud i einherjů, ale protože se na obzoru zrovna objevil odpoutaný Fenrir, všichni mu tu drobnou chybku rádi odpustili.

Všude kolem zuřila nejkrvavější řežba v dějinách Ásgardu a jeho kolegové pálili do nesčetných hord lidožravých monster všechno, co jim ještě zbývalo. I Edvinovi docházely náboje, a možná právě proto se rozhodl pro poněkud kontroverzní krok.
Odhodil prázdného kalašnikova a zkusil s monstry vyjednávat.
„Tak zřete, lstiví tvoři z temných míst!“ oslovil hordu a boj kupodivu na chvíli utichl, „jak chaos všude kolem bují teď a naše vaši zase střídá smrt – snad lepší není pro vás, zrůdy, též té marné snahy zničit bludný kruh?“
Příšery ho chvíli zaraženě sledovaly, pak se od svých černých srdcí zasmály a marnost vesele pokračovala.

Ne že by Edvinovi nějak moc šlo o to horské kolo, které by si vzhledem k finišujícímu Ragnaröku stejně moc neužil, ale obdržený bestiář si za běhu k první linii stejně prohlédl co nejdůkladněji. Doufal, že když z něj nevykouká větší slabiny všech těch potvor, dozví se aspoň jejich jména, každopádně knížečka to byla překvapivě podrobná a on nestačil zírat. Některé žraly lidi zaživa, jiné chrlily lávu, další ovládaly speciální útoky schopné prorazit čelní pancíř tanku, jednoduše to nevypadalo jako něco, co se dá vyhrát.
Na druhou stranu jako dítě prošvihl éru lovení Pokémonů, tak si to teď mohl vynahradit.

Edvina čekalo na Valhale velké překvapení: ne ty hromady prapodivných monster z jiného světa, co zaplavovaly dříve malebnou zelenou pláň a pomalu ale jistě se prosekávaly skrz tisícovou armádu einherjů, nýbrž malá knížka, kterou mu do ruky vrazil Viking u skladu zbraní hned po kalašnikovu a neprůstřelné vestě.
Jeho pohled byl naštěstí dostatečně zmatený na to, aby dostal vysvětlení i bez nutnosti veršovat „wtf?“.
„Bestiář těch parchantů, Frey to našel v trpasličích archivech,“ vysvětloval skladník, dnes patrně ne poprvé, „měly by tam bejt slabiny všech těch srágor a očíslovaný fotky – kdo přinese šest hlav v posloupnosti, může vyhrát horský kolo.“

Na groteskní bitvě se třemi jezdci z Apokalypsy se po dalších pěti minutách změnilo jediné – už to byla groteskní bitva jen se dvěma, protože Edvin v záchvatu nudy rozpůlil Znečištění Excaliburem. Každý normální člověk by pak přemýšlel, jak podobně odbavit i ty zbývající dva, ale Edvin nebyl tak docela člověk a už vůbec ne normální. Místo toho měl najednou hlavu plnou rozhodování, jestli si na oslavu dát steak nebo kančí žebírka, a přirozeně se strachoval, že jeho oblíbené restaurace budou mít takhle v předvečer konce světa zavřeno.
A tak ho Hlad nakonec přemohl a odeslal expresní linkou zpátky na Valhalu.

Edvin měl od bojových schopností třech zbývajících jezdců z Apokalypsy docela vysoká očekávání, ale celá šarvátka začínala čím dál víc připomínat grotesku. Válku opakovaně udeřil litinovou pánví, až to znělo jako odbíjení poledne, Znečištění na chvíli zavřel na záchod, od nějž spolknul klíč, a Hladovi udělal na kravatě takový uzel, že se z něj dostával skoro minutu. Dokonce i Antikrist se tomu ve svém velitelském letounu nad Armageddonem po chvíli začal smát.
Ale přeci jen tomu ještě něco chybělo…
Naštěstí se záhy dostali do rozbombardovaného Walmartu, kde nebyla nouze o banánové slupky, a tak byl žánrový přerod záhy úspěšně pojištěn.

Od chvíle, kdy Edvin poprvé umřel, uběhlo dvě stě dvacet let, plus mínus pár týdnů. Odmyslíme-li si četné temporální anomálie, kdy například čtyřicet let pobýval v šestém století nebo v časové smyčce šlapal na hrábě, dělá to něco ke dvěma milionům hodin, z nichž velkou část využil k tréninku s ostatními obyvateli Valhaly. Den co den, s pochopitelnou výjimkou čtvrtka, se prostě konala cvičná bitva – s reálným sněhem, ledem, vodou, bahnem, hladem, střevy, ohněm a dalšími legracemi, to všechno až do poslední kapky krve.
Teď, když se snažil naráz sundat tři jezdce z Apokalypsy, se mu to všechno náramně hodilo.

Edvin ony motorkáře skutečně dohonil, ale tím jeho problémy zdaleka nekončily.
Přeci jenom byli čtyři a žádný z nich nebyl máslo – maník v plynové masce tasil rezavou šavli, hubeňour v saku elektrický obušek, dokonce i ta zhruba osmiletá holčička v maskáčích vypadala s tím armádním nožem jaksi hrůzostrašně.
Přesto našel slabinu a sejmul toho čtvrtého, bledého plešouna s kosou, jenž nad ním už nějakou dobu neměl žádnou moc, a jeho vnitřnostmi při dalším boji proměnili vozovku v abstraktní malbu.
Antikrist to sledoval na obrazovce ve svém velitelském letounu nad Armageddonem a ten mazanec s extra rozinkami mu úplně přestal chutnat.