Equilibrium RPG

Edvin se opatrně nalodil k výstřednímu pirátovi a doufal, že nedělá chybu.
„Vítej na palubě, brachu. Já jsem Pirát Kapitán,“ představoval se zachránce a odkládal šavli mezi golfové hole, „momentálně bez posádky, zato na cestě za pokladem. Jářku, což takhle spojit síly?“
Viking nenadšeně pokrčil rameny.
„Výtečně!“ zaradoval se Kapitán a nonšalantně ukázal na vesla, „teď hurá k heslům, ať už jsme tam.“
To už bůh básnictví ignorovat nemohl.
„Ač nerad by vám vítr z plachet vzal, tak je si jist že tohle vesla jsou.“
„Vážně?“ zatvářil se Kapitán fascinovaně, leč poučeně. „Nuž tedy k veslům!“
Naštěstí se zvedl vítr.

„Vstávej, kamaráde,“ ozvalo se rázně odkudsi z temné mlhy hlasem Hugh Granta a Edvinovi došlo, že při tom stopování nejspíš usnul. Po půlce turbomedoviny se těžko divit, ovšem dobře mu to věru neudělalo. Sluníčko ho trochu přismahlo a nejspíš měl halucinace, ale s námahou otevřel oči a snažil se zaostřit na zdroj zvuků.
„No tak, probuď se, připlouvá ti záchrana!“ pokračoval hlas a to už Edvin viděl nejen dřevěnou loď a spoustu plachet, ale taky připlouvajícího zachránce: piráta s majestátním plnovousem, kapitánským kloboukem a šavlí v ruce.
Pořád ovšem zněl jako Hugh Grant a neměl papouška, což bylo poněkud matoucí.

Edvin vypil půlku turbomedoviny, čímž jeho motivace k setrvání na ostrově klesla rovněž o polovinu, a pokračoval ve vymýšlení způsobů, jak se zachránit.
Měl s sebou sečnou zbraň a v písku u nohou se mu válel kokosový ořech, takže jedna možnost se přímo nabízela, ale on na koni jezdil strašně nerad a silně upřednostňoval krávy. Přesto však kokos rozsekl a během dlabání pozoroval moře.
Moře, napadlo ho pod vlivem, to je vlastně cesta. Ovšem ne jen tak obyčejná, nýbrž cesta značně vysoké hodnoty, jen kousek pod králem.
A tak si sedl na pláž a s nohama ve vodě zkusil stopovat.

Edvin možná nebyl expertem na přežití na pustém ostrově a Robinsona Crusoe vysloveně nesnášel, ale stejně věděl, že ho čekají krušné chvíle. Nezačínal sice vysloveně od nuly, protože měl Excalibur, Meč rovnováhy a placatku turbomedoviny (a navíc byl bůh), ale stejně…
Zavzpomínal na Tajuplný ostrov, který měl naopak moc rád, a ihned si vybavil, že tamní hrdinové před vybudováním prosperující kolonie s větrným mlýnem, železnicí a telegrafem podnikli průzkum ostrova, aby věděli, na čem jsou.
Edvin kvůli tomu nemusel nikam chodit – jeho ostrůvek měl tři krát tři metry a válel se na něm jenom nakřáplý kokosák. To na telegraf nevypadalo.

Těžko říct, co za to mohlo. Snad myši konečně přehryzaly spoje v navigačním počítači, snad kormidelník podcenil protivítr mezi válkami o rakouské dědictví, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikla se proti ubohému Finovi…
Edvinův stroj času prostě najednou škytl, opustil temporální vír a v podobě pračky s horním plněním to napálil do pustého ostrůvku, až písek létal na všechny strany. Jeden náraz, druhý, otevření dveří, vypadnutí pilota, třetí, propad do nového časového víru…
Najednou bylo ticho, Edvin si rovnal helmu na hlavě, mžoural do slunce a připadal si poněkud trapně.
Ještě že to vidělo jenom hejno tresek, ty nikomu žalovat nebudou.

Edvin byl zvyklý, že pošta nechodí vždycky včas, ale dva a čtvrt tisíce let zpoždění, to už byl docela výkon.
Nedůvěřivě odšpuntoval láhev, vytáhl pergamen a začetl se. Kdosi mu nabízel poklad a zánovní plachetnici, pokud ho zachrání z opuštěného ostrova na přiložených souřadnicích, což byl sice samozřejmě háček, ale plachetnice jen tak na stromech nerostly, o pokladech ani nemluvě. Jeho žena se teď navíc účastnila soustředění s novou generací valkýr, posádka měla volno a tohle vypadalo na kvalitní zábavu na sobotní večer.
A tak dal vařit tachyony, povolil ruční brzdu a zamířil do roku 1780, plus mínus padesát let.