Equilibrium RPG

Jediný syn elfí princezny Rothelly a poloboha Nobaniona byl samozřejmě předurčen k velkým věcem. Hned po porodu radil přítomné bábě, jak správně přeříznout pupeční šňůru, a po brzké a strašlivě tragické smrti matky se dal na lovce démonů. Kde se objevila jeho fialová hříva, tam pekelníci s hrůzou prchali, kriminalita klesala a lepé děvy vlhly. Dokonce spal se Sharess, i když je pravda, že to skoro každý, a ve volném čase hrál na loutnu jedné skupině odvážných námořníků.
Ovšem to mu šlo hůř než si myslel.
A jak tak ležel v podpalubí, ruce svázané, spadla mu na hlavu bedna řepy...

Edvin byl už pár stovek let před neplánovaným příchodem do tohoto světa hrdým majitelem knarru, takže mořskou nemocí dávno netrpěl, ale jeho plavba za lichem se bez zvracení neobešla. Jedním z členů posádky byl totiž i jistý fialovovlasý elf, a ačkoliv už to by některým stačilo k nevolnosti, tenhle byl vybaven ještě loutnou a talentem proměnit ji v nástroj zkázy. Dobrodruhové se tedy sešli při odevzdávání oběda moři a přirozeně začali rokovat, co s tím ušákem udělat. Hodit žralokům, upálit? Možností bylo tolik...
Nakonec mu jenom svázali ruce a hodili ho do podpalubí, takže vlastně dopadl líp než si zasloužil.

Starosta přístavního města byl zprávou o likvidaci upířího hnízda nadšen natolik, že si tři hrdiny nechal pozvat k sobě do sídla a náležitě je pohostil. Edvin se obával, že to bude šaškárna, Edwinovi se to zas nehodilo do plánů na ovládnutí světa, nicméně šli a nelitovali.
Byl totiž rozeným hostitelem a Edvin skoro litoval, že už se sem nejspíš nikdy nevrátí. Místo vína jim rovnou nabídl medovinu, očividně poznal stále ještě nepředstaveného mága v družině a Edwin ho idiotem nazval pouze dvakrát.
Ale hlavně měl pod palcem dost lodí na to, aby jim jednu menší půjčil k cestě přes moře.

Zatímco jiným hrdinům příbuzní ze šlamastyk pomáhali, Edvin měl smůlu. Jeho společníci totiž zjistili, kdo vězí za neochotou námořníků vzít trojici přes moře, a můžete třikrát hádat, jestli měli česnek rádi nebo ne.
Vlastně mu to ale práci dost usnadnilo, protože jakkoliv byl sám částečně upír, nikdy neměl problém jich pár stovek pokosit. Zabil i Rasputina, svého vlastního pradědečka, tak proč by měl ušetřit tlupu mizerů, se kterou sdílí ani ne celý živočišný druh?
Navíc tohle byli samí trapáčci na maximálně čtvrté úrovni, takže si je dával jako maliny a do srdcí jim místo osikových kolíků rval výrazně vtipnější pastelky.

Když čarodějové přišli k sobě, každý pod jiným stolem a v jiném hostinci, strašlivě je bolela hlava a jejich společník byl pryč. Nezávisle na sobě vyšli ven, chvíli mžourali do slunce a sešli se na cestě, která vedla zpátky do přístavu. A která nejen že vedla zpátky do přístavu, ale byla taky pokreslena zhruba stovkou různobarevných prasátek.
„Veselé, že?“ soudil ten stále nepředstavený a poukazoval patrně na fakt, že zatímco jedna polovina prasat byla prázdná, druhá nesla Edwinovo jméno.
„Pche,“ odsekl uražený, „jako by mě mohla urazit čmáranice nějakého postiženého haranta.“
Což znuděného Edvina definitivně otrávilo a ty pastelky schoval.

Bylo pravé poledne, tři dobrodruhové opouštěli přístav a za soustavného nadávání na zbabělost posádek zdejších lodí vcházeli do nejbližší krčmy. Jmenovala se Dobrý vítr, moc nesmrděla a nabízela tři piva za cenu dvou, takže tam chvíli pobyli.
Bylo krátce před soumrakem, z Dobrého větru vycházeli dva dobrodruhové a poněkud taneční chůzí mířili o podnik dál, zanechávajíce Edwina v péči korpulentní hostinské a milosrdném bezvědomí. Zakotvili u Ochechule a to se ví, že u jednoho to neskončilo.
Bylo krásné brzké ráno, rackové řvali jako krávy a Edvin Ochechuli opouštěl úplně sám.
Než mu dědkové vystřízliví, stihne aspoň nakoupit nějaké ty suvenýry.

Najít v přístavu vhodnou loď nebylo ani s penězi snadné. Rozdělili se tedy a zatímco ti dva budižkničemu zapadli do krčmy, nejmoudřejšího z faerûnských mágů zatahalo za rukáv rudé róby usmrkané dítě.
„Pane, vy jste čaroděj?“ vyzvídalo.
„Proč?“ zavrčel oslovený a pohledem propaloval plyšového medvídka, za nímž se krylo.
„Kolipa stojí postaršovací kouzlo? Brácha říkal, že bejt dospělej je nejlepčí způsob, jak nemuset vobracet seno.“
„Kolik máš?“
„Už dva měďáky!“
„To nestačí, ale když mi dáš i toho medvěda, dostaneš základní balíček.“
Dítě váhavě souhlasilo a Edwin dohodu dodržel – medvěda hodil do moře a na děcko seslal kletbu bolavých zad.

Gin možná nebyl taková výhra jako džin, ale i s takovou lahví šla cesta podstatně lépe než bez ní. Družina pokračovala v cestě podél pobřeží a než jalovčinkový lektvar došel, prakticky výhradně Edvinovou zásluhou, narazila na přístav. Sehnat loď, která by je dostala přes moře, byla jasná priorita, ovšem brzy se ukázalo, že nemají dost zlata.
S řešením přišel ten nejinteligentnější, totiž Edwin. V temné uličce za hostincem prostě vyvolal smečku divých vlků, Edvin je bez potíží zabil a následně prodali ty huňaté kožichy zdejšímu koželuhovi. Třiatřicetkrát.
Bohužel, při další fůře jim ten trik prokoukl a na důchod vydělat nestihli.

Jakmile vyšlo slunce, nedaleko trojice dobrodruhů se leskl neznámý předmět. Ještě větší byl pak lesk v Edwinových očích, když ho spěšně ukořistil.
„Láhev s džinem!“ zvolal a Edvin zbystřil, „tak jim říkají v Calimshanu, kde to znamená něco jako skrytý pokušitel, pro nás vzdělance jsou to elementálové chaosu s povinností plnit nálezcům takových lahví přání. Strašlivě vychytralí, takže vy dva hňupové laskavě držte hubu a nechte mluvit mě.“
Dramaticky se odmlčel, láhev odšpuntoval a... nestalo se vůbec nic. Brzy zjistili, že je uvnitř jakýsi alkoholický truňk vonící jalovčinkami.
Což pány čaroděje moc nepotěšilo, ale Edvinovi se tím přání dokonale splnilo.

Družina pronásledovala oko lesem, skalami a nakonec na pobřeží neznámého moře, kde ho definitivně ztratila. Rozhodli tedy, že tu jednoduše přespí a ráno pokus zopakují, ovšem Edvin zahlédl v písku podezřelé stopy.
„Jsou to nejspíš pověry,“ pravil Edwin nebývale ostražitě, „avšak slyšel jsem, že v těchto končinách číhají chuulové. Odpudivá monstra podobná krabům, co klepety přepůlí koně a mají tlamu plnou paralyzujících chapadel. Koukejte v noci dobře hlídkovat, opičáci, jestli chcete přežít.“
Edvin hlídkoval, ovšem trochu zbytečně. Pořád byl totiž duben, dimenze se prolínaly a za písečnou dunou ležel jakýsi nazrzlý chlupáč, který spokojeně trávil hromadu toho nejlepšího kuřete vůbec.