Equilibrium RPG

Edvinův plán na řešení současné situace byl strašně jednoduchý: když selhala jednání se Satanem, zkusí jednoduše dohnat a ukecat přímo jeho podřízené. Jakmile tedy spálili Tórovo tělo, nasedli do Lady Nivy a na jednu kočku vyrazili přes oceán, dohonit čtyři poněkud hardcore motorkáře. Nešlo to tak docela podle plánu, kočku jim sestřelila raketa, Hanse roztrhl šrapnel a nouzové přistání taky nedopadlo nejlíp, ale Edvin vytrval. Zrekvíroval jakousi starožitnou motorku a s Maeve za zády pokračoval v pronásledování po zemi.
Teprve když i ona padla, zasažena koulí z praku Války, přešel na plán B: prostě těm kreténům rozstřílí prdele na sračky.

Ač šlo o první kontakt s mimozemskou civilizací, epizodu Star Treku to připomínalo jen velmi vzdáleně. U břehů Ásgardu prostě zakotvila ošklivá kocábka z nehtů, vyskočil z ní obr Surt s planoucím mečem v prackách a portálem si přivolal kamarády odkudsi z jiného světa. Ne proto, aby je seveřanům představil, ale aby mu pomohli je zničit. Milionová armáda einherjů na to naštěstí byla připravena a od lidožravých démonů nic jiného nečekala. Přesně na tenhle den čekali někteří i dvě milénia a první ostrý konflikt od své smrti vítali nadšeným rykem.
Bylo tedy docela k vzteku, že ho prostě nemohli vyhrát.

Tór se ze svého vítězství nad Jörmungandem dlouho neradoval. Učinil devět kroků po pláži a padl čelem do písku, otráven jedem nestvůrného plaza. Norny měly zase jednou pravdu.
Edvin pietně sklonil hlavu, načež mu pohled padl na kladivo. Když se to tak vezme, měla by ho teď zdědit Thrúðr, Tórova nejstarší dcera, se kterou už přes dvě století žil, jejíž valkýry o něm nemluvily jinak než jako o jejím muži a jejíhož nyní zesnulého otce směl na veřejnosti oslovovat „pane tcháne“. A to by zase mohlo znamenat...
Děsně nenápadně se natáhl pro rukojeť, zabral a… nic.
Psí knížka očividně nestačila.

Vyjednávání se Satanem nikam nevedlo, a tak šli Chcípáci něco sejmout – ten ultragigantický had, co zrovna lezl z moře, vypadal jako slušný začátek. Jenže jak na něj, hm?
Hanse napadlo, že kdyby se nechali spolknout, mohli by nejspíš vlézt do některé ze zvířetem sežraných ponorek a odpálit její termonukleární arzenál. Maeve chtěla raději postavit improvizované iontové dělo a bestii jím alespoň ochromit. Edvin kontroval návrhem uspat zrůdu předčítáním Odinových projevů, ale pak si všichni vzpomněli na věštbu Norn.
Závěr byl jasný.
„Potřebujeme Tóra.“
Bůh hromů a blesků se skutečně objevil, ale trochu jim vypálil rybník, neboť Jörmunganda prostě ubil kladivem.

Slunce pomalu expandovalo, u Armageddonu proti sobě vybíhaly dvě největší armády v dějinách Země a vypařujícím se mořem sebejistě proplouval Leviatan. Vlnobitím ničil evakuovaná nebo rozbombardovaná přístavní města, sem tam zakousl nějakou tu ponorku kvůli železu nebo godzillu kvůli proteinům a rozhodně nikam nespěchal.
Nepředstavitelně obrovská masa zrůdnosti se prostě líně plavila Atlantikem a ve vší své příšernosti se usmála – svět možná hoří, ale je celý jenom jeho. Netvor se zatetelil blahem, přistál na písčině mezi Albionem a Galií a opaloval se v rudém soumraku lidstva.
A právě tam ho zaskočil a jako špagetu vcucl Jörmungand číhající v Severním moři.

Zatímco Edvin u Satana vyjednával odložení apokalypsy, na zbytcích Internetu to vřelo ještě víc než v atomovkami roztavených městech.
„Jasný rasismus,“ soudila youtuberka, která se genderově identifikovala jako bezpohlavní vektor, a zástupy reakčních profilovek s ní souhlasily, „vždyť v armádě einherjů není jediný afroseveřan!“
„Blaničtí rytíři zase mají ve svých řadách jen pouhé procento žen!“ stěžovala si předsedkyně Strany reformovaných feministek.
„A jak to,“ podivovali se sborově čtenáři Novinek, „že mrtví můžou využít dopravu hrazenou bohy, kdežto živí křesťané musí k Armageddonu dojet na vlastní náklady?“
I Bůh si v tu chvíli říkal, jestli má cenu za ty idioty bojovat.

V pekle byl klid, patrně proto, že většina démonů už mířila k Armageddonu. Přesto trojici návštěvníků před kanceláří Satana někdo zastavil.
„Kníže pekel teď nemá čas, odpaluje Slunce,“ zablekotal Blekota a Edvin už ho chtěl vzít naplocho mečem, když tu si ho čert prohlédl a kamennou tvář vystřídal úsměv.
„Moment, tebe poznávám! Ty jsi ten kujón, co začátkem jednadvacátého století málem zničil Yggdrasil a zabil Norny, že? Šéf je fanoušek, běžte dál.“
Edvin šel. Přece mu nebude říkat, že to byl jeho dvojník a že mu v bitvě u Camlanny s chutí usekl hlavu, když z toho konečně něco měl...

Celý svět se sice řítil do záhuby, slunce jaksi zlověstně žhnulo a pomalu ho zakrývala radioaktivní mračna, ale korupce kvetla vesele dál. Když znuděný čert u pekelné brány zjistil, že Edvin ani jeho kolegové nemají papíry, típl cigáro a řekl si o úplatek.
„Nebojte, nějak se dohodneme,“ šklebil se úlisně a dost nevhodně pošilhával po Maeve, Irce krev a whiskey, „však mi něco nabídněte, protislužbičku, cigára, peníze nebo...“
„Kolik?“ přerušil ho pragmaticky Hans.
„Pět tisíc amerikánských dolarů na osobu.“ Tolik samozřejmě neměli, ale jako správní severští alkoholici si přinesli měnu univerzálnější.
„A co placatku finské vodky?“
Dostali i turistickou brožurku.

Rusko mělo už před apokalypsou pověst země, kde nějaký ten Buk sem tam sejme nějaké to civilní letadlo, a tak Edvina náhlá palba ze Šilky vlastně vůbec nepřekvapila. Kývl na kolegy, všichni si nasadili černé brýle a do rachotu flaků zazněla jejich oblíbená písnička do nepohody.
Pilotovat v tom kočičí spřežení nebyla žádná sranda, jedna kočka prostě odletěla domů, druhou mátly lasery raket, leč Edvin vytrval. Lada Niva sebou házela pod nárazy šrapnelů, Hans a Maeve pálili z okének a než frajerským smykem přistáli na Rudém náměstí, sestřelili v sebeobraně sedm Migů.
Škoda, že neměli kam zajít na oslavné vafle.

Věkovitá čarodějnice byla doopravdy naštvaná.
Svět se řítil do záhuby, takový úpadek ani ona nepamatovala.
Třeba cestování. Ještě nedávno byl let na koštěti požitkem. Mohla letět, kudy chtěla, i lidem se mohla dát spatřit, aniž by se musela obávat jakýchkoliv nepříjemností. Oni se báli jí.
Dneska jeden letí na koštěti a místo požitku z letu musí dávat pozor, aby nesplašil ty divné krabičky… Protože pak vás honí vrtulníky, musíte se schovat mezi stromy a tam se hůř manévruje.
Když ji jednou naháněly i vojenské stihačky, dostala darem příručku o doporučených letových výškách a bezletových zónách.
Prý bezpečnost letového provozu!
Pche!