Equilibrium RPG

Během týdne pouličních bojů viděli povstalci mnohé, ale za největší bizár považovali Edvinovo šmírování policejních základen. Ty masivní kovové hradby měly sice na výšku nějaké čtyři metry, ale vlasatá hlava v rohaté helmě se přes ně stejně dostala. Jak?
Inu, pod zeď se postavil Pes, na něj vylezl Malachiáš a jemu na ramenou spočinuly nohy externisty z Valhaly. Nebyli však zdaleka poslední s nohama na ramenou. Když se totiž Gordon Freeman zázračně vrátil a destabilizoval reaktor Citadely, obyvatelé Města 17 museli fakt rychle zdrhat.
A ti, co v bezpečné vzdálenosti využili kolapsu tlumícího pole, tak pro změnu čelili vymření lidstva.

Bezvýznamné náměstíčko se změnilo ve válečnou zónu. Vzduchem létaly projektily všech velikostí, o výbuchy taky nebyla nouze a dystopická scenérie přívalem mrtvol a vraků obrněných transportérů ještě zvýchodněla. Největší klid nastal ve chvíli, kdy se povstalci skryli ve sklepě zdevastovaného domu před dělostřeleckou baráží.
Edvin se snažil přijít na nějakou fintu, jak se dostat za pozice nepřítele, ovšem soustavně ho rušil jakýsi nihilista sténavým „живота нет“. Když to zopakoval po dvanácté, Edvin se otočil, ale navzdory původnímu záměru ho nenapomenul.
Sténání totiž nebylo projevem zákopové filosofie; ten mukl to prostě dostal šrapnelem do břicha a tekla z něj nejen střeva.

Zatímco mimozemské impérium přiléhavě zvané Combine sklízelo Zemi už dobrých dvacet let, lidé měli smůlu. V době, kdy se konečně zvedla vlna organizovaného odporu, už na polích nerostly ani bodláky a na pastvinách ležely jen sluncem vyšisované kostry dobytka, ale ta první guerillová sklizeň rozhodně stála za to. Povstalci se do ní pustili s takovou vervou, že se div nezačali prát navzájem, a do večera měli očesáno dost na týden bojů.
A co že to sklízeli? Přece samopaly, pistole a granáty, prostě všechno, co zůstalo ležet po té hromadě vojáků posekaných nějakým bláznem s obouručním mečem.
Obilí můžou zasít potom.

Začalo povstání, jaké Země ještě nikdy nezažila. I z té nejposlednější díry vylézali zubožení lidé, sháněli se po zbraních a vyráželi bojovat za svobodu svého druhu.
Zraky Vortigauntů se mezitím upíraly ke kráteru, jenž zůstal na místě nechvalně známé věznice. Celý večer a celou noc prohlížely částečně dezintegrované trosky a hledaly muže, v jehož jméně to celé začalo, leč nenalezly ani páčidlo. Světem se nesla teskná píseň, již lidé svýma nevyvinutýma ušima vůbec neslyšeli, a mimozemšťané se slábnoucí nadějí prohledávali nejen fyzické trosky, ale nahlíželi rudýma očima i do přilehlých dimenzí.
Nad ránem už bylo jasno: Gordon Freeman se vypařil.

Když naši tři hrdinové konečně zaklepali na maskované dveře skryté laboratoře hnutí odporu, Barney Calhoun je málem zastřelil. Naštěstí si včas všiml Psa.
„Jdete trochu nevhod,“ vysvětloval, „doktor Kleiner se snaží teleportovat Gordona z Nova Prospektu, aby nám trochu pomohl vyhecovat lid z letargie. Potřebujeme posily, jinak nezachráníme ani Eliho, natož lidskou rasu.“
Sotva to dořekl, otřáslo budovou zemětřesení, jak pod dalekým Nova Prospektem neplánovaně detonoval reaktor. A ačkoliv byl Edvin dosud připraven porvat se s pangalaktickým impériem prakticky sám, najednou byla všude spousta lidí, co popadli klacky a kameny a neváhali za svou planetu a její svobodu život položit.

Edvin, Malachiáš a Pes se plížili periferiemi Města 17 tak nenápadně, jak jen se skupina složená z božího bojovníka, zubatého mimozemšťana a třímetrového robota plížit může. Následky okupace tu byly ještě zjevnější: neudržované budovy, které nevypadaly pěkně ani za minulého režimu, živořící lidé, žádné děti. A nad tím vším se výhružně tyčila dva kilometry vysoká Citadela. Pes neúnavně sledoval stopu a zastavili se až u něčeho, co kdysi dávno možná připomínalo samoobsluhu, kam naštěstí nevlezli.
Obchod byl totiž nejen dokonale vyžraný, ale než se nadáli, polovina se ho ocitla v chřtánu poškozené výsadkové lodi emzáků, která zjevně potřebovala doplnit vápník.

Veselí v kuchyni pokračovalo i ve chvíli, kdy do objektu dorazil Gordon Freeman, a přerušily jej až sirény, které nejslavnějšího absolventa Massachusettského technologického institutu věrně následovaly.
„Kombajn dorazil,“ skřehotal Báruch, „začala první sklizeň žní.“
„Proroctví se naplňuje, revoluce začíná,“ syčel Malachiáš, Edvin tasil meč a Vortiagunti bojovně mávali sekáčky na maso, jenže do místnosti vběhla místo vojáků Alyx Vance.
„Musíte do města,“ komandovala udýchaně, „Barney a doktor Kleiner budou potřebovat pomoc.“
Edvin chtěl namítat, že netrefí, ovšem nemusel.
„Pse?“ houkla do chodby a mávala jakýmsi starým brněním, „hledej Barneyho!“
A světe div se, ta třímetrová robotická mrcha ho fakt vyčmuchala.

Protože Eli Vance zrovna dokončoval důležitý test teleportu, Edvin se prozatím zašil v kuchyni s Malachiášem, dalšími dvěma Vortigaunty a lahví vodky. Po pár locích měl jasno, že to byla nejlepší volba.
„Zapějmež nyní budoucímu bohu básnictví, pivovarnictví a antikoncepce náš nejslavnější epos,“ prorokoval Báruch a Edvin nechápal, ovšem na vysvětlení nedošlo. Mimozemšťané totiž začali kloktavě zpívat a on s hrůzou zjistil, že se jim to nerýmuje. Pod pohrůžkou násilí si vyžádal tužku a dal se do díla.
Zakrátko již zpívali všichni a byla to píseň natolik čarovná, že rezonovala vesmírem tam a zpátky a mírně vychýlila oběžnou dráhu Ganymedu.

Když se za nimi zavřely dveře a světla zhasla, Edvin instinktivně sáhl po meči.
„Netřeba se strachovati,“ uklidňoval ho Malachiáš, „to pouze přechodová komora, jejíž senzory potřebují očichat naše tkáně znavené.“
Na důkaz jeho slov se na stropě komory objevily snímače a dvojici důkladně přeměřil jakýsi bzučivý rudý paprsek, který určitě způsoboval rakovinu. Bzučení utichlo, zámek dveří začal chrastit a Edvin měl neblahé tušení, že za nimi čeká ještě větší horor než zažili v Ravenholmu.
A taky že jo, otevřel jim Vortigaunt v teplákách.
A to mohli být ještě rádi, že se v kruté realitě postapokalyptické budoucnosti nedaly sehnat legíny.

Průchod Ravenholmem stál za to.
Edvin s Malachiášem se nadále plížili, ale otec Grigori trval na tom, že musí své ovečky vykoupit, a jeho citování Bible ty zombíky dráždilo snad ještě víc než rány z Winchestrovky. Ke starému tunelu do Black Mesa East se museli prosekat, ale šlo jim to a měli se na co těšit. Náboženství šlo stranou a Fin, Rus a Vortigaunt společnými silami dospěli do cíle.
Přesto se nakonec nerozešli v dobrém.
Ukázalo se totiž, že ty oplatky, co jim celou dobu sliboval jako cílovou prémii, vůbec nejsou sladké a taky na nich bujela přímo nekřesťanská plíseň.